CykloDusak

Přátelé ! Je ráno, 21.srpen, venku je vedro a já vzpomínám na tento den před padesáti pěti lety kdy k nám na tancích přijeli Rusáci, jak jsme okupantům naší země tehdy říkali. Ano jistě, byla to celá Varšavská smlouva, tehdejší vojenský pakt soc. zemí, který dodnes jako jediný na světě dokázal napadnout svojí členskou zemi a zašlapat v ní rodící se nový, tedy spíše opravený společenský pořádek. Když jsme tehdy jeli s bráchou na kolech z Fr. Lázní do Třebeně tak jsme viděli dlouhou řadu tanků a jiné techniky na polní cestě mezi Horní Vsí a Třebení. Ta cesta už není ! To je jen krátký přelet nad tehdejší dobou. Dnes je vše jinak, ale ta ruská chuť obsazovat cizí území, ničit je, zavádět tam vlastní pořádky, vymýšlet nepřítele atd. pořád trvá.

My se už druhý měsíc bavíme o Mílích, o jejích hrdinech, o lidech kteří se dobrovolně  oddávají velké nepohodě, strádání a pak přijíždějí nebo přicházejí do cíle šťastný, spokojený sami se sebou. Jak obrovský rozdíl je mezi těmito závodníky a statisícemi lidí na Ukrajině, kteří byli připraveni o normální život, uvrženi do nepohody a strádání.  My jsme oslavili příchod vítěze letošního dvojnásobného ročníku „2020 mil“ pěšáka Petra Ozogána. Malý, vousatý chlapík z Liberce přišel v sobotu k večeru, ba dokonce přiběhl pod vítězný oblouk. Na sobě měl zelený dres, což v řeči závodu znamená, že se jedná o legendu, protože má za sebou sedm a více startů. Petr jich má 13 !!! Dres byl šíleně špinavý, od potu mokrý jako ostatně všechno na něm. Při řeči se zmínil, že ten dres je dobrý triko pro pobyt venku a že ho dostal od Honzy. Ten to slyšel a okamžitě vypálil poznámku „no jo, ale já Ti ho dal čistý !“ Když už měl asi pátý bramborák tak začal vyprávět nepopsatelným způsobem různý historky ze života na trati. Moc zajímavý je jeho dosažený čas : 1 měsíc, 2 týdny, 3dny, 4 hodiny a 5 minut. Ten skutečně vytvořila náhoda !

Mě se v paměti usídlila tato : „Jednou když jsem byl  uprostřed Slovenska tak jsem za tmy přišel do vesnice. Hledám zastávku, ale ve světle čelovky se mi objeví otevřený přístřešek. Bylo tam místo, tak proč ne . Světlu okna z baráku naproti jsem nevěnoval pozornost, vytáhl vařič  a už to jelo. Polívka byla málem hotová, když se ze dvou stran vynořily postavy. Zvědavci napadlo mě, ale kdež policajti to byli. Obvyklá lustrace probíhala jako vždy i to divení bylo podobný. Nešlo jim do hlavy, že jsem z Liberce a přitom jdu z Nové Sedlice a ne do N.Sedlice. To jsem jim ale nejdříve musel vysvětlit kde ta vesnice je a že díky závodu jsem se tam dostal a teď už jsem na cestě zpátky po jiné trase. „A prečo po inej ?“ Zatímco padaly podobný otázky jako např : „Kam že dete ?“ Do Aše, odpovím , „Ale vy stě z Liberca !“ atd. tak jsem v klidu snědl polívku a kus chleba. „A čo ďalej, butete tuna spať ?“ Když jsem přitakal, tak odešli stranou na poradu. Výsledkem byl telefonát starosty obce kde mi sdělil : „Dávam Vám týmto  oficiálný súhlas k nocovaniu v prístrešku záhrady školy.“ Starosta obce řekl a zavěsil. Policajti k tomu ještě dodali několik divení a odešli.

Včera v neděli 20.8. jsme jeli etapu po stopě závodu. Sraz byl poprvé u lávky do Hájů – velice výhodné místo pro mě ! Jsme tedy na CS Ohře č.6. Za chvíli jsme u Wechtru, ale bohužel, pan nájemník se rozhodl otevírat až ve tři hodiny. Špatný ! Dojeli jsme na kontakt se silnicí a po ní jsme se dostali do Podhradu. Tady už konečně šlo o zmíněnou stopu. Po chvíli je tu  Dřenice a to máme za sebou i dva pěkný výšvihy kde i nejvýše nastavená pomoc byla jen taktak. Ve stánku u cesty měli pivo a neměli lidi. To jedno nám trvalo nezvykle dlouho, proto další postup dostal více švihu. Po projetí jedné kolonie jsme na asfaltce, která kdysi spojovala Ypsilonku s Odravou. Po té došlo v roce 1957 ke „vpádu Dušáků na Chebsko“ jak s oblibou označuji přestěhování rodiny z jižních Čech sem do FL. U benzínky už byl pokročilý čas, takže trasu  Potočiště – Chvoječná – Chocovice – Doubí – Třebeň jsme jen proletěli. Honilo nás nejen horko, ale taky žízeň. Zaručený lék na tento stav je napít se. V lednici je vychlazený Bernard a ještě k tomu má dnes svátek, takže byl výborný. Stejně jako káva a buchtičky několika druhů.

Jitka Frankeová, dáma středních let z Prahy, kadeřnice, přichází do cíle jako poslední a přesto vítězně. Je totiž jediná žena, která ušla  celý letošní závod 2020 Miles. Jíťu znám už z minulých startů jako stále veselou, pozitivně naloženou. U ní se nejedná o radost z posledních sil, kterou každý závodník v cíli má, ale doslova o životní postoj.  Ráda by se s námi prošla Prahou, ale já si vůbec nejsem jistý jestli bych to chtěl, protože rozdíl v kondici je mezi námi značný.  Přišla už za tmy.  Snažili jsme se prostor pod obloukem nasvítit aby fotky a video měly co nejvyšší kvalitu. Myslím, že se to povedlo. Zvláště kytice slunečnic byla i ve tmě nepřehlédnutelná. Po dlouhém povídání venku došlo konečně na bramboráky. Ona se na ně těšila a Mírovi se zvlášť povedly ! U toho mě napadlo srovnání kolik jich sní závodník a kolik jeho doprovod a my ostatní. Vychází mi to na poměr 1:5 ! Je to jeden vajling těsta na každého kdo přijde do cíle.  Je už půlnoc, její vnoučata jsou ospalá a hladová, samotná Jíťa se těší na svojí vanu doma proto je třeba sešlost ukončit a rozjet se domů. My, Jíťa M a já, jsme sedli na kola, rozsvítili světla a uháněli jsme do Chebu. Bylo to moc pěkný svezení !     Letošní Míle skončily , ať žijí ty příští !