CykloDusak

   Přátelé, na nádraží se nás sešlo osm. Je to počet , který je na hranici možností Českých drah. Oni sice do jízdního řádu napíšou, že spoj má rozšířenou dopravu kol a zavazadel, ale to v praxi znamená pět kol a dál  podle vůle průvodčího. Ten náš právě začínal, byl plný elánu a užíval si  nadvlády nad námi. Naštěstí to trvalo jen chvíli než se přidal na naší stranu a soukromě dokonce začal dráhy kritizovat.  K politování. To už jsme ve Valech a vystupujeme do tepla.

   Silnice na Krásné je klidná a stále stoupá takže je nám hezky horko. Pár kalorií jsme spotřebovali a tak hurá do cukrárny. Paní majitelku znám a předem jsem u ní objednal kremrole. Nedělá je nikdo lepší, věřte mi ! K tomu ještě Ivča veze svůj, výborný dort. Máme se jako na svatbě.  Za 2 km nás čekají Tři Sekery a v nich kostel zasvěcený „Čtrnácti pomocníkům v nouzi“, jeden z nich se jmenoval Sv.Eustach. Jejich sochy v životní velikosti jsou na stěnách tohoto evangelického kostela a že byl velký zájem o prohlídku přes mříže ukauzuje foto.  Historie obce sahá do 15.stol.  V té době se zde začala těžit měděná ruda. Název se traduje od tří záseků do kmene jedle, které zde udělali norimberští kupci když se prodírali pralesem a označili si tak místo kde rudu našli. My už se vydáváme na novou cyklostezku, která po horizontu spojuje T.S. s Tachovskou Hutí a je z ní krásný výhled do kraje. Tady se potkáváme s cestou, která byla několik desetiletí jedinou spojkou se světem pro pohraničníky v hlubokých lesích sloužící. Než zajedeme do lesa  uplatňuji starou alpskou pravdu : „jedu, nemůžu, zastavím, fotím „.  Z toho je ta první fotka celé party.

   Za pár kilometrů jsme u první roty – Slatina. Zvědavost nás zavádí do otevřených vrat areálu, dnes využívaného pro hru paintball. Venku sice stojí velké deštníky připomínající hospodu, ale z baráku se ozývá hlahol a německé výkřiky. Není to našemu věku příjemný. Je tam asi patnáct  kluků v maskáčích a právě fasují plynové pušky se kterými  po sobě budou střílet barevné kuličky. Na hlavě mají přilby s plexisklem. Parta se dělí na dvě skupiny, je dán povel k boji a z lesa se ozývají tlumené výstřely. Jak pravil pan majitel „dokud se nevybijí“. Holoubkům chybí vojna. Chloubou tohoto místa je tablo izraelské rozvědky Mosad, která zde cvičí svoje vojáky. To už je ale jiná dimenze. Inu genius loci je tady velice silný.  Na závěr se ještě necháme přemluvit na reklamní foto, asi proto, že naše brambory na dresech působí tak mírumilovně a vůbec se sem nehodí.  Ještě zmínka o rotě Mohelno, která je odtud ještě dál v lese. „Na starý Mohelně, na státní hranici …“ Každý tu písničku zná viďte ? Ve stejném směru je také bývalý uranový důl Dyleň, v padesátých letech plně funkční.

   My se lesem dostáváme na bavorské území kolem historických hraničních patníků. Sedíme na lavičce a svačíme s výhledem směrem na Mähring. Čeká nás pozvolný výjezd ke kostelu Sv. Mikuláše. Kolem v lese je spousty borůvek, malin a houby se dají najít z jedoucího kola. Brácha toho notně využil. Za pozornost taky stál smírčí kříž, který zarůstá do kmenu smrku už asi hodně dlouho. Nikdo z těch dvou nechtěl uhnout, ale život je silnější. Začíná dlouhý sjezd do Altmüglu, objevuje se otevřená krajina a v ní docela blízko déšť. Nesmíme zapomenout na moc hezký pohled na Dyleň z této strany. V Neualbenreuthu mají pěkný kopec, ale za ním je hned pěkný sjezd až k hospodě Adamhof ve vesnici Hardeck. Pivo a kafe nám celý den chyběli a Ivča k tomu objednává husí prsa, červené zelí a klöse, což jsou česky chlupatý knedlíky a nebo bosáky. Talíř obešel celý stůl a bylo to výborný. Naše besedy u stolu jsou kořením etap a já je mám hrozně rád. Největší sranda nastane ve chvíli kdy se pořádně rozprší. Zatím zůstáváme pod deštníkem a vůbec nám to nevadí. Když už je i zaplaceno a právě přestalo pršet sedáme na kola a hurá z kopce dolů do další vesnice. Tam už je po dešti, takže jediná voda na nás přišla zdola a ne zhora jak jsme čekali. Další cesta vede na hranice, tam po naší signálce na Krásnou Lípu a cyklostezku od Waldsassenu. Jedeme po ní až do Hájů a loučíme se. Chebáci mají skoro 50 km a franťáci samozřejmě víc, ale nikdo nefňukal. Ještě kdo byl :  Janďák, brácha Láďa, Vlasta, Petr, Líba, Hanka, Iva a já. 

   Tak příště zase někam jinam. Mějte se hezky a těšte se. Zdraví   Pepa D.