CykloDusak

Přátelé moji, přemýšlím jak pojmenovat tu naší etapu a napadají mě samý superlativy. Vždyť co si myslet o teplé, azurové neděli, které předcházela mlhavá sobota a po ní přišlo zatažené pondělí s ranní přeháňkou ? Ano , to bylo to skutečné, živé štěstí.

Ráno to ještě tak nevypadalo, 8 stupňů, mlha, ale jednodenní předpovědi se přece dá věřit. U Lidlu a ve FL rychle nakládáme a za půl hodiny jsme o 34 km dál – u nádraží v Marktleuthenu.  Jsme uprostřed úplně jiné krajiny než je ta naše. Malá, oraná políčka, občas ještě strniště kukuřice a nebo kvetoucí hořčice na zelené hnojení a taky bezvadně zaseté  řádky pšenice. To vše pak spojeno sítí pěkných polních cest. Mám slabost pro takový kraj.

Když už i strýc Pepin hlásí, že je redy, tak vyrazíme na Grosswendern. Už po chvíli nás to zastaví, je třeba si vychutnat pohled na zápas mlhy se sluncem. Z vesnice se vydáváme  úplně novým směrem, do lesů na svazích Kornbergu. Další a další zastávky jsou nezbytné kvůli focení. První křižovatka je jasná , vlevo a z kopce dolů. Druhá ale špatná, je to Ypsilonka kde vpravo je značeno do vesnice odkud jsme přijeli a vlevo tam kam jedeme . Není co řešit, jedeme vlevo a za chvíli jsme na mostku přes železnici a mapa říká, že teď dál do lesa a za kousek je Niederlamitz.  Nebyl, byla jen paseka s nádherným světlem, cezeným přes koruny borovic. (viz.foto).  Mrknu do mapy a je jasno, jsme trochu vedle. Proč jsem se nepodíval  dříve, v lese naproti , napadá mě.  Jenže už jsme tady a  mě se nechce nikdy zpátky, tak „kupuju kufr“ a ve víře, že tady nějaký cesty budou, táhnu partu dál , víc a víc do lesa a luk. Kostelní zvony v dálce odbíjejí poledne. Asi tak po kiláku jsme z toho venku, nebylo to těžký, ale mokrý . Posekaná louka s čerstvě rozvezenou kejdou se mění na kamínkovou dvoustopou cestičku a ta, stále lepší nás dovede do vsi. Jsme na té správné cyklostezce. Další městečko profrčíme a po bývalé trati jsme brzy u hospody. Je narváno, ale za čtvrt hodiny už sedíme a máme houbovou polévku z lišek a jiných prašivek z okolních lesů.

Ještě nikdy jsme nebyli na Eprechtsteinu. Hostinský nám plynou bavorštinou radí kudy a má dojem, že mu rozumíme. Mě z celého jeho proslovu zůstalo, že ještě tak 300 m a pak vpravo. To úplně stačilo, protože to byla pravda. Cesta se pomalu zdvíhá do kopce a když už jsme u druhého obrovského šutru tak musíme vpravo, protože když jedete k hradu tak je to vždycky do kopce, to dá rozum.  U velkého, kamenného stolu postavíme kola a poslední výšvih zdoláme pěšky. Do bývalé hradní věže, nebo snad paláce je vestavěna , dřevěná  plošina. Výhled to byl náramný a dokonce kruhový.  Stejnou cestou jsme dole co by dup a hned k labyrintu balvanů, tedy spíše kvádrů vytěžených v lomech tohoto kopce. Dalším sjezdem rovnou do cukrárny v Grosschloppenu.

Jsme  ve statku u rodiny Petzold v čísle popisném 1. Směle se vydávám vybrat místa a ejhle – je doslova narváno. Všude kam se podíváš důchodci na výletě. Postupně si nesměle sedáme ke třem stolům. Je tam takový hluk, že je slyšet jedině strýčka Pepina, my ostatní se nechytáme.  Předem jsem objednal dorty pro všechny a byl to jemný piškot, pak výborný  krém a navrch vrstva malin utopených v želatině. Kafe taky dobrý, tak co víc si přát ? Já ten klid bych si přál a ten se dostavuje hned jak vypadneme na dvůr. Petr zjišťuje, že má poloprázdný kolo a Laďa zase, že chce domů, že prý mu v Třebeni staví novou cestu. Nabíráme tedy nejkratší směr k autům. Slunce zapadá, stíny se natahují, je teplo a já bych tak fotil. Tak jindy, musí být přece nějaké příště, ne ? Dnes máme 28 km a kdo byl : Hanka, Iva, Zdena, Pepin Vilda, Kika, Petr, Kája, Líba, Laďa B.

Teď se nějaký čas neuvidíme, ale to neznamená, že na sebe zapomeneme. Nejpozději okolo Mikuláše bude schůze, ale do té doby snad i etapa. Stejně je ta zima dlouhá a tak mě napadá jak by bylo fajn dělat sešlosti každý měsíc. Co tomu říkáte ? Mějte se moc hezky a opatrujte se. Váš Pepa D.