CykloDusak

Přátelé moji, byli jsme daleko, bylo nás hodně a bylo to krásný. Jak to tedy bylo ? Odjezd měl sice nějaký scénář, ale i změna na poslední chvíli mu prospěla. Jeli jsme ve čtyřech autech – Jirky, Ladi, Janďáka a moje. Za hodinu jsme u Japošů v Nových Hamrech, Jana nás už čeká na zápraží s tácem borůvkového koláče. Ten byl ale povedený ! Takže řádně posilněni se vydáváme na cestu směrem Jelení. Zvolna stoupáme údolím kolem potoka Rolava a později kolem jeho přítoku – Slatinného potoka až nahoru. Jsme tam poměrně brzy, protože jak říká staré přísloví „Komu se nelení, tomu se jelení“, není-liž pravda ? Nesmím zapomenout na nově zřízenou „Karlovu stezku“ a její informační tabule, které tady lemují cestu. U dvou jsme se zastavili a vždy to bylo zajímavý pro Ty co měli zájem. První tabule byla o Tetřevu hlušci a Tetřívku. I když už od roku 1978 je myslivci nesmí lovit, tak se jim v dnešním světě nedaří dobře. Tetřev je příkladem toho, že myslivec je zákeřný tvor. On totiž využívá toku, tedy chvíle kdy se tento pták chystá k rozmnožování a zůstává na nějakou chvíli hluchý, neschopný reagovat na okolí, aby ho vyhledal, přiblížil se a zastřelil. Pak si ho vystaví vycpaného na chodbě zámku a nebo doma v obýváku a myslí si, že je pánem tvorstva. Druhé zastavení bylo u cedule „Staré hornické míry a váhy“. Horníci používali délkovou míru látro, které měřilo 1.96 m a bylo odvozeno od výšky kam dosáhl chlap (tehdejší). Vytěženou rudu přenášeli horníci v necičkách, plochých dřevěných mísách na 10 l s popruhem. Když jich donesli sedm tak měli kolečko a deset koleček byla jedna fůra – název je odvozený z něm. Fuhrwagen = povoz.

Jsme z lesa venku a začínají louky. Sem tam stojí osamocený smrk  s větvemi až na zem a ještě tak zvýrazňuje krásu okolní krajiny. My si teď popojedeme ještě do kopečka a budeme na státní hranici. Je tady stříška s lavicemi a stolem. Jídla  je dost. Tu štrůdl, tam buchta, mezi to frťan nebo jablíčko. Kdyby to teď nějaký janek rozpálil dolů tak skončil pod kopcem a měl o zábavu postaráno. My se ale držíme Jany, odbočíme s ní doleva a dál po hřebeni se blížíme k přehradě Carlsfeld. Vodní nádrž má tvar letícího ptáka, pokud se podíváte do mapy. Popis hráze si odpustím, protože fotky to za mě řeknou lépe.  Užijme si dlouhý sjezd do Rolavy, krátký výšvih na Přebuz a pojďme zajít do hospody na jedno. Já Vám nevím, ale asi už budu stižený výhradou k servírkám v různých hospodách. Dříve byl člověk s nadváhou takový dobrosrdečný, vstřícný, měl rád lidi. Tohle asi už neplatí a zůstalo z toho jen to sádlo. Hanka vyndala z batohu výbornou bábovku, ale nebylo jí čím krájet. Ale když něco nejde tak se obraťte na Laďu, on to vyřeší. Vzal lžíci obráceně a nůž byl na světě. Však jsme se při placení paní domácí omluvili zvýšeným dyžkem.

Teď si hezky vyjedeme Přebuz zase zpátky do kopce, pak kousek dolů a vpravo nahoru. Nahoře u lesa odbočíme vlevo k památníku posledních obětí práce v cínovém dolu Sauersack. Němci důl otevřeli v roce 1942 a až do konce války tady drželi na práci zajatce především z Francie a Ruska v počtu až 1200 lidí.  Velitelem dolu byl Dr. Schranz, který byl odborníkem na těžbu a využití cínu. Na konci války, když se Američani dostali k Plavnu tady nastal velký zmatek. První odtud utekli esesáci a zajatci se vydali vstříc těm svým, tzn. Francouzi k Američanům a Rusové na druhou stranu k Rudé armádě. Sám Dr. Schranz měl do poslední chvíle zájem na tom, aby důl nebyl zatopen, ale vyhostili ho a důl zatopit nechali. Dnes toto místo může na někoho působit romanticky a nebo soucitně, jako na mě. Památník s rudou hvězdou je vlastně projevem nespravedlnosti vůči obětem, byly přece z obou stran, tedy i tam kde se hvězda nenosila.

Jana nás bude dál provázet po lesích kde houbaří. Přes Jelení vrch 931 m a nakonec sjezdem se dostaneme na silnici kde jsme ráno jeli. Už nějaký čas nám lehce prší a na silnici je to znát. Nevadí půjdeme do místní hospody na obědovečeři a tam uschneme. V hospodě jsme sami. Servírka přichází a třese se podlaha. Jana s ní probírá komu asi může patřit pražský číslo, který jsme našli v lese. Když už se dostaly k  panu K. tak servírka praví : „jo, ten tady byl a má ho“. Tím tak nějak předurčila hlášky pro dnešní večer.  Jídlo dopadlo docela dobře, zábava poklidná až to nakonec prasklo. Honza má totiž právě dnes „70“. Laďa to věděl o něco dřív , poručil rundu Becherovky a tím zahájil oslavu . To hlavní se odehrálo až u nich doma. Nejdříve musí odjet Janďák  a bere sebou Jitku, Líbu a Hanku, které tak přišly o závěr etapy. Celá parta už je konečně v obýváku kde vládne úžasný řev. Tak euforický lidi jste dlouho neviděli. Silné hlasy (Jiřka, Honza, Jana) vítězí, ale ty slabší se nechtějí smířit a přidávají. Klid je jen ve chvíli přípitku. My tři šofeři držíme hubu a jen zíráme. Na stole vedle černýho je i slivovice , zábava se pomalu sklidňuje a mohou zaznít i některý dobrý hlášky. To když se ženský vrátily z prohlídky domu a zvláště ložnice. To Honza, nám co jsme tam nebyli popsal jejich postel takto : „ta je tak velká, že kolikrát tam starou ani nenajdu a myslím si, že jsem tam sám a vona někam vodešla“. Tím byl položený základ i na další pokračování zábavy kolem postele. Na otázku „co tam děláš a jak často ?“ H. odpovídá bodře a selsky : „hele já můžu kdy chci, ale letos jsem ještě nechtěl. Tak Ti to řeknu. No !? „. A tak dále a tak podobně. Nelze všechno publikovat, vždyť stránky jsou veřejný. Už je dopito, venku tma, je čas se poroučet a jet domů. Japoši díky.

Kdo byl : Lahučáci, Laďa, Iva, Jitka, Jiřka, Petr, Milada, Líba Láďa D., Janďák, Maruš, Hanka a já. Délka etapy 45 km, ale krása hor se změřit nedá. Za týden jedeme znovu, sledujte stránky. Už se těšíte ? Já ano. Zdraví Vás Pepa D.