CykloDusak

Kamarádi, před etapou jsem měl několik omluvenek a přesto se nás sešlo plný dvůr. Vítr foukal od západu a dal nám zabrat až na cestě do Milhostova a Křižovatky.  Využil jsem od Míly nabídnutý „hák“ a usnadnil jsem si cestu až do Velkého Luhu. Tady začalo honička za jedním závodníkem.  Naše cíle se značně rozcházely. Zatímco my jsme ho chtěli v lese zastavit , popovídat a pak ho doprovodit do cíle, tak on ze všech sil honil limit 14 dnů za které chtěl Míle ujet. Asi třikrát odmítl  zastavit, ale my jsme znali nábližky tak jsme mu nadjeli a vše se opakovalo. Zastavil až v cíli a nutno podotknout, že svůj limit nesplnil a přijel do cíle za 14 dní a 4 minuty. Na tu vzdálenost je to opravdu o prsa. My jsme mu vše vysvětlili, omluvili se nechali kluka osudu.

Na chalupě v té době pobývala mnohem zajímavější postava Mílí. Jménem je to Josefka Veselá, křtěná Martina, Marie ale všichni jí říkají „Princezna Kočička“ z Hluku. Je to velice mladé -24- zlatovlasé děvče, které loni jelo Míle z Hranic na Slovensko.Na start v Hranicích přišla v růžových šatečkách a vzbudila tím velký rozruch. Všichni oblečeni do cyklistických triček a kalhot a najednou tohle. No nechci říct, že kalhoty neměla, ale ty šaty to bylo trochu moc.  Dojela poslední, ale dojela! Kde se vzalo tolik síly a  vůle v tak něžném stvoření to Bůh ví . Vyprávěla se smíchem svůj příběh o tom jak mnohokrát spadla, ale na druhé straně zase ani jednou nepíchla. K tomu suše konstatovala „stejně bych to neuměla zalepit“. Na dotaz :“Pojedeš to ještě jednou ?“ si zakryla obličej a špitla „Už nikdy !“Závodem se taky pohyboval fotograf Víťa, který jí dodával sil a jak jsme pochopili tak je dodává stále. Dnes t.j. v úterý dojel do cíle Matěj, na sněžným kole, které mělo na trati jedinou výhodu. Při brodění řek fungovaly kola jako plovací vesty  takže se kolo tolik nepotopilo. Jinak všude jinde to byl nesmysl.

Letošní míle byly všelijak rekordní. Celkový čas je stažen pod 7 dní Milanem Hanykem. Tenhle, vzrůstem, malý kluk jel na lehko až na riziko, t.j. v podstatě bez výbavy a vyšlo mu to.  Mezi děvčaty je taky nový rekord a rovněž koloběžkaři ho mají. Moc zajímavé je nahlédnutí do zákulisí závodu. V propozicích je uveden zájem pořadatelů o pomocníky na trati. Ti všelijak pomáhají na kontrolních bodech závodu, které jsou na trati tři. Někteří z nich to dělají proto aby už na letošní afterparty využili možnosti přihlásit se přednostně na start příštího ročníku. Pořadatelům se z toho dělají vrásky, protože pro přihlášení na Silvestra v prvních vteřinách nového roku zbývá málo míst.  Je pořád spousty lidí, kteří si chtějí zkusit jestli to dokáží, poznat sebe sama v tak těžkých chvílích jaké závod nabízí nepočítaně. Další kuriozní „problém“ závodu spočívá v těch závodnících, kteří chtějí jezdit každý rok a třeba pokaždé jinak : na kole, na koloběžce, pěšky. To dává šest možností a v „řadě“ stojí a čekají stovky jiných. To je zajímavý oříšek k rozlousknutí pro pořadatele. Naše parta z toho získává nové přátele. Např. : pojedeme-li příští rok do Chřibské tak musíme v Křečanech navštívit Martinu, velkou fanynku závodu. Závodníkům doma (jedou kolem) pomáhá všelijakým občerstvením a dělá to nesmírně ráda. Bude skutečně šťastná, když k ní zavítáme. Proč ne ? Kontakt už máme.

Tuto následující neděli etapu pojedeme jistě .

Kdo byl : Hanka, Líba, Jirka, Laďa, Zdenka, Jíťa, Lída, Míla, Many, Petr, Vlasta a já.