CykloDusak

Kamarádi, máme za sebou druhou letošní dovolenou do známých míst a taky k našim dobrým přátelům v Chřibské. Menclovi jsou výjimeční po všech stránkách, od povahy až po znalost těch nejlepších receptů pro přípravu večeří.. Mnohokrát v roce na ně vzpomeneme v nějaké jiné hospůdce když se nám zachce porovnat pokrm s tím  menclovským.  Přivítání bylo vřelé a také „vysokoprocentní“ to když mám na mysli slivovici.  My jsme přivezli dárky z trochu jiné gastronomie – brambory a oplatky a k tomu osobní dárek  pro Zdeničku od Kiky t.j. vyšívanou dečku s ladovským zimním motivem . Tím jsme tedy na Chřibské začali. Dovolená jako taková začala už u pošty ve Frant. Lázních. Rozdal jsme itineráře, dohodl jsem se s Jitkou a vyrazili jsme. Pro jistotu jsme ještě krátce zastavili u karlovarské pumpy, co kdyby tady čekali Japoši 1. i 2. Nečekali, protože Jana dobře porozuměla dohodě o setkání v KFC Chomutov. Tam jsme se vlastně všichni sjeli i když jsme spolu nejeli. Po krátké zastávce byla na programu návštěva zámku v Duchcově. Casanovo už se na Tebe těšíme.

zámek v Duchcově

Na konci 17. stol. rod Valdštejnů postavil v Duchcově zámek .  Nedaleko odtud, v Teplicích se stále více rozšiřovalo lázeňství. Tato dvě města si šla „na ruku“. Jedno poskytovalo klid, který vedle léčivých pramenů a dalších procedur upevňoval zdraví a druhé, právě na zámku, to mělo opačně. Nepřetržitá zábava, bály a pijatiky naplňovaly život šlechty z té druhé strany.  V organizování zábavy byl tehdejší knihovník a společník Josefa, Karla, Emannuela z Valdštejna Giacomo Casanova jako ryba ve vodě. Prostě v tom uměl chodit  a ještě byl schován před tlakem šlechty z jiných , vzdálených krajů kterážto usilovala o splacení jeho dluhů. Celých třináct let zde žil a dříve než dluhy splatil tak  zemřel ve svém oblíbeném křesle. Stalo se to v roce 1798. Prohlídkovým okruhem, který nese Casanovo jméno nás provázel velice svérázný, velmi vzdělaný,  poměrně mladý muž, který svoje povolání bral více jako roli než jako zaměstnání. Většině z nás se to opravdu líbilo.

Je tu neděle,

a s ní první etapa naší dovolené a také první dělení party na dvě skupiny. Jednu má vést Jirka a pojedou delší variantu přes Zadní Jetřichovice a druhou povedu já přes Zadní Doubice. Místem setkání má být hospoda na kopci u lesa nad Hinterhermsdorfem. Jirka hospodu minul bez povšimnutí a chtěl jet  k rozhledně Weifberg cestou, kterou já chtěl sjíždět. Náhodou  jsme se potkali na okraji zmíněné vesnice  a po krátké dohodě jsme se vydali do hospody u lesa. Bylo horko !  Z venkovního posezení jsme na protikopci viděli náš cíl – rozhlednu Weifberg. Jedeme tam a samozřejmě je to do kopce. Japoši zůstávají na návsi pod lípou a mají můj slib, že se pro ně vrátím i když parta pojede jinak.  Ve vesnici se právě jede cyklomaraton a  na první dojem to vypadá, že nás pořadatelé ani dál nepustí. Po krátkém vyjednávání  se to povedlo a my stoupáme do kopce za svým cílem a taky po cestě kudy vede závod. Když jsme už na kopci tak přijíždí první ze závodníků a pak ještě s velkým odstupem další. Věnovat se jim nebudeme, není s nima řeč. Po krátkém výšvihu jsme pod rozhlednou, hranatou, dřevěnou stavbou se střechou. Výhled je pěkný, kazí ho jen horký vzduch, který rozostřuje pohled do dálky. U nás v jižních Čechách se tomu stavu říká „dymováto“.  Po nějaké chvíli jsme zase dole a protože už jsme domluveni na cestě do Zadní Doubice, tak já odjíždím pro Japoše  a s nimi pak dolů k říčce Křinici. Brzy potom co tam už čekáme se mi ozývá telefon. Koukám a on je to Jirka. Signál je mizerný, ale přesto rozumím, že Jíťa měla pád a potřebuje pomoc. Té se jí dostalo okamžitě od Veroniky, která si ví rady. Ostatní se snaží pomoci jednotlivým slovem a to i v přítomnosti německých lékařů a nebo v tom lepším případě, telefonují. To já dělám taky a na čísle 112 se mi ozve německý hasič. Říkám mu co se stalo a kde se to stalo a on chce abych mu zavolal ještě jednou. Když to udělám tak mi oznámí, že už odjeli. Postupně přijeli čtyři auta záchranné služby a jedno z nich odvezlo Jitku s tlumočnicí Ivčou, protože doktoři snadno odposlechli, že ona jediná je schopna s nimi vést dialog .A považte, že  do nemocnice v Sebnitz vzali nejen děvčata, ale i jejich kola. Večer přivezl Ivču i kola do penzionu Jirka s Hankou. Jitka se s pomocí Veroniky a Ivči vrátila ve středu a zůstala s námi až do soboty.  Závěrů se nad nehodou nabízí hned několik : musíme jezdit pomaleji ! Když se něco takového stane, tak neumíme pomoci a to máme školení a různé kurzy. Např. místo záklonu hlavy máme snahu jí předklánět a podkládat. A ruku na srdce majitelé chytrých telefonů. Kolik z Vás má aplikaci „Záchranka“, která by záchranáře informovala o přesném místě kde se nacházíte ? Chytrým se telefon stane až po řádném „vyškolení“.  Už to zkrátím tím co jsem říkal jeden večer : Veroniko veliké díky od nás všech !

Další dny a etapy …

Už na Šumavě jsem přistoupil na dělení party na dvě skupiny, cítil jsem to tak.  První, která má chuť jezdit delší etapy, protože se na to cítí a druhá, která už území naší dovolené zná , stačí jí kratší výlety s větším počtem zastávek. Každá taková parta potřebuje vedení, jinak se dostaví anarchie, bloudění a chaos. Takže Jirka se ujal té první a já té druhé.  Já budu etapy i dovolené nadále svolávat na těchto stránkách a Vy buď pojedete nebo ne a to je tak všechno. Samozřejmě, že bych měl chuť Vás vyzvat k otevřené diskusi, zda je dělení na dvě party přínosem a nebo ne, ale po minulých neúspěších s tímto nápadem otálím. Teď ještě pár slov k místům, které jsme viděli.  U Menclů je stále dost nových cílů, kde jsme ještě nebyli, např. jižně od Kytlice, nebo v německých lázních atd. Proto pro příští rok tam máme rezervovaný termín na 6.6. – 13.6. 2021. Jiný není a já se musím brzy vyjádřit jestli to bereme nebo ne . Dávám Vám na rozmyšlenou čas do konce září. Taky letos jsme takové neznámé cesty našli . Já jsem měl dávno v plánu zdolat Chřibský vrch a to se povedlo. Byl to takový příjemný okruh : křiž. Tolštejnská cesta – Pod Velkou Tisovou – Pod Malou Tisovou – Křížový buk – Pod Chřibským vrchem a dál kousek pěšky. Do mapy je zakreslen kruhový výhled, ale chyba lávky, nebyl takový. Odtud jsme sjeli k Lesnímu divadlu a dolů do Chřibské.  Podobné divadlo je blízko Kytlice a je prý mnohem hezčí.  Jirka zase putoval na Tanečnici z obce Kopec po loukách a úspěšně. Nebo jsme jeli z Vlčí Hory  na Turistický most a moc se nám to líbilo. Letos jsme taky našli chalupu Karla Gotta v Doubici, nebo jsme vůbec poprvé jeli po CS 21 mezi Všemily a Kunraticemi na cestě do České Kamenice. Bohužel, smutný pohled byl na vyhořelé sruby Na Tokání. Nedaleko odtud nám zůstává ukrytý Chřibský hrádek. Teď, až doma jsem objevil, že pěší výšlap na Kyjovský hrádek je nádherný a už příště na něj vylezeme. Všude je krásně, tak co doma ? To je sice pravda, ale nesmí hořet a to se na mnoha místech Českého Švýcarska děje. Co tím myslím ? Rychle schnoucí ohromné plochy smrků a veliké hromady vytěženého dřeva. Jsou sice fotogenické, ale pomyšlení na jejich původ není veselý.

Stopa Mílí …

Už loni, když byl cíl Mílí na chalupě jsem se seznámil se zajímavou dvojicí. On Petr Michel aktivní závodník, mílař, ona Martina na kole seděla sporadicky, ale závod má hodně ráda a každoročně pohostí několik desítek mílařů, kteří jedou nedaleko jejich baráku ve Starých Křečanech, On nám poradil s etapami kolem Mikulášovic a poradí i příště. Ona nás zve na návštěvu k nim domů a sama se jistě objeví v cíli příštích Mílí na chalupě ve Skalný.  Na středu večer jsem je pozval na večeři a besedu k Menclům. Byl z toho příjemný večer. Když jsem to zavolal Honzovi Kopkovi, tak měl taky radost z toho jak Míle lidi sbližují. Příští rok v červenci bude cíl dvojnásobného závodu kdy start bude u nás v Hranicích a cíl zase u nás na chalupě. Délka tedy bude 2000 mil t.j. 3200 km. U toho musíme být ! To je pro tentokrát vše, třeba něco doplníte Vy.  Jíťo brzy se uzdrav ať zase můžeš jezdit přes kaluže.  Srdečně všechny zdravím. Pepa D.