CykloDusak

Báječná dovolená z pěti etap, tří pěších výšlapů, dvou defektů a jednoho pádu skončila . Přináším krátké svědectví o tom jaké to bylo.

Odjezd byl bez problémů a přesný. Ještě jsem stačil rozdat itineráře cesty s důležitými údaji, kterých si většina všimla a vzala je vážně. Nikoliv ale všichni, jak se později ukázalo. U Jesenice se připojili Japoši  a směřujeme do H.Týna na nezbytné kafe. Náměstí je prázdné, cukrárna právě otevírá, zákusků je plná vitrina. Neodolám a už si nesu ten co hezky vypadá, ale jak vzápětí zjistím, tak nechutná, neboť je z chemické šlehačky vyztužené sádrou. Kdo mě konečně naučí rozpoznat  přes pult špatný dort od dobrého ? Další naše cesta vede přes Domažlice do motorestu Country u Klatov. Dobře jsme pojedli, motorky si prohlédli a čeká nás hrad Velhartice.  Stojí tady nad říčkou Ostružnou už od konce 13. století. Že v sobě skrýval královské korunovační klenoty jsme většinou nevěděli, ale že patřil Buškovi z Velhartic je díky Janu Nerudovi a jeho Romanci o Karlu IV. všem jasné. Jen si dovolím připomenout, že Buškové byli dva, otec a syn stejného jména, oba sloužili na dvorech králů Jana a Karla a těšili se jejich veliké přízni.  Provedl nás mladý muž, měl hezky připravenou řeč se zakomponovaným výkladem šachové hry, jakýmsi nahlédnutím do středověkého života  podle Tomáše ze Štítného. Blízkost chalupy Jana Wericha  jen potvrzuje krásu  okolní krajiny, protože tento velikán věděl co je hezké a správné.  Dál  pojedeme po šumavské magistrále, silnici málo používaný, ale moc hezký až do Prášil. V cukrárně Slunečnice si rádi vystojíme frontu (mluvím za pány) neboť za pultem nás obsluhuje krásný, mladý, velký výstřih.  Že není pořád jen svátek jsme si prožili na parkovišti při couvání k odjezdu. Volfík řádně spočítal kola na Jitky nosiči a jejich pláště mu zanechaly černou, dlouhou stopu na boku auta na celou dovolenou. Poškozený byl držák světla u nosiče.  Ještě jednu zastávku má naše cesta tam. V Srní  ve Slunečné cukrárně paní Milfaitové si někteří koupili její marmelády, kterými dobývá svět, vyhrála několik soutěží. Její výrobky  vynikají netradiční chutí a i když se jedná třeba o jahodovou, tak je jiná než ta u nás v Čechách vařená. To všechno a také cena z ní dělá delikates pro slavnostní chvíle. Přeji jí jen samé úspěchy v podnikání. Poslední úsek naší cesty zakončíme drzým projetím  tříkilometrového úseku se zákazem vjezdu a jsme u penzionu České Chalupy.

Je neděle ráno a my se vydáváme na nejdelší etapu naší dovolené. K radosti všech vede naše cesta z kopce a pěkně zhurta.  Až u Studenýho potoku, kde najede na novou cyklostezku se srovná a po lukách nás zavede na Svinná Lada a za kousek cesty taky na Borová Lada.  Tady vpravo a první kopec se nám staví do cesty. Jen klid, těch ještě bude. Pro uklidnění může posloužit pohled na vedlejší kopec Homole a nebo na nádherný javor klen, který je proti slunci úplně zlatý. Jsme nahoře a zase vpravo na stezku zvanou „Vlasatá“ a po ní to bylo hezký svezení. Člověk může mít pocit, že je to jen nahoru, ale tak je s celou naší dovolenou, protože většinu času nám zabere jízda do kopce neboť dole jsme šubydup. Jsme na Kvildě. Po krátké návštěvě Ička  si to mastíme na Modravu a rovnou do Arniky. Polévka stačí. Údolím Roklanského potoka na Javoří Pilu je to jedna velká krása. Kdo byl pozorný tak už z dálky viděl  kopec jako střechu . “ To je spojka k Tříjezerní slati“ uklidňuji partu, „my jedeme vlevo !“. Stejně tam vyjedeme, ale trochu pozvolněji po Hakešické cestě a protože to je přes kopec tak sjezdem končíme u Vchynicko – tetovského plavebního kanálu. Ten byl vybudován v posledním roce 18.st. a sloužil k plavení dřeva z lesů od Modravy. Dnes je většina vody odvedena potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem  odkud padá rovněž potrubím k turbínám elektrárny na Čeňkově Pile.My si teď cestu kolem kanálu hezky vychutnáme, sjedeme po ní na Sedlo, pak ke zmíněné nádrži a skončíme v Srní. Kde jinde než ve stínu Klostermanova smrku v hospůdce Pod smrkem a nebo menšina v kavárně u paní Milfajtové. Dnes sama obsluhuje a ráda se s námi i se svým partnerem vyfotí. Znovu se mi chce přemýšlet o jejím příběhu kdy mladá ženská z Novohradských hor udělá díru do světa tak jednoduchou věcí jako je marmeláda. Jenže dávno zaběhané recepty je třeba zapomenout, sehnat suroviny a dělat to jinak. Třeba si s ní o tom popovídáme při naší příští cestě na Šumavu za dva roky. Na Antýgl nepojedeme po silnici, ale přes Staré Srní zpět k plavebnímu kanálu. Je to příjemnější a jsme tam. Na Horskou Kvildu dál kolem Hamerského potoka, po modré. Když už jsme skoro nahoře, kde je na potoce brod, tak si dáváme delší pauzu se spoustou srandy a focení. Na Kvildě nestavíme, máme zpoždění a pelášíme kolem Jezerní slati (stavím se tady sám pro pár fotek) až na Pláně. Klidným sjezdem jsme u penzionu a máme to za 72 km. Dobrá práce.

Pondělí. Máme opět krásné ráno, počasí přímo výstavní. Jako včera jedeme až na zmíněnou křižovatku kde začíná Vlasatá cesta. Pak klidně dál na Knížecí Pláně. Lesy se najednou otevřou, před Vámi se v mírném svahu objeví louky zdobené proužky kamenných hrázek a jednotlivých stromů. Sem tam nějaký listnáč ukazuje kde stálo stavení . Všechno je pryč! Na tisíc skromných lidí muselo po válce ustoupit vojákům, vyslancům hysterické ideologie. Genius loci tohoto místa je velmi silné. Musíme se sem vrátit, vždyť ani  na prosperitu hospody, jediného stavení, jsme všichni nepřispěli. Stoupání na Bučinu je v mapě označeno dvěma !! Prostě prďák. Není to dlouhý a k tomu je nahoře hospoda, tedy spíše hotel, Alpská vyhlídka kde na terase je moc hezky. Dali si tu práci a přenesli sem kus „Železné opony“, jako připomínku té doby. Dál ještě do kopce, jmenuje se Stráž, až se cesta zlomí dolů k prameni Vltavy. Všude okolo jen změť padlých, suchých stromů, všechno je šedé, do toho svítí slunce a na pozadí tmavých mračen to tady působí nepřátelsky. Studánka Vltavy se krčí pod dřevěným chodníkem kde se staví turisti na focení a doma si musejí připomínat, že tam za jejich zády je ten pramen, který není vidět. Naše nejdelší řeka by si zasloužila lepší úroveň své kolébky. Okolo Černé hory jedem hodně do kopce a pak delší úsek z kopce až na Ptačí nádrž. Tady se odděluje Milada a začíná její anabáze s čárkami. My musíme doleva abychom se dostali na Březník. Mě to místo oživuje můj dávný sen a to dostat se na Luzný, nedaleký  kopec na bavorské straně. Odtud to nejde, budili bychom tetřevy, musíme do Bavor, ale jindy. Ještě jedna zajímavost se váže k tomuto místu  a to jak vzniká řeka Otava .Stéká se tu  Luzenský potok s Březnickým a dál teče jako Modravský. Ten se v Modravě spojí s Roklanským a vznikne Vydra . Ta na Čeňkově Pile bere vodu z Křemelné a je tu Otava. Jednoduché že ? Pojedeme kolem Modravské potoka až na stejnojmenný most, tady vpravo do kopce hnáni starostí o Milady čárky vyfuníme na  Černohorskou nádrž. Na Filipovu Huť je to blízko a hospoda tady má otevřeno. Mezitím přišla Milady sms , přeposlaná mojí dcerou, která má doma můj telefon a já na dovolený mám jiný s číslem, který je v  itineráři uvedeno. To je ale pro naší milou kamarádku slabý odvar , protože jak ona s oblibou říká „všechno nějak dopadne !“ To se dá přeložit jako „on to někdo jiný vyřeší“. Tak čtu co píše : v první sms „Jsem na Pláních a furt jedna čárka “ a ve druhé sms „Už jsem doma a najednou mám dvě čárky „. No řev to byl ohromný, to si každý umí představit. Odepisuji jí z telefonu, který mám pro dovolenou, že je to vážný, ale ať si z toho nic nedělá. Ona udiveně „A kdo mi to píše ?“ Sranda pokračuje. Večer  celou věc vysvětlí asi takto. „Já o žádným novým čísle nevím neboť ten papír v autě zasedla Líba. “ Přejezd na Horskou Kvildu je příjemný, odbočka na Zlatou Studnu vede kolem obří chalupy Kreuzigera a my mizíme v lese. Na křižovatce v lese nám zmizel i Hraboš. Za chvíli jsme ho zase našli a po stoupavé červené, která v závěru prudce padne jsme na Pláních a hurá domů. Vzhledem ke složité konfiguraci terénu byl můj propočet etapy velmi špatný – máme totiž najeto 55 km a ne čtyřicet !

Den tím ovšem nekončil, protože pozvání přijal a přijel pan Emil Kintzl.  Dnes dvaaosmdesátiletý pán je ve výborné kondici, však je také cyklista a ještě více lyžař. Býval totiž učitelem tělocviku. Vyprávěl nám o životě a práci lidí na Šumavě od dávných dob. Od roku 1939 žije na Šumavě, takže hodně z toho co patří do historie kraje sám prožil. Svoje vyprávění prokládá hezkými hláškami jako : „…když na té vsi nebyli dva pekaři, tak tam byli tři …“ Zvláště těžká byla pro Šumavu leta poválečná. Většina obyvatel musela do odsunu, vesnice zanikaly  takže na české straně hranice vzniklo území nikoho. Šumavský učitel, jak mu někdy říkají, do strany vstoupit nechtěl, raději se stal topičem. V té době bylo hodně takových kotelen. Naše mlčící většina chodila do práce, chatařila a chalupařila a do NDR jezdila pro dětské botičky. Schovat takový nákup před celníkem byl jeden z mála druhů odvahy, kterou jsme tehdy prokazovali. Sedět vedle člověka, který žil jinak je vzrušující a vede k zamyšlení. Díky pane Kintzl.

V úterý ráno prší, pojedeme na výlet auty. Kam jinam, než do Kašperských Hor. Mají tam krásně rekonstruované náměstí, oprava radnice se chýlí ke konci a Muzeum Šumavy rádo přivítá každého. Jdeme tam. Konečně můžeme vidět na vlastní oči umrlčí prkna o kterých nám včera vyprávěl pan Kintzl. Také  expozice  skla ze šumavských skláren je nám blízká díky včerejšímu vyprávění. Bylo tam hodně k vidění. Na cestě zpátky se chceme stavit v Churáňově kde je prý výborná cukrárna. Byla tam, ale zavřená jako spousta jiných provozů čekajících na letní sezonu. Jedeme na pension kde nám paní Kuncová ráda kafe uvařila.

Ve středu ráno neprší a my konečně pojedeme doprava na Pláně. Odtud se snadno dostaneme nad Churáňovskou sjezdovku  a pořád dál až na kraj lesa kde se navážeme na CS 1142 a začne nám ta pravá cyklistická šmakuláda. Cesta je vlhká, kameny také a vzduch ještě víc. Je to opravdové dobrodružství v neznámém lese po neznámé cestě. Po nějakém čase se ocitáme na louce a oči okamžitě padnou na nedalekou chalupu. Jedeme blíž, obrovské ovce vstávají z cesty, kozy mečí  a z okna chalupy se ozve “ Vyměním mlíko za slivovici !“ Vyjde poměrně mladý chlap s velkou lahví od okurek plnou kozího mléka. Jsou mezi námi odvážlivci – napili se. Jestli to mělo nějaké pokračování jsem se od nich nedověděl. Vzniká spousta fotek. S kozama je spousta zábavy a ani není čas kontrolovat kam šlápnout. Všude je to stejný, samý hovna! Jsme nakonec rádi, že další cesta vede vlhkou loukou a hodně se toho umyje. A znovu v lese a pořád jen dolů na brzdy. Až posledních pár desítek metrů se kolo vedlo. Vynoříme se z lesa a jsme na asfaltu na kraji samoty Studenec. Jenže naše cesta vede vlevo, dál lesem a světe div se, po značené cyklostezce 1201. Po dlouhé době je tady hezký výhled do kraje, ale cesta padá pořád dolů až se náhle v zatáčce mění na asfalt. Snad z radosti to pouštíme dolů, prudce vlevo, ještě že nic nejede a hned krpál nahoru. No to se dalo čekat ! Ztrácet výšku nejde do nekonečna. Jitka chtěla pomoci Jiřce. Ta se jí chytla za rameno, to povolilo, kola si lízly a holky se válí po silnici. Bylo to v malé rychlosti a tak to odneslo „jen“ jednou už zraněné koleno Jíti. Já využívám krátkého zdržení party a vyjedu si na kopec  Liščí hora odkud  jsou Kašperky jako na dlani. Jsme na náměstí a neomylně zamíříme do kavárny. Další cesta je snadná – po asfaltu do Řetenic kde je penzion Zlatý potok a výborně tam vaří. Však taky dostali známku od Polreicha. Vejdu dovnitř a ozve se zřetelné „Dobrý den “ a přitom tam nikdo není. Pak se to vysvětlilo, že v kleci jsou tam Loskutáci posvátní, kteří bezvadně mluví. Oběd je to výtečný což ve všech vyvolává pocit pohody a dobré nálady. Jen u naší Miládky ještě něco navíc. Do ticha se ozve její otázka „Nejedete někdo v pondělí do Aše, nebo tam někam ? Mám tam u bývalého starosty sazenice! “ No řekněte – v půlce dovolený, na Šumavě, po obědě a ona má takovýhle myšlenky manažerka. V jedné hezké písničce se zpívá : „pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít …“ To sedí, ne ? Když už jsme zase na cestě tak pohled vpravo do údolí nás uchvacuje svojí krásou přírody. Až jsem ze samého kochání zapomněl odbočit v Nicově na cyklostezku. Nad městečkem Stachy při jedné zastávce došla řeč na kafe. Říkám : „zavolám  do té kavárny na Churáňově kde jsem ráno dostal navštívenku a slib, že když zavolám předem, tak rádi kafe uvaří“. Vzala to paní a povídá “ no jo, ale chlapi odjeli takže bohužel …“ Petr to ještě potvrzuje  : „jasně, ještě není sezona, takže se tady otevírá jen na víkend.“ Pro mě jasný závěr, že je třeba jet domů. Do toho Petr ještě navrhuje jet na Zadov. Parta se začíná trhat a ještě to umocňuje zastávka u plotu jedné z chalup kde seče trávu pán , kterého Petr poznává jako pana Frühaufa, bývalého trenéra Katky Neumanový. Oni vzadu besedují a my vepředu čekáme u pensionu Dobrá chata a nemůžeme se dočkat. „My“ jedeme na Nový dvůr a „oni“ vystoupají na Zadov , najdou tam hospůdku a domů přijedou hodinu po nás s klíčema od pokojů v kapse. Od té chvíle vedeme s Petrem debatu o tom, která cesta byla lepší . Co Vy ?

Je čtvrtek . Poprvé vyrážím s batohem na zádech. Mám v nich boty na pěší výšlap. Nejdříve ale musíme na Pláně a do Kvildy. Dál na Bučinu to je kopec, na začátku docela prudký a proto sem zasazuji hlášku , která vznikla za jízdy : „Ivča – to pěkně bzučíme viď ? a Maruš na to – jo, hlavně, že nefuníme …“ Znovu zajdeme na terasu hotelu Alpská vyhlídka a pak se zastavíme u tabule šumavského spolku, která stručně popisuje zánik lesů v pruhu kolem hranic od Zadní Zvonkové až po Železnou Rudu a jmenuje viníky vzniklé kalamity. Jmenovaní viníci tady ceduli nemají takže čteme jen názor jedné strany sporu. Přál bych si poznat někoho kdo se opravdu vyzná a vysvětlil by nám to. Na bavorské straně jsme hned a vidíme, že utrpení lesa tady pokračuje, ale podrost listnáčů a modřínů se má k světu. Za pár kiláků jsme na kraji městečka Finsterau kde je parkoviště. Naše další cesta padá z kopce pořádně hluboko, pak zase nahoru a dolů a jsme na křižovatce lesních cest s boudou u potoka. Dřevěná cedulka ukazuje doprava  „Luzen  2 St.“ Myslím, že naši nejlepší to stihli za hodinu. Mě se potvrzuje, že v horách se lépe chodí nahoru než dolů. Jsme v dlouhém sedle kde státní hranice tvoří pravý úhel a jsou zde historické hraniční kameny . Na naší straně šedý les, zlomených, suchých stromů a na bavorské vrchol kopce vytvořený z kamenů přírodou, nebo snad Ďáblem ? Jde se tady  jako po schodech , které nemají zábradlí a ty schody si člověk musí hledat sám. Nahoře stojí kříž, je tady kruhový výhled do daleka a taky na náš Březník . Svítí slunce, fouká vítr. Nám to nedá a sejdeme pod vrchol na druhou stranu, na radu Michala, kde je chata s občerstvením. Ono takový apfelschorlle je výborný, když je. Stalo se tady něco opravdu zajímavého. Stojíme frontu k výčepu, která se točí kolem schodů plných odloženého nádobí, prázdných půllitrů, táců atd. Prostě místa je tu málo. Tu proti nám vychází mladá dáma s tácem plným sklenic a slušně vychovaný Michal se jí chce uhnout, škobrtne o schody, nemá se čeho chytit a nezadržitelně padne zády na to nádobí. V nastalém zmatku rychle vstane, nic mu není, nic nerozbil, ani se neušpinil. Buď nad ním někdo držel ochranou ruku a nebo jeho váha nedosahuje na úroveň, která už rozbíjí sklenice  na ležato. Po nějakém čase příjemného pobytu nezbývá než se vydat dolů. Jde to blbě, ale jde to. Cesta je plná fotopohledů a to hezky odvádí pozornost od problémů s našlapováním.  Už jsme zase u kol a první oblouk lesem ještě ujde, ale ten druhý před námi je pěkný prďák. Jiřka to dává na jeden zátah. Já tlačím Líbu a u toho si stačíme povídat o smyslu takové pomoci. Líba cítí pomoc tak z třiceti procent, ale rozhodí jí to dech, musí se přizpůsobit mně ve frekvenci šlapání. Já řídím jednou rukou , jedu v horší stopě, zápěstí  atd. bolí od přenášené síly, baterie nadává, motůrek řve. Takže suma sumárům to není výhodné ani pro jednu stranu a dělat to napříště nebudem. Jste pro ? Na silnici nás předjíždí bavorský cyklobus, na točně s ním prohodím pár slov, takže vím, že nás příště vyveze až pod vrchol za pět éček. Takže dobrý. My teď směřujeme na Bučinu a rychlým sjezdem na Knížecí Pláně.  Na hospodu už nezbývá čas, omlouváme se jí v duchu a mastíme na Borová Lada , Studený potok a posledním kopcem dne k našemu pensionu.  Máme 50 km, včetně 7 km pěšího pochodu.

V pátek se jela „Boubínská etapa“. Tradičně z kopce dolů na Studený potok , na druhou stranu údolí a vlevo až na křiž. s červenou jménem Paseka. Je odtud přehledný pohled na louky od Plání přes Nové Hutě až na S. potok, prý to ráj běžkařů.  Tady vpravo a po louce až do lesa kde nás čeká úzká asfaltečka. Je tu klid. Za čas začneme padat do údolí kde je obec Lipka. Vpravo nahoru až na křižovatku kde musím uznat, že tu mapu musím vytáhnout. Ano byla to ta úplně vlevo a nejvíc do kopce, nezpevněná. Nakonec se ukázalo, že cesta je to nádherná, udělaná v bavorským stylu t.j. navrch uzavřená jemnou drtí. Po ní většinou sjíždíme do Kubovy Hutě. V oblíbené restauraci Pod Boubínem si dáme kávu s podmínkou, že až se vrátíme z Boubína tak tady bude oběd.  Kubohuťská cesta obkrouží kopec zleva  aby nás dovedla  ke Křížkům. Odtud se dalo ještě pár set metrů popojet k vrcholu, ale dál pěšky. Po solidní pěšině je to tak 2 km. Zbývají poslední jako schody a jsme pod dřevěnou rozhlednou. Nahoře je solidní dohlednost zvláště směrem na Vimperk. Nezbytné fotky a začínáme sestup a v tom kde se vzali, tu se vzali cyklisti. On a ona. Kola na rameni s cílem přejet Boubín z jedné strany na druhou a to prý dvakrát do roka. Sympatický blázni z Prahy. Sjedeme zpátky po stejné cestě s malým kufrem, který jsem si koupil na poslední chvíli a jsme zase v hospůdce na zaslouženým obědě. Domů je to zase po červené, nad Kubovkou hezky  přetnout sjezdovky. V jednom stoupání píchnul brácha, ale výměna byla blesková. Parta nás čeká na vzdálené křižovatce a my ve čtyřech si užíváme  pohled na jelena co nám zkřížil cestu. Byl to kolos. Jsme na důležitém místě, křižovatce cest Pod Světlou horou. Ta vlevo a pak vpravo nás zavede k prameni Volyňky. Altánek u cesty nás informuje o evropských penězích vynaložených na tomto místě a pokračující cyklostezce Volyňka č. 1053. Za chvíli jsme na asfaltu z Kvildy na Vimperk, tady vlevo nahoru a pak už zase po houpačce dolů na Nový svět. Tady vpravo na Šindlov a ranní cestou na Nové Hutě. Dnes to máme za 50 km, ale moc pěkných.

Po večeři se všichni sejdeme v klubovně kde po krátkém povídání se ujímá režie zkušená Milada . V ruce drží čokolády a děkuje Petrovi, že si vzpomněl na Nové Hutě, děkuje Líbě, že si vzpomněla na snadné cviky pro ranní rozcvičku, děkuje mě, že jsem nezapomněl připravit etapy a pak zapomněla, odběhla (prý si přečíst scénář na pokoj), po chvíli je zpátky a se slovy hanba povídat  děkuje Jirkovi za opravu nezapomenutelných defektů. Ještě mám tu čokoládu schovanou ! Ano nezapomínejme na zážitky z našich dovolených i když jsou denně válcovány novými zážitky odjinud, s někým jiným a někdy jindy.

V sobotu nejdříve zajedeme na parkoviště pod hrad Kašperk. Ten nám totiž ve středu vypadl z programu. Většina jde na hrad a brácha, Petr a já jdeme na tolik utiskovaný Pustý hrádek. Z této malé zříceniny je totiž Kašperk jako na dlani na pozadí šumavského podhůří. Příště tam zajedeme všichni. Was ist das příště ? No přece za dva roky! Za pár minut začíná pršet, dovolená končí.  Děkuji za trpělivost při čtení zprávy. Pepa D.