CykloDusak

Přátelé, bylo by jistě zajímavé vystopovat do minulosti kdy jsem byl nucen napsat něco o nepřízni počasí. Ovšem tak jak se nám předvedlo na této etapě je nad všechny superlativy.  Zatímco příroda sténá nedostatkem vody, tak my, cyklisti jsme blahem bez sebe. Na dvoře se nás sjelo šestnáct, většina ve žlutých podkolenkách, takže můžeme vyrazit. První úsek vede parkem na Ameriku a dál až na Lužnou. Tady začne první úsek, který většina z nás ani nezná. Po pěkné  cestě, voňavým lesem, jsme brzy u silnice na Břízu. Foťák tady má první příležitost zdokumentovat rozesmátou partu. Jen lehce připomínám, že i další trasu jedeme v obráceném směru než obvykle. Na Břízu a dál na Pomeznou je to opravdu hezké svezení. Kochám se a tak mě zrazuje orientace a já zavedu část výpravy až na dvůr elektrárny kde plynule využijeme točnu a vrátíme se na tu správnou cestičku. Je jednostopá a vede po břehu řeky.  Kika hlásí problém – jedna ze suchých větví, kterou před ní přejelo nejméně deset lidí, se jí vzpříčí do řetězu a ten spadne. Nevadí nahodíme a pojedem. Jenže za kilometr se ukázalo, že defekt je to horší, protože řetěz se rozpojil. K práci se dostává Jirka. Na ocelovém mostu přes Ohři rozkládá svoje nádobíčko a za pomoci několika zevlujících namontuje novou spojku a můžeme pokračovat.

Za krátkou chvíli přejíždíme státní hranici a ani si nevšimneme. Jde to tak snadno. Ovšem pozor, za další zatáčkou stojí policejní auto ! Ve mně hrkne, hned si představuji jak všichni stejně nemáme občanky. Jenže policajti nás zdraví , jsou totiž o dvě generace mladší, nezasaženi zarputilou ochranou hranice v dávných dobách. Na německé straně stojí mnoho takových aut a mnoho mladých policajtů. To všechno proto, že v nedalekém Schirdingu je shromáždění extremistů hnutí Pegida a považte i za účasti jednoho českého poslance, jak jsem se dověděl z rádia. Přál bych našim dětem aby se hranice uvnitř Evropy už nikdy nezavřely, aby mohly svobodně cestovat po světě, protože jen tak z nich nebudou takoví zabedněnci jako jsme často my starší. Něco úplně jiného je vnější hranice Evropy. Tam je třeba aby byl pořádek a přehled o lidech, kteří přicházejí.

My už jsme v městečku, policajti nás nechávají projet jak chceme , tedy pod viadukt a nám tady začíná práce. Je to signalizovaný deseti procentní stoupání . Společnými silami jsme to zvládli dobře. Kopec se potom ještě dvakrát zvednul, ale už neměl tu sílu nás zastavit a donutit slézt z kola. Ještě kousek po kamenité cestě a máme Kappl na dohled. Jsme na kopci Dietzenberg  ve výšce 626 m. Dohlednost je nádherná. Kynžvart, Slavkovský les, Rovná, Sokolov, ale taky bližší Loreta jsou odtud jako na dlani. Barevné javory  nahradily v přírodě břízy a modříny a svojí skořicovou barvou prosvětlují lesy kam oko dohlédne.  My nejdříve zajdeme do místní hospody na kafíčko, nebo taky, jako Laďa, na klöse, oblíbené bramborové bosáky. A co že je ten bosák ? No přece klöse.

Zajdeme na návštěvu kostela, jinak to ani nejde. Kaple je zasvěcena Svaté Trojici.  Je tedy docela možné, že stavitel toto už věděl a zvolil  půdorys ze tří oblouků kdy jsou si všechny strany rovny, stejně jako tři věže. Uvnitř je to nově restaurovaná barokní nádhera. Jiřka tady svojí árií Ave Maria vyzkouší akustiku chrámu. Kostel je nepoměrně menší než ten na Chlumu, proto asi i efekt zpěvu není takový. Prostě na jaře zajedeme na Chlum a Jiřka tam zapěje celou skladbu a možná, že ještě jednu. Poroučíme se ven, sedáme na kola a poměrně rychlým sjezdem směřujeme na Hundsbach. Neveliká vesnička, náš tehdejší první kontakt se Západem, dnes opět žije klidně, protože dopravu odklonil nový obchvat. Její obyvatelé si zaslouží naše uznání za několik let silného provozu a kolon aut, to když ještě celnice pracovaly naplno. Na návsi se loučíme se Zuzkou, co musí Pepíka nejméně padesátkrát pozdravovat, a taky s bráchou. Musíme trochu nahoru, nad novou silnici, tady se krátce zotavíme a jedem do údolí kde teče hraniční potok – nejdříve se jmenuje Mühlbach a později Hundsbach. Když už projedeme lesem tak se před námi rozvine zemědělská krajina obkroužená lesy. Vrátíme se sem někdy na začátku května v době plné vegetace, kdy se nádhera tohoto kraje plně projeví.

Ve vsi nacházím odbočku doprava , která nás vede do kopce až pomalu k lesu a tam po předchozím studiu mapy nacházím přejezd mezi políčky k lesu kde je st. hranice. Rychlejší část naší party se nechá strhnout třemi mlaďochy, kteří ale cestu do Čech neznají a odvedou naše děvčata o několik set metrů dál. Dalšímu kufrování zabránil Laďa a  telefonem je přivolal zpátky. To rozhodující, neoznačené místo, byl totiž obrovský betonový panel položený přes cestu a jen po mezičce objezdný.  V lese přichází zprava nám známá cyklostezka od Sv. Kříže. Naše cesty mezi poli už nejsou asfaltové a taky bývalá silnice PS na Horní Pelhřimov je po dlouhých letech bez údržby v žalostným stavu. Nicméně je tady a my po ní sjedeme a pak už po záplatované cestě frčíme až k Myslivně. Tady si ještě všichni porovnáme rychlost sešupu. Je to taková mladická hra.  Slunce už je hodně nízko a tak další cesta svahem nad Skalkou posypaná listím dubů a buků trochu ztrácí na svojí barvě. Při troše představivosti to byl opravdu nádherný úsek našeho putování. Jsme na přehradě. Než se dostaneme na Stein tak musíme projet na levém břehu nově obnoveným parkem, po nových, zatím jen naznačených cestičkách až k Egerwarte – vyhlídkovému altánu.  Ještě od hotelu nahoru na most přes silnici a za stálého blikání našich světýlek jsme brzy na Slatině u hospody Stínadla.

Nikdo tu není a obsluha nás nechává sestavit tři stoly pro 14 lidí. K jídlu je pizza. Než jí ale donesou tak už stojí na stole becerovka. Rundu dává Jirka, protože ve středu 11.11. má narozeniny. Moje soukromá prohibice je v pr., protože ten důvod je vážný. Další kolo má asi v režii Láďa Melcer a pro to třetí se hledá dárce. Kdo to ví, ať to poví. Kdo je ten co málem ožral šéfa ? No ? Z počátku se o zábavu stará Láďa M. a jde na to od podlahy. Vypráví dobrý zážitek ale třeba místo slov „ohodil jsem“ používá „jebnul jsem“. Tak se „projebal“ asi do poloviny času stráveného v hospodě až padla kosa na kámen. Naše holky se lehce vzbouřily a on, protože to je v jádru slušný člověk, chybu uznal a začal se z ní omlouvat. Sranda byla pořád až do konce.   Z Ládi byl  „Borec na konec „. Ještě abych nezapomněl : Láďovi vyjde knížka kreslených vtipů a aforismů, velice pěkných a vtipných. Už dostal nejméně tři objednávky. Bude k mání u něho v obchodě od 23.11. Cesta do Chebu ve třech proběhla bez závad. Tak zní oficiální zpráva. A jen tak mezi námi : holky sice chtěly abych je vedl, ale když jsem u Střížova za stálého řvaní „pojeďte za mnou“ sjel ze silnice kolem svodidel do příkopu tak si  to vykládaly jako pád do škarpy a nenásledovaly mě. Musel jsem je přemlouvat až se to povedlo.

Ještě kdo byl : Láďa D., Beran, Iva, Jiřka, Milada, Hanka, Láďa Melcer, Petr, Zykoš s Ivou, Kika, Lahučáci, Zuzka,Jitka a já. Chebáci mají 65 km, heč. Další etapa bude 22.11.2015. Ponožky jsem pro děvčata objednal jednobarevné, žluté. Zdraví Vás a Vaše zprávy očekává Pepa D.