CykloDusak

Přátelé, nejdříve  připomínám, že popisuji druhou etapu, kterou jsme jeli ve třech svátečních dnech 8. a 10.5.2015.  V obou případech se jedná o tzv. horské etapy . Třeba jednou založíme etapový závod „Tour de Bramborárna“ a pak se nám budou hodit.

Odjeli jsme auty do Marktleuthenu k nádraží a vyrazili po pěkných silničkách směrem ke kopci Kornberg. Nejdříve jsme se drželi v uctivé vzdálenosti od něho až nás pohltil les a v něm stoupání. Dva takové větší výšvihy a jsme u dřevěné hospůdky na terase. Máme za sebou 8 km, ale je poledne a to rozhodlo. Pan majitel se nám nejdříve pochlubí, že má příbuzného u nás policajtem a pak už nosí na stůl. Vítězí Milada se svými „Klöse“ spoustou masa a zelí. Prostě knedlozelovepřo po bavorsku. Snažím se nekomentovat nastalou situaci, neboť vím jak nám dá ten kopec ještě zabrat a nechci kazit chuť k jídlu.  Janďák krouží jako vždy okolo a zjišťuje, že další cesta je z kopce a jako starý zkušený matador cítí, že to není dobře. Musím ho ujistit, že směr platí a že klesání bude krátký a přidávám,  stoupání pak delší. Více méně po vrstevnici objíždíme kopec až na místo kde se potkáme s asfaltkou, která jde po spádnici nahoru i dolu. Nás zajímá ta část nahoru, to dá rozum. Je to opravdový krpál, prďák, jak chcete. Pár set metrů je třeba vyjet nebo vyjít a dostanete se na mírněji stoupající asfaltečku , která Vás zavede až na samotný vrchol.  My zatím čekáme na pěšáky, klábosíme a tu se kolem nás prožene Milada, hnaná knedlíkovou energií,nahoru. Zkouším jí dojet, ale nedaří se mi. Cesta se obtáčí kolem kopce, takže daleko nevidíte. Milada použila osvědčenou fintu pro úniky – nastoupit tam kde není moc vidět, soupeři ztratí přehled a je vyhráno. Jí se to taky málem povedlo, nebýt  zvědavosti, která jí zastavila na okraji sjezdovky a tu přece musela vidět. Jsme nahoře ! Zvláštní místo. Naše rozhledna (104 schodů) není ta hlavní stavba. Vedle totiž stojí za průhledným plotem obrovská, válcovitá věž, mnohem vyšší než ta naše kamenná. Ta si určitě už v dávných letech „povídala“ s tou naší na Dyleni.  Nahoře je kruhový výhled, nejhezčí asi na západ, kde bylo i nejvíce polí s řepkou. Vítr je tady studený a tak ještě jednou dokola podívat se podle směrovek do kraje a dolů. Je třeba popojet.

Dolů se dá jet po spádnici hned od začátku. Laďa , Pepa V. a já jsme si vyzkoušeli rychlou jízdu. Brzy jsme měli kolem 60km za hod. a dost ! Dál jedeme na brzdy. Z prudkého kopce je pozvolný až zajede do městečka Martinlamitz. Tady se naše trasa zlomí takže pokořený Kornberg máme stále na dohled než zmizíme v lese. Začal úsek, který jsme neměli prozkoumaný, jen naučený z mapy. Bez bloudění jsme se dostali do vesnice Hallerstein odkud nás cesta, které Němci říkají „schotter“ (podle našeho šutr), převede přes hřeben Smrčin zpět na naší stranu. Po dlouhé námaze a při pěším pochodu  cestou v lese Miladě svitlo a vzpomněla si na keř Tavolník na který jsem se jí ptal už na začátku dnešní etapy. Taky Maruš prožila osvícení. To když jí v lese, na vrcholu stoupání osvítilo slunce její blonďaté vlasy a vytvořilo svatozář.  Další důkaz, že dnešní etapa nečistila jen plíce, ale taky hlavu.

Po sjezdu lesem jsme konečně v Kirchenlamitz, na začátku stezky která jede po bývalé železnici. Slibuji, že už za 3 km budeme v cukrárně a co hlavně, že tento poslední úsek je jen málo do kopce, ale víc dolů. Nelhal jsem, za chvíli jsme v Grosschloppenu v cukrárně na statku.  Je neděle po čtvrté hodině, vitriny s dorty skoro prázdný, ale pro nás se ještě sedm dortů našlo, ba i jeden navíc jako nášup pro mě.  Příště včas objednám dort Gewitter, který pokládám za nejlepší.  Slibuji. Však v srpnu zase musíme jet na zkušební kopání brambor. Jsme tak dobře občerstveni, že i zbývajících pět km k autům jedeme na kole. Vybral jsem cestu z kopce s výjezdem k nádraží kde stojí naše auta. Máme 40 km. Kdo byl : Lahučáci, Volfíci, Janďák, Kika, Milada a já.