CykloDusak

Přátelé, tak mě napadlo, že bych zprávu  pojal jen velmi stručně, protože jste tam všichni byli,hodně viděli, dorty ochutnali, ale… Nedalo mi to a veden závazkem ke svým věrným čtenářům už zase píšu.

Agronomická přednáška, tzv. polní kázání …

Zaparkovali jsme na polní cestě, přímo u pole brambor mého dodavatele. Vybaven novou nepromokavou mapou jsem připravil etapu po cestách o kterých jsem dříve ani nevěděl. Za vesnicí přechází rychle asfalt do trávy, dosud neposekané, takže do pasu vysoké, ale nám je to jedno, naopak. Ten termín do pasu není jen tak nějaký. Patří do „agronomické“ stupnice výšky obilí : po kotník, po koleno, pod pytlík, do pasu, po pupík a po bradavky. Na příští etapě si to můžeme vyzkoušet.  Zcela jistě nebudeme potřebovat bradavky, protože krajina oplývá jarním ječmenem a ten je nízký. Může ovšem dojít na pytlík ! „Tak si holky nějaký vezměte sebou !“ radím předem.

Cik cak krajinou …

„Tak už jedem !“ ozývá se z pelotonu. Silnice s námi sjede z kopce kde já, v domění, že ta vlevo je ta naše jsem odbočil. Nebyla naše, ale byla pěkná a končila v pšenici. Pod námi je louka a v ní stopa od kola. To bylo dobrý znamení. Někdo tudy projel, tak proč ne my ? Jedu ! Za chvilku se nám ukazuje mostek  přes stoku, za ním je ještě trochu louky a pak les. Jedeme stopu  až do rohu louky kde nám uhýbá vlevo, ale my chceme vpravo. Stačilo pár set metrů a je tu krásná polňačka, která mizí v lese v našem směru. Báječné svezení. Bereme to vpravo schováni za mohutnými krajními smrky lesa a pak dlouhou cestou lemovanou z jedné strany lesem a z druhé posekanou loukou. Bylinná vůně trávy a lučních květů plní naše plíce a všem je dobře. Teď zase to bude cik (tedy vpravo) za chvíli už cak (vlevo)  a stojíme na křižovatce. Tady to musí být cik, stojí v mapě. V tom přijíždí dva kluci německý. Jeden projevil nebývalý zájem o brambory na vypnutých dresech našich kamarádek, zastavil a nabídl, že nás všechny vyfotí. Povedlo se to. Projedeme vesnici Neudes a zamíříme k lesu. Na kopečku tady stojí lavička a je ráda, že si u ní uděláme oběd. Z nebe padají první kapky deště. Bude nejlépe zajet do lesa, tam tolik neprší. Dál jedeme cak. Mělo to být asi kilometr, jenže já jsem mapu neposlechl a odbočil cak do krátkého sjezdu. Hned k okraji lesa je přilepený rybník. „Holky počkejte, kouknu jestli nás to pustí na hráz “ volám  a jedu se podívat mezi stromy. Nepustí ! Musíme zpátky a ještě popojet. Kufr jsem zahodil do vody a pozorně sledoval vzdálenost. Konečně je tady ta správná odbočka cak kolem pole v lese. Sjíždí dolů až k železnému mostku přes Ohři. Takový širší potok co napájí soustavu rybníků kolem. Po hrázi je vyšlapaná pěšina , docela jetelná . Z obou stran rákosí, keře, prostě velký dobrodrůžo hlavně pro Růžu, kterému je dnešní etapa věnovaná za to, že se vrátil ze Slovenska a neemigroval. Hned za hrází navazuje les a v něm pěkná pěšina k téměř neznatelné křižovatce. Neváhám a partu vedu cik rovnou na louku k rybníku kde se ozývá to známé:“Tady už jsme jeli, ne ?“ Ano, ale obráceně. Po projetí lesem, na dohled větrníků, začíná pršet.

Nejlepší schovka před deštěm je hospoda …

Rozhodování to nebylo vůbec těžké. Prostě poslední úsek v lesích a polích cik cak je zapomenut. Valíme to přes dvě vesnice rovnou do Grossschlopenu. Trochu prší, vane silný vítr proti, to asi proto abychom si ty dorty víc zasloužili. Cestou ještě stačím zavolat paní Petzold, že jsme nablízku , že je nás dvanáct a že chceme nechat Gewitter. Všechno se povedlo a my sedíme v salonku a sami. To je moc dobře, protože na programu je objednávání našich přání a to je vždy hokej. Paní má snahu si zaznamenávat jednotlivé položky. Do toho mluví několik holek najednou, dokonce se ozývají česká slova a to je snad nejhorší. Paní šéfová nechápe slovo lungo, které u nás slouží k rychlé domluvě o velikosti pressa. Pro ní existuje jednoduché a dvojité presso. Proč chceme horkou vodu do konvičky neví.  Ještě si musí poznamenat studenou mísu pro Laďu , všelijaká piva, taky víno a s výdechem opouští místnost. Obsluha nejdříve přináší to nejlepší – dorty. Kafe má zpoždění a pak, třeba mě, přinesou velký hrnek kapané kávy místo pressa lungo. Má to svojí logiku : „Chceš presso a k tomu vodu ? My Ti to uděláme rovnou a budeš mít velký i silný kafe !“ Laďovi nesou hned dva talíře. Krize vrcholí. Nechci aby ten druhý nesli zpátky a tak si ho dávám. Těšil jsem se na dva dorty a teď se tady cpu chlebem s paštikou a děkuji děvčatům v okolí, že mi s tím pomůžou. To už se nikdy nesmí opakovat. Musíme k tomu přispět všichni, např. tím, že „mluviti stříbro a mlčeti zlato“ .

Ruiny hradu Eprechtstein …

Už máme zaplaceno a jsme u kol na dvoře. Ty spousty kalorií mě tlačí v žaludku, chtělo by je tady nechat. K tomu se hodí výjezd k hradu na kopci. Jenže když přijedeme na cyklostezku, tak nás sundá z kol ta spousta lesních jahod u cesty. Paseme se a mě napadá otázka : jak to, že tady vůbec jsou, když tudy projde a projede spousta turistů ? Asi jim to ohýbání nestojí za to, možná je to kontaminovaný okolním provozem a pak v Káflandu to mají na pultu. „Tak už dost, ještě by Vás mohlo napadnout navlékat si jahody na stéblo, jak jsme to dělali v dětství“ pomyslím si a velím k další cestě. Vede, jak jinak, do kopce a hezky přímo po spádnici k zřícenině hradu Eprechtstein. A jsme tu ! Ne u hradu, ale u obřího nakladače, který tu stojí aby zatarasil cestu do kamenolomu. Nám v tom ale nezabránil. Pomalu se vkrádáme stále dál a dál, protože zvědavost je tak velká, jako ty obrovské šutry okolo. Vylomit z kamenné stěny ohromný kvádr je nadlidský výkon, proto ta výkonná technika. „Tak ještě nějaký ten kámen do batohu na památku a jdeme dál“ domlouvám našim sběratelkám . Za chvíli jízdy jsme těsně pod vrcholem. Buď ještě popojedeme na výšvih a nebo tady kola necháme a dojdeme to. To první bylo správně. Zastavili jsme až u paty skály na které stojí zbytky hradu z 12. století. Po kamenných schodech už to není daleko a výhled stojí za to. Jsou vidět Smrčiny s vrcholy Kornberg na jedné straně a Ochsenkopf a Schneeberg na opačné straně pohoří. Město Kirchenlamitz je přímo pod námi. Je zajímavé, že se nikdo nemůže rozpomenout, že tady už byl. Já vím, že byl.

Laďa , meloun a jeho klíče do pí …

Je chladno, fouká vítr do zad, pojedeme zpátky. Už pod kopcem se musíme zastavit, protože od roku 2009 je tady kamenný labyrint z neuvěřitelně velkých kvádrů. Zvláště ten první, snad největší ze všech, nám ukazuje krásu kamene na svojí vyleštěné části. Dál pojedeme hřebenovku po příjemných, polních cestách, zastavíme u památníku padlých ve válkách, natrháme chrpy a zastavíme na kraji lesa v místě s pěkným výhledem. Maruš L. tady všechny šokuje, když v dálce uvidí stát naše auta. Byly tak 2.5 km vzdušnou čarou ! Laďa se začíná svěřovat se starostí, která ho provází celý výlet. Nemá klíče od auta u kterých je malá portmonka s dvaceti tisíci korun. To kdyby chtěl koupit svačinu. Zbytek cesty napětí roste, jsme u aut, Líba bere za dveře a je otevřeno. Ozve se Laďův huronský řev a je vyhráno. Vše je na svém místě. Taky meloun, který Laďa přivezl ze Slovenska pro tuto chvíli. Teď ho krájí na kola a rozdává všem. Sedíme na mezi, slunce už zase svítí, meloun je sladký, slupky házíme do pole a všem je neskutečně hezky. Do toho rozpoložení přichází Jíťa s pozváním na kafíčko k nim na zahradu. Škoda, že to neslyšeli všichni.

Kdo byl : Lahučáci, brácha, Laďa, Jíťa, Iva, Zuzka, Jiřka, Lída, Líba, Milada a já. Máme 37 km.