CykloDusak

Kamarádi. Nejdříve pár slov o Jindrovi Prchlíkovi. Ten přišel v sobotu po ránu, protože jeho úmysl přijít ještě v pátek v noci změnil jednak déšť a pak taky kontakt s lidmi ze společnosti „Dvanáct kmenů“ . Hned vysvětlím. Jindra procházel kolem altánku, který postavila zmíněná společnost, právě když začalo pořádně pršet. Schoval se tedy pod střechou a už se chystal ulehnout, když okolo jel pán v autě a tak dlouho Jindru přesvědčoval až ten souhlasil a odebral se do jejich příbytku. Pohoštění nebralo konce a soudě podle toho jak zapáleně o tom Jindra vyprávěl, bylo vynikající.     Ráno se tedy objevil v cíli kde na něj čekala Mirka, kámoš Zdenda , Libor a pak taky my. Podívaná na jeho nohy byla sice o trochu méně drsná než loni na nohy Mirky, ale i tak to stálo za to.  Spočítali jsme mu , že na cestě udělal 3 240 000 a ještě více, kroků. To se pak nelze divit, že dojde k nelítostnému souboji živé (nohy) a neživé (boty) hmoty. Živá to opět prohrála ! Jindra měl tkáň za nehtem malíčku zatlačenou o centimetr dozadu, sloupnutý nehet a patu nadranc. Prostě podívaná pro otrlé. I ten foťák nebyl schopen to zaostřit. Po několika hodinovém povídání došlo konečně na sprchu a zapomenuté focení pod obloukem. Lehce připomínám, že Jindra postupně ušel, ujel na kole, koloběžce i tandemu s Mirkou oba směry Mílí. t.j. jak odtud na Slovensko, tak i obráceně. To nikdo nedokázal ! Zůstaly tu od nich dva hrnečky – loňský plecháček a letošní šálek, jako trvalá vzpomínka na ně.

V neděli dopoledne odjeli vlakem do Zlína Libor s Barunkou a dětmi. V té chvíli byli na trati dva borci, dívčina a kluk.  Ona nemá už moc volného času a on nemá plné zdraví – startoval opožděně kvůli zlomené klíční kosti.

V neděli krátce po poledni se poprvé sjíždíme v Růžovém parku u Křižkovskýho (starý název domu) ve Francouzské ulici – dříve Dukelské. Naposledy tak přibližuji místo srazu všem věkovým skupinám. Po trase Seeberg – Poustka – Zelený háj jsme brzy ve Vojtanově a napojujeme se na jižní trasu Mílí. Poprvé se projíždí celnicemi do NDR. Ta naše je jeden velký dezolát, kdežto ta německá je schopná rychlého otevření. Co tady se dělo při cestě pro boty nebo záclony ,to už je neuvěřitelný příběh pro naše vnoučata. Cesta nás dovede nejdříve k přejezdu na trati a pak lesem dolů až k prameni Kyselka. Voda teče, ale málo. Je dobrá, ale cesta k ní je obtížná a tak na velké odběry to není.  Po kořenovce se dostaneme k ještě větší potíži – sjezd k mostku přes potok a zase výjezd na původní cestu. Spojenými silami se to podaří, my mineme lesní přehradu a zastavíme až na rohu koupaliště. Tady je ten bod kde se potkávají mílaři ze severní a jižní trasy a do cíle jedou společně. Projedeme tedy Skalnou, výšvihem se dostaneme nad krásný rybníček na kraji lesa a jsme v panství společnosti Dvanáct kmenů. Pozemky před námi jsou oplocené, dokonce je tam vysázený ovocný sad a jinde zase jsou parcely různých druhů zeleniny a brambor. O samotných obyvatelích tohoto místa a domu v sousedství chalupy toho vím zatím málo, ale to přijde. Alejí kaštanů jsme u silnice, tu přejedeme a míříme ke kolejím. Za nimi ztrácím stopu a mapu nemám. Dodatečně jí najdu, protože po ní projelo 151 mílařů a my ne ! To mě štve. ! Musela tam být nějaká zaječí stezka, která nás měla odvést ke skladu vytěženýho kaolinu a pak dál na Čistou a konečně ke kraji lesa u Kateřiny. Místo toho jsme kolem zrajícího pole lupiny přijeli k el. ohradníku, ten překonali a byli jsme na okraji nedozírné pastviny. Azimut jsme měli dobrý, ale jak ho dodržet jsme v tu chvíli ještě netušili. Napříč pastvinou, slalomem mezi tisíci hovězích hoven jsme s veselou přijeli k asfaltce. Jenže ona byla za ohradníkem a příkopem !. Nebudeme přece usilovat o přelezení funkčních drátů když tu někde blízko musí být vrata , myslím si. Nebyla tam.  Pořád dál, po suché pastvině plné hrbolů, kolem drátů postupně objedeme pastvinu a po 3.5 km najdeme ty vrata. Jenže ty jsou na úplně opačnou stranu než my potřebujeme. Vedle dubové aleje se dostáváme na dohled obce Křižovatka. Tady už jsem skupinu pohromadě neudržel. Většina uviděla stopu v jeteli a hurá po ní do vesnice. Já a Jíťa jsme se chtěli dostat po okraji pšeničného pole na silnici, která tam za tři sta metrů opravdu byla. Zvládli jsme to a na silnici jsme počkali na zbytek. Přijeli brzy až na Laďu. Ten se pomalou, uklidňující jízdou dostal do Třebeně druhou stranou přes Milhostov. My jsme to hnali po asfaltu na Vonšov a když jsme přijeli do Bramborárny tak tam už Jarda s Mírou měli oškrábaný brambory a za půl hodiny už kolovaly první placky slepené po dvou syrečkem. Výborný. Pivo se točilo, ale brzy zašeptalo „Konec“. Jenže my se nedali a přešli jsme na taškový, neméně dobrý. Bylo to, až na krátkou chvíli, podařené odpoledne. I pád Emaruš na ztvrdlou zem a mezi lejna dopadl dobře. Bramboráky proslavily letošní Míle způsobem , který se nezapomíná.  A že jsme zabloudili ? Jeden ani ve vlastním kraji nezná každou mez a stezku.  Musíme jezdit dál aby těch neznámých ubývalo  !!

Mějte se hezky. Na obzoru je nejdříve nedělní etapa na dorty do Bavor a pak v polovině měsíce cesta do Domažlic za kamarádem Zdeňkem.  Za pár to máme k dovolený do Beskyd. Na tu se mimořádně těším.   Ještě kdo byl : Laďa, Iva, Jíťa, Thálie, brácha,Emaruš a já. Za námi přijeli Jarda a Karel.  Zapisuji si 55 km.  Srdečně zdraví Pepa D.