CykloDusak

Kamarádi, určitě znáte ten ranní stav kdy tělo už je vzhůru, ale oči ne. To se to vzpomíná na výlet , na různý srandičky kolem.  Hned se do toho pustím, ale hezky po pořádku. Ještě si musím venku poslechnout skřivánky jak společně zpívají .

Cílem je Medard …

Na dvoře se ptáme jeden přes druhého na Jiřku, na Thálii, na Marjánku a nikdo neví. O Cestě do Slovinska dalších tří holek víme.  I když se to nehodí jet právě dnes, tak my ostatní chceme vědět jestli žijete a když jo, tak jak ? To je jeden ze základních principů party, nic víc. Obloha je zatažená, vítr fouká od západu, tedy nám do zad. Jeden si to ani neuvědomí, ale jet obráceným směrem by bylo těžší a chladnější. Za chvíli je tady krátká zastávka u bramborárny a ta další je až nad Milhostovem u bývalého vetešnictví. Vedla to tady Steffi, která se zase vrátila do Němec, vzala něco zánovního na sebe a dělá pošťačku. Pánové tady zatím odvážejí jeden vlek za druhým plných nasbíraných krámů v naději „Co kdyby se to někomu hodilo !“ Jirka tu nestaví, má asi svůj plán. Jasně, místo aby to ulomil na Kaceřov tak jede na Dolní Částkov, jak se později ukáže. My si zase užíváme hezkou, novou silnici a stavíme až na začátku Kaceřova kde je tabule o stavbě a na ní jméno naší Jíti. Můžeme na ní být pyšní. Vezmem to na Lítov, vyletíme na kopec a jsme u nového vjezdu do Lítovské výsypky, podle místních Kypy.

Mladické dovádění  začíná …

Jirka nikde ! Mobil Maruš ho najde. My si krátíme čas nesnadným obcházením závory a někteří z nás jejím objížděním. Našel jsem stopu přes nízký val, který měl strmou stěnu k závoře, takže spadnout z něho by se fakt nevyplatilo. Ale proč myslet hned na to nejhorší, že? Přejedu na druhou stranu a vyzývám k témuž Mílu. Dal to se zastavením na kopečku, prý kvůli hezké vyhlídce. Pak ještě Iva ! Už je nahoře, tam se lekne mladé břízky, brzdí a skoro dole raději padá než by ublížila tomu plevelnému stromku. Dokumentace se zdařila, můžeme dál. Kde se vzal, tu se vzal Jirka. Jede nám naproti od Lítova, přesně tak jsem to čekal. V Kypě se nabízejí různé cesty do všech stran. Nezabloudili jsme a dokonce jsme se svezli kousek po osmičkovém asfaltu. To je tvar In-line stezky pro bruslaře. Cesty do stran zůstávají vzadu a nám zůstává jen ta jedna, která nás podstrčí pod silnicí do dolu Medard.

Medardova kápě, čtyřicet dní kape !

Mířím na místo odkud jsme si prohlíželi jezero a svahy nad ním. Dva roky jsem tu nebyl a mezitím stromy vyrostly tak vysoko, že zůstal jen úzký pruh cesty jako vyhlídka.  Jedeme dál prostřední cestou ve svahu a na hladinu nevidíme. Zastavujeme až v části kde byl před lety vysazen Netvařec křovitý. Tento keř se používá k ozelenění ploch s chudou půdou. Patří mezi „Bobovité“ rostliny t.j. jeho kořeny žijí v symbioze s bakteriemi schopnými vázat vzdušný dusík a obohacovat tak půdu o tuto nezbytnou živinu. Kvete dříve na jaře. Květenství je hrozen s až 80ti kvítky z nichž jsou pak dvousemenné lusky. Šíří se do okolí právě semeny. Trochu biovědy neškodí a my můžeme dál. A už je to tady – Netvařec  vstupuje do cesty, tu zužuje takže za dva, tři roky, bude neprůjezdná. Zasáhnout musí člověk jinak tu bude džungle bez lidí. Jsme na místě, které je uhelným baronům milé, protože dává poslední zbytek uhlí v nevelké hloubce. Za malé náklady tady plynou šlušné zisky. Nám by se chtělo úvozem z jámy ven, ale do cesty nám zařízli novou trať. Tak pojedeme kolem ní a snad nás to někde pustí ven. Pustilo, ale blbě. Nejdříve si projektant asi myslel, že na jednom místě udělá podjezd pro cyklisty , ten postavili, ale přišel jiný projekt a ten do cesty položil ocelovou trubku s obrovským průměrem. Tedy překážka pořádná, ale ne pro nás. Jsme za trubkou, pak za neobdělaným pláckem a na nové silnici mířící ke statku Bernard.

Statek Bernard …

Ze silnice jsou dílčí výhledy do rozlehlé jámy dolu Jiří. Už v roce 1880 se tady těžilo a důl dostal jméno po svém šéfovi Bernardu Seebohmovi. Když pak v roce 1907 postavili statek tak dostal taky jeho jméno. To se hodilo i v dnešních časech a díky důvtipu místních zastupitelů se tady točí pivo stejného jména Bernard. Po rozsáhlé rekonstrukci je statek využíván již dvanáctým rokem. Obsluha velmi mladá a tak se sluší všímat si jen očí. Měla je krásně tmavé a hluboké, víc nevím. Možná Míla, který neseděl zády. Zábava plyne jako vždy, dost se nasmějeme. Dokonce došlo i na Horňácko, které díky dovolené v Bílých Karpatech známe. Vědci z brněnské univerzity udělali průzkum genotypu obyvatel této oblasti a zjistili posun k horšímu. Málo ženichů, málo nevěst, kříží se to pořád mezi sebou a chudáci děti. Hrozí jim magoriát. To už jsem nevydržel a půjčil jsem si Lídu. „Tobě se to směje ! Přijedeš z Ukrajiny s úplně jinýma genama  a místo abys osídlila tato odlehlá místa a osvěžila tam krev, tak skončíš ve Frantovejch kde místní šviháci se starají o zdraví populace už dávno !“ Nezlobila se a to je dobře. Jedinou kaňkou na kráse byla ztráta Jíti náušnice.

Cestička k domovu …

známě se vine. Hezčí je, krásnější než všecky jiné. To jsem si právě půjčil první sloku krásné básničky K.V.Raise. Snad abych navodil, že naše rozdováděné odpoledne pokračuje i na cestě domů i když to začíná oblékáním pláštěnek. Zeleným tunelem jsme na okraji Sokolova a musíme ty pláštěnky sundat. Teď ještě projet po cyklostezce kolem města a už se ozývají hlasy na nutkání. Však kombinace káva pivo si o to přímo říká. Jsme na mostě přes Ohři v místech odkud je napájeno jezero Medard. Jirku napadá, že nikam nepůjdeme a že čůráním propojíme hladinu Ohře s mostem. Povedlo se to a my můžeme nahlásit urologovi, že náš proud dosahuje úctyhodné délky cca 20m. Dobrá zpráva ne ? Je snadné přemluvit partu, že pojedeme na Hlavno a Chlumek a ne za provozu kolem elektrárny. Před námi pršelo, což znamená, že na nás teď prší zdola. Za nedlouho jsme v Kynšperku kde se „Kikažlábkem“ máme dostat na silnici . Jedu první a slyším nějaký řev za mnou. „Holky si připravují další čůrání“, myslím si, ale nebylo to tak. To jeden borec sebou švihnul  a dokázal tak, že jezdit tímto žlábkem je fakt o hubu. Srdečně zdravíme Kiku a jedeme velkým tempem k Nebanicím. Teprve když Ivča začala ztrácet puget těžce natrhaných stébel ovsa, tak jsme zastavili. Další zastávka na křižovatce do Chebu. Odjíždí Zuzka a Jíťa. Já musím pro auto a tak se nemůžu přidat. Zuzka mi večer hlásí, že má 77.6 km a to Jíťa musí mít ještě o pět kiláků víc. Za jedno odpoledne s hospodou ! Jste borci.

Už tady připomínám, že příští neděle 1.7.2018 je prestižní akce pro naší partu a to je start závodu 1000 mil v Hranicích u Aše. Pojedeme etapu s návštěvou startu. Těším se. Co Vy ?