Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Zpráva z třetího kolečka.
25.10.2021 | 
Autor Kamarádky, tento výlet byl avizován v poslední větě minulé zprávy. Proto na poslední chvíli t.j. v pátek večer jsem poslal sms těm o kterých vím, že by o akci mohli mít zájem. Vyšlo to částečně, ale taky dobře !
Místo srazu jsem po čase zase zvolil dvůr u Škvorů. Notoricky známé místo, ale ne pro všechny. Hledáním Thálie jsme se všichni vzájemně ztratili a na pomoc přišel mobil, který nás zase dal dohromady. Co ten už všechno umí ! Na bývalé trati do Bavor je dnes už vše připravené na položení asfaltu . Na jaře se po něm svezeme. Dnes máme v plánu objet Jesenici z té lipovské strany, to znamená přes Mechovou. A když tudy tak kolem Kiky.
Další, delší zastávka je Okrouhlá. Obec se chlubí Valdštejnovým dubem a před lety taky zámkem. U něho jsme snad nikdy nebyli, až dnes. Dvoupatrová stavba se štíhlou sedlovou střechou zdobenou věžičkami je dnes privátní. Jestli oprava objektu začala výměnou oken za okna slepá pak se není na co těšit. Pan majitel by si měl uvědomit co si to koupil a podle toho se stavebně chovat.
My teď pokračujeme po staré silnici k Chebu, která dnes končí ve vodě. To v roce 1957 došlo k vpádu Dušáků na Chebsko a náš stěhovák jel právě tudy. Dnes silnici lemují nové domy a ke konci také letní kemp. Vím, že ho potřebujeme objet, ale nevím kudy ! Volím tedy pěšinu blízko u vody plnou kořenů a zatáček. Jedeme opravdovou džunglí. V tom se objeví odbočka doprava o které jsem si myslel, že nás provede areálem kempu a budeme z toho venku. Jenže nebyli. Po krátké konzultaci s místním, který toho moc nevěděl se vracíme zpátky po té odbočce abychom zkusili pokračování té kolem vody. Po dvaceti metrech se ukazuje, že je to správně. Podle stromořadí se dá usuzovat, že to byla cesta na Lipoltov . Byla stále lepší až úplně nejlepší, přejeli jsme hlavní na ML a kopec dolů nás tam dovedl. Plynule odbočujeme vlevo na Odravu, to znamená kopeček nahoru a kopec dolů. Jsme tam a náš další cíl jsou Nebanice. Cestou dochází k domluvě, že přijmeme pozvání Ivči na kávu a dnes upečený chleba. Když jedeme kolem hospůdky nedávno zavřené tak nás ani nenapadne zajet se tam podívat jak dopadl generální úklid. Jediná Thálie, milující pivo, toho lituje. U ohrady před mostem stojí blízko několik koní. Stavíme a dva hřebečci, asi zvyklý na příkrm od cyklistů, se za námi hned vypraví. Nechávají se hladit a za všechnu tu přízeň dostanou i nakrájená jablka od děvčat.
Pak už jedeme jako o závod a na dvoře u Ivy jsme za chvíli. Ona, známá neposeda se hned dá do vaření kávy, otvírání láhve, krájení chleba a snášení všeho možného z lednice co by se na ten chleba hodilo. Byl výtečný !!! V debatě oznamuji, že Libor je nemocný s covidem a protože nevím jak se mu vede tak zapojím mobil. Neúspěšně ! Pak taky nic nevíme o Laďovi tak dělám to stejné. On to bere, přitom dává příkazy dalším stavebníkům a do toho se ptá „Proč voláš ?“ „No sedíme u Ivči a chceme Tě pozdravit“ odpovídám. Pak už jsme si nerozuměli a nemělo to cenu pokračovat. Z každé hezké etapy musí být šťastný návrat. Proto se sbíráme k odchodu a odjezdu. Thálie ještě dostává „nášup“ v podobě exkurze po domě ve kterém ještě nikdy nebyla. My se dostáváme do Chebu po libské silnici . Kdo byl ? Iva, Jitka, Thálie, brácha a já. Už brzy na shledanou, neboť předpověď na čtvrtek je dobrá. Zdraví Vás Pepa D.
Publikováno v 
Tagy: 
Zpráva z druhého kolečka.
Ahoj kamarádi. Trochu pozdě, ale přece se mi chce napsat pár slov o našem posledním výletu ze středy 20.10. Vyjeli jsme z FL včas, protože jsme na nikoho nemuseli čekat a taky jsme mohli všichni slyšet od Maruš tu hroznou zprávu o tom jak si Daša už podruhé spálila ruce. Ty první kilometry jsem ani nevnímal a tak snad až pohled na starorybnický hrad nesměroval mysl tím žádoucím směrem. Nějaký čas tam stojí lešení, neklamná předzvěst nějaké opravy. Budeme to sledovat a těšit se. Projíždíme kolem chalupy kde stále kvetou muškáty přitisknuté ke štítu a tak chráněny před prvními mrazíky. Sejdeme se tady v sobotu 11.12. na předvánoční, pomikulášské schůzi.
U hradu se na chvíli zastavíme, protože Thálie má tak chytrý telefon, že dokáže vyfotit i to co tam venku není. No trochu přeháním, ale jen trochu. Však se podívejte na fotku hradu od potoka kde v reálu byl dole a po stranách stín a ona dokáže z té tmy vytáhnout osvětlený hrad. Inu svět chce být klamán a proto výrobcům a taky politikům nezbývá než se tím řídit. Máme jednoho, který jen otevře ráno oči tak lže a vůbec to nevnímá. Lhát, krást a brát úplatky se nemá, nebo se z toho člověk zblázní ! Už se stalo.
Jsme v lese a upalujeme ke Šneckýmu rybníku a dále na Velký Luh a Křižovatku. V lese bylo líp, tady to pořádně fouká. Před Novou Vsí přijíždí Jíťa s dobrým nápadem – zajedeme po polňačce vlevo k Mlýnské kyselce. Dlouho jsem měl na tuto cestu spadeno a dnes se mi to splnilo. Přijíždíme k upravenému rybníčku, všude je posekaná tráva, za chvilku se ukazují další tři ještě menší rybníčky a pod hrází nový altánek pro posezení party, nebo pro dvojici když by zem byla studená. V čelní zídce altánku jsou zasazeny staré mlýnské kameny. O malinko níže z husté zeleně Lužního potoka se ozývá Jitčino volání :“ Tady to je !!“ a myslí tím pramen vody. Z obou stran je pár schodů dolů ,lemovaných kamennými zídkami. Na jedné straně vytéká z úst kamenné tváře voda a proti je kamenný erb a lavička. Z dostupných informací víme, že na tomto místě stály malé Lázně, velmi oblíbené a jmenovali se Zelený Mlýnek. To bylo v době než se začalo na světě válčit. Voda je výborná, není to kyselka , ale to vůbec nevadí. Já mít takovou doma, tak nic jiného nepiju … Cesta odtud vede buď zpátky a nebo dál a určitě do vesničky Mlýnek. Bylo to hezké svezení mezi poli. Na silnici vpravo a brzy budeme v bývalé vesnici Bor. Tady u silnice je alej zanedbaných jabloní, jejichž úroda každým rokem spadá do příkopu, tam zkvasí, opije celou řadu žížal a zmizí. Za čtvrt hodiny bychom měli být v Třebeni a i když fouká pořádný vítr proti, jsme tam !
Těsto na bramboráky je připraveno, flaška nedopité meruňkovice z minulého týdne leží v lednici, koláče od Thálie a Kiky plní talíře, vaření kávy se ujímá Emaruš. Takže vše je připraveno pro zahájení vernisáže obrazů a schůzi. První frťan na zahřátí a jdeme vedle podívat se na obrazy mého švagra Libora, synovce Petra a kamarádky Vlasty. Tři autoři a tři různé styly malování. Vlastička přijímá obdivná slova se skromností jí vlastní a aby odlehčila situaci tak navrhuje pověsit poslední obrázek chrp pod jiné její dílko -koupající se vrabce – mezi okna. Do toho přichází nápad, který je naprostou většinou okamžitě přijat – psací stůl odnést a do rohu pod okno dát malý gauč ve tvaru písmene L, stolek a možná i křeslo. Realizace se bude konat za deset dní, tak někdy potom to přijdeme zkolaudovat. Už kolují usmažené bramboráky, nalévají se skleničky a do toho rozdávám mílařské čepice a zapisuji si další objednávky. Mikiny už jsou objednané. Lehce informuji o dovolené ve Zlínském kraji, která bude od pátku 26.8. do soboty 3.9.2022 ! Za krátko budete platit zálohu ve výši 50% ceny ubytování se snídaní. Na internetu si můžete penzion prohlédnout na vevevéčkách Penzion pod pralesem.cz. Sluníčko je za mrakama a taky za horama – musíme domů. Kdo byl ? Vlasta, Petr, Kika, Věra, Iva, Jíťa, Emaruš, brácha, Thálie. Mějte se hezky a možná v neděli 24. na zavolanou ?! Pepa D.
Zpráva o kolečku.
Kamarádi, stále více se blížíme k oslovení „Kamarádky'“, protože i tentokrát v počtu dvanácti byli jen čtyři pánové. To, prosím, není stěžování , to je konstatování a to příjemné. Tak to by mohlo na úvod stačit a nyní se budeme věnovat etapě.
Jeli jsme kličkovanou, proto bude fajn když trasu podrobněji zaznamenám pro někdy příště. Stínem v lese ve směru na Ameriku jsme projeli snadno, často asi k údivu pěšáků, protože teplo úplně nebylo. Ale zima taky ne a hlavně – bylo slunečno. Po hrázi naše tempo ochablo neboť bylo třeba pozorovat úbytek vody, neklamné znamení blížícího se výlovu. Po libské silnici to je jen kousek k odbočce vlevo do lesa a na hráz prvního rybníku. Na oslavu našeho příjezdu ani kapr nevyskočil, zato podívaná na hladiny rybníků a zbarvený dub na hrázi to byla moc pěkná. Však jsme taky fotili o stošest. Vůbec jsme netušili, že už blízko je na kraji lesa hejno bílých volavek. Oni jsou v pozorování okolí lepší než my. Najednou se vlevo před námi zvedly a s hlasitým mácháním křídel se pomalu vznášely vzhůru. Rozpětí jejich křídel je opravdu velké a o tom, že jsou to opravdu volavky bylo rozhodnuto až při jejích přeletu nad našimi hlavami kdy bylo hezky vidět na jejich zalomený krk. Čekat až se vrátí nebylo možné, vždyť to nejsou vrabci . Jeden z dalších rybníků byl už vypuštěný a pohled na nerovné, blátivé dno lesknoucí se na slunci byl taky hezký.
Náš rybniční oblouk skončil u známé silnice na Libou. Zase ji použijeme jen několik stovek metrů abychom vpravo nabrali směr na Vlastislav. Na poli vedle nás stojí kukuřice jaká se tu urodí jen někdy. Je vysoká až tři metry. Bude z ní hodně krmiva pro dobytek, ale ještě více pro bioplynovou stanici, která z ní vyrobí elektrický proud pro hodně domů a chlévů. Dále už, po těch letech, nás ani nezajímá co je nového na tom obrovském areálu penzionů, stodol , přístřešků a Bůh ví čeho ještě. Na návsi Vlastislavi, která se dříve jmenovala Táborská jako připomínka kraje odkud přišli po válce první osídlenci, se rozhoduji pro kratší, byť horší, spojku na Hazlov. Špatnou cestu lemují různě barevné javory mléče. Dole pod kopcem u mlýna je cesta pokrytá spadaným listím, které pod našimi koly příjemně šustí. To je podzim. Další náš cíl je jezírko na golfu. Jen co zastavíme na jeho břehu tak se z druhé strany za námi vydává labuť a za delší chvíli ještě hejno překrásných husiček – Berneška bělolícá se jmenují, jak zjistila Thálie. Krmení se nekoná, nemáme jim co nabídnout a tak bude lepší je opustit a nedržet je ve falešné naději. Na kopečku v lese je zastávka nad bývalým lomem. Tady bych nechal komentář na fotkách v galerii. Sjezdem po kamenité cestě se ocitáme na silnici k Vojtanovu. Ještě pár slov k té kamenité cestě. Na několika místech lze vidět jak byla založená. Ploché kameny na výšku stavěné obsypané náplavou písku a kamínků jsou téměř nezničitelné. Vydrží staletí. Když už jsme blízko Vojtanova tak se zezadu přiřítí Zuzka a hlásí, že Jirka píchnul a abychom počkali. Čekáme tedy u Beranice – rozumějte tomu tak, že tady měla směnárnu Daša B. Jirka je tu, takže další zastávka může být u odbočky na koupaliště. Lahu a Zuzka se tu s námi loučí a nás osm pomalu projíždí Skalnou a zastaví se až u chalupy.
Tady už to šlo ráz na ráz. Emaruš se ujala vaření kávy, zeťák Jirka před nás postavil větší lahev meruňkovice z Moravy a já jsem nalil první rundu na zahřátí. Aby toho nabylo málo tak Thálie donesla z kola bílé víno. Jen taktak jsem stihnul dát pár informací o chystané dovolené v Beskydech kam pojedeme v termínu 27.8. -4.9.2022. Bydlet bychom měli ve Velkých Karlovicích. Další info a vážně míněné přihlášky budu dávat a sbírat na mikulášské schůzi. A je tu další frťan. U tohoto slova se zastavím. V jedné blízké rodině si rodiče před malým klukem dávali často skleničku, jenže v názvu nebyli důslední. Jednou tomu říkali frťan a jindy zase prcek. Pak přišla návštěva, na stole stála flaška a ten malý to všechno zkomolil a zvolal :“Tati zase si dáte prcana ?“ Lépe přátelské posezení ani nemohlo začít. My jsme pokračovali v pití frťanů a silní jedinci i vína. Když byl plast prázdný a flaška poloplná tak nastala ta správná chvíle k veselému odjezdu. Jiřka ještě u mytí nádobí několikrát vyzkoušela vysoké tóny což do chalupy vneslo neobvyklý náboj. Sejdeme se tady zase kolem Mikuláše ! Cesta do FL přes Starý Rybník proběhla bez ztráty kytičky. My tři chebáci se loučíme a jedeme dál . Máme 43 km. Kdo tedy byl : Iva, Jitka, Thálie, Karel, brácha, Emaruš, Jiřka, Lahu, Zuzka a já. Chvilku taky jela Helena.
Mějte se hezky, dávejte na sebe pozor a zase brzy dovi … Váš Pepa D.
Zpráva o cestě přes Chlum do Skleníku.
Kamarádky moje, málokdy se stane, že z pozvánky na etapu se stane docela zmatek. Nebudu hledat viníka, protože jsem to já. Ještě bych do toho chtěl zatáhnout bráchu, který v sobotu večer poslal sms : „V ne jedu !“ a to rozhodlo. Když jsme se na dvoře u Beránků sjeli v šesti a chyběla nám jen Hanka tak jsme jí jeli naproti a dostali jsme se tak na velmi sympatický počet sedm. Krátká zastávka v bramborárně byla jen na doplnění kopkapytlíčků jablky. Dál už to bylo jasný – do Milhostova na novostavbu mostu a pak do Hluboké a nahoru do Dolního Částkova. Byli jsme na nejvyšším bodu našeho putování, vyšlo slunce a taky na znamení holek zastavil traktor co převážel balíky slámy a vytvořil nám bezvadné pozadí naší skupinové fotky. Na křižovatce se ptám „Tak jakým směrem pojedeme na Chlum ?“ Jeden tip byl vlevo a asi dva přímo, jenže správně je vpravo a na konci příjemného sjezdu po novém asfaltu to je zase vpravo. Za chvilku jsme na dalším důležitém místě naší trasy – u závory jejíž podlézání je náležitě zdokumentováno.
Jako mávnutí proutkem se krajina úplně změní. Kolem vysoká tráva, v pozadí břízky chystající se na podzim a u nich naše cesta. Jen pár vysokých, žlutých kytek mi nedá a musím je vyfotit a jak jinak než s našimi děvčaty ! Povedlo se. Pomalu se posunujeme po šotolině do mírného kopečka , slunce pořád svítí a to mi přikazuje abych tady udělal pár fotek za jízdy .V Chlumu Svaté Máří jsme za chvíli. Slavné poutní místo je dnes bez hospody, bez obchodu, bez života. Poutní, barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény s probošstvím řádu Křížovníků s červenou hvězdou byl po více než třiceti letech dostavěn v roce 1728. Architektem byl slavný Kryštof Dientzenhofer. Zvláště ke konci 18. stol. sem přicházelo na padesát tisíc poutníků z širokého okolí. Až druhá světová válka zastavila tuto tradici a leta po ní se neobnovila. Musel přijít rok 1992 kdy se sem vrátili Křížovníci a začali s obnovou svatostánku. V roce 2011 byl kostel znovu vysvěcen a opravy pokračují dál, zvláště v části probošství. Dnes do chrámu nepůjdem, to až příště a zase s Jiřkou, která umí svými tóny využít nádherné akustiky místa. Od náměstí k lesu je to hřebenovka odkud je vidět do daleka. Na okraji lesa volím levou cestu, protože po té pravé jsme jeli už několikrát. Stopa je to mírumilovná, ale překvapí náhlým padákem dolů, plným kamení, které asi čtyřkolky vyhrabávají místo toho aby je zamáčkly. To se několikrát opakuje. Před posledním padákem zastavuji a říkám :“To je cesta, co holky ? Za tu bych měl dostat přes držku co ?“ Hanka s humorem jí vlastním na to povídá :“Tak tam dole zastav a dostaneš přes držku !“ Nakonec se slitovali a já nedostal. Pak už jsme v klidu dojeli ke Skleníku v Hlinové.
Sedíme venku, paní nám dává objednaný koláč a espresso a my povídáme o dovolené , která bude na konci srpna 2022 ve zlínském kraji . Cíle jako Radhošť, Pustevny, Lysá hora, Valašské muzeum atd. jsou většině z nás známé, ale nebyli jsme tam. Taky jsme dojednali další objednávku na mikiny. Mám dobrou zprávu od Libora, že prý to objednává do výroby hned. Slunce zapadá, vzduch chladne, jedeme domů. Na cyklostezce za Vokovem předjíždíme rodinu když v tom se zezadu přiřítí mladší divoch, blázen, blbec, nedá o sobě vědět a nacpe se v plné rychlosti vedle nás. Zezadu strčí do Jíti, ta jde k zemi a on taky končí v příkopu. Vyškrábe se nahoru a mele si pořád stejnou, že jako paní udělala smyčku a že to nečekal. Na to ,že je zodpovědný za to co se stalo, protože přijížděl odzadu nemá odpověď. Zatímco opečováváme Jíťu tak on nám ujede. Jitka se drží statečně, ale prodřená mikina na rukávu, špinavá větrovka, díra na koleni jsou ty vyčíslitelné škody. Šok a bolest se spočítat nedá. Byl to parchant ! Příště bude zase líp.
Kdo byl ? Jíťa, Ivča, Emaruš, Hanka, brácha, Jiřka a já. Chebáci mají 59 km. Do příště se na Vás těší Pepa D.
Kamarádi mě to nedá abych tady nenapsal pár slov k volbám. Ani si hlavu příliš nelámu abych pochopil proč má slovenský emigrant u nás tak velkou podporu. Má to na svědomí část populace nazývaná seniory. Značná část této party se dívá na svět jen přes výši svého důchodu a je jim jedno a nebo to ani neví, že ten důchod je z části na dluh. Ten budou splácet jejich vnoučata, pra … atd. Sobeckost je v tom obrovská. Proč z důvodu malé orientovanosti se v politice nevolí tak jako jejich děti ? Nebuďme debiši a poraďme se s nimi koho chtějí mít v čele státu a podpořme je ! Bude to jejich stát, my jsme ho už měli. Na shledanou v lepších časech.
Zpráva o sklizni jablek.
Přátelé, využít tak nádherné nedělní počasí byla cyklistická povinnost. Splnili jsme jí na čtyřku – později to vyjasním. Už dávno jsem myslel na to jak eseróčko Sady Klášterec sklízejí jablka, hrušky, švestky, třešně, tedy produkty, které od nich už dlouho prodáváme. Dnes je konečně ten den kdy se to povede. Pan šéf nás ještě trochu zdrží oznámením, že právě se bude svačit, resp. obědvat, ale vlastní česání bude probíhat až do dvou hodin. Je tedy jasné, že nejdříve vyjedeme na kopec Šumburk se stejnojmennou zříceninou hradu. Ten byl postaven v době husitských válek (1435) Vilémem ze Šumburka. Bohužel v roce 1550 vyhořel a už ho nikdo neobnovil. Péčí města Klášterce se zpevňují ohrožená místa čedičového zdiva.
Cesta nahoru, pro nás, vede sady a první zastávka na sebe nenechá dlouho čekat. To právě míjíme slizený sad švestek a nedá nám abychom si neutrhli to co tam zůstalo zapomenuto. Podle dřívější terminologie by se spíše jednalo o blumy, protože jejich velikost a barva je tomu podobná. Nádherné ovoce. Jedeme po zpevněné cestě pro traktory, které svážejí úrodu do skladu. Musíme zdolat cca 300 výškových metrů – kopec má kótu 541 m.n.m. Postupně se dostáváme nad níže položené sady a přichází první zážitková odměna – v protislunci se lesknou pavučiny sítí, které chrání plody před kroupami. Ještě jeden táhlý výjezd a otevře se nám pohled na město kde dominují věžáky zasazené do zeleně. Jsme u díry v plotě, kterou nám poradil zaměstnanec sadů, a na cestě, která teď půjde jen nahoru. Ovšem nejdříve projede bývalým poplužním dvorem. To byl velký statek, který sloužil k obživě vrchnosti a také k prodeji přebytků. Většinou se jednalo o čtvercovou stavbu a uprostřed dvora stál mohutný strom. Tady je nádherný Dub letní, který tu přečkal staletí. My ještě podlezeme závoru a jsme u pěšiny, která nás dovede až k bráně hradu. Vyjet se dá i na kole a sjet taky, takže dobrý.
Hrad je to rozlehlý s několika místy s výhledem do údolí Ohře a nebo na hory doupovské i krušné. Měděnec se odtud zdá jako na dlani. Na nejvyšším místě zdiva bývalého paláce vlaje česká vlajka a to je moc pěkný. Ve stěně zdiva jsme napočítali čtyři až pět pater řad otvorů do kterých byly vetknuty stropní trámy obytné, nebo skladové budovy. Pěkná práce. Když se jeden dívá z kopce (nebo z věže) dolů, zdá se být mnohem vyšší než když se dívá na kopec zdola. Tady to platí dvojnásob, protože řeka pod námi je neskutečně hluboko, zatímco vzdálenější cíle už takový optický klam nedávají. Po Egerberku a Himlštejnu to je dnes třetí hrad, který jsme v Krušných horách viděli. To ještě musím přidat Hauenštejn – Horní hrad kde jsme byli taky. Sjezd dolů proběhl bez ztráty kytičky, viď Ivčo ? Jsi borec, o Jítě nemluvě.
Dírou v plotě se znovu vracíme do sadů. Připomíná nám to stezku vedenou v jižním Tyrolsku přes jabloňové sady – to když jsme jeli k R.Messnerovi na jeho hrad Juval. Zatímco tam to bylo především v rovině, tak tady ve zvlněném úbočí kopce kde řady stromů a jejich sítě místy mizí za obzorem a to je něco krásného ! Zmíním se tady o dvou zajímavostech. Tou první jsou tzv. „opylovači“ – vyšlechtěné okrasné jabloně, které jsou ohromným zdrojem pylu pro plodící stromy. Pyl létá především vzduchem, ale taky na tělíčkách včel a čmeláků, které sice zajímá jen nektar květů ale jaksi mimochodem přinášejí zrnka pylu , která ulpívají na bliznách květů kde klíčí a pylovou láčkou prorůstají až k vajíčku a jablíčko je na světě. Druhou zajímavostí je kapkový systém závlahy a výživy stromů . V suchých letech je zdrojem vody řeka Ohře za kterou musí sadař platit. Ta se čerpá do nádrží kam se přidává vhodné hnojivo a čerpadly se rozvádí do sadů. Podle kofigurace terénu pak buď samospádem, nebo čerpadlem jde do tenkých umělohmotných hadiček opatřených u každého stromu tryskou ze které celé týdny odkapává výživný roztok, nebo jen voda. Letos platí ta první varianta. Konečně jsme zase dole a dostáváme se do míst kde právě probíhá sklizeň odrůdy Gala. Je tady asi desetičlenná parta Rumunů, možná Moldavanů, nebo Ukrajinců a jedna Češka. Česáči se dále dělí na dvě skupiny – ta první bere ovoce do výšky cca dvou metrů a za nimi jde pět chlapů se žebříky a ti dočesávají horní polovinu stromu. Všichni mají před sebou „nůše“ s nohavicí přes kterou pak vysypávají jablka do beden. Plné bedny vyváží z řady malý traktor na cestu kde je staví do řad po čtyřech . Pro ty pak přijede jiný traktor s hydraulickým závěsem, který si všechny bedny nasune, přizvedne a odveze ke skladu. Tam pokračuje vysokozdvih. Co se děje dál ve skladu a při třídění si nechám na jindy. Jednu otázku si neodpustím i když vím, že na odpověď se mi vykašlete : víte proč se bedna s jablky na začátku třídící linky ponořuje do vody ?
Následuje oběd. Chtěl jsem nějakou jinou hospodu, ale ta v neděli má otevřeno jen do tří a když tam přijdete ve dvě tak je kuchyně stejně prázdná. Opravdová krize pohostinství . Uspěli jsme U Peřejí. Po dlouhém čekání a diskusích se servírkou si přidáme jen malinký okruh přes Radošov. Jednak je tu moc hezký výhled na celé město a jednak nás CS 6 „Ohře“ dovede po břehu řeky až k železničnímu mostu kde začíná zámecký park. Na břehu je spousty vrb, které tady rostou po skupinách kmenů. Dříve na jaře je na to moc hezký pohled, protože ještě není invazivní Křídlatka tak vysoká. Nám se chce trefit cestu ke kavárně Korek. Cesta tam se tolik nepovedla, ale za to jsme byli zpátky u řeky coby dup. Zdá se, že je obsazeno, ale to je jen zdání. Slečna nás i s koly pouští postranními vrátky do zahrady a dokonce brzy máme i stůl. Dochází k objednávce ! Všichni, tedy nejen chlapi, si všímáme zvláštní krásy té slečny dané barvou opálené pleti a širokým výstřihem, který při mírném předklonu dává nahlédnout i hlouběji kde je taky opáleno. To Jitce nedá aby se nezeptala na původ té barvy. Slečna je moc milá a ráda odpovídá, že to hlavní budou geny. Tak a teď co s tím ? Je to cikánka nebo … ? „Řekyně to bude, podle nosu !“ praví Jitka a my to bereme, protože to je lepší než ta první varianta. Nyní doplním druhou větu – byli jsme totiž na výletě čtyři : Jíťa, Ivča, brácha a já. Byl to podařený výlet. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z cesty za Vlastou.
Přátelé moji, vzpomínáte si na nedělní výlet za Vlastou ? Jak jsme projeli staveniště nadjezdu nad cyklostezkou u Kočího ? Jak jsme obdivovali hrázděné statky v Doubravě a v Dolních Lažanech ? Ano na to všechno si snadno vzpomenete a já taky. Tento text je jen malou pomůckou pro cestu vzpomínek. Opravdu velmi originální zážitek jsme měli na nádraží v Lipové. Vím, že má pěkný přístup na druhé nástupiště pro vozíčkáře a cyklisty, ale nevěděl jsem, že pokračování po modré pro turisty a cyklisty směrem do lesa je po schodech a ne po výjezdu. Sám jsem zůstal na vjezdu abych mohl udělat nějakou fotku jak se na kole dá dojet až na nástupiště a když jsem se jako poslední vydal za ostatními, tak jsem zjistil, že Ti už stojí na druhém nástupišti plni rozpaků „Co dál bude ?“Přes koleje to nejde, ale po schodech ano. A když se pak dají dva pánové a majitelka kola dohromady tak to kolo vážící 23 kg pomalu vynesou nahoru. Schody nebrat – to je závěr této scénky.
U Vlasty jsme za chvíli. V závětří verandy dostaneme kávu ! různé druhy buchet a světe div se – Ivča upekla bůček a přivezla ho i s výpekem a chlebem až na stůl. Ze mě na tu chvíli přestal být milovník sladkého a obrátil jsem pozornost k této lahůdce. Bylo to prostě vynikající a na to položené buchty a káva taky. Opravdu podařené odpoledne. Zvláštním zážitkem bylo volání do různých stran. Někdo věděl, že Jiřka má narozeniny a tak jsme jí zavolali a zazpívali „Happy brzdy“. Ona měla velikou radost. Pak jsem volal Zdeničce do Chřibský a vzal to Luděk, který jí tlumočil můj dotaz na termín naší dovolené na jaře příštího roku. Ten termín je po 6.6. až po 13.6.2022. To po je prosím pondělí, kdyby snad … Poslední volání bylo Liborovi Procházkovi z jehož E-shopu máme mikiny a šátky a ponožky a už jsem objednal čepičky pod přilbu v počtu deseti kusů. Jemu jsme skandovali něco jako „Děkujeme za mikiny“. To ten kluk ještě nezažil a byl moc rád. Další objednávky jsou možné a výběr mílařských věcí je na www.bajkavarna.cz , v jejím E shopu. Ceny tam uvedené budou pro nás kráceny o 30 %.
Vlastino děkujeme, Petře Tobě taky a my pojedeme. Kdo byl : Kika byla autem a na kole Zdenka, Laďa, brácha, Ivča, Hanka, Zuzka, doktor a já. Franťáci mají dobře 40 km. Zdraví Pepa D.
Příští neděli má být dvacet. Ne nám, ale nad nulou. Já nabídnu v pozvánce cestu do Klášterce kde mám domluvenou návštěvu sadů kde uvidíme sklizeň jablek. Následoval by oběd a pak hezká, krátká etapa. Má to jedno ale, tak uvidíme. Uvítal bych Váš zájem.
Jizerské hory 2021.
Přátelé, napsat zprávu z dovolené napěchované zážitky není jen tak. Jsou k tomu dvě cesty – buď popsat každý den a nic nezapomenout a nebo to zkrátit na ty nejdůležitější místa a přitom časovou posloupnost zachovat. Volím samozřejmě tu druhou variantu, neboť ta první by byla dlouhá a hrozilo by, že to přečtete do poloviny a omdlíte.
Vyrazili jsme v neděli 29.8.2021. Cesta do Bedřichova byla dlouhá, přerušená dvěma zastávkami. První na Šustně u výborné kávy a druhá na zámku Stránov před Mladou Boleslaví. Je to zámek vpravdě pohádkový ať už svojí novorenesanční stavbou, nebo expozicemi nábytku, panenek, kočárků a mnoha dalších sympatických věcí. Majitelem je od r.2003 opět rodina Šimonků, potomků zakladatele Škodovky. Z věže zámku je moc hezký pohled na železniční most z r. 1924, který je 157 m dlouhý a 27 m vysoký. Do žulových pilířů jsou vetkány tři betonové oblouky, které nesou asi 33 úzkých oblouků na nichž je pak kolejiště. Stavba trvala 120 dní a posledních devadesát let slouží bez opravy. Oběd máme zajištěný v rest. Na statku, nedaleko od dálnice. Za hodinu jízdy jsme v Bedřichově u penzionu Valentino kde nás čeká pan majitel Petr Holub s manželkou . První dojem je bezvadný a druhý taky. Bude nám tu dobře.
V pondělí pokračuje nevlídné počasí, ale nám to ani tak nevadí neboť máme připravenou mokrou variantu dovolené. Jedeme na zámek Sychrov. První kontakt s jakýmkoliv zámkem je pokladna. Místní vstupné je 160.- Kč a to mě hned napadá -„proč na Stránově jen 80.- Kč ? “ Největší rozkvět zámku byl v 19. století. To zámek získal rod Rohanů z Bretaně, bratranců francouzských králů. Stavební úpravy byly vedeny novogotickým slohem (tak jako na Hluboké) a vnitřní úpravy provedli umělci z Čech mezi kterými vynikal řezbář Bušek. Jeho schodiště je opravdový skvost. Na modrých tapetách, ale i jinde, byl žlutý , schematický obrázek ocásku Hranostaje bílého – z rodového znaku Rohanů . Na stropech bylo všude spousty kosočtverců označujících majetek, takže čím jich je více tím větší majetek představují. Nejmenují se tak, jak je hanba povídat, ale makle ! Tak až Vám to někdo nakreslí na barák, tak si to berte jako ocenění Vašeho majetku. Po obědě v nedaleké Zlaté hvězdě jedeme do liberecké Botanické zahrady. Co čert nechtěl, tak přímo proti vchodu je cukrárna, takže naše. Zákusky byly domácí, ale bez cukru, bez lepku a bez chuti. Jen krásné oči paní majitelky byly sladké. Vlastní zahrada, nejstarší v Čechách, je v každém ročním období jiná. My jsme tady na konci léta kdy hlavní atrakce zahrady Viktorie královská nabízí krásné, jasně zelené listy a úžasné květy. Dovolím si připomenout, že tuto rostlinu pro Evropu objevil Tadeáš Haenke z Chřibské a to už v 18. století.
Úterý začíná návštěvou atelieru Áni Kopkový, tedy dcery Honzy Kopky. Ukázala nám všechny pracoviště atelieru. Ona sama dělá uměleckou fotografii, nejvíce asi černobílé akty i skupinové. V listopadu 11.11. bude mít vernisáž svojí výstavy v Karlových Varech. Jsme domluveni, že tam uděláme početnou výpravu. Ještě jedno pracoviště bylo zajímavý a to když její kolega vyráběl ze starých lyží obroučky brýlí. Jiný kluk byl zase sklář, který spojoval dřevo (samorosty) se sklem. Krása. Návštěva to byla velmi poučná, neboť už si lépe dovedeme představit prostor a podmínky za jakých umělecké dílo vzniká. Času je dost, jedeme do Jablonce kde mají restaurované muzeum skla a bižuterie. Kdo má čas, je třeba místní , nemá hlad a nebolí ho nohy tak se pomaloučku může šinout od jedné vitríny k druhé a dlouhým pohledem studovat nápady a šikovnost umělců. Těm rychleji se pohybujícím návštěvníkům, třeba nám, připravil autor výstavy malou past – zrcadlo ! Postavil ho mezi dvě skříňky a tam se děly věci. Třeba Jíťa když se už dostala k onomu „průchodu“ tak se proti ní ukázala ženská s rouškou na půl žerdi. Jitka jí chtěla povzbudit k dalšímu kroku a tak pravila „nebojte se já jsem očkovaná“ a ještě udělala půlkrok až narazila čelem do zrcadla, které ji tím vyvedlo z omylu. Všichni okolo se smáli až se za kolena chytali, no byla to velká sranda, ještě i večer. Daša měla podobný zážitek – šla za Laďou a najednou jde Laďa proti ní. Než to jednomu dojde tak je z toho šok a nebo alespoň překvapení. Na oběd se rozdělíme. Jedni jdou na českou kuchyni a druzí na čínskou. Co bylo lepší ? Obojí ! Na třetí hodinu máme exkurzi do pivovaru Svijany. Ujímá se nás mladá paní v širších , přiléhavých kalhotách a provede nás celou výrobou piva v tomto českém, rodinném pivovaru . Proti jiným pivovarům tento piva nepasteruje ! Procházíme varnou, spilkou (do té nakoukneme jen přes sklo) k obrovským nerezovým, ležáckým tankům o průměru 2.4 m a objemu až 630 hektolitrů kde pivo leží třicet, ale také devadesát dní. Je nám také dovoleno nakouknout do stáčírny sudů kde neomylně pracují dva roboti. Hezká podívaná. Na závěr ještě stihneme podnikovou prodejnu a to ke spokojenosti většiny z nás.
Středu jsme si vyhradili na „Jizerskou padesátku“ . Poprvé v životě zapínám připravenou navigaci ! Chybami se člověk učí, takže ta první přišla hodně brzy za stadionem kde se pole závodníků rozděluje na několik proudů. Náprava je okamžitá za pomoci Jany. U Šámalovy chaty se jen krátce zastavíme abychom si vyjasnili kudy pojedeme dál. Já jsem musel trvat na navigaci , která nás odvedla na Kristiánov, bývalé sklářské vesničky ze které zbylo jedno stavení – dnešní muzeum sklářů. Cesta do kopce je mírná a končí na křižovatce Čihadla a máme to jen kousek na Knajpu. Je to jeden z nejznámějších kiosků v českých horách. Dáme si grog vždyť je docela zima. Následuje Kasárenská cesta dolů k silnici a pokračujeme po Promenádní cestě až na východní začátek obce Jizerka. Pomalu projíždíme obcí dolů a zastavujeme až u Panského dvora kde mají otevřeno. Polévka se hodila. Po krátkém čase jsme na Smědavě, ale zůstaneme bez kávy, protože tu právě nejde proud. Kolem hory Jizerky zprava je to dlouhý krpál, dnes již s opravenou cestou, často přerušovanou žlábky pro odvod vody. Za častého focení se škrábeme nahoru. Jde to stále lépe a jsme zase na Knajpě. Ještě se zvedneme nad kiosek kde je nejvyšší bod našeho putování – 1000 m.n.m. Vzápětí vlevo spadneme na křiž. Čihadla. Musíme se přece podívat na dvě vyhlídky do tohoto vysokohorského rašeliniště. Dříve, v době tahu ptáků sem chodilo služebnictvo šlechty aby ptáčky chytalo a připravilo je k večeři. Následuje Stolpišská silnice k vyhlídce Svaté Máří. Jsme na hraně hor, které zde příkře padají dolů, zarostlé bučinami. Tato oblast – Jizerskohorské bučiny byla právě letos zapsána do seznamu Unesco. To určitě zvedne návštěvnost těchto hor, především ze zahraničí. Teď to bude chvíli jednoduchý – sjedeme ke kiosku Hřebínek a ejhle zavřeno. Navigace nás neomylně odvede k hrázi v.n. Bedřichov. Koruna hráze je právě opravovaná, ale i tak je vidět jak krásná je to hráz se dvěma věžemi uprostřed, tak jako to má přehrada Mšeno v Jablonci. Musíme se vrátit zpět na trasu a z ní pak po zelené, už mimo „padesátku“ po rozbahněné pěšině, které místní říkají „po kanále“. Moc bláznů tudy nejezdí. Po pár kilometrech a několika pádech jsme na křižovatce Pod Maliníkem a zbývá jen sjet k penzionu. Kola i kalhoty máme zaprasený a baterky na nule. Opravdu výživný výlet – 56 km.
Ve čtvrtek pojedeme nejdříve auty do Raspenavy a odtud už podle navigace na nádherný okruh, který začíná odjezdem do lesů a pastvin. Když už na cestě přibývalo bláta a louží, dalo se čekat, že ještě něco přijde. A je to tady – brod. Koryto má zpevněný, hloubka vody tak do půlky drátů a proud rychlý. Nedá se nic dělat a musíme tudy. Jedu první, ze začátku dobrý a najednou se přední kolo propadlo do vymleté díry za posledním kamenem. Měl jsem dobře přehozeno a motor takže jsme to společně dali. Ostatní mě následovali,, vždy po dlouhém zvážení situace a po jednom. Máme to ! Dostáváme se do prvního kontaktu se zámkem Frýdlant. V letech 1622 – 34 patřil Albrechtu z Valdštejna, který ho koupil za 150 tisíc zlatých . V letech třicetileté války ze svého panství zásoboval svojí armádu, takže kraj prospíval a dokonce se tady říkalo „Terra felix – šťastná země“. Rok 1634 byl pro něho v Chebu osudným. Zámek získali Clam- Gallasové, kteří už v roce 1801 zpřístupnili svoje sbírky veřejnosti, takže tady máme nejstarší muzeum ve střední Evropě. Příště tam zajdeme – určitě ! Řeku Smědou pod hradem dvakrát přejedeme po mostě a pak po nádherné cyklostezce po pilíři mezi řekou a náhonem jedeme zeleným tunelem na Raspenavu. Tady se stezka přimkne k lesu a sleduje pastviny až k obci Peklo. Vjíždíme do Lázní Libverda, slunce krásně svítí na trojici krásných, vysochaných dívek nesoucích nad hlavami kašnu s kohoutem. To je začátek minipromenády po náměstíčku těchto malých Lázní. Po obědě, který zajistila Hanďous a Emaruš v příjemné restauraci musíme k Obřímu sudu kde padne konečné rozhodnutí o tom kdo pojede singltrek a kdo ne. Informace z Bike centra byla o tom, že tam jsou samozřejmě louže, kameny a kořeny. Pravdivě jsem tuto info přenesl do party a brzy bylo jasno. Jede nás šest : Milan, Jirka, Laďa, Kapřík, Jíťa a já. Mělo to délku 17 km a mnoho překvapení na stezce. Třeba když se blížíte k výšvihu a nevidíte na druhou stranu, nebo když stezka jede na strmém svahu sice po vrstevnici, ale v zatáčkách jsou jen nízké kameny, které tu zatáčku vymezují. Když jsme se dostali k chatě Hubertka tak nám skončila červená stezka a začala černá. Někdy byly místa s výstražným trojúhelníčkem. Ukázalo se, že jsme nejen zdatní, ale hlavně rozumní bikeři. Nikomu se nic nestalo a zážitek to byl velice silný. Od čekajících děvčat přišla zpráva, že Hanka N. má defekt. Inu poslal jsem je do Bike centra v Libverdě kde se dočkaly opravy ve chvíli kdy jsme tam dojeli i my. Čas pokročil, na Hejnice už není čas a proto zvýšeným tempem jedeme po známé cyklostezce k autům v Raspenavě. Zpoždění na večeři máme jen půl hodiny. 50 km.
Je pátek a s ním dlouho připravovaná návštěva u Kopků. Trasa byla připravena přes lesy mezi Bedřichovem a Libercem a skončila u brány pivovaru Konrád ve Vratislavicích. Lehce připomenu, že právě tady má atelier Áňa Kopková. Odtud pak přes Rádlo do Jablonce. Nic není tak jednoduchý, jak se napíše. Vzpomeňte na tu zvlněnou krajinu plnou lesů a šotolinových cest a taky na setkání s traktorem právě v té nejprudší zatáčce. Nebo na místo nad sjezdovkou s hezkým výhledem na Jablonec. To by všechno bylo dobrý až na tu navigaci. Ráno jsem si totiž nepropojil telefon s náhradním zdrojem a ten mi právě na Rádle kleknul a ještě k tomu v místě kde jsme chytli kufr, protože to mělo být ostře doleva a hned ostře doprava. Navigaci v telefonu má leckdo, ale jen Thálie má odvahu jí pustit a vést nás do cíle. Takže kombinací navigace a telefonu jsme se k nim dobrali a myslím, že pohoštění, které Ivča připravila přišlo každému vhod. Stačil jsem zaregistrovat, že těch různých jednohubek bylo velké množství. Ani jsme to nesnědli a vůbec nevím jestli vypili ? Nic, jsou čtyři hodiny, zvedáme se ke startu na úsek 19 km, který končí u penzionu. Jak to asi dopadne ? Jéňa nás doprovodí na hráz přehrady kde nastává loučení a nezbytné focení. Pak si objedeme celou přehradu a už víme, že je rozdělena do tří nádrží. Mezi druhou a třetí nás stezka zavede do lesa, pak na silnici a hlavně pořád nahoru. Jsme v sedle kde modrá utíká po kamenité cestě doprava a silnice padá trochu dolů a má přímější směr k domovu. Některé baterky toho mají dost a proto zůstávám na modré sám. Prvních 150 m bylo opravdu mizerných, ale potom už jen nová , široká šotolina, která mě přivede k rozhledně Bramberk – krasavici z kamene. Musím si dát jedno, vždyť jsem na nejvyšším bodě dnešní etapy. Po několika km v lese po mizerné cestě se dostávám k rozhledně Slovanka. Je to ocelový nýtovanec, vysoký padesát schodů. Výhled je omezený na hlavní hřeben Jizerek. Dlouhou pěšinou sjedu do Hrabětic a odtud ke Kapličce. Slunce svítí už docela nízko a vytváří tak hezkou podívanou do údolí vlevo od cesty. Sjíždím, jako ostatní přede mnou, do Bedřichova tzv. dolní cestou když ta horní vede kolem Královky. 56 km.
Sobota je na to abychom napravili co se před tím nepovedlo. Je to především návštěva Hejnic. Začátek našeho putování jsme už jednou jeli při padesátce, ale je sobota a to znamená, že s námi jde spousta lidí. Zajedeme taky k Šámalově chatě, protože někteří uvnitř nikdy nebyli a to je třeba napravit. My, co jsme zůstali venku jsme měli jinou zábavu. Pozorovali jsme velmi malé dítě jak s ním cloumá záchvat vzteku a jak na to reaguje máma. Odhaduji, že se dívalo tak na třicet lidí na toto nešťastné divadlo. Další zastávka je na Hřebínku. Dáváme si kávu a Jirka taky cigáro. Musel jsem vyfotit ten jeho požitek z čoudu. Dolů odtud vedou dvě cesty – jedna přímo do Kristiánova a druhá do Oldřichova v Hájích. Volím tu první, zelenou, kterou jsme nikdy nejeli a ušetříme tak deset km na celkové délce výletu. Po modré pak vjíždíme do Hejnic, přímo ke kiosku před katedrálou. Šli jsme se podívat do barokního chrámu Navštívení Panny Marie. Baroko je krásné a tady zvlášť, protože chrám a klášter františkánů byly opraveny až v devadesátých letech. Potom co jsme pojedli dortíky a popili kávu tak bylo na řadě pokračování naší cesty. Vymyslel jsem si vedlejší cestu městečkem, kterou jsme se dvěma kufry dali a dál pokračovali přes Bílý Potok serpentinami až na Smědavu. Lepší posezení je ale na Knajpě, proto jedeme tam. Jen v superlativech bych musel hodnotit tu pohodu, slunce a klid, které tady vládly. Když se slunce naklonilo, museli jsme odjet. Nejdříve na Kristiánov kde právě končila Sklářská pouť. Bylo tam jistě hodně lidí soudě podle davů, které ještě po čtvrté hodině naplňovaly cestu a louku. Nyní jsem potřeboval přejít asi tak tři sta metrů marastu a dostat se na šotolinu která nás dovedla na hráz Josefodolské přehrady. Povedlo se a nakonec přes velké starosti dojely všechny baterky až domů. Jen Hanďouse bylo třeba postrčit. U Kapličky se jen tak zastavíme z úcty k tomuto místu a pak dolní cestou do Bedřichova ukončíme letošní dovolenou. 52 km.
Nedělní ráno a poslední snídaně. Při poděkování panu majiteli se on vyjádřil o naší partě s obdivem a uznáním. Nemyslel tím jen vyjedené talíře, ale především výkony při našich výletech. Pak už se rozjíždíme na různé směry až zůstávají jen tři auta pro plánovaný směr návratu t.j. přes Mělník a Slaný. Musíme myslet na to, že na 12 – 13 hodinu jsme objednáni na prohlídku zámku Chyše. Vyšlo to až na jednu hodinu, za cenu zrychleného oběda. Přesně na čas se nás ujala velmi sympatická slečna s nevyčerpatelnou zásobou znalostí o rodu Lažanských i o zámku. Kika si v několika sálech všimla svých vyšívaných deček, které zdobily kdejaký stolek nebo komodu. Před časem je věnovala rodině Lažanských a teď viděla, že udělala dobře. Ještě chceme někde kávu a tak mě napadlo, že v Lokti navštívíme Jitku Hlavsovou. Nevyšlo to, byla v K.Varech. Určitě to vyjde ve skleníku na Hlinové. Volám tam a objednávám šest koláčů. Dobrá káva je tady samozřejmost. Povedená tečka za prožitým týdnem.
V neděli 19.9. bych rád udělal výlet do Lokte a využil tak vysoké trénovanosti z dovolené k návštěvě Jitky. Kdo nečte neví, kdo čte připraví se na to ! Zdraví Vás Pepa D.
Přátelé v galerii je několik fotek rozmazaných a já je tam přesto nechal, protože jsou spojený s velkým zážitkem přítomných. Vám co jste tam nebyli se omlouvám !
Zpráva z návštěvy u Japošů.
Kamarádi, tohle nedělní ráno nezačínalo vůbec dobře. Pršelo. Na odhlášky došlo jen dvakrát, ale jednou se to ukázalo jako předčasné. Odjeli jsme tedy všichni i s Miladou, která byla ještě deset minut předtím v pyžamu. I takové situace dokážeme zařídit. Na cestě neprší a začne až v Nejdku a protože to na Hamrech nekončí tak rádi využijeme pozvání Japošů na kafe a něco k tomu. Uvnitř je teplo, protože pan domácí se snaží aby sedmnáct hostů se cítilo dobře . V následující hodině jsem seznámil všechny s podrobnostmi o nastávající dovolené. Neváhejte mi zavolat a zeptat se na cokoliv, neboť byly chvíle kdy bylo obtížné udržet klid a vnímat co se povídá. Tak raději opakuji, že vyjíždíme v osm hodin v neděli 29.8. od pošty ve FL a u golfu přibereme Japoše a Novotných což jsou naši noví kamarádi Hanka a Milan. V jedenáct hodin přichází Thálie s touto radarovou zprávou : pršet nebude až do čtyř ! Venku nepršelo a já dal pokyn k odjezdu na etapu.
Hlavní slovo má Jana, ale to musíme nejdříve nakrmit potulného psa , z obojku přečíst číslo jeho páníčka, tomu zavolat, nechat si od něho vysvětlit, že si pro něho tedy přijede, ale že on stejně uteče, protože toulání má rád. Už to vypadá, že by všichni mohli být soustředěni na odjezd a tak s Janou kopáme do vrtule a jedeme. U mostu na odbočce na Chaloupky přichází déšť, tedy spíše liják. Co dělat jiného než obléct pláštěnku a jet dál ? Ne všichni byli stejného názoru. Někteří to otočili a rychle se vrátili do tepla obýváku. Strážce ohně Honza je s radostí přivítal. Nás zůstalo na cestě šest. Jíťa, Emaruš, Thálie, Milan, Jana a já. Cestu nám zkrápěl déšť a přerušovaly zastávky u hřibů, které rostly hned u cesty. Byly sice notně ožráni slimáky, ale noha a zbytky klobouků dávaly jasnou zprávu o možné velikosti našeho úlovku. Že z nich zbylo jen něco na sušení je druhá věc, ta první byla spousta veselí a smíchu. Však jedna fotka dokládá jak měla Thálie oči navrch hlavy, když k nim přisedala s kudličkou v ruce. Jsme na Jelení, přestalo pršet a taky za námi přijel Jirka.
Jana nás vede kopcem na Rolavu. Ve vjezdu do bývalého lágru stojí řada aut houbařů. Zatímco děvčata klábosí na křižovatce tak si dojedu pro pár snímků výhledu na Rolavu a Přebuz. Ty nádherné, vysoké kužele soliterních smrků, ledabyle rozsetých po pastvinách mě vždycky očarují a můj foťák se nezastaví. Jana má nápad vzít to po sto metrech vlevo a pěkně po vrstevnici objíždět Jelení horu a rolavské vrchovištní rašeliniště. U cesty je pořád něco nového. Tu je krásně kvetoucí vřes, nebo stříbrošedým lišejníkem porostlé větvičky odumřelého smrčku a nesmím zapomenout na spousty borůvek na okraji lesa. Když už nevíte kterou dřív utrhnout, tak je nejlepší přestat. Jedeme dál ! Zajímavá byla ypsilonka cest, kdy ta pravá s červenou turistickou byla trasou mílařů a my na ní zase přijedeme až budeme na cestě dolů. Ocitáme se brzy na kraji lesa s výhledem na celé Jelení. Vedle cesty na posledním smrku si hajný udělal posed a musím potvrdit, že měl pravdu. Výhled odtud byl ještě krásnější. Když už jsme sjeli dolů a právě míjeli poslední penzion se zvláštně neurovnaným okolím tak se dovídám, že sem někdy jezdí za jogou Líba. Mě teď nejvíc zajímá kde že to mílaři vyjížděli z lesa na silnici aby jí jen přejeli a přes most zmizeli v lese naproti. Jsme tady a já se nestačím divit. V lese ze svahu dolů vede úzká, vyježděná pěšinka tak pro jedno kolo. Naproti pak pokračuje po malé rozbahněné loučce ke krátkému výšvihu aby vzápětí zmizela za stromy. Když si představím, že start měli mílaři ve tři hodiny odpoledne tak většina z nich tudy projížděla za tmy při světle svých čelovek. Odvážlivci jsou to ! Já si ještě níže pod mostem vezmu můj přední blatník co mi tady upadl cestou nahoru a už jsme u Japošů.
Pěšky jdeme na oběd do známé restaurace . Bylo to dobrý a bylo toho moc ! Ještě, že to vařili mladý, hezký kuchařky což pomohlo při omluvě vlastnímu žaludku za to množství a vůbec. Znovu se vracíme do obýváku a v menší sestavě ještě hodinu posedíme u koláčů a kafe. Na kole jsme ujeli 24 km, autem samozřejmě mnohem víc, ale to není důležitý. Hlavní je, že ta projížďka byla moc hezká a já si myslím, že bychom se mohli vrátit až javory začnou žloutnout. Co vy na to ? Výpravy se zůčastnili : Kapři, Lahučáci s Martinou, Milada, Hanka, Laďa, Milan a Hanka Novotných, Japoši, Jirka Japoš, Jíťa, Thálie, Emaruš, a já. Tak v neděli 29.8. startujeme. ! Váš Pepa D.
Zpráva o konci Mílí.
Ahoj kamarádi . „Míle skončily, ať žijí ty příští !“ Tak by se dala celá událost, která nás provázela více než měsíc, uzavřít. Ale to by tu zprávu musel psát někdo jiný a ne já. V samotném závěru se dělo hodně věcí hodných zaznamenání. Míle totiž není Tour de France kde pouze vítěz etapy nebo závodu se dočká nějakého mediálního zájmu, ale ti ostatní jako by nebyli. Tady se stejného přijetí dočká i ten co přijede nebo přijde poslední. A právě za poslední dvojicí na trati vedla naše etapa.
Mirka Heisová a Jindra Prchlík, obecně tedy Prchlíci a to by šlo ještě vylepšit na „Uprchlíky“ (z civilního života) je dvojice, která k závodu patří už řadu let. Jednou taky přijeli na tandemu a jak letos vidno Mirka si na roli „druhého“ zvykla a celou trasu šla o krok až dva za Jindrou. Je to prostě vodič ten Jindra! Tolik krátké představení dvojice za kterou jsme se vydali jí naproti. Když už jsme byli na Ypsilonce a ještě za slunce jsme se vyfotili u památníku amerických vojáků padlých v Německu a u nás na konci 2. světové války. Byli jsme chvíli na území Spojených států a nikomu to nepřišlo divný. Potom jsme netrpělivě popojeli po staré silnici až dolů k vodě a tam mi to nedalo a zavolal jsem Libora s dotazem „Kde jsou teď ?“ Jindra odpověděl, že tak 2 – 3 km od nás. Tak jsme přijali rozhodnutí, že jim pojedeme naproti, tam se s nimi pozdravíme, otočíme to a pojedeme do bramborárny kde je spousta pití a těsta na bramboráky. Když už jsme v Třešňovce a žízeň je veliká tak se přece nic nestane když si tady dáme jedno a oni zatím přijdou.
U vchodu do předzahrádky hospůdky seděl chlápek, který reagoval až na opakovaný pozdrav. Už od pohledu vypadal hodně naserkaně. Stoupli jsme si k okénku kam se po chvíli dostavil tenhle „podnikatel“. Nebylo to dobrý ! Při snaze vybrat si nealko pivo místo toho aby vyjmenoval druhy, které má, pravil : „Tak si to rozmyslete né ?“ Ostatní se dočkali podobného přístupu a pak se divte, že v celé hospodě seděl jediný člověk u piva. Ten musí mít ale pověst. Já jsem si raději stoupnul aby nám za plotem neproklouzli mílaři. Dopito a nezbývá než ještě kousek popojet. V tom mě napadá zavolat Mirku a zeptat se kde jsou . Ona na to :“No právě se balíme a jdeme dál !“ Cestou ani jeden vandrák, natož dva. Jsme u kiosku na koupališti a já se ptám slečny : Vy jste tady měla před chvílí dva vandráky, že jo ? Ona :“Jo měla, ale před deseti minutami odešli směrem na Dřenici !“ Jenže odtud my jsme přijeli a nikdo. Svítalo mi ! Navigace je zahnala z cesty do louky a pak po okraji pšenice je dovedla na asfalt od Ypsilonu. Holky jedoucí vpředu mi volají :“Už je máme !“ Spěchám za nimi abych se s nimi mohl obejmout a pořídit dvě fotky za chůze. Pak souhlasili, že se s nimi ještě zastavíme u amerického pomníku. Oni o něm dokonce věděli – tak dobře se připravovali na cestu. Fotky jsou hotový, nelze je dál zdržovat, Do cíle to mají ještě 13 km. Mezi námi nastalo dohadování kdo do Třebeně jo a kdo ne až jsem zůstal s Honzou a Jitkou ve trojici, která jela přímo. Asi po hodině ještě přijeli autem tři děvčata – Thálie, EMaruš a Zdenka. To už byla mnohem lepší situace pro přivítání dvojice z níž ONA se stane královnou královské trasy.
Venku je zima, usilovně prší a stmívá se. Čas čekání si krátíme tu bramborákem, jindy zase hltem vína a nebo dokonce frťanem neznámé koncentrace. Dověděl jsem se jí až potom co mi žaludek „nafackoval“ a hrozil, že si udělá díru. Valaši (Libor s Bárou) nakonec přiznali 51 procent !!!Nějaká intuice mě vyhnala do kanceláře zatopit. To se ukázalo jako bezvadný jak pro sušárnu , tak i pro ložnici obou. „Už jdou !“ křičím dolů a otevírám okno abych se pokusil o fotku. To je ta kde jdou u kukuřice a Mirka má krok ztrátu. Je tu cíl ! Oni se objímají, zvedají batohy nad hlavu a ještě odpovídají na otázky šéfa závodu. V tom si Jíťa vzpomene , drbne do mě a se slovem „Kytka !“ utíká do haly pro slunečnice, které jsem pořídil na políčku u FL. To dodalo celému přivítání novou šťávu, však fotky o tom povídají. Konečně jsme všichni pod střechou. Prokřehlá Mirka už sedí zabalená do deky a spokojeně pojídá první bramborák. Když se dostalo taky na Jindru tak ten zvýšeným hlasem pravil „To je ale vynikající bramborák !“ Mirek, který měl tuto delikatesu pod svojí péčí uslyšel toto ocenění mnohokrát a už dnes vím, že za rok to bude zase práce pro něho. Mirka nám musí ještě ukázat nohy kde už slezly dva nehty a další se na to chystají. Věru není to hezký pohled, ale Mirka naše otázky o bolesti a pod. jen odtuší „To bude zase dobrý !“
Končíme ! Na oba čeká teplá sprcha a vytopená kancelář jako ložnice na zemi. Taky malí kluci Báry a Libora – Honzík a Kubík mají svůj čas. Budou z nich taky cestovatelé ? Jak půjdou léta tak budou stále více chápat co se kolem nich vlastně děje a pak možná … Přál bych jim to. Loučím se s mými věrnými čtenáři a za dva týdny vyrazíme do Krušných hor. Za týden na to jedeme ho hor Jizerských kde nás čeká velmi originální program. Mějte se. Váš Pepa D.
Konec Mílí.
Kamarádi, zase to bude sobota jako nejvhodnější den pro naše setkání a výlet se závěrečným posezením. Je pro to hned několik důvodů. Uvedu dva – 1. spolehlivé počasí a teplo a za 2. je to den kdy přijdou do cíle Mirka a Jindra Prchlíci a tím letošní Míle uzavřou. Jdou po trase cyklistů a v tuto chvíli t.j. ve čtvrtek večer to mají do cíle 100 km. Zítra v pátek budeme stavět vítězný oblouk a k večeru míchat těsto na bramborák. To proto, že do cíle přijde Zdeněk Grygar a je třeba ho řádně přivítat. Do cíle to má 40 km ,takže se objeví někdy kolem 14 hod. Když bude některá z Vás mít chuť mi pomoci s přivítáním tak můžu pomocí sms upřesňovat jeho příchod. Tak dejte vědět !
Etapu odstartujeme v sobotu 7.8.2021 ve 12.30 od Beránka. Bylo by správné jet kousek jižní trasy závodu na našem okrese, ale více bude záležet na tom jak daleko v sobotu v poledne jsou Prchlíci od cíle. V každém případě je někde na jejich cestě pozdravíme a pak se přesuneme do cíle kde je pití , včetně kávy, dostatek, jídla nikoliv.
Prosím počítejte se zdržením se v cíli, takže žádný koncert nebo divadlo se tam nevejdou. Přítomen bude také jeden z Liborů a to Procházka. Žádoucí je bramborářský dres. Pojeďte bude to hezký. Váš Pepa D.