CykloDusak

Jako pomyslný korálek na šňůrce našich návštěv u Menclů přibyla letošní dovolená. Náš kontakt vznikl jako láska na první pohled před více než dvaceti lety a každým rokem se upevňuje a potvrzuje. Pouze zaznamenám, že jsme tam byli od 22.6. do 29.6.2024.

Na cestě do Chřibské byla zastávka v obci Zubrnice jejíž část je dnes muzeum v přírodě, někdy označovaná jako skanzen. Vesnice se nachází v členité krajině pravého břehu Labe. Lidé se zde dříve živili pěstováním chmele a ovoce, které po sklizni sušili a v širokém okolí prodávali. Začali jsme, jak jinak, obědem v místní hospodě obsluhováni holčičkou s velmi dospělým hlasem. Pak jsme přeběhli kousek do kopce k domu , který byl u silnice označený cedulí Kasse, což mi vadilo. Ten první dojem hned napravila naše budoucí průvodkyně Šárka, štramanda středního věku s modrýma očima. V domě pekla selka koláčky a taky vynikající zelné šátečky, které ještě teplé prodávala za 30Kč kus. Cena již lidová. Sednice domu byla obrovská, vybavená nábytkem pro několik generací, kolébkou počínaje. Na patře byl depozitář věcí tehdejší potřeby- viz galerie. Hned naproti této krásné roubenky stála další – dřívější sušárna a sklad chmelu. Je to k poznání podle úzkých a dlouhých oken ve střeše. Další dům stál úplně na kopci a byl původní. Černá roubenka byla až od patra a ještě další dvě patra půdy sloužila také k sušení a skladování chmelu. Důmyslně postavená kamna poskytovala teplo jak lidem tak i jejich výrobkům. Zajímavý byl i dvůr a to tím, že nebyl uspořádaný do čtverce jak to bývá v našem kraji. Jednotlivé stavby (stodola, kolna na stroje, vejminek a ještě jedna stodůlka) nebyly mezi sebou propojeny zdí, nebo plotem. Vrata do návsi tady byla. Vedle stodoly byl původní žentour, který kdysi roztáčel vůl chodící s pacholkem dokola což nám předvedla naše průvodkyně a Jarda jí brzy vystřídal. Tady se roztáčela hřídel, která vedla do stodoly a soukolím až nad mlat odkud byly pomocí řemenů poháněny různé stroje, např. mlátička, čistička obilí atd. Zbývá ještě dodat, že na návsi je krásně zastřešená studna, dvě krásné lípy u schodiště ke kostelu  a také svatý Ján do kamene vytesán. Kdyby sem člověk přijel alespoň na celé odpoledne, mohl by kostel navštívit, Obecnou školu vidět, na bývalém nádraží si prohlédnout expozici drážní techniky a nebo dojít až ke mlýnu a tam si nechat povyprávět od pana mlynáře. Něco jsme stihli, něco ne, ale krásný dojem jsme si odvezli a taky nápad, že sem pošleme naše děti a vnoučata.

Už jsme u Menclů kde nás vítá odjakživa milá Zdenička a lehce pohublý kuchař a manžel Luděk. Tak mě napadlo, že asi není zvyklý uždibovat kousky z výborných jídel, která vaří. Vítání nebere konce, protože jsou tady taky další dvě dvojice přátel. Jednak je to Jirka Morávek z Liberce a jeho stínový příbuzný Lubor Dvořák ze Znojma. Jsou tu i Eva a Milan Vrátných z Nového Města nad Metují, kteří jsou často a rádi u nás ve Fr. Lázních a budou nás provázet při srpnové dovolené v Orlických horách.

Po bohaté snídani vyrážíme auty na Mezní louku odkud pokračujeme na kolech. Směr je jasný – nejdříve do Mezné kde je několik hospod a taky začátek sestupu do údolí  říčky  Kamenice pro turisty rozdělené na Divokou a Edmundovu soutěsku. Před požárem se zde jezdilo na pramicích  se svérázným výkladem lodníka. Tato atrakce stále není v provozu a to je důvod proč je tady turistů poskrovnu a zmíněné podniky se neuživí. Z cyklostezky stále vyhlížíme Pravčickou bránu až se to konečně povedlo. Při troše šikovnosti se dala fotit přes dalekohled tam stojící. Už jsme konečně na silnici do Hřenska kde si dáme kávu a tak. Jenže jsme si nedali nic, protože jedna hospoda zavřená a druhá přeplněná. Jsem nucen velet k přesunu do Janova. Po 3 km stoupání jsme tam, hospůdka taky. Následuje návštěva rozhledny a pro mě je to poprvé kdy na ní nelezu. Budu si to pamatovat ! Teď ještě přes Arnoltice a Labskou Stráň na vyhlídku Belveder. Nejdříve si užijeme pohled do údolí Labe, pofotíme a zasedneme u stánku s občerstvením. Náš další postup je Knížecí cesta, kterou postavilo panstvo ze zámku Bynovec pro svoje cesty na vyhlídku, koncerty a divadla tam pořádaná. My jsme touto obcí projeli, stejně jako Růžovou a už jsme na cyklostezce po které jsme nikdy nejeli – 3076A. Vede těsně po úpatí Růžovského vrchu do Srbské Kamenice a vůbec není lehká. Nežádoucím potvrzením náročnosti cesty bylo „vysypání“ Eviny baterie z kola. Milan měl práci a Evina dostala titul „Smolař etapy.“ Ve Všemilech navštěvujeme hřbitov o nějž se stará už leta Martina s Petrem a jejich malá parta. Stavíme se tam ! Dlouhé povídání pro lidi v práci není žádoucí, však bude dost času v úterý na návštěvě u Martiny doma. Do Jetřichovic je to posledních pár kiláků a po nich mohou pánové – řidiči nasednout k Emaruš do auta a dojet s ní na Mezní louku pro auta. Už před tím se od nás oddělila Jíťa s Karlem a dojeli na zmíněné parkoviště na kolech ! Jíťa za to dostává pomyslnou cenu „Hrdina etapy“ a několik poděkování k tomu. Zbývá jen aby Jarda naložil kola a těsně před šestou jsme v penzionu.  Bylo to 40 km s převýšením 860 m dosti náročných.

Další etapy popíšu stručněji a budu rád když si na něco vzpomenete a sami to přidáte do komentářů. V úterý, to bylo ještě se Zdenkou jsme jeli nejdelší etapu naší dovolené. Bylo to do Johnsdorfu  Jirka s Luborem s námi vyrazili taky a levou zadní nám stačili byť byli na obyč. kolech. Na křižovatce Pod Tolštejnem zjistili, že chtějí na Jedlovou horu a tak se oddělili. Hranice jsme přejížděli v Krompachu, po stejné cestě jako loni na cestě do Oybinu. Přiřítili jsme se z kopce do cíle naší etapy, dali si kávu a zmrzlinu a bez delšího zájmu o toto místo se vydali na zpáteční cestu. Ta byla spíše rovinatá, tedy lehká a tudíž rychlá. Přes Dolní Podluží a nám známou stezkou lesem jsme zpět u viaduktu. Kruh naší cesty se uzavřel a na dvoře tachometr ukázal 56 km a převýšení 740 m. ///       Je tu úterý a to znamená návštěva u Martiny a Petra Michelových. Na začátku jsem zvolil premiérový a jak se ukázalo tak i derniérový výjezd po modré, hned za kostelem v Chřibské. Pro některá kola to bylo příliš prudké ! Pro sebe jsem přijal poučení z krizového vývoje, které mi přikazuje jet tudy zase až v době kdy dojde ke zlepšení našeho kolového parku. Po průjezdu lesem a příjemném sjezdu kopce jsme v Krásné Lípě a prakticky okamžitě se dělíme na dvě skupiny . Jedna má ráda místní malý pivovar Falkenštejn a druhá zase nejstarší dům na náměstí kde mají výbornou kávu a stejně takovou zmrzlinu. Prostě za tři hodiny na cestě máme ujeto 6 km ! Je nejvyšší čas jet dál krásnou lipovou álejí přes Skřivánčí Pole až do Starých Křečan. Martina každého měkce obejme a už nabízí všechno možné k jídlu a pití. Je to hostitelka k pohledání. Z práce přijel i Petr, ukázal svojí koloběžku připravenou ke startu na Míle a pak všem zájemcům ukazoval jejich rozsáhlé zahradnictví. Při loučení s Martinou Petr lehce poznamenal „Já vás dojedu !“ My jsme po silnici dojeli do Brtníků, odbočili vlevo a před Vlčí horou zase vpravo a byli jsme na stezce do Kyjovského údolí. Místní mluví o tom, že toto krásné údolí na říčce Křinici je uklizené. Tím se rozumí zničené smrky po kůrovci ! Jenže těch poválených kmenů jsou tu tisíce a ty už nikdo neodveze. Nová vegetace  roste jako z vody a je jisté, že za krátkou dobu se smutný pohled na krajinu zase rozveselí a bude dobře. Jsme v Kyjově a kdo je tam ? Petr na koloběžce ! Jel s námi až k Menclům a ve sjezdech nám normálně ujel !!. Opět je to 40 km  ///  Ve středu pojedeme přes Kytlici k Panské skále u Kamenického Šenova. Nejdříve se věnujeme této krásné skále a pak usedneme u silnice v předzahrádce dámského bistra. Náš další směr je Česká Kamenice a to znamenalo sjezd nekonečně dlouhým městečkem K.Š., cyklostezkou kolem dlouhého plotu, pak po vysokém náspu a jsme v Č.K. Na náměstí je hospoda zavřená, ale kluci si vzpomínají, že nedaleko odtud je další a byla ! Kyprá děvčata s nepochopitelně zaříznutými tangy nám donesla polévku a tak. Stejně bylo horko a před námi ještě silnice na Kunratice a dále do Chřibské. Bylo to pořádné svezení nahoru, dolu, protože tam žádná rovina nebyla ! Krajina to byla ale krásná pro každého kdo to stačil vnímat. Ještě před Chřibskou je k vidění technická památka u které jsme nikdy nebyli. Je to akvadukt, který přiváděl vodu z Chřibské Kamenice do textilky kde roztáčela kola tehdejší techniky. S několika z vás jsem se tam vypravil. Stálo to za to! Voda tu tekla nejdříve kamenným tunelem , dále kamenným žlabem, dokonce po dvouobloukovém  akvaduktu a ještě několik set metrů do údolí kde stála ona textilka. Krásná práce ! Parta už sedí v hospodě Na Rozcestí kde točí Bernarda.  Máme ujeto 41 km. /// Dnes, ve čtvrtek, je na programu průjezd samotným centrem národního parku. Z domova tedy odjíždíme doleva , lesem do Rybniště a krásným sjezdem do Doubice. Tady výšvihem k chalupě mistra Karla Gott a pak po CS 3076 na Tokání. Zasedneme pod na slunečníky na jedno, vždyť je to jediná hospoda na tomto místě, když jí konkurence před několika lety vyhořela. Následuje další sjezd po stejné cyklostezce až pod hrad Falkenštejn na skále. Vydávám se nahoru a kupodivu úplně nahoru. Jiřka to dokládá svými fotkami a Pavel s Jardou mi svými rameny poskytují berle na sestupu. Díky hoši, dopadlo to výborně !. V Jetřichovicích je už taky jen jedna hospoda, myslím, že se jmenuje Bellevue. Pod slunečníky je vedro, pivo a polévka však výborné a obsluha skvělá. Opravdu stojí za to zaplatit jí v hotovosti ! Kopec na Rynartice kolem trpaslíků je pořád stejný, výživný. Jsme doma a je to 33 km.  ///  Je tu pátek, poslední etapa s přepravou kol a lidí auty. Jedeme do Šluknova k zámku kde je fajn parkování. Vedení etapy se ujímá Jarda a Milan a my budeme číhat blízko Nordcapu na Váš příjezd. Taková byla domluva před startem. Skutečnost byla poněkud jiná. Bylo totiž horko a já musel přiznat, že v obci Lipová , blízko naší tratě, je hospoda. Bylo by divný ji nevyužít, že ? Za dvě hodiny jsme Vás tam taky objevili. Po krátké zastávce jsme zase odjeli do Lobendavy, to kvůli hospodě na oběd pro všechny a taky jsme hledali Anenský vrch s křížovou cestou. Když jsme konečně na Annabergu byli a viděli jak se v dálce chystá vtrhnout do kraje bouřka, tak jsem to dal vědět Jardovi. Ten zavelel k ústupu rychlým přesunem stejnou cestou a to se vyplatilo. Jakmile jste byli na parkovišti tak se strhla bouřka s velkým lijákem při které děvčata pozorovala situaci z oken aut , Jarda kurtoval kola v autě a Pavel trpělivě tyto kola na dešti podával. Takže to byl hrdina dne. Za rok tu etapu musíme zopakovat, neboť cíle nedosáhla a taky je tam blízko arboretum, které chceme vidět ! Máme 19 km. Celkem jsme tedy najezdili 229 km ! Dobrý ne ?

Je sobota, poslední snídaně , čas placení a loučení. Máme už zadaný termín na příští rok – je to 17 – 24.5.2025 ! Na zpáteční cestě jsem měl v plánu zajet na samotu Velichov, kousek nad Velkým Březnem. Objížďka ve zmíněné obci nám cestu o 15 km prodloužila a když k tomu přidám šok ze sice krátké, ale nezpevněné , jednostopé, přístupové cesty ze silnice na statek Velichov tak se ani nedivím chladu, který z Vašich očí vystupoval. Vše se v dobré obrátilo když se objevil pan Milan Tálský, majitel objektu. Na úvod vyprávěl o  historii jeho práce na tomto objektu a okolí. Patnáct let práce je tu opravdu vidět. Nejdříve nás vítá vysoká brána s nápisem „Panství Velichov“ a za ní v zeleni se utápí dvojice budov z kamene s krásnými střechami, spojenými lávkou. V tom prvním domě je celé patro zaplněno skleněnými vitrinami s různými druhy skla a z různých skláren. Ta chřibská je tu taky  ! Je tu i práce Bořka Šípka, prominenta mezi umělci a tvůrce různých úprav pražského hradu v době prezidenta Václava Havla. Procházíme po lávce do druhé budovy kde jsou ještě nezaplněné velké prostory dvou pater, takže si troufám pomyslet, že za několik let tady nebude současných třináct tisíc exponátů, ale minimálně dvakrát tolik. My jsme také přispěli do sbírek vázičkou od Zdenky, svícnem od Novo. a modrá mísa od Hanky bude mít místo ve skále v kapli s Pannou Marií. Proč ve skále ? Dlužím vysvětlení, že většina skla je vystavena v rozsáhlých , patrových sklepích dávno vytesaných v pískovcové skále. Je zde stálá teplota 8 st.C a vlhkost 78 %. Před sto lety se zde skladovalo ovoce a čekalo na naložení na lodě do Hamburku. Hutní sklo se vystavuje buď ve skleněných vitrinách, nebo ve stěnách z betonových tvárnic, které používají také vinaři. Prostory velkých jeskyní někde zdobí i stěny z červených cihel z nichž je také podlaha. Vzduch je tu sice chladný, ale čistý a nikde žádná plíseň. To je proto, že v jedné jeskyni protéká voda himálájskou solí, kterážto se takto dostává do vzduchu, který čistí, desinfikuje. Mnoho fotek jsme pořídili, vybrali mezi sebou symbolické vstupné a s panem Tálským jsme se rozloučili s poznámkou, že do příště připravíme větší dárek do jeho sbírky. Nadšená z fotek byla i Zdenička a už má kontakt, takže je naděje, že v nějaké volnější chvilce se tam dostane. Tečka a smajlík.

P.s. Uložím na tomto místě seznam Vás kteří jste se přihlásili na dovolené v příštím roce . Takže Chřibská 17.-24.52025 – Ivča, Japoši, Novotňáci, Vrátných, Kika, Hanka, Jíťa, Thálie, Emaruš, Jarda, Pavel, Táňa, Karel a já. // do Děbolína, mého rodiště v Jižních Čechách v termínu 27.6 – 4.7.2025  jsou to : Ivča, Jiřka, Kika, Novotňáci, Japoši, Vrátných, Jíťa Thálie, Emaruš ,Karel, brácha a  já !