Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Zpráva z návštěvy u Karla.
2.8.2021 | 
Autor Nyní jen lehce připomenu, zaznamenám, kudy jsme to vlastně na tu návštěvu jeli. Vaší výkonnost dobře znám a proto jsem zvolil nikoliv kratší, ale o málo delší cestu. Po naší oblíbené stezce se snadno dostáváme ke starorybnickému hradu z jehož trosek se do výšky šplhá část západní stěny se zachovalými otvory po oknech. A světe div se, právě v těch místech se staví lešení. Nějaký smysl to jistě má, ale větší sranda je když někoho napadne, že to má na svědomí Nelan, který tam bude dávat nový plastový okna ! Jsme u silnice, kterou využijeme jen krátce abychom se dostali na nové lesní cesty k lokalitě „Sedmi rybníků“. Tedy ono jich je pět, ale nám dneska stačí jeden. To je až ten ke kterému se jede kolem červený chaty na malé pasece. Ta si tady užívala léta klidu, ale to je pryč, protože revitalizované rybníky a jejich hráze budou určitě lákat stále více cyklistů a houbařů. K rybníku přijíždím jako první což je výhoda pro sledování vodních ptáků. Rychle obhlížím hladinu ze které trčí několik černých špalků po bývalých stromech. Když přijížděli ostatní, tak se jeden tenký pařez pohnul aby se vzápětí proměnil v černou volavku s velkým rozpětím křídel. Pták nabral výšku a zmizel za stěnou stromů. Krásná podívaná. Není proč dlouho odpočívat ! „Jedeme loukou na Vojtanov !“ volám a ujímám se vedení. Je to nejpříjemnější část naší cesty na Výhledy. Bohužel zase musíme využít kousek asfaltu Abychom se blízko Hazlova mohli znovu ponořit do lesa. Starostlivá Zdenda mi hlídá auta a já fotím za jízdy kamarádky a to mě baví. Na okraji lesa je známá křižovatka čtyř cest. Po jedné jsme přijeli, takže ještě tu zbývají tři. Správně je ta doprava, ale já volím tu střední do kopce.
Teď si dovolím odbočku z tématu : mám doktora, který se jmenuje Kopecký a má ordinaci v Dukelské ulici, která vede do kopce. Takže mám doktora Dokopce. Je v tom jak jeho jméno tak i cesta k němu. Nebo mílaři často nadávají na Kopku a jeho kopkoviny, rozuměj různé obtíže na cestě. Letos je tento slovník obohacen o výrazy jako Kopkameny, Kopkopřivy, a já ještě přidám Kopkaluž a Kopkopec . Honza je prostě vidět všude !
Po vyjetí kopce a ochutnání borůvek, sjedeme dolů a jsme na okraji golfu a také zadním okraji rybníku. Ten objedeme a rovnou do kopce po pískové cestě. Občas se někde mihne vozík s hráčem golfu, který přece nebude chodit pěšky. Proti nám jsou to povaleči a pak nemáme mít poslední místo na olympiádě , jsem se rozčílil. Nahoře vede skupinu Jirka, já toho využívám abych jim nadjel přes louku a mohl je fotit proti lesu a taky zepředu. Povedlo se ! Před námi je poslední a nejtěžší část výjezdu. S tou si poradíme snadněji, než s hledáním Kájovo chaty. Přijeli jsme k ní totiž zezadu a ne jak on si přál. Nevadí jsme tu !
Stůl se začíná plnit dobrotami a taky chlebem od Thálie. Ona všechno komentuje a tak se dovídáme, že když pekla ten „černý, spálený“ chleba tak si na deset minut lehla a když se za hodinu vzbudila tak kůrka už vyletěla komínem. To byla drobná událost, která nedokázala pokazit ten nádherný vzhled a neskutečně výbornou chuť krajíců. Ta byla tak dobrá, že grilovaná krkovice měla co dělat aby ho předehnala. Bravo Thálie !!! Jsou tu i koláčky, pivo, víno a všelijaké živobytí. Prostě je toho hodně. Kája peče maso a neustále povzbuzuje stolovníky aby jedli i když už nemůžou. Do toho přijíždí Jarda a přichází Venca a stanou se tak chtěnými pomocníky v boji s přebytky. Dochází také na dobrou kávu a další a další víno. Blíží se chvíle odjezdu a nastává otázka kudy ? Brzy mám jasno – bude to dlouho z kopce, mimo provoz, ale pomalu. To než se hlavy pijáků soustředí na cestu, když tak dlouho pozorovali jen skleničku. Přes Skalku, golf, Hazlov, Zelenou a Poustku jsme hodně brzy dole ve FL. Náš výlet končí, ať žije ten další ! Asi to bude zase sobota. To právě přijdou do cíle hrdinové letošních Mílí. Zdenda Grygar a Prchlíci. To s nimi musíme pořádně oslavit, bude-li to možné.
Kdo byl ? Lahu , Zdenka, Iva a Kika přijely autem, Laďa, Hanka, brácha, Thálie, EMaruš, Jíťa a já. Mějte se dobře, vyhýbejte se dešťům a příště zase na kolech se těší Pepa D.
Publikováno v 
Tagy: 
Zpráva z mílařské etapy.
Kamarádi moji. Je to osmý den po startu, když do cíle přijíždějí dva vítězové. Po nich ještě tři týdny dojíždějí další. Každý se svými zážitky, potížemi a téměř všichni se shodují na tom, že ten letošní ročník byl nejnáročnější a to tou spoustou vody, která je doprovázela od začátku a to jak shora, tak i zdola. Jejich kola i nohy mají jednotnou šedivou barvu a až podle dresů je možné rozeznat od sebe. Do této situace se naše etapa hodila, protože měla symbolicky uzavřít letošní ročník závodu
Všichni jsme mohli vědět, že v těchto dnech vystavuje svoje obrazy naše Vlasta Š. Od jejího posledního zranění jsme jí neviděli a to byl další důvod k setkání s ní. Sraz byl tedy na Františkánském náměstí . Samotná výstava pak byla v kostele stejného jména kde se běžně konají koncerty a výstavy. O vánocích sem můžete zajít . Spolu s Vlastou jsou tady ještě její dva kolegové. Každý z těch tří maluje jinak a nutno hned napsat, že Vlastička má obrázky nejhezčí, protože jsou srozumitelné, příjemně barevné a vystihují nějaký reálný děj. Zvláštní pozornost si zasloužila také křížová chodba a model krovu. Vůbec chebské krovy si zasluhují náš zájem, dají se vidět i s průvodcem a my toho využijeme v nějakém podzimním termínu.
Hodina utekla, je čas se vydat na trasu Mílí a projet si posledních cca 30 km, které jsou pro závodníky spíše odpočinkové po jejich předchozích výkonech. Nejdříve jsme sjeli na Krajinku, pak na Želvu a do Hájů odkud je to do Podhradu jen kousíček a navíc si tu vyzkoušíme nový úsek cyklostezky. Tady , blízko Japošů, se konečně dostáváme na trasu, která lemuje souvislou chatovou oblast kolem přehrady a to včetně dvou kempů. Kdo tudy nejezdí často tak se nepřestává divit kolik chat a sousedských vztahů je vměstnáno do tak malého území. Když jsme na bývalé silnici od Okrouhlé na Ypsilonku tak se vodě začínáme vzdalovat a zastavíme až u pomníku s velkou jedničkou. Ta označuje první divizi americké armády, která území kde žijeme osvobodila a zastavila se až za Plzní. My teď přejedeme nad dálnicí a rychlým sjezdem jsme brzy v Potočišti a stejně rychle pak na Chvoječný. K mostu na Ohři je to pořád dolů a po naší cyklostezce nám to frčí vždy. Je tu Vrbová, my tedy musíme nahoru na most přes trať tam zase to v pravém úhlu ulomit vlevo a kolem pískovny dojet na asfalt, který nám poslouží až do Lesiny. Tady začínají poslední dva terénní úseky letošních Mílí a v nich úplně poslední louže, kterou museli všichni před námi přejet. My taky, tedy většinou. Jsme v cíli pod vítězným obloukem a začíná nezbytné focení. Liborové u toho asistují co se do nich vejde, všude samý smích a hlášky jako vždy když přijedeme z výletu.
Zkouším upoutat pozornost na chystanou druhou dovolenou. Nakonec se mi to daří a závěr je, že několik lidí dostává pár dní na rozmyšlenou. Když píšu tuto zprávu tak už vím, že tři z nich nejedou a tak čekám ještě na Hanku a Ivu. Do penzionu Valentino v Bedřichově je to málo lidí a tak jsem zvědav jak k tomu přistoupí pan šéf na začátku srpna. Další akcí je výběr, zkoušení ,dotazování a nakonec taky trochu i objednání cyklo oblečení s motivem Mílí. Jde o bundu, trička, šátky, čelenky a taky originální polštářek se kterým Yvča Kopková zdobila start závodu. Je nezbytné napsat, že E Shop Bajkavárna ze Zlína prodává veškeré další oblečení a to také s výraznými slevami.
Letošní Míle za několik dní končí , ať žijí ty příští ! Cíl by měl být zase tady. Několik z Vás si přičichlo k atmosféře cíle a já jsem rád, že v tom nejsem sám. Díky všem děvčatům, která napekla buchty, koláče, chleba a i maso bylo. Pro přípravu bramboráků jsme potřebovali 53 kg brambor ! Míra se ukázal jako mistr svého řemesla, vždyť sláva této pochoutky se nesla závodem. Laďa zase postavil celé zázemí cíle, jaké nikde jinde nemají. Víme kde jsou rezervy. Tak co si přát ? Ať ten rok do příštího cíle dopadne pro nás zdravě a všichni se tu zase sejdeme. Další etapa je za týden. Jedeme na Výhledy ke Karlovi.
Kdo byl : Laďa, Lahučáci, Iva co přijela do cíle na kole !!! , Jíťa, Thálie, brácha, Vlasta, Petr, Kika, Hanka, Zdenka, Míla, nelidský doktor a já. Bylo to cca 40 km.
Zpráva ze startu Mílí .
Kamarádi, to byl zase mazec ta minulá neděle. Tak jak se to všechno mělo ? Na odjezdu říkám Jítě a Laďovi : „Až dojedeme toho mílaře co maká na start a nestíhá, tak zastavím a naberu ho . Tak se nelekejte proč stavím !“ Laďa ale namítá, že on stejně nebude chtít. Vydáváme se na cestu a já s očima na stopkách sleduju silnici. Nikde, nikdo. To už jsme za Hazlovem, pak v Mokřinách a nic. Kluk byl až u ašskýho Tesca. Borec , pomyslím si , a jedu dál na parkoviště odkud chceme do Hranic na kole. My už mu nepomůžeme a on to stihne“, byla moje myšlenka. Laďa měl ale jiný nápad. Zastavil, Jiřku vysadil na ulici, kluka nabral i s kolem, mě zavolal abych poslal Jíťu zpátky pro Jířu a sám odjel směr Hranice. Jíťa ho cestou potkala, blikala, ale nic nepomohlo, ani telefon nebral pacholek. Holky s Jíťou nikde Jiřku neviděly a tak přijely na parkoviště bez ní. Co teď ? Laďa konečně bere telefon. Říkám mu : „Hele kámo musíš zpátky do Aše, najít Jiřku a vzít jí do Hranic. My už jsme na cestě !“ Stezka přes les byla nově vyasfaltovaná, takže rychlá. Jsme v Hranicích dříve než Laďa. Ten právě přijíždí, Jiřka má nalepený ruce na předním skle a úsměv od ucha k uchu. Smějeme se těm manévrům i tomu jak Jířa šlapala chodník v Aši. Je ale šikula, neboť zůstala na jednom místě ! Jsme kompletní a do startu je pouhá hodina času.
Rozhoduji se, jestli má cenu jet ještě k hale, ale když vidím ty spousty cyklistů, kteří tam odtud sjíždějí na náměstí, tak mám jasno. Nemá to cenu, zůstaneme tady. Nastěhujeme se pod startovní oblouk, rozvineme transparent, který s našimi žlutými dresy opravdu poutá pozornost. Kolem nás je to samý prominent závodu : Ríša Štěpánek se ženou a dcerkou Viktorií, který už navždy zůstane legendou závodu. Jediný v šesti letech projel oba směry na kole, pak na koloběžce a taky šel pěšky. Nejraději prý má koloběžku a pak chůzi. Za chvíli se objevuje Honza Kopka. Jen taktak se stačíme pozdravit a už má v ruce mikrofon a promlouvá k závodníkům. Je očividně unavený, vždyť úplně na poslední chvíli museli přetrasovat závod a udělat z něj okruh kolem Česka, neboť Slováci zavírají hranice. Je z toho hodně smutný, chtěl aby kluci mohli jet tam i zpět. Nepovedlo se – covid vyhrál. Přesto je tady jedna úplná novinka. Brzy po startu se třistačlenný peloton rozjel na dva směry t.j. severní a jižní trasu. Někde v půlce se závodníci začnou potkávat . Cíl obou směrů bude v bramborárně v Třebeni. Očekává se příjezd tak dvou stovek lidí. To tady ještě nebylo ! Další nám známou a milou tváří je Ywča, drobná manželka Honzy. V neposlední řadě musím zmínit taky Martinu M. u které jsme byli doma při naší letošní dovolené u Menclů. S každým se pomačkala a pak nás podarovala vlastnoručně vyrobeným andílkem. O dvou Liborech není co dodat. Vedení závodu jsou právě oni. Každý večer můžete na www.1000miles.cz číst jejich zprávy a vidět spousty fotek .
Závodníci odjeli, ale naše role nekončí. Musíme se rychle přesunout na louku u Pastvin kde je moc hezký místo na sledování závodu. Stará cesta vede kolem aleje bříz do kopce, takže závodníci nijak neletí a my si je můžeme vychutnat a povzbudit všelijakými hláškami. Např. :“Přijeďte do cíle, uvaříme Vám brambory !“ nebo „Kdo si plácne do transparentu bude mít štěstí !“My jsme jim tady náš výrobek drželi přes cestu a oni ho museli podjet. Byla z toho velká zábava a někteří kluci , z těch posledních, se přiznali, že kdybychom tady nebyli, tak šli pěšky. My jsme je vyhecovali, ale oni se ještě nachodí dost a dost. Už přejeli koloběžkáři a taky kluk na sněžným kole, který určitě trpěl . Snad poslední přijíždí pohodář Přemek Kubín. Jezdí každý rok a zná všechna piva na cestě . Která jsou pro něj nejlepší se snad dovíme v cíli. Je to pro něj jeden dlouhý mejdan. Jen co se balíme a odjíždíme zpět do Hranic tak přichází zpráva, že jeden kluk ze Slovenska neměl štěstí, ale pád – zlomená ruka, lehký otřes mozku a odřeniny. Přijela záchranka a odvezla ho do Varů. Hned druhý den tady byla jeho manželka, velká pohodářka, která ho určitě nečastovala hláškami jako :“Co si dělal ty kopyto ?“ Nebo :“To nemůžeš dávat pozor ?“ Každá trasa bude mít svého vítěze a ti se v cíli očekávají 13 – 15. 7. Po nich ještě asi tři týdny budou dojíždět další.
Jak už jsem zmínil, tak jsme odjeli na návštěvu mojí sestry Boženky do Hranic. Ona si myslí, že se nevidíme moc často a já zase, že určitě rádi. Klábosíme, obdivujeme jejich práci na zahradě a čistý bazén s rybičkami, spotřebujeme nabídnutou buchtu a kafe, ba i dva nanukáče a v tom se ozve Jíťa :“Ježíš já mám od osmi divadlo !“ To byl jasný pokyn k odjezdu. Ještě děkujeme co se do segry vejde, k tomu hledáme záchod a postupně se ztrácíme na sjezdu z kopce. Laďa nás staví v místě kde místní umělec vytesal ze skupiny kmenů hlavy. „Celá naše parta !“ Jednou jsem se podíval na Mapy cz. kde mi nabídly sjezd z Krásňan lesem, po bývalé enderácké signálce. Snadno jsme jí našli a už si to frčíme po pěkné lesní cestě dolů kde nás zastaví asfalt. Kde to asi jsme ? Za chvíli je jasno, jsme ve Studánce a musíme chvíli po asfaltu na Aš. Pak vpravo na Kamenou abychom neztratili výšku a přes Krásnou jsme brzy u aut. Je právě půl sedmý. Aby mohla Jíťa uhánět sama domů do sprchy přeskupíme sestavy pasažérů aut, rozloučíme se s Japošema a jedeme domů. Náš výlet končí. Thálie plná zážitků s plnou baterií a dobrou náladou se vydává sama. Ještě lépe tak prožije dnešní odpoledne.
Budete-li chtít mi jakkoliv pomoci, třeba mletou kávou ,(Dolce gusto prosím nekupujte), nebo buchtami různých receptů, tak to bude příjemné. Hodil by se taky třeba půldenní pobyt v cíli pro vaření kávy a pod. Nechávám to na Vašem zájmu a časových možnostech. Sami si dokážete představit jaký šrumec tady nastane. Já jsem rád u toho, takže se těším ! Vás srdečně zdravím a sděluji, že příští dvě neděle etapa nebude, ale ve vhodný všední den je možná. Tak se uvidíme a uděláme si fotku pod cílovým obloukem. Váš Pepa D.
Zpráva z cesty do Bavor.
Kamarádi, „Včera neděle byla, včera byl hezký čas“ jistě všichni tu písničku známe a v neděli na cestě do Bavor to tak skutečně bylo. Bylo tak pětadvacet stupňů, nefoukalo takže se dalo i hezky fotit. Zajeli jsme na dvůr k Frenkímu (t.j. Franku Dangelovi – řidiči od Gerda). On nás vzal i na prohlídku jeho dílny kde dělá pro sousedy různé opravy strojů i traktorů. Je to velký šikula. Škoda, že s námi nebyl Japoš, ten by to určitě ocenil.
Mám připravenou trasu, kterou jsme v některých úsecích už jeli a v jiných ne. Je to takový zubatý okruh. Cesta se často lámala až to někdy mohlo dělat dojem, že se vracíme. Není ani tak důležité jak jsme jeli, jako to co jsme viděli. Pro mě ten nejhezčí úsek bylo přejetí hráze mezi rybníky jejichž hladina byla z velké části pokryta listy a žlutými květy stulíku. Tady ,ještě říčka, Ohře obtéká rybníky i sádky a připomíná mi jihočeskou Zlatou stoku, která taky napájí ještě mnohem více rybníků . Ohři jsme přešli po kovové lávce ze které se dá , nekonečně dlouho, pozorovat nádherné, modré vážky. Po nějaké době se s řekou ještě jednou potkáme. Neodpustím si tady konstatovat, že jediná Jíťa přejela prastarou, dřevěnou lávku přes malou stoku. Byla tak akorát široká, měla vyšší nájezd a nesměla se udělat chyba, protože případný pád na jakoukoliv stranu by byl do bahna. Bravo !
Když se po čase vynoříme z lesa blízko obřího větrníku, tak máme pěšiny za sebou a dalších pár kiláků bude po asfaltu. Naštěstí jsou to silničky s velmi malým provozem . Znovu přejedeme Ohři a brzy už míříme po polňačce do Raumetengrünu za Gerdem. Dojednal jsem s ním co jsem potřeboval a teď už jen krátký přesun do Café k rodině Petzold. Nejoblíbenější dort Gewitter je brzy na stole. K tomu kafe, které po malých doušcích má jen dokreslovat tu nádhernou chuť zákusku. Ještě si musím dát jeden jiný, jinak to ani nejde. Je to přesně v duchu hlášky :“Neboj babi , dyť mě znáš ! “ Díky Laďovi s námi mohly posedět ještě děvčata – Daša, Kika a Ivča. V šest začíná fotbal s Holandskem, ale první poločas stejně nestihnem, tak si dáme ještě dokončení zubatýho kolečka a pak pojedeme domů. Jak jsem myslel, tak jsem i udělal. Domů jsem přijel na začátku druhého poločasu, který jsme vyhráli dva nula a to bylo dobře. Hezká tečka za krásným odpolednem.
Kdo byl : Laďa, brácha, Jíťa, Emaruš, Zuzka, Milada, Zdenka, Líba a já. Bylo to 30 km. Zdraví Vás Pepa D.
!!! Příští neděli startují v Hranicích Míle . Doufám, že nás bude hodně a dokonce ve žlutých dresech !!!
Dovolená Chřibská 2021.
Dovolená Chřibská 6.6. – 13.6 2021
Kamarádi moji, přináším Vám stručný popis některých z mnoha zážitků, proto aby se Vám při čtení rozsvítilo a Vy sami jste si vzpomněli na událost nebo místo o kterém se zmiňuji.
-
-
6 – v městečku Třebenice navštěvujeme muzeum Českého granátu. Hlavní exponáty jsou v muzeu v Mostě, ale i to málo stačilo. Však každá česká žena má Český granát doma. Po obědě jsme se v několika lidech vypravili na výjezd k hradu Košťálov. Výhled to byl nádherný. Letos poprvé jsme jeli do Ústí z Lovosic po levém břehu Labe. V Chřibské u Menclů bylo opět hezké přivítání a chuťově exkluzivní špíz k večeři.
-
6. – v pondělí se vydáváme na místo činu Jitky v loňském roce. Trasa vede klasicky celou Chřibskou a pak vpravo na Doubici k prvnímu občerstvení. Už tady, na okraji Českého Švýcarska se všude kácí uschlé smrky. Myslím si, že to na kráse krajiny neubírá, naopak otevírají se nové výhledy. Přežijí smrky, které mají blízko vodu, ale ty na skalách nemají šanci.. Ze Zadní Doubice se vydáváme hledat ono místo Jíti. S menším kufrem ho najdeme a Laďa dokonce si pamatuje přesně jak Jíťa ležela atd. Vracíme se do Kyjovského údolí. Návrat z Doubice jsem vedl kolem chaty Karla Gotta, po hrázi rybníku a pak po žluté, kolem kopce Spravedlnost , do Chřibské. Máme 45 km.
-
-
8.6 – jedeme na návštěvu k Martině Michelový do Starých Křečan. Její muž Petr jel několikrát Míle a ona doma krmí závodníky, protože trasa vede těsně okolo a všichni už tu její pohostinnost znají. Na trase přes Rybniště na křiž. Nad vápenkou je to jasný, ale dál jsme jeli poprvé přímo na Krásný Buk kde jsem chtěl najít jeden unikátní křížek . Jeden tam byl, ale ten pravý zůstal schován na jindy. Jsme v Krásné Lípě v podloubí, stejně jako naši pěšáci. Křečany jsou na druhé straně kopce a naše cesta vede nádhernou alejí přes Skřivánčí pole. U Martiny to začalo polévkou a pak buchta a bábovka a kafe. No, nás patnáct nestačilo všechno sníst. Díky Martino. S pomocí modré a Boží pomoci jsme se vrátili do Krásné Lípy a po jednom už uháníme do Kyjova. Tady nás čeká prvovýstup na Kyjovský hrádek. Bylo to spíše hezký než marný. Pohled na koruny stromů ve slunci je právě hezký, ale vlastní údolí nám zůstalo skryto. Teď ještě na Doubici a klasicky do Chřibský. Máme 45 km a tím dlouhé etapy končí.
-
9.6. – Je středa a naším cílem je Šluknov a jeho okolí. Jsme tu auty. Pěšáci mají zámek a křížovou cestu. My se vydáme po modrý až do vesnice Království nad níž je na kopečku překrásná křížová cesta. Jsme na trase Mílí a tak si vzpomínám na hlášky závodníků, kteří sem přijeli v noci a mysleli si, že jsou na hřbitově. Nikdy jsme tu nebyli. Pěšinka se střídá s lesní cestou a co hlavně ? Jsme v naprostém tichu, který ruší jen ptačí zpěv. Nespěcháme . Po svačině vjíždíme do 450 m širokého výběžku státní hranice zvaného fukovský. Bývala tu jediná vesnice Fukov co nepřežila vítězný poválečný režim. Zůstala jen nádherná orientační cedule s fotkami domů atd. Co je na tomto místě zvláštní je fakt, že tudy projíždí vlaky po nejseverněji položené železnici v ČR. Zaječí stezkou v metr vysoké trávě vjedeme do saské vesnice Taubenheim. Hned jsme začali hledat cukrárnu. Věděl jsem , že tam je , ale kde ? Už jí máme a co čert nechtěl byl zavírací den. Až vedle v Sohlandu jsme našli co jsme chtěli. Bylo to příjemný posezení pod dubem. Brzy jsme ve sjezdu do Rožan kde je nádherná, stará hospoda Starý mlýn. Neodpustím si zmínku o vietnamských tržnicích s květinami. Výběr úžasný, úroveň výstavy bezvadná. Ty tam jsou trpaslíci a další zbytečnosti. Úplně nová CS 211 nás bezpečně doveze do Šluknova. Tady nešlo odbočit, když víte, že je tady blízko nová vyhlídka nad městem. Bylo to 27 km na kole a 45 km autem.
-
10.6. – ve čtvrtek nejdříve auty do Mařenic, hlavního města všech Mařenek. Sedáme na kola a vydáváme se na Juliovku – Krompach kde jsem si koupil malý kufr a vydali jsme se po červené do Hainu. Ve sjezdu do Oybinu nejde nezastavit, vždyť je tady první vyhlídka na město a hlavně na hrad. Historie hradu je velmi dlouhá a tak stojí za vzpomínku Karel IV, který postavil císařský palác a začal se stavbou gotického kostela. K tomu sem povolal řád celestýnů. Věru slavný předek. O něco později se husité 2x pokoušeli hrad dobýt, ale neuspěli. Výstup po schodech, které se nedaly spočítat, byl tak nějak dlouhý. Nahoře byla plošina na kterou přijel Laďa i s kolem mikrovláčkem z města. Borec co nic nekec. Tak příště kámo ! Výhled z hradu je impozantní a to jak na městečko , tak i na Lužické hory kde se tyčí rozhledna Hvozd. Ta zůstala na příště, protože obzor zešedl a ozývaly se hromy přicházející bouřky. Nakonec z toho byl slabý déšť a když jsme našli kiosek s velkou střechou tak bylo i pivo a buřt. Za chvíli si to namíříme tam odkud jsme přijeli, ale pojedeme na Luckendorf. Netrvalo dlouho a 17% stoupání nás zastavilo u skal co stály za to zastavit. Na užší pískovcové noze stojí širší balvan značné výšky (cca 40 m). Vystoupat je třeba ještě výš až do místa Kammloch. Tady je začátek „Cesty k přátelům“. Jenže nás zajímá modrá co vede přímo k autům. Takže na křiž. Na Šestce na ní nasedneme a správným směrem šlapeme. Jenže ona byla nad naše síly – stále prudší stoupání a pod koly kameny. Tak neva, vrátíme se na lesní a sjedeme na silnici. Ráno koupený kufr se opět hodil – jedeme doprava , do kopce, kde bude zastávka, protože se to tady jmenuje Babiččin odpočinek. Kruh přes Krompach a Juliovku se v Mařenicích uzavírá. Na kole to bylo 23 km a auty 44 km.
-
11.6. – v pátek se nejdříve vydáme auty do N.Boru a u Lidlu je necháme. Na druhé straně města je moc pěkná cyklostezka do Sloupu v Čechách. Máme tady bohatý program a jen hodinu na prohlídku hradu. V pěti se vydáváme po schodech, zatímco zbylá část výpravy tady už byla, nebo bylo horko a dole bylo pivo a taky plný parkoviště motorek. Asi 6 km od Sloupu je obec Lindava, kde nás čeká prohlídka umělecké sklárny Ajeto a oběd v jejich Krčmě. Popisovat práci sklářů by vydalo na samostatný článek. Důležité je, že tady byl uměleckým šéfem Bořek Šípek jehož návrhy se zde dělají dodnes a budou dál. S výkladem paní jsme byli moc spokojený. Pro oživení paměti uvedu, že sklo se vyrábí z křemičitého písku, vápence, sody a potaše (uhličitan draselný). Tato směs se v peci taví při 1200 st. C. Barvy se dodávají prvky např. :kobalt zbarví na modro nebo zlato na rubínovočerveně. Oběd jsme si zpříjemnili společnou fotkou s Bárou Hrzánovou. Milá, malinká herečka. Ještě jednou se chceme vrátit do Sloupu a vylézt si na rozhlednu Na strži. Je nová, má 150 schodů a výhled je moc pěkný. Skalní hrad je odtud jako na dlani. Při sjezdu ještě nakoukneme do skalního divadla a už i se zbytkem party honem hledáme cukrárnu. Zaujala nás reklama „Mňau café“. Byla to dřevěná stavba s „okýnkem“, několika lavicemi venku a to vše dokola obehnáno živým plotem. Našich deset kol se jen těžko vešlo. Kafe dobrý, zmrzlina taky a to, že je to tady „na pětníku“ nám nevadilo. Po stejné CS do Boru a tam nalezení aut nebyl pro nás žádný problém. Dnes to bylo na kole 28 km.
-
12.6. – sobotu jsem nechal na nejtěžší etapu. Pojedeme na kopec Studenec k rozhledně. Už od sklárny na Kytlici je to prďák a ještě jeden na Malou Tisovou, tedy křižovatku. Na Křížový buk, další křižovatku máme nastoupáno 186 m. Naléhavě všem říkám, že dál je to po červené a její odbočka z asfaltu je jen kousek. Co myslíte, jak to dopadlo ? Brácha s Honzou to nabrali z kopce dolů, kde měl H. Defekt. Než to „zadák“ Laďa všechno zařídil tak jsme přijali rozhodnutí, že oni tři a s nimi Jana dál nahoru nepojedou, ale dolů do České Kamenice ano ! Lesní cesta byla těžká, kamenitá, místy mokrá. Přesto jsme se dostali na kolech až 200 m pod vrchol kde jsme je v zatáčce museli nechat, na to už jsme převody neměli. Stejně na cestě bylo spousta lidí a dětí s turistickým zájezdem z Moravy. Jednoduchá, kovová rozhledna, kterou sem v roce 2008 donesl vrtulník ve třech kusech, připomíná něčím tu cimrmanovskou. Ano je z ní málo vidět. Snad jen Růžová hora. Pod vrcholovým lesem a loukou se chytáme modrý, která nás po prudkém sjezdu vesničkou Líska dovede na hlavní. Za deset minut jsme na náměstí, kde už nám od hospody mává druhá polovina party. Po obědě nabízím výstup na kostelní věž. Schody jsou prastaré, plné dřevomorky, jen málo opravené, ale krásné. Výhled taky takový a já už vím kam povede naše etapa při příští dovolené. Na Kamenický hrad. Odjezd na Kytlice byl vlastně rychlý přesun, protože tam jsme měli dva cíle – lesní divadlo a hrob pana M.Horníčka. Obojí bylo třeba najít a to se povedlo. Je půl pátý a v pět bude pršet. Spěcháme tedy do kopce a pak taky z kopce a jsme doma. V pět opravdu lilo. Bylo to 29 km.
To bylo krátké shrnutí zážitků z naší dovolené. Pro Vás účastníky to stačí, ale Vám ostatním je to málo. Vím to, ale … Podobně je to s fotkami. Pořídil jsem jich 505 a k tomu mi ještě Thálie nějaké poslala. S takovým počtem nemůžu na stránky. Proto jejich výběr dám na flešku a Vy si to doma v klidu prohlédnete. Na stránkách budou jen některé. Pro mě je důležité, že se nikomu nic nestalo, že byl po celé dny klid, pohoda a žádný spěch (kromě toho konce). Používání aut pro etapy v různých částech oblasti se bude ve všech dalších dovolených opakovat. A Menclovi ? No my jezdíme na jiné dovolené jen proto, abychom si znovu připomněli, že Menclovi jsou nejlepší !!! Díky Zdeničce a Luďkovi !
Naše další akce bude etapa v Bavorsku v neděli 27.6.2021. Pozvánka bude !
Zpráva z jedné etapy.
Kamarádi, je nedělní večer, mám hodinu času a proto spěchám se psaním zprávy. S bráchou jsme se nemohli dočkat a dorazili jsme do Tršnice ještě před jednou kdy startovali franťáci, tedy asi tři čtvrtě hodiny před setkáním s nimi. Bylo nás celkem deset, ale jen čtyři jedou za týden na dovču. A považte, přijel i Laďa. Celkem nás na dovolenou jede patnáct. Není to lehké zorganizovat takto rozvelené lidi, zvláště když vím, že celá řada z Vás tyto stránky nečte. Co všechno jsem jim chtěl sdělit si tedy nechám na itinerář. Jednu věc si ale dovolím vypíchnout. Restaurace a ani paní Menclová není povinna kontrolovat naše doklady o našem koronavirovém zdraví. Musíme mít sebou buď kartičku o ukončeném očkování, nebo kartičku o jednom očkování, které bylo před 22 dny, nebo PCR test platný na sedm dní a nebo antigenní test s platností na tři dny. To od nás budou chtít případné kontroly hygieny, které bychom v nějaké hospodě mohli potkat. Ještě jednou opakuji, že hodina odjezdu je změněna na 8.00 hod v neděli 6.6.2021 od pošty ve FL !!!
Počasí je nádherný, my už se nemůžeme dočkat a tak se vydáváme na trasu. Hned za mostem přes řeku byla vlevo krátká březová alej, ale už není. Nejspíše majitel chaty za plotem ve snaze dostat na zahradu více slunce, všem stromům ořezal větve tzv. „na koleno“. Tenhle projev jara já nikdy neměl rád, protože se obávám, že takových pitomců přibývá – viz. foto. Z Chocovic jedeme po „prášence“ , která se po chvíli malinko zvedne aby nám ukázala ještě hezčí pohled na pole řepky, než jaký je v rovině. U jednoho takového zastavíme a uděláme si etapový foto, které je určeno pro Ivču do nemocnice. Za kousek už budeme na křižovatce s asfaltkou a všem je jasný, že se něco děje. Od Chvoječný se ozývá řev čtyřkolky a ta se vzápětí řítí na nás. Usuzuji, že když on viděl nás přejíždět silnici tak se o přednost v jízdě nestaral a v plné rychlosti odbočil doprava a dostal smyk. Ten vyrovnal a s patřičným řevem uháněl do dálky. Bohužel věnuji moc místa tomu debilovi, ale co se dá dělat ? Vždyť my jsme ujeli pouhé tři kilometry, jsme v Potočišti a scéna se opakuje. Zase nejdříve řev a pak na plný plyn průjezd vesnicí. Těžko uvěřitelná schopnost brát lidem pohodu nedělního odpoledne. Nás čeká úsek nezpevněné cesty do Odravy. Odtud se vyhoupneme na kopec kde je už dlouho před námi brácha. On si jen užívá nový kolo se silnou baterkou, která při jeho zanedbatelné váze vydrží tu největší pomoc třeba na celou etapu. V Lipoltově je stále bez vody nový rybník, kterému padlo za oběť několik pěkných dubů. A dost ,už o kácení nebudu psát ! Tedy dnes. Březová alej k Tuřanům, co mi tolik připomíná Jižní Čechy, je dosazovaná mladými břízkami, takže ještě dva, tři roky a bude zase plná, krásná. U hrázděného statku se zastavíme aby Zdenka mohla rozdat osvěžující meloun, ale taky abychom mohli pozorovat koně. Za dvě hrstě trávy rozjeli tak krásný divadlo pohybu, skoků a taky válení se na zádech, že bylo škoda odjet. Tuřany necháme vlevo a zajedeme si až na Mokřinu, kde na nás čeká krátká, ale moc hezká serpentina. Brzy už stojíme na mostu přes dálnici a chvíli se bavíme máváním na auta a pozorováním jejich reakce. Vyhodnotili jsme to tak, že nejlepší byli motorkáři. Na třetím kruháči vlevo a nostalgicky po staré „varské“ silnici se dostáváme na Dobroše. Následuje prudký sjezd a na kraji Kynšperku odbočka vlevo na naší cyklostezku a po ní na Hlinovou do „Skleníku“ . Na CS se mi stala taková malá příjemnost : dojíždíme mladou dámu v černém a bráchu napadne jet vedle ní. Já okamžitě reaguji vytažením foťáku a cvak a pak koukám, on tam brácha už není. Předjel jí a úplně se schoval ze záběru. No nevadí i bez něj je to pěkný !
Přijíždíme ke Skleníku, kde si paní majitelka přeje říkat „Na konci“, ale proč ? Vždyť je to opravdový skleník. Sedáme si dovnitř, venku je obsazeno. Paní je na všechno sama a proto rozumně zavedla pultový prodej. Objednávka, příprava a odchod. Platí se potom. Je tu moc příjemně a jak by ne, když pečou tak dobrý koláče, dnes rebarborový. Stojí za to podpořit snaživou paní , která má dobrý nápady. Ta kavárna je toho důkazem. Čas se nachyluje, pojedeme alejí, přes most v Mostově aby se to rýmovalo a u Nebanic to Jitce nedá a staví, protože u stezky právě kvete nádherný jetel inkarnát, neboli růžák. Kdyby to Laďu napadlo, tak tady by měl dost květů pro všechny Růži co zná. U kolejí se rozdělujeme na dvě party. Ta moje se mnou nechá vést do Bramborárny na frťana. Jsme u vrat a já suše konstatuji : nemám klíče !Omlouvám se hlavně děvčatům Jitce a Zdence a slibuji, že je zase někdy pozvu. To pro změnu nebude co nalívat . Ale ne, proč hned tolik pesimismu ? Musíme si pomáhat a věřit, že to dopadne dobře.
Krásná etapa . Kdo byl : Lahu, Kapříci, Jitka Zdenka, brácha, nelidský Dr. Laďa a já. Já to měl nejdál – t.j. 50 km. Hurá na dovolenou !!!
Zpráva ze dvou etap a schůze.
Kamarádi, už samotný název tématu zprávy je odstrašující pro Vás, kteří máte rádi krátké, stručné zprávy. Předem slibuji, že to nebude dlouhé. První etapu jsme jeli až v neděli před schůzí. Přijelo jen pár lidí, počasí bylo jako vždy a tak jsme vyrazili hezky po větru až na Hlubokou. Tady vpravo na Kaceřov a začal souboj s protivětrem. Když jsme vyjeli na rovinku byl před námi v dálce sloup přeháňky. Říkám si : „nevadí, však se jí uhneme vlevo na Nebanice.“ Odbočujeme v Hartoušově, slabě prší , ale my na to nedbáme a sjíždíme do Nebanic. Tady nápady “ na jedno a pod.“ , byly odmítnuty, protože to všechno na nás čeká na schůzi. Jsme na cyklostezce a za 30 min v Bramborárně. Autaři tady ještě nejsou a to je dobře, neboť toho musíme ještě hodně udělat. Kdo jel ? : Kapříci, Lahu, Emaruš, Hanka, brácha a já. 53 km pro chebáky.
Schůze, jako obvykle, začala přípitkem a nebyl to přípitek ledajaký ! Bylo to na zdraví mého prvního pravnoučka Jiříka. Hned následoval další, ten už docela obvyklý – na zdraví všech. To je samý :“Na zdravíčko, na zdravíčko“ a protože to znám tak jsem hned na začátku obtížně sjednal ticho abych mohl pronést pár důležitých informací k dovolené a taky k pondělnímu výletu do Klášterce a okolí. “ Takže vážení, paní Menclová Vás moc pozdravuje a těší se na nás „, byla ta první věta. Pak jsme probrali dopravu : Bramboráři povezou čtyři kola (moje, Jitky, Emaruš, bráchy ) Jitka čtyři holky, včetně sebe a bráchu, Janďáci jí mohou pomoci naložením jedné z nich na cestu tam, Beránci povezou tři kola (vlastní, Hanky a Thálie) a chlapi od Thálie – Kája a Jarda taky sami. Cena za ubytování včetně snídaně na osobu a týden je 4160.- Kč. Na cestě na dovolenou navštívíme buď muzeum českého granátu v Třebenicích a nebo zámek Libochovice postavený na konci 17. stol. K zajímavostem patří, že se zde v roce narodil J.E.Purkyně. Chtěl bych abychom vezli kola čistá, seřízená, s náhradní duší , lepením a zámkem. Odjezd je domluvený na 6.6. v 8 hod. od pošty ve FL !!! Do každého auta dostanete itinerář cesty a ubytování.
Už je pondělní ráno a naše malá výprava se vydává na výlet do Klášterce nad Ohří. Údolí řeky je na jaře opravdu nádherný. Silnice kopíruje řeku po jejím levém břehu a ten pravý, vysokánský břeh je plný zelených bochánků různých odstínů z nichž každý je jeden strom, nejčastěji buk. Často se přidávají i kvetoucí třešně, jabloně a nebo trnky. Korunní plátky květů v letošním větrném počasí vydrží jen krátce, padají a zdobí okraje cest a kaluží. My jsme zaparkovali u firmy Sady Klášterec, našeho dodavatele jablek a hrušek kde jsme rychle nakoupili pět bedýnek odrůdy Jonaprince red a bez dalšího otálení se vydáváme na cestu do kopce. Za tím kopcem je ještě jeden a to je náš cíl. Stojí na něm zříceniny hradu Egerberk – Lestkov a to už od přelomu 13. a 14. století. Je hodně zajímavé, že zde pobýval v roce 1413 Jan Hus. Jak to s ním dopadlo v roce 1415 víme, v Kostnici jsme byli. Od hradu je nádherný výhled jednak na ovocné sady na svazích kopce Šumná, pak je krátká zelená pauza ve výhledu je totiž kopec Mravenčák, ale už je tu vidět nová část města Klášterce až po okraj Kadaně. Horizontem jsou Krušné hory i s kapličkou na Měděnci. Nahoru jsme jeli po lesácké „dálnici“ co obkroužila skoro celý kopec. V půlce musela Hanka obrátit, protože zapůjčené kolo to nezvládalo. Hádejte jestli čekala v poslední vesnici t.j. v Lestkově : ANO a nebo NE ? Ne je správně, protože ona ani chvíli nezaváhala a neohroženě sjela až na zahrádku hospody Peřeje. My pojedeme dolů po červené. Byly to takové dlouhé schody kdy se pár desítek metrů dalo jet a pak slézt ten „schod“ přes kořeny. „Holky než pojedeme za Hankou tak musíme do vesnice Radošov a tam přes lávku a budeme na CS 6, která nás do hospody zavede“ povídám nahlas a holky mi věří. Nikdy jsme tudy nejeli a úsek je to nádherný. Řeka je tady lemovaná vzrostlými skupinami vrb a povrch stezky pevný. Jsme v brance do zámeckého parku a dál už to známe, však jsme tu byli před časem . Jen lehce připomenu, že zámek patřil rodu Thun – Hohensteinů a je v něm stálá výstava porcelánu od doby začátku jeho výroby u nás t.j. v Klášterci. Je výhodné jezdit několikrát na jedno místo, protože pořád je co objevovat. Tentokrát to byl neobyčejně robustní Platan javorolistý s překrásným kmenem. Až se strom naplno olistí tak kmen nebude vidět a to se nám minule stalo. Ještě jednou vyjedeme z parku ven a jsme v klidné uličce starého města – nádhera. Pak ještě musíme nakouknout do jednolodního, barokního kostela Nejsvětější Trojice a to je všechno – jedeme konečně za Hankou. Poslední zastávkou našeho výletu byla cukrárna v Ostrově – bez komentáře, ale výborný.
Kdo byl ? Emaruš, Hanka, Jitka, Zuzka a já. 25 km ?
Zpráva od „hambáčů“.
Kamarádi, teď se mi to fakt zamotalo. Je to jako když se kráva přebíhá přes tele. To je terminus technicus ze zootechniky do kterého bych se jako agronom neměl pouštět, ale zase mi přijde podobný mému nezvládnutému sledu událostí. Někde na mezi vysvětlím o co jde v případě té krávy a ještě jako prémii přidám vysvětlení staré pranostiky „studený máj, ve stodole ráj“ což je tvrzení z mého oboru.
Já ale chtěl psát o etapě, která se opravdu jela. Kompletní jsme byli až u Bramborárny, kde si všichni odložili prázdné plastové láhve, jejichž čas měl teprve přijít a Hanka zde zanechala ovocný koláč. Ten se zdál zbytečnou zátěží – jeli jsme přece na Hambáč. Vzali jsme to na Milhostov a pěkně zostra, protože zleva se černalo nebe a vpravo odcházela jedna z mnoha přeháněk. Tímto koridorem jsme projeli Přes Bor, Mlýnek a Hrzín . Hnali jsme to jako o závod až do Lubů. Blízko náměstí není nová hospůdka, jak jsem avizoval, ale Bistro Monaco si říkají. Vypadá to jako ojetina wohnwágnu s plachtovým přístřeškem vedle. Za deset minut byly karbanátky hotové, ale nebylo si kam sednout, kromě jednoho prkna vedle. Zase ten covid ! To jídlo považuji za výborný, hodný naší další návštěvy. To uděláme, ale nejdříve musí být v provozu taky stoly a židle ! Myslím si, že to bude hned jak vyhodí dalšího ministra. Jen abych se nespletl, vždyť ti dva jsou si podobní jak vejce vejci.
Plní síly lehce vyjíždíme nad Luby a přes Flussberg si to šineme k Plesný. S krátkou zastávkou u pramene dobré vody. Když vjíždíme do lesa je nám všem jasno, že tady muselo před půl hodinou pršet. Blátíčko lesní cesty zvlášť půvabně zdobilo Jíti žlutou bundu, ale ostatní si taky něco odnesli. Já určitě, protože v Bramborárně Jíťa povídá ? :“pocem, máš to až na hubě !“ a pleskla mě mokrou rukavicí po tváři. Bylo vytřeno a já byl připraven na cestu do Chebu. Ještě vložím jednu větu o krátké zastávce u chalupy ve Skalné. Má nově udělaný štít a kdo myslíte, že to byl ? No jasně Laďa !!!
V Bramborárně si připijeme Jegrem a pak taky pivem a ještě naplníme petky. Obojí zůstalo po oslavě narození kloučka Jiříka mojí vnučce Michalce. Pro mě z toho plyne změna stavu a před jméno si můžu přidat zkratku „pra“ a až budeme v Německu tak „ur“. Prostě praděda pořídí Praděd, pak připije přítomným a poručí patnáct panáků pro přátele. Tolik soudím, že se nás sejde na nedělní schůzi.
Bylo nás šest – tři holky a tři kluci a nebo taky tři franťáci a tři chebáci : Jíťa, Hanka, Thálie, Jirka, brácha a já. Já to měl nejdál 62 km. Budu doufat, že si přečtete obsáhlou pozvánku a řádně zareagujete. Zdraví Pepa D.
Zpráva z vítání léta.
Kamarádi moji, je úterý večer, letní dny odcházejí a mraky, slibující vodu, přicházejí. Měl bych popsat etapu, která vítala léto a povedla se , ale skončila neslavně. Tak od začátku !
Na Komorním Dvoře se nás sjelo 14. Na poslední chvíli přijela Vlasta a tohle číslo zachránila. Zajet si na svah Špitálského vrchu nad Chebem za krásného počasí a v této roční době je odměnou pro každého cyklistu. Později se velké stromy olistí a už nedovolí tak hezký pohled v celé hloubce. Fotky se jistě povedly a my můžeme dolů k zavřené hospůdce odkud je jako na dlani celý atletický ovál, lanové centrum a mezi větvemi taky chebský hrad. Je stále krásnější. Ještě než sjedeme až k řece tak se dvakrát zastavíme abychom si vychutnali historickou scenerii. Jsme dole a přes dřevěný most hned na okraji „Krajinky“. Tak krásně upravený nábřeží mají jen málo kde. Však taky je tu lidí nepočítaně. Celou ji projedeme , obtočíme se kolem nových tenisových kurtů a po úspěšném přejetí silnice se blížíme ke Klášternímu dvoru. Bývala tady klubovna statku, kam jsme zvali mladý lidi z celého „statkového“ okresu, vymýšleli pro ně různý soutěže atd. To mě jen přepadly vzpomínky na minulost vzdálenou padesát let. Držíme se šotolinových cest vedle trati a za chvíli jsme v Hájích. Tady ke konci roku bude otevřena spojka na obchvat Chebu. Projet se tudy na kole dá, tak proč ne ? Nabíráme směr Šlapany kde si uděláme první větší zastávku a taky „etapovou fotku“.
Začíná avizovaný, nám neznámý úsek výletu. Nejdříve krátký sjezd k bývalé škole, dnes již restaurované do původní krásy a za ní je železná lávka, jednostopá, vyrobená kdysi jako ocelový U profil v šířce asi 70 cm se zábradlím na obou stranách. Vše se zdá Ok. jen ten nástup je trochu těžší a pak samotný ocelový chodníček je značně ohlodaný zubem času. Jsou místa kde je vidět do vody potoku Odrava, který se na německé straně jmenuje Wondreb a napájí Jesenickou přehradu. Je tady dost živo, staví se nové domy a taky zahrádek je tady plno. Jsme na asfaltce, která spojuje Slapany se Starým Hrozňatovem. U cesty tady stojí stará kaple, která kdysi vítala poutníky při jejich cestě k Loretě. Má novou střechu, což je základ a snad se brzy taky dočká fasády a otevření. My odtud nepojedeme hned do údolí, ale pustíme se doprava k bývalé rotě PS. Dodnes je to majetek státu, který se zmohl jen na pověšení zámků na vrata. Myslím, že by se jistě někdo našel kdo by to za korunu koupil a něco smysluplného z toho udělal. Státní správa to eviduje a čeká až to spadne. Raději sleduji levou stranu a hledám to nejhezčí místo pro fotografování zámku. Nakonec se to myslím povedlo. Dost vysoko nad vesnicí stojí krásná stavba se žlutou fasádou a vedle ní černá válcová věž. Kdyby na té věži nerostla bříza, dalo by se domnívat, že se o to někdo stará. Když jsme blíž u brány, tak slyšíme štěkot psů. Někomu skutečně záleží na tom, aby zámek neroznesli vandalové na kopytech, ale asi na víc nemá, leda tak na žrádlo pro ty psy. Už třetí hospodu míjíme, ale okýnko nemá žádná a žízeň je veliká.
Jen připomenu, že od vesnice k Loretě vede krásná alej. Stavba barokního areálu Maria Loreto je krásně opravená, všechno je to takový pěkný, jen chybí otevřít ! Zatracenej covid ! Složíme se na zem u předposlední kapličky křížové cesty. Tady si dovolím pár slov o tomto místu. Stavba celého areálu byla zahájena chebskými jezuity v roce 1664. K ní vedla několik kilometrů dlouhá poutní cesta s 29 zastaveními. V každé kapli byly postavy v životní velikosti vyřezávané ze dřeva . Vzorem pro stavbu byla Jeruzalemská poutní cesta. Po mnoho let (od roku 1945) byly stavby devastovány a až v roce 1992 mohl vzniknout Spolek Maria Loreto , který pod vedením místního rodáka pana Antona Harta sehnal peníze a celý areál opravil. Ročně sem zavítá na deset tisíc návštěvníků z celé Evropy.
Když už jsme si odpočinuli, na pivo a kafe zavzpomínali, tak musíme dál, ale vlastně zpět, protože se začínáme vracet. Dávám partě dvě varianty možného pokračování : varianta A – jet dva km kolem Božího hrobu a dostat se nad prudký výjezd, který jsme v minulosti už několikrát vyjeli a dnes bychom ho poprvé sjeli. Pokračuji v nabídce : dolů je to velký krpál, kde je obtížné brzdit, určitě tam bude na betonových pruzích písek a uprostřed je dvojnásobný, hluboký kikažlábek do kterého nelze spadnout. Varianta B – nabízím vrátit se sjezdem zpět do vsi a pokračovat k signálce. Pro nepřítomné sděluji, že to vyhrála varianta B. Signálka je tady v bezvadném stavu, po obou stranách kvetou trnky a občas i třešně. Vlevo obrovské pole patří do Čech a zatím je tu zelená řepka. V normálním roce by už kvetla a poměrně svěží vítr by nám dodal takovou dávku pylu, že by nám stačila ještě na druhý den k obědu. Po pár kilometrech jsme zase u potoka Odrava . Z ocelového mostu zůstala hrubá konstrukce, ale vlastní mostovku vzal čert a nebo lidi na stavbu svých chat. Proč místo nové cesty přes bývalý most tady někdo postavil vedle dřevěný, mi uniká. Řekněme, že mi chybí informace. Brzy jsme na cyklostezce vedoucí do Waldsassenu. Opět se pouštím do nabídky dvou variant dalšího postupu. A -bylo pokračování po signálce a B je zelená turistická, která nás provází už dlouhou dobu. Takže B to vyhrává a já už se šikuji k odbočce z cyklostezky kde začíná zaječí stezka po které se časem dostaneme do lesa kde budeme moci zastavit. Za kousek je tu první vážná překážka – padlý strom umožňující podlézt ve značném předklonu. Jediná Jíťa si zvolila jiný, originální způsob podjezdu – viz foto. Dál se nám stezka klikatí, někdy zarůstá keři kterým se nedá uhnout až najednou náš postup zastaví další padlé stromy . Močálem (to až bude voda) je už vyšlapané pokračování, ale není to zadarmo. Sám jsem si tady na ruce suchou větví „vytetoval“ přerušovanou čáru na kterou se bude ještě dlouho dívat. Taky Maruš K měla na noze problém a snad se už na mě nezlobí. Za chvíli jsme na silnici od celnice, která je bez provozu. Taky tady přicházím se dvěma možnostmi dalšího postupu. Za A – pojedeme dál po zelený, je to z kopce, pak krpál nahoru, cesta je kamenitá, rozbitá od lesáků a nebo B – pokračovat po signálce od památníku „Obětem železné opony“ až pod Zelenou horu. B bylo správně. Asfaltka je tady opravdu pěkná, někdy příště si jí dáme obráceně. Jedeme v úzkém pruhu lesa, který míří přesně na věž Zelené hory. Ta věž se stále přibližuje a když se k tomu přidá trochu teleobjektivu tak je to moc pěkný.
Už jsme na kopci a já zase zahajuji referendum o dalším pokračování naší cesty. A varianta je delší, ještě stoupá a v Pomezí je okýnko stejně zavřený. B znamená pustit se dolů z kopce až na Myslivnu a dál na hráz Skalky. Největší vtip každého referenda spočívá ve správně formulované otázce. B je správně. Na hrázi se loučíme s franťáky, kteří pojedou na Krapice kde se přes plot podávají kelímky. My tři (Zuzka, Vlasta a já) jsme pozváni Jíťou na kafíčko. Tak jedeme po levém břehu abychom mohli do Zlaťáku vyjet po chodníku. Jedu první a před bránou do bývalých kasáren najíždím na chodník. Za chvíli na to taky Vlasta. Jede hodně šikmo, její úzký plášť nechce překonat pěticentimetrové převýšení a Vlastu posílá k zemi. Ona přitom ještě narazí ramenem levé ruky do pilíře brány a je hotovo ! Pažní kost je zlomená. V tom se tam objeví auto s ochotnou paní, která nabízí odvoz Vlasty do nemocnice. SPZ mělo 4K4 67 89. My dotlačíme kolo k Jitce a situaci ještě několikrát probíráme. Je to smutný konec hezké etapy. Příště bude líp. Ještě kdo byl : Lahu, Kapříci, Jíťa, brácha, Zuzka, Vlasta, Petr, Milada, Hanka, Emaruš, Honza a já. Asi 50 km.
!!! Vezměte prosím na vědomí, nebo raději si napište do kalendáře, že v týdnu od 17.5. jsme na některý den (bude upřesněno) pozváni na setkání s Láďou Študlarem. Všichni jsou vítáni. !!! Nechci příliž předbíhat, ale vypadá to, že v neděli 16.5. pojedeme etapu. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z Kančího údolí.
Kamarádi, když už jsem přijížděl do FL na start etapy, tak se jednou, ale pořádně ozvala bouřka. To nás čekají věci, pomyslel jsem si, ale na plánu nic neměnil. Jak ukázal další vývoj počasí byl stále lepší až nejlepší byl na konci etapy a taky mezi rybníky. Bylo z toho pohodové odpoledne.
Na dvoře nás bylo jedenáct. Nabrali jsme směr Seeberg a první zastávku udělali ve Dvorečku u chráněného dubu. Tady jsem udělal „etapový foto“ s názvem „Babičky do pasu pod obřím dubem“ ! Od hradu, kde byla další zastávka , jsme viděli stěnu šedých mraků ze kterých visí záclony deště. Za Vlastislaví už bylo jasný, že tato hrozba se odporoučela nad Libou a byl z toho klid na duši. Jakmile za Polnou vjíždíme do lesa, tak nikdy nezapomeneme na malé jezírko ze zatopeného lomu. Je půvabný v každé roční době a stojí za to udělat tady pár fotek. V lese se už o oblohu nezajímáme, vzduch se tady zklidnil, vítr lehce šumí v korunách stromů, bochánky mechů kolem cesty jsou krásně zelené a do toho slunce osvětluje všechna místa, která najde. My stavíme, protože jsme na křižovatce odkud začíná Kančí údolí. Je tu krásně !
Zatím nemáme ve zvyku si při delších zastávkách sednout. V létě až bude zem teplá a sedinky tím nijak trpět nebudou, to vyzkoušíme. Myslím si, že povídání bude příjemnější a i na svačinu se v klidu dostane, viď EMaruš ? Možná se někdy taky dáme do politiky. Dnes se to úplně nabízelo, vždyť témat v těchto dnech je mnoho. Mohli jsme se třeba vzájemně ujistit, ze Pražský hrad stále stojí a, že za širými Lány je opravdu takový klid jak se zdá. Asi tam není hlava, která by něco vymyslela a dala vědět. A až z ní konečně něco vypadne tak jistě podle scénáře : zeptejte se mě na cokoliv, já Vám odpovím co budu chtít já. Na to se teda netěším ! Já bych mu dal okres a bez kamer a mikrofonů. Jiná věc je, že Covid 19 zestárl na 91 a zalezl pod postel, když uviděl jak největší dopravní letadlu Aeroflotu se jen těžko odlepilo od země pod tíhou osmnácti diplomatů + ? a jejich bagáží. Možná, že v některém kufru byl i koberec. Dál se to vyvíjí neskutečně dobře. To musel přijít mladý chlapík, spíše klučina, aby ukoktanou češtinou (doufejme, že ne i angličtinou) vyřídil záležitost, kterou nezvládly vlády za posledních třicet let. Šikula. Za všechno co udělá dobře bude po zásluze potrestán při nastávajících volbách. Já tedy doufám, ANO ! Taky je mi líto všech, kteří se rádi pohybují po sociálních sítích, protože 90 procent všech textů bude ruské trolení s cílem odvézt naše myšlenky do chaosu a vzájemnému nepochopení. Vše podle zásady :“Čím hůř, tím líp „!
Dál chci abychom nejezdili rychle, kochali se okolními lesy a pak i zastavili na místě kde jsme se před několika lety setkali s Ašákem Honzou. Tehdy měl velký pupek a malý kolo. Dnes už nic, zemřel s Covidem. Myslel jsem na něj a zajel se s několika lidmi podívat po cestě, kterou nám on ukázal, na okraj Bavorska. Krásně upravený pole a v pozadí statek kolem kterého jsme už jednou jeli. Už aby to mohlo být zase ! Když se proti nám vyřítilo obrovský lesácký auto tak jsme s pochopením raději zajeli do lesa. Ještě, že za zatáčkou začal nakládat. To byl koncert pro dvě ruce a jeden stroj. Udělal jsem pár fotek a trochu spěchal za partou. Blížil se zlom naší cesty. Nejvzdálenější bod. Na křižovatce se signálkou teď doprava a ne doleva jako vždy. Před námi byl houpavý prďák. Když se shora ohlédnu, že chci udělat nějakou fotku tak co nevidím : Líba ve velkém předklonu tlačí svoje kolo, protože baterka zkolabovala. Dál bude muset „za svý“, což při její kondici a mojí malé pomoci se ukázalo jako možné. Jíťa vzala její baterku do tašky na řídítka a touto zkouškou dnes ví, že si koupila tu nejlepší ze všech. Od lesa přes louku vedou dva kikažlábky, kterými se dá sjet celkem bezpečně až na silnici. Hospoda Na Gruntu nemá otevřeno, jen lampa nad vchodem svítí, jako by nás zvala na někdy příště. Nám to ani nevadí, vždyť na nás čeká otevřený srdce i okénko Zdenky. Postupujeme pořád po větru až jsme na vjezdu k rybníkům. Tady se Líba loučí.
Na nás čeká krásná cesta ze dvou černých stop s uprostřed a na stranách se zeleným trávníkem. Je to nádhera. K tomu práce nenažranýho, ale chytrýho bobra, který musí pokácet velký topol. Dělá to šikovně, ten strom padne na pevnou zem a ne do vody. Ti co jedou přede mnou zvedají kachny do letu, který pak končí před mýma očima na vedlejším rybníku. Labuť bude asi lázeňská, protože tady čeká u břehu na něco do zobáku. Ornitologové jí nasadili na krk kelímek s číslem a asi i čipem, který slouží k pozorování pohybu tohoto ptáka. Dávám na zváženou jestli si podobný obojek nevozíme sebou v chytrým telefonu. Ale jinak to nejde, tak nechme toho. Cesta kolem rybníků vždy stojí za to.
Jsme u Zdenčina okýnka. Ona s opravdovou radostí nosí sklenky a pro mě hrneček. Klábosíme většinou ve dvojicích , už nevím o čem. Do toho přichází Honza Z. , který se s každou přítomnou zdraví svým neodolatelným způsobem což je mu vždy dovoleno. Kdo umí, ten umí a kdo neumí ten čumí. Jen tak dál Honzíku. Hodiny začínají nabírat večer a my to s Jíťou máme do Chebu ještě kousek. Nejblíže je to po hlavní a proč ne ? S trochou pozornosti a za čárou je to docela bezpečný. Srdečně Vás zdraví Váš Pepa D.
A kdo byl ? Lahu i s Martinou, Míla, Líba, Milada, Jitka, EMaruš, Jíťa, Hanka a já. Chebáci mají 48 km.