CykloDusak

Přátelé, milí čtenáři těchto stránek.

Někdy se stává, že události  a zážitky vzniknou najednou, jaksi bez přípravy. Tak tomu bylo i tentokrát.  V pondělí 16.3. po ránu mi zavolal Laďa B. zprávu z plzeňského radia, že dnes má v Sokolově vystoupení chlapík co šel pěšky do Santiaga. Netrvalo mi to ani dlouho a výprava do Sokolova byla připravena.  S Líbou, Kikou, Ivou, a Miladou . Všichni o pouti něco víme a proto bylo tak snadné se dát dohromady a vyrazit.

V šest jsme tam a obsazujeme poslední židle . Paní knihovnicí je krátce uveden mladý muž, Patrik Kotrba, který si naše sympatie bude teprve získávat. Je vysoký, hubený, dlouhovlasý, vousatý v kostkované košili a pohodlných kalhotách. Jako bychom ho právě zastavili na daleké pouti. Svoje povídání zahajuje konstatováním, že na pouti se chodí a proto on bude chodit taky a hned si to namíří na druhý konec místnosti.  Bude lépe si ho nevšímat, jen poslouchat. Nejdříve promítne pár obrázků z konce cesty, mysu Finisterra, aby vzápětí mohl moudře konstatovat, že cíl cesty není neměnný, ale začátek  zůstává jen jeden . Proto vybral bydliště svojí maminky – Kloužovice u Tábora. Byla to jeho třetí pouť do Santiaga a tak i tato musela jít po nové cestě. Zamířil přímo na jih do Pasova, kolem Innu do Innsbrucku, průsmykem Brenner přes Alpy a někde u Janova se potkal s mořem. To měl za sebou první tisícovku kilometrů a byl tak v třetině svojí cesty. Bylo třeba vydělat peníze na další putování a proto na dva měsíce zastavil, vzal kytaru a zpíval. Také ten večer nám zazpíval a nám bylo jasné, že je to taky umělec.

Už po chvíli jeho povídání mě přestává rušit jeho zjev, ale stále více mě zajímá co říká a jak to říká.  Jen výjimečně použije jméno místa kam doputoval. Strastí a nepohody co ten člověk na cestě zažije je tolik, že by vůbec nebylo divné kdyby teď o nich vypovídal a třeba si i postěžoval. Ale on ne. Ani slovo. Naopak, dokáže předvést a popsat zážitky, které byly hodně silné a z jeho paměti nikdy nevymizí. O spojení s přírodou mluví nejraději a na fotkách to dokládá. Je to živel. Na konec nám zarecitoval  vlastní báseň . Bylo to originální, neopakovatelné. Nebyla to jen slova, ale ten způsob přednesu, emoce, pohyby rukou… To nelze popsat, to se musí vidět.

Nepřestanu vyhledávat lidi jemu podobný. Je to příjemný, inspirativní, poučný.  Jako opakované setkání s Jitkou Hlavsovou z Lokte, která tam byla taky.

Tak Buen Camino – Šťastnou cestu životem Vám přeje  Pepa D.

P.s. Přátelé, v minulých dnech odjel na dlouhou, neznámou cestu Vilda. Náš parťák z minulého roku, chlap se silným hlasem, sportovec. Zaslouží si naší vzpomínku.