CykloDusak

Přátelé, to byla dovolená. Z naší party pouze šest, celkem šestnáct lidí z Chebu bylo od 25.6. do 1.7. 2011 s cestovní kanceláří ski-bike, prostě s Ivanem Čížkem, na dovče u Lago di Garda.

   LdG  je největší italské jezero – 370 km2 – ledovcového původu. Na severu, kde jsme byli, je široké 5 km a na jihu až 18 km, délka více než 50 km. Nadmořská výška je 65 m a okolní hory dosahují výše až 2000  m.  Všude spousty kvetoucích oleandrů, vinic , olivovníků a ovocných sadů 

   Co z toho jsme viděli my ? Etapa první : Ivan se s námi ne… autobus zastavuje u jezera cca 25 km od Trenta, kola dolů, dresy na sebe a  pokračujte dál až do místa ubytování sami. První kontakt s přeplněnou silnicí dopadá výborně , Italové netroubí, jak se u nás traduje, ale musíte jet ve štrůdlu po jednom. Po pár km už najíždíme na první cyklostezku a v prvním větším městečku suverénně odbočíme vpravo na stezku pro bikery a nic netušíce po ní pár km bloudíme v údivu, že jde nějak moc do kopce , Ivan přece říkal,že je to rovina,tedy skoro. On sám nás dojíždí, otáčí a navádí správným směrem. Já po chvíli začínám postrádat naše čtyry kolegy, vracíme se pro ně a hledáme a hledáme a nenašli… Po čase je dojíždíme, jsou v pohodě a já od té doby už nikoho nehledal. Projíždíme kolem krásného jezera Lago di Cavedine a jako přídavek si dáváme prudký 3 km výjezd k hospodě u Castela Drena s jazykem přilepeným na patro. Je vedro, žízeň a za chvíli bude i hlad. Městečkem DRO, kolem říčky Sarca dojíždíme do ARCO, našeho bydliště. Na náměstí nás zastaví Gellato –zmrzlina, 1.8 E za dva kopečky (kopce). Kdo teď počítá prachy neví co je žízeň. K hotelu lehce kufrujeme zemědělským krajem, ve vinicích, v plantážích kiwi -těšte se na foto – což bylo lepší než provoz na silnici. Je tu hotel Everest a první večeře se zeleninovým stolem a dobrým pivem za 4E. Máme 33 km.

Etapa druhá : jmenuje se „etapa v horách s nádhernými výhledy na jezero“. Hezky, že?  Autobus naštěstí pro nás bloudí po silnici do Naga, která se zvedá a je z ní opravdu krásný pohled na jezero a města Arco, Torbole a  Riva di Garda, oddělené od sebe nádhernou skálou. Dobře, že práce ledovce právě tady skončila. Za chvíli jsme v Malcesine u lanovky na pohoří Monte Baldo do výšky 1760 m n m. Po chvíli okounění nádherných hor jedeme se sevřenými půlkami pomalu po šotolině dolů Je nejvyšší čas aby už byl asfalt a on opravdu je. Jsme v sedle a začíná platit “ co jste si sjeli, to si teď vyjedete“. Po asi 3 km zase sedlo – M.Altissimo. Po předchozí zkušenosti se nám dolů nechce,ale musíme. Rest. S.Valentino a dobrý kafe a jede se dál až k hotelu S.Giacomo. Tady pozor ,skoro vědomě se pouštíme do sjezdu s překrásným výhledem do kraje, po 500 m potkáváme paní listonošku z Prahy, účastnici zájezdu, která ví, že jedeme blbě, radí nám, ale co, přece se nebudeme půl km vracet když za chvíli v Brentonicu se můžeme na stezku vrátit 2.5 km prudkým výjezdem , tedy výšlapem. Upečeni na slunci jsme ve Festě. Psychika dostala zabrat, ale studánka se studenou vodou a zprávy těch co jeli tzv. správně nás zase dávají dohromady. To ještě netušíme co nás čeká. Šotolina, rovina, kopec, rovina, kopec, kameny, žádná cedule, pořád nahoru. To nás zase přešel humor. Křižovatka – tři cesty, všechny blbý a kam teď. Kde se vzal, tu se vzal anděl, tedy Ital a je to jasný, po 500 m je asfalt. Jen někteří tomu věří, ale je to pravda ! Odtud už bylo vidět na jezero a jedeme skoro 20km z kopce až k hotelu. Pravda posledních 5 km za provozu, ale dobrý. Závěr: člověk musí jet do ciziny aby si vážil našeho značení stezek. Celkem 43 km. Naši dva kolegové bloudili, 2x píchli a za pomoci Ivana se dostali do hotelu ve 22.30 hod. Dostali studenou večeři a držkovou.

Etapa třetí : Jedeme do Verony, nejdříve autobusem do Torri a dál pěkně po betonových plážích přes Gardu do Bardolino. Tady máme odbočit, ale až druhý pokus, za pomoci Itala, se povedl. Všichni víme, že slunko je sviňa, ale že bude ve stínu 39 st, to jsme si nezasloužili. Brzy jsme u kanálu a frčíme až do Bussolengo. Je polední siesta a tak honem do hospody, kávička, pivečko, z kohoutku studená voda a jede se dál. A zase blbě, děda nás posílá do kopečka a je to dobrý – stezka na Veronu je tady. Dojíždí nás Ivan a v solidním pelotonu projíždíme město až na náměstí Arena kde stojí autobus a tam se zbavujeme kol a jdeme pěšky do centra. Obcházíme Arenu, římský amfiteatr, třetí největší na světě. Můžete si sem zajet na operu. Je to jednoduchý, celý den v autobusu, pak skromná večeře, opera, přestávka, jeden záchod pro všechny diváky, druhý díl opery a celou noc v autobusu na cestě domů.Po revoluci úplně běžný způsob cestování. Konečně nacházíme nádvoří se slavným balkonem a ejhle co ti turisti  tu dělají. Staví se na těsno k bronzové soše Julie, někteří se drží ňadra a fotí se. My, zvyklí na Františka to děláme taky ať si myslí Shakespeare co chce. Další naše cesta vede přes pergolu hospody a zase kafíčko, houstička a honem do autobusu. Celkem 45 km.

Etapa čtvrtá : je volný den – Ivan má pré . My se rozhodujeme pro cestu do Malcesine, které jsme díky lanovce nemohli vidět. Cesta za provozu je rychlá, procházka po moc hezkém městečku je  příjemná, posezení taky a tak jedeme zpátky. Hledáme místo ke koupání, podaří se, voda byla teplá, mokrá a bledě zelená. Pláž oblázková. Všichni kdo máte rádi moře, ale vadí vám slaná voda, jezděte sem. Z Torbole se vracíme po známé cyklostezce a v Arcu u kostela v hospůdce dojde i na „spritz“, tedy nápoj slitý ze dvou místních drinků, příjemné oranžové barvy, s pomerančem a brčkem pro zvýšení účinku na hosty. Povedlo se, vesele jedeme domů a máme zase 45 km a to byl volný den. Příště , tím myslím za rok za dva,pojedeme na Cascata del Varone což je nedaleký vodopád u Rivy.

Etapa pátá: Autobus nás veze k  Lago di Ledro, překrásnému jezeru. Tady si začínám plnit sen. V osmi lidech odjíždíme údolím dál, t.j. 11.5 km až za Lago di Ampola a tam začíná pekelný stoupání na Passo di Tremalzo, 13 km až k nejvyšší hospodě. Povedlo se, byli jsme až tam. Radost nám kalí rychle se blížící bouřka a prázdná baterie na kole. Takže pár fotek  a rychle dolů. Brzy se dostáváme na tzv. Ponalskou cestu, postavenou v polovině 19 století, dnes již nahrazenou tunelem pro mot. vozidla. Zase a zase se kocháme cestou dolů, protože to je skutečná nádhera. Pohled na jezero i Rivu se stále mění a je úžasně fotogenický. Rivu jako město si necháváme na příště , však už víte a raději spěcháme, tak jak to prázdná baterie dovolí, domů. Máme 75 km.

Etapa šestá : chvíli autobusem a z městečka Marco už na kolech až do Trenta. Jedeme kolem řeky Adige po mezinárodní cyklostezce Via Claudia Augusta, úplnou rovinou, úrodným krajem  – zahradou Evropy – až do Trenta. Tady se nám podaří ve velké skupině naposledy zabloudit a jsme u autobusu. Na prohlídku města zbývá hodina, takže honem na náměstí, pizzu do ruky , zmrzlinu do druhý a už jsme zase u autobusu. Tady se konečně potkáváme s Ivou a Miladou, které se celý den učili Trento nazpaměť a zvládly to. Bylo to 35 km.

   Zbývá cesta do Rozvadova. Za zmínku stojí prudká změna počasí nad Brennerem. Z 30ti stupňů je rázem 11 a k tomu prší. Čas příjezdu držíme, autobus čeká. Naše generace zvyklá vracet se v noci z lední revue v Praze hravě zorganizuje rozvoz po domech. Mladší kluci z Kraslic,co  by taky rádi rychle domů, beze slov přihlížejí. Co jim zbývá.

   Přátelé, dodatečně jsem do galerie zařadil několik fotek Míry Duška, který s dvěma kamarády jezdil spíše bikové terény. Z fotek je to vidět, jsou moc krásný a současně jsou tím nejlepším důkazem, že Garda je nesmírně krásná. V jednom týdnu všechno není možné stihnout a proto zase někdy příště …