CykloDusak

Přátelé tato zpráva je o etapě plné zážitků, kilometrů, krásné přírody, sjezdů a ba i kopců. Musím začít odjezdem. Ten byl pro mě rušný, aby pro Vás mohl  být už pohodový. Franťáci jeli všichni auty, Jirky L. a Jitky M., a my Chebáci pak vlakem  a v Mariánkách se nás sešlo jedenáct.

Projeli jsme městem až ke Kolibě odkud pak po chodníku dost nahoru a pak ještě nahoru a jsme na okraji golfu. Tím máme hlavní převýšení za sebou a můžeme ve stínu stromů projíždět cik cak Slavkovským lesem. Něco je po asfaltu, něco cest lesem po kamení a všude ticho, krásně. Po nějakém čase jsme se dostali až k hájovně Králův Kámen, vyskočili z lesa na asfalt a po dvoukilometrovým sjezdu jsme na Kladský. Jestli Vám sruby připomínali ty podobné Na Tokání, tak je to jistě správně. Švýcarsko -tyrolský stavební sloh loveckých zámečků.  Neomylně máme namířeno do restaurace , některým z  nás je i zima a chce to poblívku, nebo rum. Je docela plno, na place se pohybují dvě servírky hodně si podobné svým rozsáhlým, těžkým genotypem.  Bramboračka bývá od většiny kuchařů mnohem lepší než tady, ale ostatní jídla už jsou v pořádku, takže spokojeni se můžeme vydat na další jízdu. Nezbytné skupinové foto se povedlo, protože venku přiskočil cizojazyčný turista a dobře nás vyfotil hezky pohromadě.

Odjíždíme směrem na křižovatku Hvězda a cestou nelze přehlédnout jezírko s tmavou vodou ve které se zrcadlí okolní les. Moc hezký místo. Až tudy pojedeme příště tak na tomto místě odbočíme vlevo a taky se dostaneme na Lazy a přitom se vyhneme pěknýmu krpálu ve vesnici kdy jsme na 500 metrech vystoupali 150 výškových metrů. Dnes ale sjíždíme pomalu dolů a vnímáme ten krásný les kolem, plný mechu a starých pařezů.  V Horních Lazech je krátká zastávka na kus řeči  a když ještě kilák poskočíme tak se nám otevře výhled na Krušné hory. Tady na chvilku vysvitlo slunce a ozářilo louku a Ivu na kole , aby ponechalo obzor lesa tmavým. Je z toho zdařilá fotka. Jsme tedy na místě odkud při špatném čtení mapy je to do Kynšperka 8 km z kopce. Ukázalo se, že většinou to z kopce bylo, ale v měnšině  tam zůstaly asi tři výšvihy. Po tom posledním projedeme Zlatou, přes dálnici na Vary, kolem věznice , profrčíme Kynšperk a už si to hasíme na Nebanice kde U Koní nacházíme teplo a dostatek místa.

Ke stolu nás zasedá jedenáct. Přijela nám totiž naproti Milada. Zuzka jede k Pepínovi, který se právě vrací z Prahy bohatší o dva bajpasy.  Tak ať všechno funguje jak má Pepčo, hodně zdraví. Sympatická servírka s námi bude mít dost práce, protože se hrne jedna objednávka za druhou. Než stačí přinést něco k jídlu tak už je tam pivo a první runda frťanů a nebo prcanů. To totiž záleží z jakého základu to pojmenování vznikne -buď  z frťana a nebo z prcka. Každopádně, nejmenovaný černý likér mi chutná jen v prvním kole. Taková Bechča by byla určitě lepší. Na stole je taky objednaný grog, no tak to bude jízda ! Když už konečně máme před sebou odravskou tlačenku tak dochází na vzpomínku na minulou etapu, kdy jsme v Německu měli taky tlačenku. Ale ta chutnala úplně jinak. Jen jsme o tom začali znovu mluvit tak do toho skočil Laďa a utřel nás svým sloganem : „doma jez co máš a v cizině co Ti dají !“. Dodatečně mu dávám za pravdu. Nemůže být přece na světě všechno stejný. Přece nechceme aby to s tlačenkou dopadlo jako s Colou, která je všude kam přijedete stejná , což je pěkná otrava. Za chvíli Jiřka tvrdí muziku a objednává další rundu černého pití. Zábava graduje a já do toho začnu vyprávět moje zážitky z Kazachstánu z roku 1967. Už ani nevím jestli jsem vykládal taky o tamním zemědělství, které v podmínkách Celiny bylo více než extenzivní. Vždyť z jednoho hektaru pšenice sklízeli kolem pěti metráků když před tím dva metráky vyseli. Pro nezasvěcené jen uvedu, že u nás se současné výnosy pohybují kolem padesáti metráků. Ovšem Celina je step kde ročně naprší cca 120 litrů na metr atd. Spíš jsem se věnoval Leninovi. Tedy bystě , kterou jsme byli obdarováni jako jediní celiníci z Československa, kteří tam tehdy pracovali. Lenin s poprsím byl asi 60 cm vysoký, z plechu a vážil asi deset kilo. Bylo nás tam  dvanáct a tak jsme vypracovali časový rozpis , který stanovil, že ten dotyčný se bude starat o Lenina po dobu stanoveného času.  To bylo zvláště na cestách, ve vlaku, v letadle nebo autobusu strašně důležitý. Služby se tak staly předmětem obchodu, kdy slabší jedinci si zaplatili, třeba nějakou flaškou, u těch silnějších. Byla kolem toho sranda i vztek. Hlášky jako „seru na Lenina“ byly v naší uzavřené, studentské skupince běžné a ne že ne jak si myslel Laďa. Žili jsme přece dva životy a v tom oficiálním, veřejným byla taková hláška samozřejmě nemožná. A dost. Mám vzpomínek na několik večerů.  Zábava graduje, dokonce došlo i na moje kalhoty s kšandama a do toho dává třetí rundu Petr.  Všem kdo pochybovali ,že to nebude možný pořádně vytřel zrak. Zábava byla hezká, vtipná, hlučná, dokonce zpěvavá a musela mít svůj konec. Platíme, vždyť slunce už zapadlo a docela hezky, pomalu jedeme domů.

Ještě nezbytná statistika. Jeli : Zuzka, Kika, Iva, Laďa, Hanka, Jiřka, Jirka L., Petr, Jitka, Líba a já. Máme 54 km. Příští neděli se jede do Nových Hamrů k Japošům, tedy na etapu po Krušných horách. Majtě sa dobre a dopchajtě sa chlebom, jak ráda říká Hanka.  Zdraví Vás Pepa D.