CykloDusak

Přátelé, dovolená je za námi  a už probíhají přípravy na tu další.  Ještě před tím musím zaznamenat zážitky  a průběh etap té minulé a k tomu přidat fotky.

Odjížděli jsme v sobotu 23.5.2015  společně, poprvé z Frant. Lázní a na cestě byla další premiéra – oběd v restauraci Škoda lásky ve Zbraslavi.  Je to přímo v rodném domě Jaromíra Vejvody, který složil polku stejného jména, která byla v nedávné době zvolena „Hitem století“ u nás. V mnoha jiných státech se  hraje a zpívá aniž by tam věděli, že autor je Čech. Budiž mu nehynoucí sláva. Pro nás, výletníky, nebyla další cesta po drncavé dálnici tak hrozná jak v televizi ukazují. Ve Velmezu (Velkém Meziříčí) mají „Horácké slavnosti“ a k tomu potřebují uzávěrku náměstí. Trochu kufrujeme na výjezdu z města, ale pomáhají nám naše vysílačky. Když přijedeme do vesnice Pocoucov odkud se dá pěšky dojít  k  syenitovým skalám, tak se rozprší a nám nezbývá než se uklidit do hospody. Je ve vesnici Budíkovice a jmenuje se „U Lenina“. Jméno  neoslavuje vůdce proletářské revoluce, ale  je zkomoleninou jména Lenka, dcery pana majitele. Nicméně je třeba uznat, že  marketinkový tah to byl dobrý a k tomu násobený vnitřní výzdobou z exponátů připomínajících VŘSR.  Raději bych více připomínal tu Lenku.

Při nedělní snídani prší.  Musíme tedy sáhnout po mokré variantě a auty zajet do Jaroměřic nad Rokytnou. Mají tady krásný, neskutečně velký zámek, jeden z největších v Evropě, na který navazuje barokní kostel Sv. Markéty s obrovskou kopulí a dvěma věžemi. Největší rozkvět zámku byl na začátku 18. století za vlády rodu Questenbergů.  Zámkem a přilehlým parkem nás provedou fotky v galerii. Venku už neprší a tak je snadné rozhodnout, že se vrátíme a pojedeme etapu na kolech. Vyrážíme z města ven po CS 26 a hned nahoru do kopce, mezi zahrádkami. Jsme u silnice po které dojedeme až do Přibyslavic. Jsme na poutním místě, na návsi je pouť a velký kostel. V něm potom na panelech vzpomínka na jeptišku, která pomáhala spoustě lidí a  nepřežila až bolševický soud za vymyšlenou kolaboraci s Němci. Dál znovu do kopce a brzy jsme v obci s nesrozumitelným jménem: Bransouze. Jedu vesnicí, hledám hospodu a tu proti jede paní na kole. Ptám se „paní kde tady je hospoda ?“ Ona : „pojeďte za mnou, já Vám otevřu“. Za chvíli jsme na místním koupališti kde už čekají dva štamgasti. Od nich se dovídám, že naše další cesta po CS 26 je nemožná, mokrá, prudce do kopce. Zase jednou poslouchám místní a táhnu lidi po asfaltu do 3 km kopce na Chlum. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že to bude jeden ze tří nejhorších kopců naší dovolený. V Koutech se rozhoduji pro zkrácení na Čechtín – Budíkovice – Třebíč. Na prvním sídlišti ve městě to bereme prudce do údolí a ejhle za potokem je Židovský hřbitov. Zajdeme tam, jinak to ani nejde. Je zajímavé, že na začátku 17. století museli židé svůj hřbitov přestěhovat za kopec na současné místo, protože ten původní byl na dohled z oken zámku a to se šlechtě nelíbilo. Náhrobní kameny jsou sice svojí hebrejštinou nesrozumitelné, ale hezké a mnohem lépe splývají s okolní přírodou než ty moderní, mramorové.  Po večeři si ještě projdeme okruh nad židovským městem odkud jsou moc hezké výhledy na město. Skončíme v hospodě Pod Skálou. Jak pan výčepní, tak všichni ostatní mají na hlavě zacuchané vlasy do dredů což na nás působí odpudivě, ale pivo si dáme. Jediná Ivča si sáhla na dred jednoho mladíka a konstatovala, že byl čistý.

V pondělí jedeme „vinařskou etapu“. A začíná to hodně do kopce hned z náměstí. Za městem potkáváme Petra Honse, který nám jede naproti až z Moravských Budějovic, protože tak jsme byli domluveni. Musím ho krátce seznámit s partou a také ho představit jako poutníka do Santiaga. Bude s námi celý den cestovat a tak se jistě najde chvíle na povídání. Petr nás vede na Slavice – Mikulovice – Horní Újezd a Újezdský mlýn. Tady na mostě přes Rokytnou se stavíme na první velké foto. Následuje kopec na Šebkovice kde se podíváme na hřbitov. Hroby jsou tady zdobeny různým moderním materiálem, jako je barevná štěpka , písky, kerzapet a pod. V Dolních Lažanech na návsi je svačina pak kopcem na Vícenice a dál na hřeben kde se napojíme na CS 5103 a jedeme lesem až k rybníčku s nutriemi. Jsme v Horních Lažanech  a u velkého křížku je nejvyšší čas poslat Vlastě pozdravnou sms. Povedlo se, brzy odpověděla, taky z Lažan,ale chebských.  Ještě zajedeme do Lesonic, kde Petr dlouhá leta pracoval v JZD a taky bydlel. Láďa J. potřeboval něco utáhnout na kole tak se to hodilo. Místní chlapi tady mají cyklopartu a jezdí ve svých dresech. O tom ale později. Po krátkém výšvihu jsme u Babic, vesnice kde se v roce 1951 stal tzv. „Babický případ“ – vražda několika funkcionářů MNV. Není důležité přesně vědět kdo to provedl ,ale je jisté, že to vedlo k likvidaci nepohodlných občanů, hlavně sedláků a kněží. Bylo celkem odsouzeno 107 lidí a 11 z nich k trestu smrti. Zakládání JZD se tím usnadnilo. Pod vesnicí vlevo je příjemnější místo – Verunčina studánka – viz. foto.  Voda tam byla opravdu dobrá, ale co se dá dělat když na dohled je místo kde teče víno. Vinařství Sádek. Naši znalci potvrzují, že víno je dobré a my ostatní dodáváme, že oběd byl taky dobrý. Posilněni, snadněji přijímáme rozhodnutí, že dalším cílem bude Pekelný kopec a na něm stojící, nová rozhledna. Loučíme se s Petrem se slibem, že až se na cestě  dostane k nám, tak se o něj postaráme. Po pár kilometrech přes Kojetice a Mikulovice konečně odbočíme na polňačku směrem „Pekelňák“ – 576 m.n.m.  Rozhledna byla postavena loni, je z modřínu a kovových spojovacích prvků. Třebíč je odtud jako na dlani a v dálce na obzoru kopec kde je další rozhledna. Tam pojedeme zítra. Čeká nás poslední sešup a mě vůbec nenapadá, že ta úplně nová cesta dolů by mohla končit jinde než v Třebíči. Stalo se – končila mezi poli na mizerné cestě dolů do Kracovic. Odtud už o něco lepší stezka nás přivádí na okraj dlouhého sjezdu do města. Konec dobrý, všechno dobré jak praví staré přísloví. Máme 53 km.

Je úterý ráno a prší. No nic, zajedeme auty do Náměště nad Oslavou – mají tam na kopci renesanční zámek. Vystavují sbírku nástěnných koberců, dobový nábytek, obrazy a keramiku. O tom všem nám vykládá neupravená baba v baloňáku a zahlcuje nás jmény, letopočty a pokyny v nesmyslném pořadí – vlevo vidíte, nad námi je, když se otočíte atd. Člověk si připadá jako na tenise.  Zámecká knihovna je asi opravdový skvost, mají tady vedle 11 000 svazků také a to hlavně, Bibli Kralickou, první česky psanou bibli. Tu turistům bohužel neukazují.  Přes řeku Oslavu jde starý most s dvaceti sochami světců a když si šikovně najdete to správné místo tak máte tu nejhezčí fotku mostu se zámkem. Kávička na náměstí se povedla.  Poo stále lehce prší, proto pojedeme k Mařence auty.  Za Římovem  prochází lesem CS 5216, tam zaparkujeme. Jsme už hodně vysoko a proto další dva kiláky jsou jen do mírného kopce a jsme tam. Nová rozhledna Mařenka –  711 m.n.m. stojí na nejvyšším bodu Třebíčska. Postavili jí z ohýbaných, lepených vazníků spojovaných železem. A proč se jmenuje Mařenka ? V Dašově byl na samotě mlýn a tam měli dceru  Mařenku. Byla krásná a statečná. To se v té době hodilo, ale jak se v roce 1689 ukázalo, nestačilo to. Mlynář jí poslal pro kvásek a na té cestě jí přepadl lupič a zabil jí. Na její počest tady máme kopec Mařenka s rozhlednou stejného jména.

Máme středu – den bez kol. Třebíč – město UNESCO. To zní hodně dobře a pro popularizaci města ve světě to hodně znamená. Že o zapsání památek do Seznamu světového kulturního dědictví rozhodovaly vzdělané hlavy není pochyb. Málo se píše o důvodech zapsání. Zmíním jeden. To bylo v roce 1723 kdy vrchnost vydala patent o soustředění židovského obyvatelstva do ghett a to v celé Rakousko uherské říši. V Třebíči toto stěhování židovských a křesťanských rodin proběhlo v klidu, bez represí. Rodiny si vzájemně vyměňovaly domy a to nebylo málo. Nyní tedy přišlo ocenění této vzájemné tolerance. Už po několika letech od vydání zákona žilo v Židovské čtvrti až 1500 lidí, což bylo 15 lidí v jednom domě. Dnes jsou téměř všechny domy soukromé a opravují se. Pohled na ně z výšky je moc hezký. Viděli jsme také Zadní synagogu a slyšeli od průvodkyně spousty informací o životě a zvycích Židů. V mnoha směrech se liší od křesťanského světa. Teď by to chtělo odstavec o těchto zvycích, ale není čas, snad jindy, bude-li zájem.      Další památkou je Bazilika sv. Prokopa. Byla postavena v polovině 13. století v románsko-gotickém stavebním slohu.  V té době filozofie křesťanství chtěla více znázornit tezi, že Bůh je světlo, což v nízkých románských kostelích s malými okny nebylo dobře možné. Gotický sloh to umožnil – zvedl stavby do výšky a hlavně vysokými okny pustil světlo do svatostánku. Kolébkou tohoto stavebního stylu je snad město Cluny v Burgundsku a právě odtud přišla stavební huť (dnes bychom řekli firma), která naší baziliku postavila. Mnoho zajímavého nám řekla krásnou češtinou naše průvodkyně. Vzpomeňte si na tu hezkou černovlásku, matku tří dětí.   Na třetí zastávce – v Muzeu Vysočiny jsme zašli do nově připravené expozice „Svět portálů a bran“ kde jsou na panelech představeny dějiny církevních řádů v Třebíči a také připomene osudy duchovních na Vysočině v nedávné době. Na faráře Toufara tu nezapomněli.      Městská věž při kostelu sv. Martina s ochozem ve výšce 35 m nám dala možnost prohlédnout si město shora. Velkou zajímavostí byl byt pana věžníka obývaný až do roku 1956. Vzpomeňte si jak jsme jím procházeli na vyhlídku.  Nad ochozem jsou jedny z největších hodin v Evropě. Průměr ciferníku mají 5.5 m. Je to opravdová, městská, turistická atrakce.       Bohatý program dne ještě nekončí. Na pozvání přijíždí dobrodruh, spisovatel, horolezec, cyklotremp, závodník Honza Vlasák , vážený občan obce Moravské Knínice. Přijel z části na kole a také vlakem, ale domů pak odjel na kole. Vyprávěl a obrázky promítal ze svých cest po Rusku, Litvě a Bělorusku. On opravdu vydrží hodně, vždyť jel z Minska v kamionu se zlámaným krčkem stehenní kosti až do Brna. Letos se zase chystá na nejtěžší a také nejdelší závod v Evropě „1000 mil“. Přeji mu aby dojel až do cíle tj. na chalupu do Skalné . Podívejte se na jeho web www.cyklotremp.cz !

Ve čtvrtek  ráno musíme popojet asi 10 km auty do Náramče. Od prodejny Jednoty vede cesta do polí se spoustou remízků a hezkých výhledů do okolí. Přijíždíme do vesnice s hezkým jménem – Oslavička. Hned vymýšlíme jak to jméno souvisí se jménem rozhledny Rubačka. Sami si doplňte. Ve vsi mi unikla jedna bezva fotka. Totiž nezastavil jsem na výhledu do obce kde se na malém prostoru tísnilo několik střech domů a stodol. Tak příště už nezaváhám.  Rubačka zůstane na dlouhou dobu rozhlednou odkud není skoro nic vidět , takže rarita.  Ona je jen takový nástavec nad vodojemem. Další vesnicí je Nový Telečkov odkud posílám dva Ladi na průzkum spojky na Horní Heřmanice. My ostatní jsme jeli asfalt, ale pěkný a dolů ! Jsme v Uhřínově kde začíná cesta Balinským údolím kolem stejnojmenné říčky. Je to krása. Ve Velmezu na náměstí mají drahou hospodu, která nabízí devadesátikorunový menu a tváří se, že je to levný. Je to hlavně hodně ošizený. Dole v kavárně si trochu zklidňujeme názor pohledem na pěknou servírku. Jedeme dál z města ven do údolí řeky Oslavy směrem na Nesměř po CS 5178 a pak 5109. Moc hezkých deset km to bylo. Ve vesnici Oslava nejdříve prudce a pak pozvolně do kopce a jsme ve Studnici. Ještě připomenu zastávku na kraji lesa u posedu. Za chvilku jsme v Kundelově. Vůbec bych se nedivil kdyby tady měl Zeman chalupu, vždyť ta podoba jména s … no hanba povídat, natož psát. Jsme v Budišově co tam zavřeli starostu. Znáte to – ať stavěl jak stavěl, vždycky mu z toho zbyla chalupa. Je tu hezký zámek a v něm Zoologické muzeum. O kus dál zase krásné barokní sousoší a ještě dál kostel a ne ledajaký. Má dva patrony : Pannu Marii a sv. Gotharda. Oba jsou v nadživotní velikosti vytepaný do pozlaceného plechu a ten je usazen na věž jako korouhev. Něco podobného mají jen ve španělské Seville. Je to nové, po rekonstrukci a velice atraktivní.  Jsme v Náramči u aut, kruh se opět uzavírá.

Na pátek máme v plánu drážní výlet do Jihlavy a zpět na kolech po CS 26.  Je nás 13 a stejně tak kol. Moje nervozita každou minutou stoupá. Jaký to bude průvodčí ? Bude tam místo na kola ? Do toho ještě přichází parta místních s koly. No nazdar. Vlak tvoří dva dlouhé vagony co u nás vůbec nejezdí. Má oddělení pro kola, ale co hlavně, má bezvadnýho průvodčího. Usměvavý nám pomáhá nakládat kola a radí jak tudy další cestující nemáme nechat nastupovat a když se blíží Jihlava tak má pro mě několik  cenných rad. Sám je totiž taky sváteční cyklista. Hned ta první se povedla – „nejezděte do hospody v Lukách , ale až ke Gurmánovi o vesnici dál“ Poslechli jsme ho a vyplatilo se to. Jsme v Přímělkově a na řadě je druhá rada průvodčího : „tady je to dál po červený a nebo do kopce na Rokštejn, tak si vyberte“. Na Rokštejn se mi hlásí Iva, Hanka, Kika, Janďák. Ještě jednou díky, že jste se mnou jeli.  My to máme tedy nahoru, dolů, hrad je totiž schovaný v údolí a z protisvahu je na něj hezký pohled. Je to zřícenina , která se leta opravuje, dostavuje za Evropský peníze. Jeden zedník moudře pravil „nebýt toho kurvína tak jsme tu měli pěkný hrad“ Evidentně tím myslel uherského krále Matyáše Korvína, který v kraji řádil v první pol. 17.století. Od hradu dlouho do kopce do Panské Lhoty a dolů do Dolní Smrčné za partou. Teď zase společně do Bransouz. Mě to tady nedá a jedu se podívat za koupaliště na cestu, kterou jsme minule vzdali. Neměli jsme to dělat a taky víme, že pod CS 26 jde tur. červená a ta je lehčí. Tak zase příště. My jedeme po silnici na Přibyslavice, tady zajdeme na kafe, pokračujeme po 26. Radost netrvá dlouho, značka nás nutí jet zase do pořádnýho kopce když přímo jede rovná silnička. Kašlem na kopec a jedem na Novou Ves. Po silnici se potkáváme zase s CS 26 , chvíli je to fajn až do Sokolí. Dlouhý prďák (jeden ze tří nejhorších) nás vyplivne zase na silnici. Vedle ní kousek a dolů mezi zahrádky, jsme na okraji Třebíče u řeky Jihlavy. Kolem ní a jsme doma. Asi tak 48 km.

V sobotu sedáme do aut a jedeme do Dalešic k pivovaru. Na prohlídku nejdeme, mají plno. Mrzelo mě to  a taky to, že jsem zaslechl poznámky jako „pivovarů jsme už viděli“ a pod. Ne, takový jsme ještě neviděli – šlo o starou část, muzeum, kde se vařilo pivo za Rakouska-uherska.  Sedáme tedy na kola a jedeme na Stropešín po silnici, přejedeme most nad přehradou a vlevo do přístavu Třesov. Máme více než hodinu času a tak je čas pozorovat mládež jak na laně skáče z mostu aby našla adrenalín.  Nejdříve řvou, pak se párkrát zhoupnou a je hotovo. Že raději nejezdí na kole ! Loď je tady. Za 108.- Kč nás sveze k hrázi Dalešické přehrady. My se na ní vrátíme, ale teď hlavně neztrácet výšku a jet raději do kopce k rozhledně Babylon – 491 m.n.m. Ve vesnici Kramolín se potkáváme s panem průvodčím, který je na kole a proto on poznává nás a my jeho skoro ne. Dopadlo to dobře, je to bezvadný chlap , který svým  vztahem k cyklistům poopravuje špatnou pověst ČD. Rozhledna byla postavena z kamene, v empírovém slohu, už v roce 1831. Vyhlídku má v 18 metrech takže je tak akorát vidět do dálky. Hlavně na Dukovany a taky trochu na voj. letiště u Náměště. Jedna zajímavost : stavba byla významným bodem při vyměřování tzv. stabilního katastru Moravy v letech 1824 – 1843. Základní jednotkou se stala Katastrální obec a mapou 1:2880. To platí dodnes po celé republice.  Jen jsme sešli dolů tak přijela parta chlapů na kolech v dresech Cykloteam Lesonice. Ano tam pracoval Petr . Slovo dalo slovo, Petra znají, takže jsme přidali i společnou fotku. Jedeme zpátky, dolů, na hráz. Je zde přečerpávací vodní elektrárna s výkonem 480 MW ovládaná z centrálního dispečinku v Praze. Současně je zdrojem vody pro Jadernou elektrárnu Dukovany. Dalším posláním přehrady je regulovat průtok vody a bránit povodním.  Jo a taky umožňuje naší partě svézt se lodí a to je moc důležitá funkce. Jedeme dál do Dalešic na oběd po CS 5107. V hospodě je kravál a vystavené rekvizity z natáčení filmu Postřižiny. Provokuji otázkou : víte co jsou postřižiny ? Zbývá nám poslední akce a tou je návštěva infocentra v JE Dukovany. Takže po asfaltu se silným větrem v zádech do Slavětic, tady vlevo a zase vpravo s jsme v lese vedle vodní nádrže Mohelno na CS 5175. Japoši už čekají, já spěchám do ička, ale chybička se vloudila. Obsluha pracuje do 16 hod.a ono je o deset minut víc. Tak jindy. Auty ještě zajedeme k chladicím věžím stojícím v poli, je to impozantní beton.

V neděli se přesuneme do Pelhřimova navštívit Muzeum rekordů a kuriozit. Je tam tolik jedinečných věcí, že jsem si raději koupil Českou knihu rekordů abych mohl někdy v klidu všechno přečíst. Ještě dáme oběd ve Vlasákově restauraci a pojedeme domů. Po dálnici jede jen moje auto a za 3.5 hod čistého času jízdy jsme v Chebu. A jak Vy ? Dálnice ve směru do Prahy byla o mnoho lepší.