CykloDusak

Přátelé, nedělní ráno 11.9.2016 bylo docela všední. Chci říci, že se podobalo těm předchozím. Bylo třináct nad nulou, nad námi azuro a při zemi mlha. Neklamné znamení, že bude zase vedro. Po desáté jsme vyrazili ve dvou autech směr Aš a dál na Marktleuthen k nádraží.  Půl hodiny před polednem už sedíme na kolech a pojedeme  obloukem do obce Spielberg. Ještě že jsem to vzal trochu jinak než obvykle. U cesty se nám ukázal památník, který připomíná zvelebení obcí a jejich pozemkové úpravy v roce 2009. Kamenný stůl chvíli sloužil jako masážní lůžko, ale jen chvilku, vždyť byl moc tvrdý. Vesnice je ztichlá svým nedělním obědem . Nikde ani živáčka a tak si neměl kdo všimnout, že parta cyklistů to vzala rovnou za humna jednoho statku a zmizela ve směru na Steinselb. „Chci Vám ukázat statek kde se vyrábí sýry , tlačenky atd.“ povídám za jízdy a zavádím nás až na malý plácek před obydlím. Nikde nikdo. Zatímco si čteme plakáty na vratech stodoly tak přijíždí pán na kole a ptá se “ Co hledáte, potřebujete něco ?“  Vyklubal se z něho sám pan domácí a řekl nám co jsme potřebovali vědět : otevřeno je každý pátek  od 9.00 do 17.00 hod.  Já, ze své zkušenosti dodávám, že to stojí za ochutnání.

Další kus naší cesty má právě premiéru. Mapu jsem zapomněl, ale to vadit nebude vždyť jsem se do ní díval včera . Jedeme do městečka Schönwald. Už ho projíždíme, kruháč máme za sebou, konečně se objevují malé značky cyklotrasy a šipka ukazuje nahoru. Ještě si vzpomínám, že tam někde to musí být doleva, do lesa . Tu odbočku prostě přehlédnu a valím to pořád nahoru do pořádnýho kopce a až za posledním barákem se cesta láme žádoucím směrem. Radost trvá jen tak dvě stě metrů, končíme u plotu vodárny a kolem žádná stezka nevede.  „Muselo to být tam dole na křižovatce kde je ta nová fontána“ pravím a po krátkém zakousnutí se vydáváme na sjezd dolů. Neomylně odbočíme doprava a pěknou ulicí se ubíráme z města ven. V tom se zezadu ozve: „Já jsme tu značku viděla, volala jsem na Tebe, ale Ty nic“. To byla Milada. Já na to : „No jasně, že nic. Tvůj hlas je tak ke stolu plného mlčenlivých hostů a ne na kolo s dvacetimetrovým odstupem.“ Zatímco se tomu smějeme tak mě napadlo ještě jednou si ověřit správnost našeho směru. U jednoho domu právě staví auto a slečna souhlasí, že jedeme správně k hospůdce v lesích .  To místo se jmenuje Göhringsreuth. Docela pitomý jméno pro nás. Les se najednou otevřel do malé loučky, objevily se modrobílé slunečníky, toť neklamné znamení, že jsme na správném místě, tedy v hospodě. Pan majitel se rychle ujímá našich foťáků , dělá obrázky a k tomu pronáší něco jako “ Děláme to pro naše hosty rádi !“. My si zase rádi sedáme, protože máme žízeň a hlad. Servírka něco vykládá o denní nabídce jakési haksny a já mám čas vidět, že jí chybí hodně kil do normální váhy a přebývá jí hřebík s kulatou hlavičkou zapíchnutý do nosu. Málem ze mně vyletělo, že je to „Eklhaft“ , ale po bleskovém zvážení jsem pravil, že je to hnusný. Nakonec je z toho řízek s hranolkama a kvasnicový pivo. Je třeba se také podívat dovnitř. Posezení je tam velice hezký. My musíme dál. V lese se za chvíli ozývá křik, stavíme, protože Jíťa má na tachometru 1500 km. Najednou je tady úhledná lahvička slivovice, k tomu velké focení, no prostě oslava. Vyjíždíme z lesa a otevírá se nám krajina, lehce zvlněná, moc hezká.

Vjíždíme do vesnice Pilgramsreuth. Pro nás je to velice zajímavé místo, protože v roce 1647 z rozhodnutí císaře pána se právě zde začaly pěstovat brambory. V záznamech je uveden sedlák Hans Rogler, který  jistě pomohl rychlému rozšíření této plodiny. V té době to bylo velice významné , protože mnoha lidem hrozil hladomor. Na návsi jsme nejdříve našli několik tabulí  s informacemi o tomto kraji, ale to nemohlo být všechno. Na dohled byl kostel sice zabalený do lešení, ale bylo jasný, že je nádherný, gotický.  Před ním je sousoší sedláka s motykou a jeho klečící ženy s ošatkou kde má čtyry brambory. Postavy jsou malé, protože tehdy nerostli takoví čahouni jako dnes. Ještě si musíme prohlédnout místní hřbitůvek s nízkou zdí. Naši předci to měli už dávno hezky vymyšlený, že pozůstalí musí vidět do kraje, na svoje pole, vesnici což jim dodávalo sílu a optimismus. Kostel byl zavřený, podíváme se tam jindy. Náš další cíl je Martinlamitz. Po šotolinové cestě lesem jsme tam poměrně brzy. Milada opakuje dotaz :“A kolik to máme teď na kafe ?“ Odhaduji, že deset a uháníme dál kolem místního, obleženého koupaliště, chvíli po asfaltu pak zase lesem až do Hallersteinu. Tady začíná přejezd hřebene Smrčin zpět na „naší“ stranu. Právě nás minula naše generace dvou pánů co slézají z kola a půjdou pěšky. Brzy je předjíždíme  pak spadneme z kopce a jsme v Kirchenlamitz. Milada se ptá, no však víte na co . Zajímá to všechny  a já sám si živě představuji tu nádhernou chuť dortu „Käsesahne“. Pořádně natěšený jsme brzy na kopečku nad vesnicí odkud je na poli vidět spousta zaparkovaných aut. To proto, že dnes je tady bramborová slavnost. Několik pivovarských slunečníků zdobí louku, lidé sedí a pijí. Hned vedle jezdí čert a vyorává brambory pro ty co to mají dnes zadarmo. Nás ale táhne kafe na statku.

Místa jsou uvnitř. Nám to nevadí ,však jsme celý den venku.Hlavně, že mají dorty ! Dokonce jsem si dal, jako druhý chod, bramborový dort a nebyl vůbec špatný. S mladým panem Petzoldem se chvilku bavíme o letošních bramborách, o čekání na nižší teploty a taky o začátku sklizně, která bude patřit k těm lepším. Milada vehementně nechce kopec ! Jako Kaziteta mi bere  chuť na netradiční směr návratu k autům  t.j. nejdříve na kopec a pak po hřebeni s výhledem na obě strany. Jak jinak tedy než přímo na Raumetengrün ke Gerdovi na dvůr. Hospodář ale není doma. Naše cesta vede kolem kompostárny a tak využiju příležitosti abych stručně popsal její fungování. Gerd postavil zpevněnou plochu a koupil obří nakladač. Lidi si musí na úřadu koupit za 15 E povolenku pro dovoz trávy a jiných zbytků ze zahrad, včetně větví a v jakémkoliv množství ho sem vozit. Nesmí sem vozit zbytky z kuchyně. Firmy a obce také, ovšem s dodacím listem, který zde vhodí do schránky. Gerd tento materiál vrství do výšky a když je hromada po celé délce kompostárny tak pozve stroj, který materiál rozdrtí , naštěpkuje a nasype na vedlejší pruh. Poté se zde sejde úředník z obce a firma, která materiál drtila . Hromadu změří a vypočítají m3. Gerd za tyto kubíky dostane od obce zaplaceno a stejné množství taky zaplatí firmě. Po 4 – 6 týdnech přijede jiný stroj který celou hromadu proseje a oddělí větší kusy, které se vrátí na začátek cyklu. Po dalších 4 týdnech Gerd hromadu přehází  a za ještě nějakou dobu zrání má kompost pro svoje pole. Náš způsob likvidace bioodpadu je rovněž vyhovující, ale je limitován kapacitou jedné popelnice týdně. Tolik pro dnešek.    Kdo dnes byl : Iva, Jiřka, Jitka, brácha, Milada a já. Okruh měl 48 km. Za 14 dní pojedeme za Japošema.