Bílé Karpaty 2017
Kamarádi, čas letí, dovolenou máme dávno za sebou a já se přesto pokusím o stručnou zprávu . Text prosím chápejte tak, že u každé etapy bude část Zajímavosti a tu napsal Milan a já jí sem pouze přenesl. Tak hezké počtení.
Odjeli jsme v so 24.6. za velkého vedra směr Luhačovice. Zastávka ve Zbraslavi v rest. Škoda lásky na oběd byla rychlá a dobrá. I přes ucpání dálnice pod Brnem a poruchy auta Kapříků by se dalo mluvit o dobré cestě. Po večerním řízku s bramb. salátem jsme ještě projeli a prošli město. Lázeňská část je velice hezká, sevřená do údolí potoka. Léčí se zde trávicí a dýchací potíže a určitě taky pohybový aparát. Důkaz, že léčba je to úspěšná nám dala babča, která s berlí v podpaží, mimo přechod, nám přepospíchala silnici přímo před nosem.
Náš první výlet do krásné přírody.
Ráno už natěšený vyrážíme na okruh kolem Luhačovic. Se znalostí města se brzy ocitáme na přehradě, která je tady od roku 1928. Bývají tady největší rybářské závody na světě. U hráze jsme viděli mohutné kapry a amury od nichž voda vřela po každém vhozeném kousku rohlíku. Stánky se právě otevírají, první pivečko je na stole a k tomu první defekt. Kdo ? No přece já ! Jirka si s tím rychle poradil a já můžu hlásit „dopito !“ Stezka se rychle zvedla od přehrady až to většinu překvapilo. Bylo třeba přeřadit na lehko. Raději jsme na sebe počkali, přejeli po kruháči silnici a zmizeli na lesní cestě, která stále stoupá až se zastaví na rozcestí s altánkem. Radost z prvních fotek prožívají hlavně děvčata, která dřevěnou stavbičku naplnila k prasknutí. CS 5238 míří stále více nahoru a když už nemůže tak se zlomí a padá na druhou stranu kopce. Stojíme. Poslední stovky metrů Hanka kolo tlačí. Už dvakrát , na etapách, nám kolo jasně oznámilo, že na kopce nemá a kdo tomu nechce věřit, tak tlačí. Hanka stále hledá sklon a délku kopce, které její kolo neodmítne. V neznámém terénu je to ještě těžší. Dívám se do mapy a se zkušeností, že skutečnost bývá ještě horší než ukazuje mapa, Hance radím aby se vrátila . Ona to otočila a pak prožila několik dní u přehrady v lázeňském tempu. Snad byla spokojená a napíše o tom. My musíme teď hodně dolů do Nevšové, to abychom mohli zase hodně nahoru a dolu a přijeli na okraj Slavičína do Pivečkova lesoparku. Máme tady, v příjemném stínu lesa, oběd z dovezených zásob. Pivo si dáme v hospodě na zámku. Na návrší ve vesnici stojí kostel Sv.Vojtěcha se hřbitovem. Je tady největší hromadný hrob amerických letců na území ČR. Dne 29. srpna 1944 zde bylo sestřeleno deset amerických bombardérů a zahynulo 28 vojáků. Z historie víme, že letka letěla z Itálie bombardovat na ostravsko zásobníky pohonných hmot německé armády. Jejích doprovodné stihačky měly zpoždění, takže pro ty německé to nebylo až tak těžké. Na hřbitově jsme hrob našli a taky jsme zjistili, že místní mají chabé vědomosti. Servírka v hospodě a ani babička na hřbitově o hrobu nevěděly. Na další cestu se nás ujímá CS 5054. V Rudimově to hezky ulomíme doprava a vyšplháme neskutečný prďák. Stezka odtud vede po pastvinách v sotva vyjetých stopách od auta pana majitele. Už je tu zase asfaltečka, je dost bídná, taková zemědělská. Ocitáme se na místě úchvatnýho výhledu do údolí kde je vesnice Kladná-Žilín. Že z údolí vede zase cesta nahoru je nám dávno jasný. Ke sportovní hale, kde bydlíme, přijíždíme z kopce. Máme bezmála 30 km.
Setkání s Milanem …
Ráno naložíme kola a jedeme do Uherskýho Brodu ve víře, že v Kunovicích naložíme Milana a s ním odjedeme do Velké nad Veličkou kde bude start dnešní etapy. Jenže , jenže. Na obchvatu Brodu je zácpa, protože kdesi před námi se opravuje silnice. Stometrovými skoky se pomalu posouváme dopředu a protože je konec problému v nedohlednu nacházím v mapě odbočku na Vlčnov a Hluk. Milan souhlasí a přijede na kole do Hluku kde se setkáme. Na parkovišti před obchodem se s ním brzy vidíme. Štíhlý, vysoký, skoro blonďák je vidět na dálku. Přejíždíme do Velké. Na schodech ke kostelu se Milan představuje a od této chvíle je jasné, že některá děvčata se budou muset dívat do nebe, když se ho budou na cokoliv ptát. Z jeho proslovu se dovídáme o „krvavé hranici“ která kdysi oddělovala Moravské země od Uher . Před nájezdy Turků a Maďarů se místní obyvatelstvo bránilo z hradbami opevněných kostelů. U toho místního, na schodech právě stojíme. My teď pojedeme do Zahrad pod Hájem kde nám Milan ukáže první z orchidejí rostoucích v Karpatech. Pak se vrátíme do vsi a po silnici se přesuneme k rozhledně. Ještě tak dva km a můžeme odbočit směrem k větrnému mlýnu zvanému Kuželovský větrák. Mají zavřeno. Dole pod kopcem, ve vsi Kuželov, je moc pěkná hospůdka, po rekonstrukci starého stavení. Všechno dobrý a my jedeme dál. Hrubou Vrbku jen projedem, však se sem ještě vrátíme. Po chvilce je tu Malá Vrbka a z ní prudká cesta na kopec Výzkum. Rozhled tu je bezvadný. Na západ je vidět část Národní přírodní památky Čertoryje. Louky ve kterých zdánlivě nahodile rostou staleté lípy a duby. Kdysi to byly hranice parcel, dnes je to spíše anglický park. Nádherný a slibuji, že jakmile se sem za dva roky vrátíme tak tuto lokalitu ještě více a lépe uvidíme z té západní strany. Teď už pojedeme stejnou cestou dolů až do H.Vrbky. Vesnice je postavena tak, že do návsi stojí obytný dům, za ním pokračuje úzká parcela sadem a zahradou a směrem do polí, na opačném konci postavili stodůlky, jednu vedle druhé. My už jen přejedeme kopec do Velké, rozloučíme se s naším průvodcem a přes Nivnici – rodiště J.A.Komenského – se vrátíme domů. Máme zase ke 30 km.
Zajímavosti: Horňácko je etnografický region Slovácka. Nachází se na úpatí Bílých Karpat pod Velkou Javořinou na moravsko-slovenském pomezí. Obce: Velká nad Veličkou, Javorník, Vápenky, Nová Lhota, Suchov, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Lipov, Louka. Horňácko se odlišuje nářečím, má také do určité míry specifické tradice na poli lidového umění a řemesel, které se odrážejí v lidovém stavitelství, oděvu a folkloru. Historicky na jeho území žily vedle sebe tři náboženské komunity: katolická, evangelická a židovská. Nově se zde rozvíjí tradice pravoslavná. Dnešní horňácké obce náležely během staletí k různým panstvím, od roku 1381 většina obcí patřila k panství strážnickému.
Kostel svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou – jedná se o opevněný kostel (jdou vidět i hradby se střílnami) – lidé se zde ukrývali (hledali pocit bezpečí a ochrany). Řada kostelů na Horňácku a v podhůří Bílých Karpat byla opevněných z důvodu blízkosti hranice a s tím i pravděpodobnějších vojenských konfliktů a možných vpádů z venčí. Přítomnost tzv. „krvavé hranice“ – území, kde probíhali urputné boje.
NPR Zahrady pod Hájem – jedná se o maloplošné chráněné území v národním i mezinárodním významu. Představuje pestrou mozaiku bělokarpatských květnatých luk, extenzivních ovocných sadů, rozptýlené zeleně, lesíků a také drobných políček. Je situována na pravém údolním svahu údolí Veličky a současně na západních svazích kóty Háj (573 m n. m.) v jihozápadní části Bílých Karpat.
NPR Čertoryje – jedná se o maloplošné chráněné území v národním i mezinárodním významu.
Představuje rozsáhlý komplex druhově bohatých bělokarpatských květnatých luk v mozaice s mokřady a svahovými prameništi, rozptýlenou zelení se solitérně rostoucími duby a lemovými společenstvy kolem potoků v jihozápadní části Bílých Karpat. Rozkládá se v ploché vrchovině (podcelek Žalostinská vrchovina, okrsek Radějovská vrchovina) na zaobleném hřbetu orientace severozápad-jihovýchod, s nevýrazným vrcholem (kóta Čertoryje, 444,7 m n. m.) mezi široce rozevřenými údolími potoků Járkovce a Radějovky. Centrální část Čertoryje zaujímá jihozápadně exponované svahy, část zvaná Osypné tvoří severně až severovýchodně exponovaný svah, území za potokem Járkovcem zaujímají severovýchodně exponované svahy v trati Zadní Koňovské. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/Bile_Karpaty/Certoryje.htm
Větrný mlýn Kuželov – Jeden z mála dochovaných větrných mlýnů tzv. holandského typu. Byl postaven v roce 1842 a více než sto let sloužil zemědělcům z okolí. Jeho činnost ustala v roce 1946. Prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která jej znovu uvedla do provozuschopného stavu, ovšem už jako exponát Technického muzea v Brně. Mlýn má kuželovitou kamennou konstrukci, která nese otočnou střechu se šindelovou krytinou a čtyřmi křídly větrného kola, upevněných na hřídeli. Mlecí zařízení je technologicky tzv. českým složením. Vedle mlýna stojí obytné a hospodářské budovy s expozicí horňáckého bydlení a hospodaření na přelomu 19. a 20. století. Součástí expozice je i ukázka různých nástrojů na údržbu mlýna, kterou si většinou mlynář prováděl sám. V červenci se v prostorách památky konají tradiční národopisné Horňácké slavnosti. Odkaz na web: http://www.technicalmuseum.cz/pamatky/vetrny-mlyn-v-kuzelove/
Pravoslavný monastýr svatého Gorazda v Hrubé Vrbce – monastýr je zasvěcen svatému novomučedníkovi biskupovi Gorazdovi, obnoviteli pravoslaví v českých zemích, jenž zahynul mučednickou smrtí roku 1942. Monastýr byl založen v roce 1992 v rodišti tohoto velkého novodobého světce, v malebné obci Hrubá Vrbka na úpatí Bílých Karpat, nedaleko moravsko-slovenského pomezí. Odkaz na web: http://www.monastyrsvgorazda.cz/index.html
Soubor chráněných stodol v Hrubé Vrbce
Laďa má svátek, jedeme do Vizovic …
V úterý byly v programu Vizovice. Samozřejmě, že hlavně firma Rudolf Jelinek. Začali jsme kolem luhačovické přehrady na Pozlovice a dál po červené až na Horní Lhotu. Ze začátku byla stezka dost vymletá, ale postupně se lepšila až přešla na asfalt po kterým jsme ten vystoupaný kopec zase sjeli dolů. Čekala nás tady silnice a po 3 km odbočka do lesů po CS 5056. Dlouze po ní sjíždíme k Vizovicím. Je čas na kávu a pivo. Zakotvili jsme v Zámecké restauraci ve dvoře kde bylo opravdu hezky. Likérka počkala na náš opožděný příjezd a šlo se na exkurzi. Průvodcem nám byla slečna a ta vyprávěla o historii firmy, o technologii, o výrobcích atd. Mnoho z toho jsme už zapomněli, ale to, že se tady taky dělá whisky si pamatujeme. Na odchodu byly připraveny malé frťánky s bylinným likérem, opravdu dobrým. Ještě musíme nakoupit . Poroučíme se, čeká nás zpáteční cesta. Vede po vedlejší silnici směrem na Zlín až do Želechovic. Chtělo by to kafe a povedlo se. Pokračujeme k jihu do Zeleného údolí pak přes kopec do Provodova. Pouhé 4 km vpravo od nás zůstala hospoda Pindula. Je škoda, že jsme jí neviděli. No musí tam být hezky, pomyslím si a vedu partu k dalšímu sjezdu do Ludvíkovic. Tady vlevo dva kiláky do kopce , jak už je v tomto kraji zvykem. Jedeme nad Luhačovicemi a koukáme do města. Je to hezký místo. Dnes to bylo 55 km. Po večeři byla velká sešlost. Laďa si oblékl zabijačkový dres a servíroval utopence, které vyrobil z přebytků akce u Míly. Všeho bylo opravdu dost.
Zajímavosti:
Luhačovice (lázeňské město, minerální prameny) – na území Luhačovic vyvěrá 16 hydrouhličitanochlorido-sodných kyselek a jeden sirný pramen. Každou hodinu se zde na povrch dostává 15 tisíc litrů minerální vody, obsahující velké množství rozpuštěných minerálních látek, zejména sodík, vápník, hořčík, chlór, bróm, jód, kyselinu uhličitou, rozpuštěný oxid uhličitý. Teplota vyvěrající vody se pohybuje mezi 10 – 12 °C. Nejznámější prameny, tvořící často cíl mnoha vycházek a povinnou zastávku lázeňských hostů, jsou Vincentka, Aloiska, Ottovka, Pramen Dr. Šťastného a Sv. Josefa.
Sluneční lázně s plovárnou – areál slunečních a říčních lázní byl vybudován v roce 1903. Jedná se o další z památek, kterou v Luhačovických lázních zanechal architekt Dušan Jurkovič. Dodnes se zde zachovaly původní dřevěné převlékací kabiny. V současné době se v lázních nesmí koupat, v letních měsících však bývají otevřené ke slunění a relaxaci.
Přehrada Pozlovice – Kvalita vody v přehradě byla dlouhodobě špatná a hygienici často zakazovali koupání kvůli vysokému výskytu sinic. Bylo naplánováno kompletní vyčištění, s tím se začalo na konci září 2010 vypuštěním přehrady. V průběhu roku 2011 probíhal odvoz sedimentů, celkem bylo plánováno vytěžení 250 000 m3. Opětovné napuštění přehrady bylo plánováno na červenec 2011. Až po odvozu sedimentů, jejichž objem překročil původní plán, v roce 2012 se přehrada začala napouštět, od roku 2013 je opět plně napuštěna.
Vizovice – Osada Vizovice byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. První písemná známka o Vizovicích je z roku 1261 v Zakládací listině kláštera Smilheim (Smil ze Zbraslavi a Střílek). Vizovice byly v té době už osadou trhovou. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. Znak města pochází od erbu pánů z Kunštátu (2. polovina 15. století). Roku 1570 byly Vizovice císařem Maxmiliánem II. povýšeny na město, přičemž jim bylo přiděleno každoroční konání dvou jarmarků.
Velká Javořina 970 m.n.m.
Ve středu byla královská etapa, protože jsme jeli na nejvyšší kopec Bílých Karpat – Velkou Javořinu -970 m.n.m. Setkání s Milanem bylo v Dolním Němčí. Po nádherné cyklostezce jsme brzy ve Slavkově a pak taky v Horním Němčí. Brzy začne šotolinová cesta až na vrchol . Stoupání nám zpříjemňuje Milan svým povídáním o okolních zajímavostech. K nim patřila i studánka s živou vodou, jak se později ukázalo. Nebo Rulík zlomocný viděla většina z nás poprvé v životě. Jsme nahoře a výhled není moc pěkný, je v oparu. Holubyho chata stojí na slovenské straně. Káva a pivo volají, musíme tam ! Chci zmínit, že na vrcholu se konají každoroční česko-slovenské slavnosti. Cesta zpět je rychlejší, ale stejně se zastávkou u studánky. Když už bude sjezd pomalu končit a šotolina přejde na asfalt tak sebou fláknu na zem . Pan šéf se nám tady válí. První přijela Blanka a obětovala na mě první láhev vody. Popojel jsem pod kopec kde byly další flašky, obvazy, a taky Septonex. Dostal jsem do ruky zmrzlinu, to abych holkám do toho nekecal. Byla to dobrá práce, karpatský lišej se hojí dobře. Bylo to asi tak 45 km.
Zajímavosti:
Lucké pole – Bitva na Luckém poli 13. května 1116 byla krvavým střetem českých a moravských vojsk knížete Vladislava I. s vojskem uherského krále Štěpána II., v nějž se zvrtlo původně mírové setkání obou panovníků o pohraniční provincii Lucko. Přesné místo, kde se konflikt udál, sice neznáme, avšak historikové ze zmínky v Kosmově kronice o nedaleké řece Olšavě usuzují, že to mohlo být mezi Dolním Němčím a Slavkovem.
PR Drahy – představuje bělokarpatské květnaté louky a pastviny asi 1 km jihovýchodně od obce Horní Němčí. Nachází se ve velmi členitém terénu na údolním svahu potoka Okluky, převážně se severozápadní orientací, v nadmořské výšce 400 až 513 m. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Drahy.htm
Orchideje, které jsme viděli:
Vstavač vojenský
Pětiprstka žežulník
PP Za Lesem – představuje fragment komplexu bělokarpatských luk a pastvin s mokřadem na severovýchodním svahu Lesné (696 m n. m.). Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Za_lesem.htm
Rostlina, kterou jsme viděli: Mečík střechovitý
PR Bahulské jamy – představuje květnaté bělokarpatské louky v rozsáhlém lučním komplexu Lesné. Nachází se na severovýchodním úbočí kóty Lesná, (696 m n. m.), v nadmořské výšce 625 až 675 m, asi 4 km jihovýchodně od obce Horní Němčí. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Bahulske_jamy.htm
Rostlina, kterou jsme viděli: Lilie zlatohlávek
NPR Javorina – představuje lesní porosty pralesovitého charakteru na severním svahu Velké Javořiny (970 m n. m.), nejvyššího vrcholu Bílých Karpat, a na ně navazující horskou smilkovou louku. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Javorina.htm
4. den – Rasová – Vyškovec – Starý Hrozenkov – Rasová
V úkrytu před bouřkou bylo moc hezky …
Ve čtvrtek jsme byli v oblasti Moravských Kopanic. Na start etapy jsme se přesunuli auty na parkoviště Rasová. Chvíli jedeme lesem až se naše cesta spojí s hlavní. Není vůbec důležité jak prudký je to kopec, ale jaké jsou tam výhledy do kraje. Daleko na západ, do Uh.Brodu a ještě mnohem dál. Krajina plná zlátnoucího obilí, stromových alejí a remízků. K nezbytnému polednímu osvěžení jsme vybrali chatu Jana. Je hezká zvenku i zevnitř a s výhledem na lesy Velkého Lopeníku. Tam je rozhledna a to my máme rádi. Při placení je venku slyšet hrom. Současně s námi se vydává stejným směrem i výprava pěších turistů. Jedeme prudce dolů lesem do Lopenického sedla a tam teprve cítíme, že se to blíží. Chvíli se bavíme se stádem krav, které nám přišly naproti. Vpravo už je vidět sloup vody a nad námi se to rychle zatahuje. Rozhoduji pryč odtud a Lopeník si necháme na příště. Hore kopcom a pak ještě po hlavní, to už za mírného deště, jsme brzy na malém parkovišti. Je třeba jednat rychle. Asi třista metrů pod námi je chata okolo které někdo běhá a uklízí věci. Rychle jsem k němu sjel dolů, zeptal se jestli se můžeme schovat a přivolal celou partu. Ve chvíli kdy odstavujeme kola se rozpršelo. Mladá rodina, provozovatelé chaty Vyškovec, se nás ujímá, nosí na stůl, dokonce zatopí a je prostě skvělá. Na terase napršel rybník vody. Nám je teplo, máme všechno a prožíváme jeden z nejhezčích zážitků naší dovolené. Je po dešti. Jen kousek pod námi je další památník amerických letců. Od něho je nádherný pohled na svahy a údolí Kopanic. Pomalu a stále sjíždíme do údolí až nám hodně frekventovaná silnice řekne, že jsme ve Starém Hrozenkově. Milan si s námi ví rady a nasměruje nás na druhou stranu silnice do tak prudkého kopce, že mnozí z nás musejí tlačit i když máme motůrky. Tato nasírací chvíle byla vzápětí vyvážena pohledem na domek poslední Žítkovské bohyně, jak tam a tehdy lidi říkali babce kořenářce, která jim pomáhala od různých neduhů a problémů. Taky jsme zajeli pro ovčí sýry . Když toto všechno už stačilo tak naše další putování vedlo kolem kopce Kykula. No to bylo radosti, ale málo kdo to věděl. Lesní spojovačka byla po dešti plná bláta, ale nás dovedla na E50, tedy asi 2 km od našich aut. Abychom se vyhnuli provozu tak využíváme po obou stranách lesní cesty. Jsme u lomu Rasová a role se ujímá Milan. Ukáže nám další vzácnou orchidej – Kruštík bahenní. Etapa měla bezmála 30 km.
Zajímavosti:
Letecké bitvy nad Bílými Karpaty – Do roku 1989 byla tato událost záměrně potlačována do pozadí, nicméně očití svědkové, pro mnohé z nichž se natrvalo vryla do paměti, na ni nikdy nezapomněli. Svá svědectví předávali svým potomkům a někteří z nich se dokonce, i přes nepřízeň režimu, dokázali zkontaktovat s rodinami spojeneckých letců, jak těch, kteří v bitvě zahynuli, i těch, kteří měli více štěstí, bitvu přežili a po zajetí se dostali zpět domů ke svým rodinám. Po roce 1989 pak s možností cestovat a svobodně kontaktovat kohokoliv, vzrostl zájem dozvědět se o průběhu bitvy a osudech spojeneckých letců co nejvíce, a to ze strany jak našich badatelů, tak i samotných účastníků bitvy. Odkaz na web: http://www.leteckabitvakarpaty.cz/
PR Ve Vlčí – představuje původní pastviny s rozptýlenými lesíky v členitém terénu, místy s velkou svažitostí, s několika sesuvy a mokřady. Nachází se v široce rozevřené horní části pramenné mísy přiléhající k plochému rozvodnímu hřbetu Lopenické hornatiny u kóty Vlčí (725,2 m n. m.). Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Ve_vlci.htm
Obec Žítková – vznikla kolonizací koncem 17. a počátkem 18. století na území poznamenaném nájezdy Tatarů, Turků a Kuruců v 16. a 17. století. Jak zaznamenává 4. kniha urbární, v roce 1731 sem přicházejí noví usedlíci, což však nevylučuje, že osídlení tohoto území může pocházet i ze starších dob. Mezi tradiční suroviny a řemesla, které usedlíci pěstovali, dále zpracovávali či provozovali, patří včelařství, chov valašského dobytka (=ovcí), sbírání a sušení hub, zpracovávání kmínu, sběr šípků a lískových oříšků, vytrhávání husího peří a pěstování konopí, které museli dále příst či jinak zpracovávat. Konopí a husí peří museli zdejší usedlíci každý rok odvádět podle váhy na světlovské panství. V oblasti zvané Hutě stávala sklárna zničená v 18. století. Roku 1807 v důsledku Napoleonských válek byla uvalena na Moravské Kopanice kuriózní máselná daň, proti níž se tehdejší vedení kopaničářských obecních komunit náležitě bránilo a dne 28. 9. 1807 byl poslán nesouhlasný dopis s touto daní za sídla Hrozenkov, Žítková, Vyškovec a Vápenice. Jistou míru samostatnosti kolonie Žítková z této doby můžeme také odvodit např. z dopisu pudmistra hrozenkovského pudmistru žitkovskému ohledně pastvy, který se ovšem žítkovjanům nelíbil a ohradili se proti němu, díky čemuž Hrozenkov tento spor u vrchnosti částečně prohrál. Specifický vývoj osídlení, geografická i kulturní izolace v podmínkách feudálního útlaku, trvajícího až do posledních let 19. století, i tvrdé přírodní podmínky omezily působení vlivů pokročilejších sousedních oblastí a přispívaly k vytvoření izolované etnografické oblasti, v níž hlavní vývojovou silou byla tradice; tak se vytvořila švorcová ves s plužinou scelených úseků – Žítková. První škola byla na Žítkové postavena v r. 1854. Nové zděné školy na horní a dolní Žítkové byly postaveny začátkem 20. století. V horní části obce se škola postavila v roce 1913 a v dolní části již v roce 1909.
Pomník letecké havárie na Rasové – jak symboly napovídají, v těchto místech došlo 23. října v roce 1957 k leteckému neštěstí, při kterém zde zahynuli tři vojáci. Letadlo pilotoval nadporučík Rostislav Zbořil (nar. 1929) a doprovázel ho palubní technik poručík Jaroslav Koudela (nar. 1931). Letadlem cestoval generál major Emil Cilc (narozený v roce 1921), který byl velitelem 4. střeleckého sboru v Brně. Vojenské letadlo vyletělo z Trenčína, kam mělo také na zpáteční cestě dopravit z Olomouce generála Cilce. Letadlo však provázely velmi nepříznivé povětrnostní podmínky a mlha. Velitel letky sice odmítl podepsat letový rozkaz pro posádku kvůli počasí, generál Cilc však přesto jako jeho nadřízený rozkaz podepsal, a vynutil si tak let i za špatného počasí. Kvůli počasí a špatné viditelnosti v mlze letoun narazil do stromů a havaroval u Rasové. Šlo o letadlo K-75 (vojenskou verzi Aero Ae-45).
PP Lom Rasová – pískovcový lom po ukončení aktivní těžby, částečně zatopený vodou. Nachází se v Lopenické hornatině v lokalitě Nový Dvůr v nadmořské výšce 535 až 550 m, po pravé straně
mezinárodní silnice E50 ve směru Starý Hrozenkov asi 300 m severovýchodně od motorestu Rasová, a 2,5 km jihovýchodně od obce Komňa.
Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Lom_Rasova.htm
Orchideje, které jsme viděli: Kruštík bahenní
Přijel kamarád a vyprávěl …
Večer za námi přijel Radek Zemandl za Šternberka. Je to můj známý už od prvního ročníku mílí. Jak ho znám, tak vím, že u něho platí : splnění jednoho snu znamená okamžité zrození toho dalšího. Proto šel dál ve šlépějích Honzy Kopky a vydal se loni do Ameriky přejet Spojené státy od severu (z Kanady) na jih (hranice s Mexikem). Závod se jede Skalistými horami a jeho délka je 4500 km. To bylo tedy před rokem. A jak to měl letos ? V úterý dokončil ve Švýcarsku na 1000 km, ve středu se vrátil domů a ve čtvrtek jel za námi 100 km aby splnil co mi už dávno slíbil. To vše z čistého kamarádství za jedno teplý pivo. Kdo z nás chtěl a vydržel tak musí uznat, že je to velký borec. Díky Radku.
Na závěr lehčí etapa a mnoho zajímavostí …
Dnes se nejdříve stavíme pro Milana v Kunovicích a pak dojedeme do Strážnice. Na okraji zámeckého parku necháme auta a Milan nás povodí po hlavních památkách města. Krátce se zastavíme u zámku za kterého je muzeum lidové kultury, poprvé přejedeme Baťův kanál a naše další cesta vede k Židovské synagoze. Tato stavba, podobně tomu bylo i v Třebíči, má za sebou dlouhá leta krutého osudu. Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie svítí čistotou a co nevidím ? Mladíci se snaží nad vchod natáhnout šňůru s vlajkami evropských zemí. Prý tu bude mezinárodní seminář, tak proto. Jsme u Baťova kanálu, významné technické památky po továrníkovi jehož myšlenky mají trvalou platnost. Svezeme se kolem něho až do přístavu. Tam vládne malá skupinka mladých lidí a to jak při půjčování lodí, tak i při vaření kávy na hausbotu. To kafe bylo víc než vynikající a jestliže se uskuteční naše další dovolená v tomto kraji tak jsme tady pečený vařený. Milan nás odvádí na další turistickou senzaci – do Petrova k vinařským sklípkům. . Malované sklípky stavěné do uličky jsou tu už několik staletí. Jeden je otevřený a to je dobře. Jen co se vyhoupneme nad vesnici už míříme doleva mezi pole a nad hlavou nám plují nádherné mraky. Za pšenicí jsou vinohrady. Jsme na hranici trnkové a vinařské oblasti. Pod kopcem na jedné zastávce se nám utrhla Jana s nelidských doktorem Honzou a vyšlápli si spolu kopec skoro až nahoru. Musel jsem je volat telefonem zpět, že tudy cesta nevede. Jedeme po vrstevnici, pod námi se střídají vinohrady se sady švestek a to vše ještě umocňuje daleký výhled do kraje. Po chvíli jsme u koupaliště v hospodě, která vaří dobře. Je vedro. Milan nás ještě převede přes kopec zpět do Strážnice a tím je konec naší dovolené na kolech. Auty přejedeme do Ostrožské Nové Vsi do kempu, místa našeho rozloučení s Milanem. Musím krátce konstatovat, že štěstí stálo při mě když jsme na stránkách CHKO Bílé Karpaty našel jeho jméno s poznámkou cyklistický průvodce. Milane díky, bylo to moc fajn.
Zajímavosti:
Zámek Strážnice – původně vodní hrad, založený ve 2. pol. 13. století, kdy hrad a město patřilo Milotovi z Dědic. Měl strážní funkci (od něj také název města) . Na začátku 14. stol. jej obdržel za odměnu Vok z Kravař. Panství bylo často terčem nájezdů uherských a tureckých, později i protihusitských vojsk, proto jej Jiří z Kravař přestavěl v gotickém slohu a obehnal valem a příkopem; zbytky se dochovaly jako tzv. Šance. Nejvíce změnil tvář zámku Jan Jetřich ze Žerotína, přebudoval hrad v renesanční zámek s arkádami, který přetrval až do 19. stol. Od 19. stol. je v novorenesanční podobě. Posledními šlechtickými majiteli byla od rekatolizace po Bílé hoře až do konce 2. světové války hrabata z Magni. Poté zámek znárodnil stát. Nyní v něm sídlí Národní ústav lidové kultury, jehož zřizovatelem je Ministerství kultury. Návštěvníci si zde můžou prohlédnout zámeckou knihovnu, kapli, stálou expozici lidových hudebních nástrojů. V okolí zámku je anglický park založený v 1. polovině 19. stol. Za zmínku stojí i sousední Černá brána a platanová alej.
Židovská synagoga ve Strážnici – Duchovním středem každé židovské obce je synagoga. Původní synagoga ve Strážnici stála s největší pravděpodobností na místě současné budovy, patrně ale byla poškozena požárem, takže se v roce 1804 přistoupilo k vybudování zcela nového templu. Synagoga byla roku 1870 renomována stavitelem Leopoldem Slovákem – bylo zbořeno původní předsálí se schodištěm na půdu ženského oddělení a došlo ke sjednocení stylu obou vchodů pro muže a ženy. Průčelí získalo novorománskou úpravu. V roce 1906 získala synagoga elektrické osvětlení. V synagoze probíhaly bohoslužby až do roku 1941. Dne 22. 6. 1941 byl temp zdemolován příslušníky SA, vnitřní vybavení bylo zničeno, spáleno a rozkradeno, došlo také k vytlučení oken. Představený náboženské obce Hermann Felix, který Němcům odmítl vydat klíče od synagogy, byl zabit. Koncem války bylo ještě zbořeno ženské oddělení. Od roku 1948 začal prostor synagogy využívat podnik TON Strážnice na sklad židlí. Teprve v roce 1991 byl templ vrácen židovské obci. V roce 2008 byla opět slavnostně zpřístupněna veřejnosti, ovšem jen jako výstavní sál, ve kterém je během letní sezony každoročně instalována výstava s židovskou tematikou.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie – Píše se rok 1633 a na žádost hraběte Mágnise přichází do Strážnice piaristé. Hrabě František Mágnis pocházel ze švédského šlechtického rodu. Tento rod je vyznavačem katolické víry, která měla být přenesena i do Strážnice a okolí. K tomuto úkolu Mágnis volí právě piaristy, zajišťujíce je každoročně finančně i naturálně, pro konání nelehkého úkolu. K tomuto se jim dostává též budov a pozemků po bratrské církvi, jejíchž kněží museli opustit město na císařův příkaz někdy v letech 1622-24. A tak se stalo, že 6. února roku 1633 se otvírají brány města prvním dvanácti piaristickým řeholníkům z Mikulova, aby zde započali svou činnost. Strážnice se tímto stává druhým nejstarším mimoitalským působištěm piaristů, hned po Mikulově. Odkaz na web: http://www.straznice.farnost.cz/marie.html
Pružkův mlýn ve Strážnici – Jedna z nejstarších dochovaných staveb Strážnice, o které se píše již v roce 1543, má historické architektonické prvky: mohutné nosné trámy a dřevěný mlýnský mučící pranýř s letopočtem 1601. Původně vodní mlýn postupně prošel přestavbou zařízení na parní na konci 19. stol. a posléze na elektrický válcový mlýn ve 30. letech 20. stol. Interiér je kompletně vybaven mlýnským zařízením z 30. let 20. století. Mlýn mlel do roku 1975.
Vinné sklepy Plže – Památková rezervace lidové architektury – Plže je chloubou obce Petrov. V areálu je okolo 80 vinných sklepů budovaných od 15. století. Sklepy budovali sami vinaři. Vinné sklepy vytvářejí ulicovou zástavbu se dvěma náměstíčky. Areál je hojně navštěvován turisty a rozvíjí se zde výrazně vinařská turistika.
PP Žerotín – představuje křovinaté a travnaté svahy převážně severovýchodní orientace na stejnojmenném vrcholu (321 m n. m.) obklopené vinohrady, starými ovocnými sady a políčky. Nachází se v jihozápadní části Bílých Karpat. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/Bile_Karpaty/Zerotin.htm