CykloDusak

     Přátelé,

během týdne padaly teplotní rekordy, rádio radilo nevycházet a omezit činnost, zvláště starších osob, obilí na poli nezrálo, ale usychalo a do toho se blížil termín naší etapy.  Byl jsem zvědav jak to dopadne s účastí a ono dobře. Na každou akci (nechci psát rovnou pitomost) se najdou lidi. Láďa D. Kika, Kája, Láďa B. Zuzka a já z naší party a k tomu početná výprava (4) z rodiny Pepína Volfíka a Ládi – syna Zuzky. Deset není málo.

   Je zataženo a příjemně, to asi proto, že je teprve devět hodin. První vážný cíl je pivovar Kynšperk. Představa, že jejich Zajíc bude dobře chlazený se brzy rozplynula u zavřených vrat pivovaru s nápisem „Otevřeno  11  –  20 hod.“ Není ani deset  takže zkusíme ještě hospodu U Splavu a úspěšně. Začíná to pěkně z prudka – Laďa B. si dává dvakrát kofolu s rumem, no uvidíme. Dasnický kopec jedeme i když louže u nádraží jsou vyschlý. Při jarní etapě na Medard to bylo obráceně, vzpomínáte ? Na kraji Sokolova se staví nový most a proto značení u silnice má snahu zabránit vjezdu cyklistů.  Krátce konstatujeme, že na žádné stavbě se v neděli nepracuje,  tvrdošíjně míříme po cyklostezce k městu kde se naše úvaha potvrzuje. Cesta je volná, nikdo tam není. Brzy už bude Královské Poříčí a tam statek Bernard. Laďa si dává jen gulášovku a k tomu dvě piva, prý kvůli pitnýmu režimu.

   Spěcháme do zelenýho tunelu k řece, kde stín a blízkost vody dává pocit ochlazení. Tady se ujímá čela Kája a svým pravidelným tempem – nikoliv pomalým – nás dovede až na Svatošky. Před tím ale projíždíme Loket stále kolem vody. Je to moc hezký a fotogenický. V hospodě U Svatošských skal si naplno uvědomujeme tu výheň z extremního počasí. Slunečníky tvoří plátěný skleník kde je sice stín, ale zato ještě větší vedro. Kája nám tady s klidem jemu vlastním oznamuje, že to otáčí a jede na kole zpátky. Laďa B. taky. Rozdíl mezi nima je ale hodně velký : zatímco Kája jede plynule do Chebu, tak Laďa B. z toho má etapák. Vždyť ho známe, má cestou pořád co  studovat. Domů se dostal v devět a to po sedmi pivech, dvou velkých rumech, jednom steaku a sám už ani neví co jestě měl.

   My ostatní dojedeme do Doubí a přes přehradu a Březovou do Varů. Ve Vřídle se snažím dostat vodu k pití a paní co tam prodává pohárky mě odkazuje až k poslednímu kohoutku. Tam prý má minerálka „jen“ 35 st. Oba se tomu musíme smát a ona mi raději  natočí obyčejnou kohoutkovou vodu na jejím WC. Když to venku ještě vyprávím tak jde okolo mladý městský policajt. Využíváme situace a ptáme se na možnost průjezdu KV na kolech. On se při tom povídání od nás dovídá, že jsme z Chebu a má z toho upřímný šok. Po pár krocích se ještě jednou vrací aby se ujistil, že tedy fakt z Chebu a že máme skoro 70 km.  Bylo toho na něho moc, vždyť byl sám. Proto hlídka je většinou dvoučlenná a někdy taky se psem, protože víc hlav, víc ví. Hned na to se ukázalo, že jeho rady na průjezd městem byly zbytečný, protože stejně jedeme do zákazu, na pěší zónu a furt pryč.

   Zbytek času trávíme, jako obvykle v „mekáči“. Mají tu dobrou zmrzlinu i kafe a pod jejich pergolou lítají holubi skoro až do huby, tak jsou drzí.  Autobus přijel včas, řidič bezvadný, ale co mohl dělat když už od pátku mu nefungovala klimatizace a okna se nedaly otevřít. V těchto rozpálených piliňákách jsme v Chebu o 15 min dříve – bravo šoferovi.

   Tak zase příště někam jinam.  Těší se a všechny zdraví Pepa D.