CykloDusak

Přátelé, po 42 letech od mojí studentské cesty do Švýcarska jsem se znovu dostal na stejná místa a co víc na kole. Více než 260 pořízených fotek a více než dvacet panoramatických svědčí o euforii v jaké jsem to prožíval. Brzy dám do galerie výběr a všechny pak do alba , které bude k vidění v závěru října kdy plánuju na chalupě závěrečné posezení za sezonou 2011.

   Jak se tam dostat? Stačí se svěřit do péče dvou dobrodruhů – Michal Třetina  má za sebou více než 200 výjezdů v Alpách do výšky 2000 m.n.m. a více a vydal o tom knihu „Jak se jezdí do nebe“ a Pepa Honz z Brna je cyklocestovatel s velkými úspěchy –  nejvyšší sedlo na světě v 5602m.n.m. v Himálájích, nebo dvojí přejezd jihoamerických And, který je krásně popsaný v knize „Přes Andy za sluncem Inků“. Oni se snaží pro nás ostatní připravit trasy třeba 50 km přičemž +15 km se neřeší a kilometry z kopce se prý nepočítají.

   Viděli jsme  Thunské jezero a jeho okolí a Bernské Alpy. Tam především průsmyky Grimselpass a Furkapass ale také Gross Scheideg s brutálním výjezdem nahoru do 2000 m.n.m. Večer nám potom pustili video z etapy závodu okolo Švýcarska ze stejného kopce aby jsme prý mohli vidět jiný způsob výjezdu nahoru než zvolila většina z nás. Plni obdivu k těm klukům jsme se jen smáli, co jiného nám zbývalo. Šéfové nám radili jak jezdit v Alpách : jedeš, nemůžeš, zastavíš, fotíš. Tak už víte proč mám tolik fotek? Při jiné etapě do velice málo navštěvovaného údolí jsme chytili bouřku, hory se umyly, my promokli a v hospůdce u krbu pak sušili svršky a konzumovali dobroty. Cesta do údolí byla vytesaná do skály v šířce jedno auto a jedno kolo. Bylo to nádherný. Jindy jsme jeli do okolí pozorovat krásnou krajinu. No a aby to bylo možné tak jsme si vyjeli kopec na který se hodí další trefná hláška z Alp : „chtěl jsem ho dojet, nešlo to, tak jsem ho došel“.

   Švýcarsko je krásná země to jistě ví každý. Všude je čisto, pořádek. Sedláci hospodaří až v samotném středu městečka Uetendorf, kde jsme bydleli a viděli na vlastní oči na jedné straně ulice statek s kravami a hnojem a na druhé obytné domy. Bylo po žních a senoseči a tak všude byla cítit kejda a hnůj, prostě vůně domova. Jistě to netrvá dlouho, ale nikoho to stejně neobtěžuje. Taky jsme vyzkoušeli švýcarské vlaky, jezdí opravdu na vteřinu, je v nich ticho a čisto a berou kola bez problému.

   Ve zmíněném městečku jsme bydleli v bunkru civilní obrany, který patří městu a je využíván armádou k výcviku záložáků, kteří mají zbraně (bez zásobníků) doma. Jednou za rok zde pak bydlí čeští cykloturisté s vlastním kuchařem, který v zařízené kuchyni připravuje večerní blafy a ty servíruje v hlubokých talířích. Ložnice mužstva mají kapacitu 18 a nebo 36 lidí a my je obsazujeme jen z jedné třetiny. Postele jsou třípatrové palandy s drátěnkou, nedej bože abyste trpěli klaustrofobií. Do objektu je vháněn vzduch a odsáván přes kuchyni a záchody a to se vyplatilo.

   Jak už to po vojně bývá. Z horších zážitků se nakonec stanou úsměvná vyprávění a zůstane to hezký. Toho byla většina a já bych každému z Vás přál to všechno vidět. Dejte vědět, rád budu dělat průvodce, jezdí se tam každý rok.

   Zdraví Vás Pepa Dušák

   Dobré fotky chce každý, ale málokdo ví, že cesta k nim vede přes pana Dytrycha – www.fotodytrych.cz