Zprávy
Bavorsko 23
Bylo to v neděli 13.8.23 kdy jsme se vydali do sousedního Bavorska a cílem projet se po krásných cestách mezi poli a lesy. zážitek z toho máme silný, soudím podle Vaší reakce. Počasí bylo nádherný, nikoliv tropický a zastávky ? No pokračujte ve čtení !
Zaparkovali jsme u známého kluka a vydali se na cestu. Ještě nikdy předtím jsem s Vámi nejel do … kde jsme měli na dosah dálnici od Hofu na Reggensburg. Ta nás nijak nerušila v našem příjezdu na začátek moc hezkého údolí. Ochránci přírody tady postavili plakát vyzývající k opatrnosti aby nedošlo k přejetí chráněné zmije. Přiznám, že mě tím trochu vzali tipec, protože já bych jí ale opravdu přejet nechtěl ! Pokračování podél lesa, kde můj brácha před lety slavil svoje velké houbařské úspěchy, nás dovedlo do Halensteinu a posléze taky do Spielbergu. To už byla poslední vesnice před stoupáním na Grosser Kornberg. To je ten kopec na kterém stojí vysoká vojenská anténa viditelná i od bramborárny. Výjezd připomínal schody pro obra, ale byly jen tři takže ani Jarda si na ně nějak zvlášť nestěžoval. Proč zrovna Jarda ? No on byl jediný na normálním kole a když si my vzpomeneme na tato kola, tak uznáváme na stopro, že zemská přitažlivost je pěkná sviňa.
Jsme pod sjezdovkou. Ano skutečně pod, protože tady ona musí končit, protože by se nejdříve musela vykácet a to se majiteli nechce, neboť ví, že lyžaři stejně raději jezdí do Alp. Jenže to je jen jeden pohled na věc. Ten druhý už zaregistroval, že tu stojí úplně nová restaurace s velkou kapacitou a to znamená, že tudy projde v roce spousty lidí a hodně se jich zastaví. Stejně jako my. Nejdříve nás trochu naštvali, že jako buřta teď v době oběda nedostaneme ! To si musíme počkat až do dvou! Nevadí i ty klöse se zelím, výborným masem a šípkovou omáčkou byly výborný. Na servírku asi dlouho nezapomenu a to pro její barvu a sytost hlasu. Ten měla určitě po tatínkovi ! Až si jí některý „veme“ a doma bude poslouchat její naštvaný příkazy tak se dozajista zblázní.
Z hospody rovnou na dlouhý sjezd lesem do Niederlamitz. Na návsi jsme poctili abstraktní obecní sochu svojí přízní, protože ona nabízela průhledy na všechny strany. Thálie si jich užila dost. Mě okouzlila květinová výzdoba jejího okolí – viz foto. Do Kirchenlamitz to nebylo daleko a po cyklostezce. Jsme v městečku, no a stejně jako ve vesnicích tady není vidět ani živáčka. To je půl druhý poo. Nechce se mi věřit ,že jsou všichni u nás na obědě. To se spíše dívají na nějaký seriál typu „Chosé nepřijel „! Ještě k tomu opakujícímu se slovu Lamitz. Je to místní potok !
Hned za městem se napojujeme na bývalou železniční trať do Weissenstadtu. Koleje jsou nahrazeny jemnou šotolinou po které se moc hezky jede. Po chvíli mineme výstavu kamenů z okolních lomů, která je velice pěkná, ale musel jsem Vám jí slíbit na příště, protože už bylo po druhé a my jsme spěchali do Bauerncafé v Grossschlopenu. Paní Petzold už měla pro nás připravený salonek kde byl příjemný chládek, výborný filtercafé no a samozřejmě zákusky. Ty jsou fakt výbornýýý ! Drží si kvalitu ! Někteří si dali kousek Gewitter, což česky je bouřka, ale ve skutečnosti je to Nebe v hubě. No řekněte ? Já jsem byl jediný kdo si dal kus zvaný Käsesahne s borůvkami. Ohromný zážitek ! Hned za vsí bylo pole brambor a to mi nedalo vždyť ta rodina k nám dodává červený brambory, protože Gerd, náš dvorní dodavatel , je nepěstuje ! Udělal jsem tři sondy v porostu, ale žádná z odrůd červená nebyla. Byla jinde a já vím kde ! Tak příště, tedy asi za měsíc.
Za zcela výjimečnou považuji další vesnici. Někdy slezeme z kol a pomalou procházkou si prohlédneme jednotlivá stavení této dlouhé řadovky. Kamenná ostění dveří prozrazují stáří domů . Stačil jsem jeden rok zaregistrovat – 1847 ! Další cesta byla zase bohatá na hezké výhledy. Mělká údolíčka, v nich políčka na svazích až k lesu . Převažovala tu kukuřice, neboť všude je vidět hodně chlévů a nebo taky bioplynové stanice, které jí taky „požírají“ ve velkém. Sjedeme kopec a jsme na mostě přes Ohři. Říčka si tady udělala rovinku a do té se zařízla úzkým korytem. Však je tu ještě mladá a štíhlost jí sluší. Na okraji louky stojí velký statek u kterého jsme kdysi viděli stát „žebřiňák“ na který právě naskákaly kozy rohatý. Jeden vtipálek pravil :“No tak já už vím proč se říká kozy jako vozy !“ Sranda k našemu cestování patří.
Našemu dalšímu postupu málem zabránila cedule na začátku lesní cesty :“Gespert „! Cesta je zavřená , protože se staví nová cyklostezka. Jenže mě se jinudy nechce a tak svojí argumentaci opírám o fakt, že je neděle, nepracuje se a my to projedeme. Ještě, že jsme se nedali. Ta cesta buď ještě čeká na jednu vrstvu a nebo je hotová. Je prostě pěkná, pevná . Už to musím zkrátit i když před námi bylo ještě několik krásných úseků kdy zvláště ten v údolí nás očaroval. Tedy mě. Před vesnicí Hebanz, kde stály naše auta, bylo ještě jedno pole – Gerdovo. Zase jsem do něho zalez a odcházel jsem moc spokojený. Brambory letos budeme mít pěkný v hezké velikosti. Myslím, že tím oslovíme i ty hospodyňky, které na sebe klidně řeknou, že škrabat brambory je nebaví.
Kdo byl ? Jarda, Emaruš, Jíťa, Thálie, Zdenka, Pavel a já.
Karlovy Vary.
Ahoj přátelé. Do Karlových Varů jsme se připravovali se záměrem navštívit Císařské lázně. Od plánu k jeho uskutečnění tady vede delší cesta než jsme si mysleli. Lázně jsou totiž přístupné jen ve všedních dnech a ještě k tomu ve skupinách, které se tvoří na internetu. Tyto dvě podmínky jsme nesplňovali, ale i tak jsme do KV v neděli 23.7. jeli a bylo to dobře. České dráhy nás tam dovezli za půl hodiny a za 75 Kč i s kolem. Manipulace s koly byla jednoduchá a rychlá, protože naše holky jsou silný a umí sebou hodit !
Sjezd z nástupiště nádraží na cyklostezku bude příště už jednoduchý, stejně jako výjezd na Tuhnice, na nový most a bývalou asfaltku, kterou jsme dříve museli jet do Doubí. Naše první zastavení bylo u Svatošských skal. Místo vyniká především hezkými skalami a bývalou lávkou pro pěší, méně už výčepem a jeho cenami. Jenže zdá se, že ten slouží jen nepřipraveným. To jsou všichni ti, kteří tady dlouho nebyli a neví, že o několik stovek metrů dál na Loket je nová lávka s bufetem a lepšími cenami. Byl obložený lidmi a to byl důvod pokračovat dál. V Lokti na náměstí jsme pomalu zasedli pod pergolu a něco si dali. To hlavní mělo přijít až v Cafe keramika u Jitky Hlavsový.
Výběr zákusků tam mají stále větší, kávu výtečnou a když si dáte nějaký čískejk, tak ani nemusíte před tím na oběd. Jitka se s námi pozdravila, povyprávěla o sbírce peněz na nové zvony a nabídla nám, že s námi zajde do kostela sv. Václava od kterého má klíče. Tam jsou totiž vystaveny dva zvony – Václav a Anna. Třetí zvon byl právě v minulém týdnu odlitý, nese jméno Marie a bude vystaven v sobotu 23.9. na farním dvoře. Jejich zavěšení do zvonice kostela proběhne hned na to a já vás budu o programu této ceremonie informovat. Vidět zvony na zemi je zcela výjimečná chvíle, protože pak budou slyšet, ale ne vidět. My víme, že vše co obsahuje obnovu zvonů v Lokti je práce Jitky. Ona když v roce 2010 projížděla na kole Francií, na své cestě do Santiaga de Compostella, tak velice často slyšela zvony. Měla je každá vesnice. A tehdy si uvědomila jak její město je o tento zážitek připraveno. Léta starostí, nejistoty, ale taky radostí nad přibývající částkou se tedy blíží ke svému naplnění a my budeme u toho.
Byl čas vydat se zpátky zvláště když jsme chtěli zajet i do Bramborárny. Zelený tunel nad cyklostezkou pokračoval až do Sokolova. Bylo to příjemné svezení a teprve až v Dasnicích u hospody jsme si uvědomili jaký je vedro. Já jsem na to chtěl reagovat a vytáhl jsem proto lehké spodní kalhoty s cyklovložkou. Ty byly ale tak lehké až byly průhledné, takže původní nápad jezdit jen v nich byl zamítnut. Další přesun do Třebeně byl rychlý i když foukal proti opravdový vichr. Z fotek je dobře vidět kdo na etapě byl. Etapa měřila 69 km.
Cíl Mílí 2023
Ahoj přátelé. Zatímco start závodu byl zážitek na jedno odpoledne, tak cíl je úplně něco jiného. Je to zážitek na několik týdnů !Letošní dvanáctý ročník Mílí má v sobě hned několik cílů. Nejdříve jsou to tzv pětistovky a to jak na severní tak i na jižní trase. To je cíl pro začátečníky a nebo uvážlivé cyklisty, kteří si chtějí ověřit „do čeho jdou“ a podle výsledku se pak přihlásí na „tisícovku“, nebo se tiše vytratí. Tisíc mil cíl je v Nové Sedlici v cípu Slovenska téměř na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Závodníci zde mají ujeto 1663 km a většina z nich tady končí. Asi tak třicet lidí se letos poprvé v historii závodu vydá na cestu zpět, která má cíl jako „dvoutisícovka“ u nás v Bramborárně Třebeň. Každý cíl má své vítěze jednotlivých kategorií – t.j. kolo, koloběžka a běžci+ pěšáci. Za zmínku jistě stojí fakt, že padl nový rekord na tisícovce – 7 dní a 2 hodiny. To je výkon cca 230 km/den. Přidejte si k tomu nekvalitu cest, obrovské vedro, 15-20 hod/den v sedle kola, shánění jídla a pití, spaní většinou venku, opravy kola atd. a po tom všem Vám z toho vyjde závod mnohem náročnější než TdF.
Za čtrnáct dní po startu jsme měli v neděli 16.7. etapu s cílem v Bramborárně u stojícího vítězného oblouku. S tím obloukem je ale potíž. První dvě postavení nám zboural vítr a to třetí zatím drží. V parku se nás sjelo víc než jsem čekal. S větrem v zádech jsme si nejdříve zajeli do Nebanic na jedno a pak přes Hněvín a Povodí do Třebeně. Míra měl připravený těsto na bramboráky a taky se do toho hned pustil. Naše testování dopadlo dobře ! Náhodou jeli okolo Hanka a Láďa Melcrovi a doplnili náš stav na šestnáct. Kdo tedy byl ? Jitka, Iva, Hanka, Vlasta, Petr, brácha, Melzrovi, Thálie, Olga, Míra a Miluška, Thálie, Zdenka , Jarda a já. Prvního závodníka v cíli můžeme čekat zítra t.j. pondělí.
Už je tu úterý, půl jedenácté dopoledne kdy se v cíli objevuje manželka Milana Hanyka s malým synem a to je neklamný důkaz, že táta už není daleko. V 10.43 hod je opravdu tady. Chlapík menší postavy, přiměřeně špinavý, málomluvný, plachý – jeho pohled přes špinavé brýle většinou míří do země – tak by se dal charakterizovat vítěz první dvoutisícovky Milan Hanyk. Jeho celkový čas je 15 dní, 19 hodin, 43 minut. Pořádně ho rozmluvili až jeho soupeři, kteří přijeli asi tak sedm hodin za ním. Milan dvě třetiny závodu jel na čele a celou tu dobu byl pod tlakem soupeřů, kteří na něj měli ztrátu většinou jen 2 – 3 hodiny. Závod v jeho prospěch rozhodl až déšť na jižní Moravě, kterému Milan stačil ještě ujet, ale kluci za ním si už nabalovali bláto na kola a zdržovali se. Denní výkony nad 200 km byly spíše normou, než výjimkou. Je až obdivuhodné v jak dobré kondici ti první kluci přijíždějí do cíle. Prostě jsou to borci, pro mnohé laiky jsou to magoři nebo blázni, čehož oni jsou si vědomi a přijímají to jako pochvalu ! Jeho soupeři o kterých jsem se už zmínil byli Tomáš Fabián a Pavel Šíp. Oba přijeli ve stejném čase, vysmátý a s velkou chutí na bramborák. Smažilo se dlouho až se z pánví kouřilo !
Ve středu před osmou večer přijíždí sympaťák, opět malé postavy, ani gram váhy navíc, jeho jednobarevné červené triko zdobí bílé oblouky zaschlé soli v podpaží a jeho nohy pak jsou barevná směs opálených míst a zaschlé špíny. Nic ho nebolí, je klidný, s umístěním spokojený. Když přijel na čtvrtém, bramborovém místě tak ty brambory taky dostal ! Ty byly tak dobrý na focení, protože při odjezdu je tady zapomněl. Nevadí, usmažíme z nich bramboráky pro mílaře, kteří přijedou za ním. Michal Ozogán jel svoje šesté Míle a už jen jeden start ho dělí od označení „legenda závodu“. Ten sedmý start si prý nechá na později. Pátý přijel Tomáš Hadámek. Kučeravý kluk, který mluvil a napovídal toho tolik jako všichni před ním dohromady. Připomínal mi postavu Pepina z Postřižin s tím, že na intenzitě hlasu uberu. Šestý je tu Jirka Dolejš. Ten zmizel tak rychle jak přijel. Asi pracovní povinnosti ! Na sedmém až osmém místě jsou letos dva velcí sympaťáci – Lukáš Kubín a Jan Ferster. Prvně jmenovaný je syn Přemka Kubína, velice známé postavy Mílí spojované s až větší spotřebou alkoholu všude tam kam dojel a zůstal. Devátý je Petr Tichý na něhož už několik dní čeká žena, ale to nevadí, protože spolu tady zůstanou ještě týden ve FL a do cíle budou jezdit za dalšíma klukama. První desítku uzavírá introvert Pavel Meres . Jedenáctý je tu Honza Kopka. Jel jsem mu naproti po polňačce na Povodí. I přes bolesti achilovky zářil úsměvem a rozdával bonmoty na všechny strany. Má to tak rád a je to jeho parketa. Později už popisoval vlastní závod kdy první dva dny byly strašně náročný což vysvětloval takto : „Přípravy závodu mě úplně odrovnaly a já se nemoh dostat do tempa ! Druhý týden už byl lepší a jelo se mi líp, jen to vedro !!“ povídal aljašský dobrodruh a všichni jsme mu rozuměli. Přijel téměř přesně týden po vítězi v pondělí 24.7.23 ve 12h 35 min.
Je úterý k večeru a my v cíli studujeme pořád dokola signály trackerů, které by měly vystihovat polohu závodníka v terénu. Na „obzoru“ byl Tilo Arnhold, endérák z Drážďan, který jezdí Míle od začátku a dnešním dojetím dvoutisícovky má za sebou už 10 000 mil ujetých při závodu. No počítejte se mnou : 2x jel pětistovku, 7x tisícovku a 1x dvoutisícovku. Je tedy rekordmanem jak v počtu účastí, tak i najetých mil. Klobouk dolů. Přijel ve dvě hodiny ve středu 26.7. Za krátký čas po něm měla přijet dvojice Klárka Holásková a Tomáš Novotný. Jejich trekry se zastavily někde v Lipový. „Buď jsou vybitý a nebo oba zalehli schovaný před deštěm“ . Ukázalo se, že to druhé byla pravda. Spali za hospodou v Lipový na zastávce autobusu. Naše sestava, včetně dvou velkých fandů Mílí z Aše, znovu zalehla na matrace. Já jsem poprvé v životě spal v Bramborárně a to hned tím nejblbějším způsobem – na matraci na zemi. Uléhání a vstávání bylo příšerný. Ráno v 7.38h je tu ona dvojice na děleném 16-17 místě. Jsou mokrý durch, je jim zima a jsou úplně špinavý . Nic z toho jim nevadí ! Jsou plní euforie ! Aby taky ne, vždyť ona je navždy první vítězkou Mílí v délce 2020 mil. On je rád, že závod dojel jako její doprovod, protože jeho zdravotní stav nebyl dobrý. Jel dvě třetiny závodu s hemoroidy. Kdo ví o co jde trpí a nadává, kdo neví ať je rád ! Na trati je ještě 16 lidí. Tolik o letošních Mílích a je docela možné, že ještě nějakou zajímavost dodám.
A ta první je hned tady. Režisér filmu o Mílích Aleš Nenička také točí rozhovory s chataři, horolezci, běžci, cyklisty, horskými vůdci a jinými dobrodruhy. Vše můžete vidět na www.naHoru.tv
Start Mílí.
Budiž v paměti počítače uloženo, že v neděli 2.7.2023 v 15 hod. byl odstartován 12. ročník 1000 mil. Jen nezasvěcený by vzdálenost tisíce mil, nebo lépe 1600 km, považoval za maximum co jeden trénovaný člověk může ujet v nepřetržitém čase. Ten kdo zná Honzu Kopku a ví o něm něco, tak ten jen čekal kdy to praskne ! Stalo se letos ! Poprvé byla vyhlášena taky trať na 3200 km, nebo chcete-li tam a zpátky. Ze tří set startujících se jich přihlásilo na sedmdesát a to ve všech kategoriích. Na kole třeba sám Honza, na koloběžce Ríša a taky Petr u kterého jsme byli na návštěvě v Křečanech. Pěšky to chce ujít Petr Ozogán, velká to legenda tohoto závodu. Prostě je koho sledovat a komu fandit.
Startu v Hranicích jsme přihlíželi tři – Ivča, Michal a já. Zvědavost tam přitáhla v autě taky Laďu B. Náš malý počet nám neumožnil všechno vyfotit, všude být s leckterými se pozdravit a ještě se projet na kole z Aše a zpět. Na transparent, který před dvěma lety ozdobil tento závod, tedy nebyla kapacita. Potěšilo nás, že po něm byla sháňka, to ano. Vysvětlovat ale zvědavcům kde jsme ho nechali nemělo smysl. Těch důvodů je jistě celá řada a nemají stejnou váhu ! Při zpáteční cestě jsme ani na louku nezajeli.
V Hranicích ani v Aši jsme nenašli hospodu s jídlem Ani Vietnamci neměli později odpoledne otevřeno. Prostě naše pohostinství ve všech směrech upadlo , prodej lahváčů ve slevách jistě roste , stejně jako lidská lenost . Bude tedy vůbec možný aby hospody byly zase jednou plný ? Čas strávený v hospodě jsme nahradili pomocí pro naše mílaře. Ivča i Michal sedli každý do jednoho auta a převezli jsme je do Třebeně kde budou čekat. Večer v půl osmý se ozvali taky Prchlíci. Pamatujete, to jsou ti dva pěšáci kterým jsme jeli loni naproti až na Jesenici, že by chtěli někde přenocovat. Nakonec přijeli tři, s Yvčou Kopkovou a zůstali na noc v Bramborárně.
Asi tak za dvacet dní přijede nejrychlejší cyklista do cíle, který je samozřejmě v Bramborárně. Pak se budou trousit jeden za druhým a možná že po čtyřiceti dnech přijde i pěšák. Snad brzy přidám taky fotky. Hezké léto přeje Pepa D.
Domažlice.
Ahoj kamarádi. V neděli 18.6.2023 jsme se po ročním odkladu vydali do Domažlic. Tady mě to nutí svoje vyprávění o etapě zastavit a zmínit se o historické události s velkým významem pro Čechy, tehdejší Evropu i církev. Jde o bitvu u Domažlic v roce 1431. Husité měli svojí představu o fungování světa shrnutou do Čtyř pražských artikul – přijímání pod obojí / svoboda slova / zákaz světského panování církve / potírání smrtelných hříchů . Toto učení nebylo tehdejšími vládci a Basilejským sněmem přijato a Češi byli prohlášeni za kacíře, které je nutné silou umlčet. Vypravena byla tedy pátá křížová výprava , která 10.8. onoho roku začala obléhat a dobývat Domažlice. O čtyři dny později dotáhl Prokop Holý svoje husitské vojsko před město, zabránil tak jeho úplnému zničení a zaútočil do nesoustředěných křižáckých vojsk a rozprášil je . To se hlavně odehrálo na Baldovském návrší u města – blízko jsme se stavěli u lesa na cestě domů ! Basilejský sněm uznal, že s Čechy je třeba jednat a pozval je na koncil. Zástupci husitů vybaveni krutou zkušeností z před 17.ti lety s upálením Jana Husa, se pojistili před cestou do Basileje získáním tzv. Chebského soudce v roce 1432. To byla listina vyjednaná u nás v Chebu v klášteře dominikánů zaručující bezpečnost pro cestu a pobyt v Basileji kde se snažili o obhájení své politiky, tedy Čtyř pražských artikul. Bylo to až neuvěřitelné vítězství české věci nad celým křesťanským světem. Tak tolik o spojení našeho Chebu a chodských Domažlic.
Můj kamarád Zdeněk Huspek čekal na parkovišti a hned na místě nás seznámil s programem, který pro nás měl připravený. Nejprve zajedeme do Draženova kde je připravený starosta obce pan Petr Selnar aby nám ukázal zachovalý chodský dvůr a zvláště špýchar. On sám se zasloužil o záchranu této stavby ! Uvnitř je výstava nábytku, keramiky a všech možných předmětů, které patřily do vybavení chodských chalup. Odtud opět po cyklostezce jsme zajeli ke kapli Dobrá Voda s pramenem vody. Je to místo kde se konají draženovské poutě a určitě je tady s muzikou, pivem a klobásou příjemně. Po krátkém kontaktu se státovkou (tak jsme říkali silnici 1.třídy za mlada) jsme se ocitli v Újezdě před branou statku Jana Sladkýho Koziny. Když nám starší paní otevřela a po kratičkém přivítání a zaplacení nás pustila do sence (jinde sednice nebo teď obývák) nevycházel jsem z údivu nad množstvím psaných informací v různých vitrínách a na tabulích. Na čtení by to chtělo čas a nebo raději pozorně poslouchat z repráků paní jak nás provází v chodském nářečí jednotlivými místnostmi. Skutečnost bych popsal stručně -„od každého trochu“ a tak nám zůstal hlavně ten celkový dojem ze stavení, z bohatě vyšívaných krojů, z úžasně staré a čisté podlahy, z množství původního nábytku, keramiky atd. Pro mě pak taky možnost zapsat poděkování do návštěvní knihy na stole z 16.století. Ještě před obědem zajedeme na Hrádek. Je tu hezký výhled na Domažlice . Hned vedle zavřené hospody tu leží velký betonový chodský pes na kterého se dá vystoupit a sednout si mezi jeho uši, jak nám dokázal Michal. Ještě bylo možné popojít o něco výš k soše Koziny a zastavit se na terase s výhledem. Zatímco všichni pochodovali nahoru, my jsme se Zdeňkem zasedli pod strom a všimli si, že Thálie má zpoždeníčko, ale malý. Jenže ono to v rychle nastalé situaci bylo hodně. Odjeli jsme dolů, prudce odbočili doprava směr Trhanov a já až na začátku sjezdu do vesnice jsem slyšel telefon. Zastavím a ona Thálie :“ Pepo kde jste, vždyť jste mi ujeli !“ volala lítostivě, nikoliv naštvaně. Říkám :“Pojeď dolů po asfaltu a při kontaktu s další silnicí to ulom hodně doprava !“ Ona :“Jenže tady jsou dvě cesty a lidi co jdou zdola vás neviděli !“ Pak jsem pochopil, že stojí na „kruháči“ který tam namaloval znuděný turista pneumatikami svého silného auta. Přidávám další pokyn :“ Tak tou pravou a určitě dole odboč vpravo a dál už bude směrovka na Trhanov !“ „Tak jo, to jsem zvědavá“ byly její poslední slova. Po chvíli čekání na okraji vesnice skutečně dorazila. Do hospody jsme dojeli spolu.
Už jsme u vchodu a tu odněkud přibíhá Pavel :“ Musíme pryč, tady jsou ignoranti a stojí to tu za hovno !“ prohlásil po poradě s místní paní. Všichni ostatní se ochotně zvedají a jdou za vůdcem rebelie. Venku se přidává ještě Zděnek s podobným názorem a tak co ? Sedáme na kola a jedem ! Už za jízdy domlouváme další postup. „Ty Výhledy musíme vynechat, to nestihneme !“ říkám Zděnkovi a on souhlasí. Rád by se dovolal na pana Riedera který provádí dřevařským muzeem v Peci pod Čerchovem. Jenže on to nebere a ještě k tomu ani nevíme kde to muzeum je. Vůdce trhanovské vzpoury Pavel aktivně hledá jedno i druhé a je úspěšný ! Za chvíli přijíždí velmi sympatický děda na Mopedu, nachází nás u kaple ve tvaru rotundy s krásnou střechou a otevírá vrátka u protějšího domu kde je to muzeum. Ještě na zápraží se dá do řeči a hned bylo jasno. „Ten potřebuje hodně času aby řekl všechno co má na srdci.“ Za chvíli jsme mu vysvětlili naší situaci s žízní a hladem a požádali ho o půlhodinové shrnutí. Pustil se do toho a byla z toho hodina, ale nikdo neprotestoval, protože jeho výklad byl zasvěcený a příjemný. V jedné velké místnosti měl mnoho kusů nářadí, nádobí, keramiky atd. viz. foto. Měl tam taky malý soustruh na dřevo poháněný smyčcem v pravé ruce. Levou rukou přikládal dlátka a nebo drát kterým vypaloval do vyráběných rukojetí ozdobnou čárku. Bezvadná podívaná. Už musíme opravdu jet do Babylonu na oběd, nebo nám tu někdo zhubne ! Jsme tam a přes silnici máme hotel s terasou. Uvnitř bylo líp, tedy až na to jídlo. To se ale nedá nic dělat ! Jsme tu poprvé takže toto přiměřené riziko musíme snést. Poslední úsek je cyklostezka do Domažlic. Pro mě to byla nádherná přehlídka mnoha kmenů dubů a bílých topolů, které jí lemovaly. Loučíme se se Zdeňkem, ještě si sami zajedeme na náměstí a když si uvědomíme, že je po sedmé, tak začínáme chvátat domů.
Etapa měla 30 km. Kdo byl : Iva, Michal, Thálie, Pavel, Hanka, Oli a já. Těším se příště. Pepa D.
Chřibská 2023.
Ahoj kamarádi. Máme za sebou další týden strávený v Chřibské u Menclů. Někteří zlí jazykové o nás tvrdí, že tam jezdíme jen za dobrým jídlem. Ruku na srdce ! Můžeme takový slogan v plné šíři odmítnout ? Podle mého názoru ne , ale s podmínkou, že ten dotyčný zmíní také další důvody , které nás vedou k opakovaným cestám právě sem. To ale opozice nedělá ani v politice. Jí stačí vybrat si jen to jídlo a na tom kritiku postavit. Co je ale špatného na tom, že v mých komentářích se vysoká kvalita jídel kuchaře Luďka často objevuje ? Vždyť ten chlap léta vaří s láskou, z nejlepších surovin a to vše rozděluje do porcí, které ani nepotřebujeme. Našich díků se mu dostává od jeho Zdeničky. To ona s věčným úsměvem na tváři přijímá naše díky a plní naše přání. A jsou tady další významné důvody našeho opakovaného cestování do Č. Švýcarska a letos i do Saského. Příroda je tam krásná a když se letos přidalo slunce, bylo tam opravdu nádherně. Že je část parku spálená ? Ano, ale i to je pro bedlivého pozorovatele přitažlivé. Nové pohledy na skály, na údolí, na projevy nového života jsou dechberoucí. Je mojí snahou projíždět a vidět také ty nové cesty a scenérie. Při popisu jednotlivých dnů se pokusím je uvést.
Netradičně, v pátek 2.6.23, jsme vyrazili známým směrem na sever. Už za Mostem se naše cesta stočila k Libochovicím, malému městečku, které zdobí zámek , park, skupina pávů, busta místního rodáka J.E.Purkyně, dobrá hospoda a blízkost jednoho z nejkrásnějších kopců Č.Středohoří – Házmburku. Na zámek došlo hned po příjezdu na náměstí. O slavném českém vědci, o zámku a taky o Hazmburku toho nejvíce ví pan Gůgl. Prosím obraťte se na něj. My zatím pojedeme dál na Lovosice – Ustí – stále vedle Labe do Děčína a Hřenska. Tady jsme zajeli kousek za městečko, tam kde se odděluje pěšina na Pravčickou bránu a fotili si první pohledy na spáleniště z loňského léta. Pomalou jízdou jsme se dostali do cíle – na dvůr k Menclům. Čekalo nás vřelé přivítání od opravdových přátel. Krátce po večeři jsme zasedli v salonku , klábosili, hráli karty a pak se to stalo. Je mi to krajně nepříjemný, ale musím to zmínit, protože nejen mojí náladu na dovolené to poznamenalo. Došlo totiž na rozlévání vlastního vína, které zaznamenala i Zdenička. Přátelům je třeba pomáhat a ne na nich šetřit ! Dál se v tom patlat nebudu. Jsme totiž domluveni, že už to dělat nebudeme !
V sobotu jsme měli v plánu zajet do městečka Bad Johnsdorf. Je půl desáté, počasí nádherné, cesta nahoru volná tak jedem ! Od viaduktu se les za poslední rok hodně změnil. Stromy, které kůrovec zahubil, pokáceli a na holině zůstalo klestí a mnoho svítících pařezů. Ostatně tak je tomu v mnoha lokalitách parku. Jeden rok je krátká doba na zapomenutí toho stavu minulého, zvláště když to připomínají velké pařezy u cesty. My už projíždíme Horní a Dolní Podluží a blíží se chvíle kdy se potkáme s cyklostezkou, která nás dovede na hraniční přechod. Ten je vytvořen z několika balvanů a cedulí se státním znakem. Za malý kousek hezké stezky jsme v prvním městečku Waltersdorfu. Vzhled podstávkových domků se mění k lepšímu a jeden neví kam se dřív podívat natož vybrat hezký záběr pro foťák. K tomu mi dobře posloužila krátká zastávka u kostela odkud jsem si městečko znovu objel a fotky pořídil. Pak už za kousek cesty jsme v lázeňském městečku Bad Johnsdorf. Z přípravy etapy se mi potvrzuje, že jsme na spodním oblouku elipsy do které je město postaveno. V horním oblouku stavíme u několika stánků, já přijíždím kvůli focení jako poslední a dovídám se od pozorného Jardy, že na plotě viděl plakát, který nás zve na oslavu 150. výročí založení spolku dobrovolných hasičů. Na místo přijíždíme právě včas. Kolem hasičárny je dost lidí, pije se pivo , pojídají se wursty a v davu se sem tam objeví nějaký starší člen spolku ozdobený metálem. Jednoho jsem poprosil o focení s partou a povedlo se. Dědeček mlčky a ochotně stál mezi námi a lehce se usmíval. Pak se objevila čtveřice postarších lidí v krojích kraje, tedy Lužice. Zase velice ochotně odpovídala na naše stručné otázky a přidala úsměv do objektivu. Za nějakou chvíli se většina přítomných přesunula na druhou stranu domu ke vchodu kde jejich představení a hosté pronášeli krátké oslavné projevy. Všiml jsem si, že v zástupu řečníků je i pan farář. S přáním „Hodně vody a málo ohně“ jsme se vrátili zpět na okraj odpočinkového parku. Byla dobrá káva a zmrzlina. Za malou loučkou se tyčily pískovcové skály plné lidí. Vedla tam totiž stezka a taky ferrata. Byla to moc hezká podívaná. Ještě bylo krátké popovídání s několika Čechy a jejich dětmi o tom jak je hezké lézt po skalách. Šťastné to děti ! Teď stačí napsat, že jsme na druhé straně Lužických hor a všem je jasný, že do Čech to musí být do kopce. A taky jo. Krompach je jen několik kiláků do příjemného kopce, pak krátký sjezd do Juliovky a odtud stoupání , s krátkou zastávkou na zmrzlinu a pivo, do Dolní Světlé zpět k hraničnímu přechodu do Saska. Závěrečný kilometr je strmější a po panelech. Ocitáme se u velkého hotelu z jehož terasy je moc pěkný výhled do kraje , směrem na Warnsdorf. Nesmím zapomenout na sjezd veteránů VW Brouků. Hezká podívaná. Prudký sjezd pohraničním městečkem uzavírá saský okruh našeho cestování a my dál jedeme stejnou cestou jako ráno. O vzrůšo se postarali tři „padáci“ a začala to Hanka. Ta sebou sekla při zastavení na STOP rovnou na asfalt. Pak jsem se přidal já a to na okraji lesa kde jsem chtěl všechny zastavit a v poloze na zádech se mi to snadno povedlo. Třetí pak Pavel zase při výjezdu z lesa na hlavní nezkrotil svoje brzdy včas a spadl do kamení na cestě. Kromě modřin jsme žádné škody neutrpěli. 60 km.
V neděli pokračuje krásné počasí a náš dnešní cíl je skalní masiv v saské části „Švýcarska“ – Kuhstall. Ano, skutečně je to kravín a lépe stáj, protože když před dávnými lety krajem táhly vojska do bitev tak se zde obyvatelé kraje schovávali a brali sebou i dobytek. Naše putování začíná průjezdem celé Chřibské s tradičním odbočením vpravo na Doubici. Tolikrát jsme touto cestou jeli a přesto je jiná. Ve sjezdu na Saulu chybí celý les ! V Ičku nám slečna potvrzuje, že silnice na Tokání je právě otevřená. Je to dobrý, je to náš směr. Místo po vyhořelé chatě je do čista uklizené a v lokalitě tedy má otevřeno až poslední chata vzadu. To ale vůbec nevadí. Po pivu se uvádíme do pohybu dlouhým sjezdem, plným nových výhledů do skal a postranních údolí kde leží spousty poražených, suchých stromů. Tady odkazuji na Galerii fotek. Na st. hranici v Zadních Jetřichovicích se ani nezdržujeme a s říčkou po levé straně uháníme dál. Tedy jak kdo ! Já jsem se raději partě omluvil za zdržování, protože se mi všude nabízelo hodně záběrů a já chtěl alespoň některé stihnout. Partu jsem dojel u dřevěného mlýna kde svačili rozsazeni po okolí. Zbývá tak deset minut po silnici a bude odbočka, říkám si. Jedu vepředu a směrovku vlevo nevidím, není tam. Se mnou jede malá skupinka smířených až nás za chvíli dojede Karel a otáčí nás zpět. Jen já jsem tady loni nebyl a tak mě málem překvapila prudkost stoupání. Byl to takový natažený výšvih. Všichni jsme už nahoře kde je sezení a jedno okýnko obsluhy, tedy fronta. No ale hlavní je ten skalní oblouk a výhled od něj! Obojí je úchvatný. Oblouk je široký a spíše než stáj mi připomíná průjezd. Za ním se otevírá výhled do údolí a vzdálený protisvah a obojí je dvoubarevný – šedý a zelený. Šedé jsou suché smrky a zelené jsou listnáče. Zajímavé bude meziroční srovnání až dojde k pokácení soušek. Stejný výhled, snad ještě hezčí je shora oblouku. Tam vedou dvě schodiště – železné soutěskou a dřevěné, které se více používá na sestup. K dokonalému zážitku ještě patří společná fotka před obloukem. Jsem moc rád, že nám o tomto místě Petr řekl. Cestou zpět se zase nabízí spousta záběrů a pak i zastávka na st. hranici. Zpět jedeme po stejné silnici, včetně stoupání na Tokání a pořádné zastavení si dopřejeme až v hospodě Na Stodolci. Bylo to 62 km.
Je pondělí, nejvyšší čas zajet si do Krásné Lípy kde dojde k zákonitému rozdělení skupiny na příznivce pivovaru a cukrárny. Obojí bylo výborný ! Když už bylo dostatečně vypito nasadili jsme se na cyklostezku do lesa a pak krásnou lesní cestou až k pramenům Křinice. Jednu zajímavost, kterou jsem pivařům neříkal : Křinice jako potůček teče pod Krásnolipským náměstím v trubkách a jako připomínka tohoto dávného faktu je na náměstí v dlažbě udělaný malý oblouk připomínající tehdejší most a kolem jsou čtyři plastiky znázorňující živly – slunce, oheň, voda, vzduch. Prameny jsme našli, vodu ochutnali a byla dobrá, lahve naplnili a jeli k větrnému mlýnu Světlík. Jednou by to chtělo podívat se dovnitř. Snad příště. Následuje sjezd a další zastávka je v Jiřetíně pod Jedlovou na náměstí. Ičko je sice zavřené, ale cukrárna naproti ne ! Jedna cukrářka je sice na všechno sama, ale nám klukům ta fronta vůbec nevadí. Ona je totiž od pasu nahoru moc pěkně oblečená a její tetování výstřihu přímo vybízí k podrobnému zkoumání. I ta obyčejná zmrzlina tady byla dobrá. Výjezd k hradu Tolštejn je jednu chvíli pěkný prďák a tak není od věci zastavit a odpočinout. Toho hned využije Jířa k asistovanému výstupu na balík sena a povedl se. Jen její posaz vzbuzoval obavu, že se jí něco stane a my budeme nuceni zavolat hasiče aby jí sundali. Nejlepším důkazem, že naše kola už ovládáme bravurně je výjezd na Tolštejn až k vyhlídkovému oknu ! Fakt dobrý, vždyť už chybí jen několik schodů na terasu k posezení. Výhled na lesknoucí se koruny listnáčů byl prostě nádherný a tak jsem fotil a fotil. O dalším úseku naší cesty byla vedlejší lesní cesta po vrstevnici ,skoro na úpatí kopce Jedlová se dá s jistotou tvrdit, že pro většinu je nová. Chybí nám dojet k viaduktu a pak se spustit po silnici dolů, k Menclům. Povedlo se. Bylo to 34 km.
‚Uterní autovýlet jsme měli na zámek Lemberk a do Jablonného v Podještědí. Venku lehce pršelo tak co jiného dělat ? Na zámku jsme brzy dostali za průvodkyni blonďatou komtesu. Její znalosti historie zámku a stále se měnících vlastnických rodech byly ohromující. Mě z toho utkvěla tak část kdy mluvila o posledním rodu Clamm-Gallasů a způsobu jejich života. Jídlo byl pro ně obřad, který měl pravidla stolování. Jedním z nich bylo ticho. Pro mě je to taky velký přítel, ale bohužel mi často chybí. Zámek je moc hezky vybavený a má co ukazovat. Žila tady také svatořečená Zdislava, ochránce rodin a chudých. Tím navazuji na naší další zastávku v Jablonném kde je bazilika Svaté Zdislavy a Sv. Vavřince. Do konce letošního roku skončí všechny opravy a restaurátorské práce a opět bude otevřeno. V příštím roce nás čeká nádherná podívaná. Potkat na schodišti baziliky v monterkách oblečenou paní ze které se jako mimochodem stane šéfka všech restaurátorů je prostě štěstí. Bylo z toho velice pěkné povídání, tedy spíše monolog o novém zlacení všech předmětů k tomu určených. Do deseti minut vtěsnala ty rozhodující momenty, které její práci provázejí. Už jen popis vzniku lístkového zlata byl udivující. Tepování nebo chcete-li, lisování zlata pro tyto účely dobře charakterizuje jeden údaj : z 16 cm2 vznikne 196 cm2. Je to průhledná folie o síle jednoho mikronu. Když se začali kolem nás srocovat její podřízení, moc jsme jí poděkovali a poroučeli se. Další část naší party měla spadeno na místní butyk. Jenže byl polední čas kdy je zavřeno. Ale naše holky se nedaly a pomocí mobilu prodavačku přilákaly do krámu o něco dřív a i když obchod probíhal v časové tísni tak se podařilo odnést asi pět nebo šest kusů. Některé z nich byly pak před večeří předvedeny. Nyní jedeme k našim přátelům do Starých Křečan k Martině a Petrovi Michelovým. Několikrát se nám nepodařilo zastihnout Petra doma a až letos to vyšlo. Petr je ryze amatérský účastník a loni také vítěz závodu „1000 mil“ ! Vyhrál v kategorii koloběžek a letos má v plánu startovat u nás v Hranicích znovu, ale na dvojnásobné trati, tedy tam a zpět. Martina poté co si většinu roku odpracuje na místním úřadu, se v době „Mílí“ odstěhuje k Dolskému mlýnu kde nějaký čas žije s partou bez proudu, ve stanech jako poutníci. Jakmile ale přijde termín průjezdu „Mílařů“ blízko jejich domu tak se o ně pečlivě stará stran jídla a pití. Společně pak mají zcela originálního koníčka – jsou hrobaři. Ještě s pomocníky opravují zapomenuté hroby a dokonce celý hřbitov, který jsme na vlastní oči viděli. Je ve Všemilech pod lesem a je opravdu pěkný, viz. foto, jistě ke spokojenosti celé obce a okolí. Marti měla upečený buchty, kafe se vařilo, ona vyprávěla o hrobech, on provázel naše kluky kolem domu a vykládal o jeho opravách. Každé hezké odpoledne musí jednou skončit. Loučíme se, slibujeme si, děkujeme a tak zase někdy příště !
Středeční etapa měla na své trati dvě místa kde jsme ještě nikdy nebyli. Dostaneme se na ně. Po ránu jsme vyjeli „dolů“ a pomalu projeli podél potoka po pěkné pěšině, povadlým pohledem pozorujíce protékající potok. Pak přišlo plánované poučení : pojedeme přímo ! Pohledy přátel pomalu pochopily, že jedeme na Rynartice, což je ta skupina chat a domů nad prudkým výšvihem, letos po dlouhé době opatřeným novým asfaltem. Odbočka vpravo k Zámečku nás dovedla až na vrchol Křížového vrchu: Je odtud krásný výhled na Z a SZ stranu, ale obejde-li se křoví tak jsou tam Jetřichovické skály jako na dlani a to včetně Mariiny vyhlídky. Nám dobře známý jetřichovický prďák s trpaslíky sjedeme až k hospodě a ejhle je zavřeno ! Stačilo deset minut počkat a bylo pití a kafe, jenže my jsme zvolili další pokračování cesty do Všemil. Pomalu drobně prší. Volám Petra s dotazem na hospodu a dovídám se, že nejbližší je v Srbské Kamenici, 3 km odtud. Jedeme tam a zavřeno ! Za kousek se ukázal u cesty penzion Vesna. Pan hostinský, přesto že před sebou nosil velké závaží, byl rychle u nás, direktivně stanovil kde budou kola a kde my ! Jiřka ohřála klima v hospodě oslovením pana vrchního „Tak copak máte chlapče ?“ On to přijal správně a pak to spolu sehráli ještě několikrát. Česnečka prý nebyla horká, ale můj toast byl tak bohatý, že uživil ještě dvě nebo tři kamarádky. Pivo dobrý tak co víc si přát ? Konečně se vracíme k Všemilům, odbočuji vpravo na polňačku a jsme u hřbitova. První dojem je bezvadný a ten druhý, po shlédnutí fotek na informační tabuli, byl ještě lepší. Hřbitov to byl opuštěný, pořádně zarostlý, náhrobky povalené atd. Práce tady bylo odvedeno moc a moc . Klobouk dolů milí hrobaři ! Teď ještě zajedeme ke Skalní kapli a pak k mohutnému skalnímu převisu. Kapli vykutal v roce 1760 místní rodák do jednoho pískovcového balvanu. Za padesát let na to kraj postihla epidemie úplavice. Místní farář na svátek sv. Ignáce připravil svaté procesí po němž začala epidemie ustupovat. Proto kaple dostala jeho jméno tohoto světce a je mu zasvěcena. Jen o malý kousek dál je skalní převis místními nazývaný Kůlna. Ten vytvořila sama přírody a stačilo jí na to několik milionů let. Převis je dlouhý 33 m a hluboký 19 m. Od 16 stol. tam stál domek, později používaný jako sklad, tedy kůlna na všechno. Až v roce 2017 byl prostor vyklizen a zpřístupněn turistům, vždyť patří k největším u nás. Další směr našeho putování byl po cyklostezce č.21 tedy té páteřní v Č. Švýcarsku. Ani Petr mi jí neradil, ale nikdo z party tudy ještě nejel tak proč to nezopakovat. Na jednom místě v lese šlo o včasné přehození na lehký převod, protože kopec byl najednou ukrutný. Mě se to nepovedlo a protože jsem nechtěl dělat Študlara – to byl v partě dávno zavedený termín pro násilné přehazování s patřičnými zvuky řetězu – tak jsem chtěl raději zastavit. Noha se ale nesetkala včas s pevnou zemí a já šel na záda. Nu co dělat, přitažlivost zemská je často větší než přitažlivost ženská. Však to znáte pánové, ne ? Přijeli jsme do Kunratic. Nabídl jsem dvě varianty cesty do Chřibské, kratší a delší ! I přes dílčí nářky nad stavem baterky to vyhrála ta delší přes Č. Kamenici. Znovu jsem si tady ověřil, že demokracie při stanovení směru cesty je slabá, chce to diktaturu ! Po sjezdu na náměstí se parta rozdělila na část pivní a sladkou. My slaďouši jsme dostali kávu jejíž kvalita se hvězd dotýkala. Na silnici do Kytlice je uzavřený provoz, proto naše svezení tudy je úžasně klidné, krásné. Nic netrvá věčně neboť ještě musíme zdolat nový kopec na křižovatku cest zvanou Křížový Buk. Sjezd na Horní Chřibskou nechám bez komentáře – je snadný a dlouhý. Máme 50 km.
Čtvrtek je náš poslední den u Zdeničky. Startujeme dolů, ale jen ke sklárně. Pomalu si zvykáme, že úvodních pár kiláků bude jen do kopce. Konečně je tady křižovatka s červenou turistickou „Pod Malou Tisovou“ ! Chytneme se červený, lesní cesty a objedeme Velkou Tisovou po vrstevnici. Co chvíli je tu vidět bunkr. Kluci cítí blízkost nádraží Jedlová kde jsme loni byli na pivě a dostali tam držkovku. Já ale nedávám průchod této myšlence a za chvíli klesání jsme u rybníka na silnici od Kytlice. Tady začínáme kopírovat loňskou etapu při které jsem si přivodil velký bolesti kyčle. Letos si to chci zopakovat, protože je mi mnohem líp a je to výzva. Po několika km v pohodě je tu konečně výjezd kolem kopce Velký Buk, nahoře odbočka vpravo po modré dolů. Jenže zatímco já se kochal výjezdem, kamarádi mě předjeli, nahoře neodbočili a až potom zastavili. Nechtělo se mi vracet a při vědomí, že vyjedeme na silnici jsem souhlasil, nicméně mlčel. Na silnici to byl asi 1.5 km parádní sjezd do obce Svor. Na radaru v obci určitě zaznamenali něco podivného s rychlostí větší než padesát ! Odbočka vpravo a to co jsme za několik minut sjeli tak si teď za několik málo desítek minut zase vyjedeme . Jsme konečně na začátku Kočárové cesty. Je to objezd kopce Malý Buk a její pojmenování dává naději, že to bude rovina. No nebyla to tak úplně pravda. Cesta byla pěkná s výhledem na správném místě. Vidět bylo daleko do krajiny zalité sluncem a nádherně zelené. Při vracení se na silnici slibuji, že někde zastavím abychom mohli posvačit a v hospodě jen popít. Jenže hospody zavřený ! Ještě zkoušíme dva kiláky popojet, ale málo platný, musíme dál až domů. Zdenka se objevila brzy a moje oblíbená pomerančová limonáda byla brzy na stole. Jsme na konci našeho dovolenkovýho cestování po kraji. Odpoledne je ještě hodně mladý, proto se s děvčaty vydáváme autem do Hřenska a pak taky do kopce do Janova podívat se do kraje z jejich nové rozhledny. V nízkém, odpoledním slunci to byl hezký zážitek. Po večeři přišlo společné posezení u kytary. Při přípitku s přáteli nebylo třeba dlouhých proslovů, stačilo „Zdeničko a Luďku děkujeme a přijedeme zas !“ Dnes to bylo 43 km.
Ještě několik čísel : průměrný věk 71 let, délka všech etap 249 km, prům. převýšení 783 m/etapa
Na cestě domů jsem nabídl partě návštěvu hradu Himlštejn, který jsme loni dobývali, ale déšť nás odtud vyhnal do Kadaně. Hrad je sice zřícenina, ale velice pěkná a výhledy z věže jsou taky krásný. Oběd v Perštejně byla naše poslední společná akce. Mějte se hezky a těšte se na další cesty ! Pepa D.
Etapa č.4 – Chlum Sv. Maří.
Ahoj lidi, dlouho (mnou) očekávaná etapa je konečně tady. Co od ní chceme ? Aby bylo počasí, aby projížďka byla více méně lehká a aby na závěr byl čas říci si některé informace o nadcházející dovolené. Všechno se nám podařilo. Počasí skvělý a trasu jsem jsem vybral tak aby projížděla Chlumem Sv. Máří kde toho dne byla pouť. Rozhodně stojí za zaznamenání, že na startu ve FL byla taky Olga. Ona s námi už jednou byla ! Pamatujete na začátek května minulého roku ? To jsme chtěli dobýt hrad Hasištejn a místo toho jsme jen těžko projeli bahnem polí do Kadaně. Úplně promočeni jsme se chtěli ohřát a najíst v hospodě a brzy se vrátit domů. Od té doby už s námi nikde nebyla, až teď ! Je čas abychom se vydali na cestu do Bramborárny a hned dál na Milhostov – Hlubokou – Částkov – na výsypku a do Chlumu. Pouť nás překvapila tím, že vlastně ještě byla. Lidí bylo hodně, langoše některým i chutnaly a v kostele bylo moc hezky. Ještě než byl kostel tak došlo na náměstí k moc milému setkání : Ivča tam byla na výletě s dvěma kamarádkami z Příbrami a jedna z nich byla Hanka , pilná a milá čtenářka mých textů. Mám takových neznámých ještě několik, ale ti se na rozdíl od Hanky nikdy neozvali. Jen namátkou jsou to Jirka z Liberce, Zdenka z Aše, Zdeněk z Loučimi a další. Přátelé ozvěte se, přispějte do diskuse a nemusí to být často ! To už bych si přál příliš.
Každá návštěva kostela za přítomnosti Jiřky je událost. Její hlas umí sednout do akustiky barokního skvostu a rychle zaujmout přítomný. Tak to bylo minule, viz.video a taky tentokrát. Píseň slavného zpěváka Cohena jde pod kůži svým refrénem a budeme-li umět i slova textu můžeme tak Jiřce pomoci. Tak příště přátelé. Stojí za zmínku, že kostel je ještě v rukách restaurátorů, kteří zase zvednou z prachu překrásnou barokní výzdobu. Rovněž venku na fasádě se pracuje a pojedeme-li tudy za dva roky tak už má být hotovo. Jak jsem nakoupil tak prodávám – slyšel jsem to od šéfa party, která na fasádě dělá.
Teď už byla chvíle kdy jsme se připojili k části party, která v kostele nebyla, ale zase dala více utržit hospůdce v Dasnicích. Točí tady výborný pomelo, pivaři prominou !Pomalu jsme se vykolíbali ze zahrady hospody a s větrem v zádech jsme to uháněli k Bramborárně. Snad jsme ani nezastavili. Slunce se již začalo naklánět, ale pořád byl dostatek času na schůzování. Nejdříve kávu, pak pivo, víno a taky lahev zmrzlé meruňky od Milana. On na víčko vyryl propiskou „MER“ a i když láhev stále téměř dva roky v koutku, byla výborná. To pravil Pavel a skupina odborníků. Večer jsem to musel vyzvonit Milanovi, který byl zprávou potěšen a prý, že hned půjde do sklepa podívat se na zásoby. Však už v pátek odjíždíme na týden do Chřibský. Přijaté závěry ze schůze budou zveřejněny v Itineráři cesty, který dostane každý v pátek ráno před odjezdem.
To je přátelé moji všechno, ale vlastně není !!! Týden po návratu t.j. v neděli 18.6. jedeme ráno na etapu do Domažlic. Provázet nás tam bude můj kamarád od dětství můj spolucyklista – Zdeněk Huspek. Ostatní domluvíme na dovolené. P.s. taky nás čeká okolí Jáchymova a nebo cesta do Orlických hor od 10.7. do 17.7.23 . Nemáte zájem ? Tak teď už opravdu Ahoj !!! Váš Pepa D.
Jáchymov
Ahoj kamarádi,
tak už jsem se vrátil z Jáchymova. Čtrnáct dní v lázních s kolem a tak je opravdu velice dobrá kombinace pro cestu za zdravím. O vlastní lázeňské péči jen stručně, stejně se mě budete ptát jak to pomohlo . Především tady mají k dispozici jeden velký dar přírody – radonovou vodu ! Ta vzniká tak, že z hlubin Země vyvěrá plyn radon a ten se rozpouští v podzemních nádržích vody, která se vsakuje v krušnohorské přírodě a dlouho putuje hlubokým podzemím. O příznivých účincích vody věděli už horníci při dobývání stříbra. O co více jim teklo do bot o to lépe se cítili jejich nohy i tělo – jasný důkaz léčebného účinku na pohybový aparát, nervy, krevní oběh a taky kůži . Nevím jestli to už někdo publikoval a nebo jsem první, prostě dědečkům čistí stařecké skvrny. Nechám nahlédnout, že je to pravda, bude-li zájem !
Městečko Jáchymov vzniklo na přelomu 15. a 16. století. Tehdy se hrabě Štěpán Schlick dověděl od svých poddaných, že tady se dá stříbrná ruda těžit přímo z povrchu. Začala doba stříbrná a s ní ražba tolarů. Ty byly tak kvalitní a hezké, že se jejich popularita šířila světem a když přejela moře tak tam dala jméno svému potomkovi – dolaru. Zásoby rudy se tenčily až řemeslo horníka postupně zaniklo. O 17. stol. se dá mluvit jako o století bídy, epidemií, emigraci lidí. Uteklo ještě mnoho let a konečně tady byl začátek 19. stol. To do Jáchymova přijela madam Curie – Sklodovská posedlá zkoumáním přírody kolem města. V okolí bylo a je mnoho skládek hornin vytěžených z velkých hloubek. Mezi nimi byly i vzácné kousky. Takový smolinec, nositel uranu ! Už to jeho jméno je nepříjemný a což potom doba jeho těžby. Myslím tím hlavně dobu mezi lety 1948 až 1962. Za nepředstavitelně mizerných podmínek života tady političtí vězni těžili uran pro Sovětský svaz. Pro tyto leta se vžilo pojmenování „jáchymovské peklo“. Pro ucelení této informace je třeba zmínit, že smolinec se těžil už v 19 stol. kdy se ještě neznaly jeho radioaktivní vlastnosti. Používal se k výrobě uranových barev pro porcelánky a sklárny v širokém okolí.
Od války město chřadlo neboť z ceny vytěženého uranu nic nemělo. Pro mnoho z nás se stalo pouze nehezkou překážkou na cestě na Boží Dar a Klínovec. Mnoho domů na této průjezdné ulici bylo opuštěno a ničeno. Já jsem chtěl Jáchymov poznat lépe a to na kole. Projezdil jsem uličky na obou svazích údolí kde je opuštěný dům spíše výjimkou. Čím výše nad město jsem se dostal tím hezčí výhled jsem měl. Třeba vrchol zvaný Klobouk ! Dříve tady stála rozhledna, ale pro moje pozorování nástupu jara do lesů a strání mě stačila jedna malá lavička. Ten den co jsem tam seděl a „čekal“ na slunce toho času pobývajícím za mraky, se mi to vyplatilo. Slunce postupně zalévalo okolní louky a stromy aby jejich čerstvě zelená barva listí mohla ohlašovat vznik nového života – příchod jara. To místo, společně s nádhernou lipovou alejí bych Vám chtěl ukázat při nejbližší možné etapě, kterou sem připravuji. Dalším cílem našeho putování kolem Jáchymova bude zaniklá obec Popov. Jednak je tady vyhlídka do kraje, ale hlavně neskutečně krásný lípy starý až 600 let, pak jasan vyhlášený stromem roku 2022 a taky 250ti letá bříza. Člověk ani nemusí být velký znalec přírody a přesto ho tyto obří stromy posadí na zadek. Já tam seděl, hladil kořeny jasanu a přemýšlel o tom jak je hezký být listnáčem. Každý jaro nový listy, nová míza, nový květy – jo to se jim to opyluje ! Jedeme dál k další zajímavosti . Jsou to jáchymovské mlýnky . Je to malý potůček k němuž vede, více méně po vrstevnici, stezka. Do koryta je tu posazeno několik desítek malých mlýnků a teď pozor, zhotovených vždy jinou dvojicí, která tu vznikla jako vedlejší produkt pobytu v lázních . Ostatně nám rodilým lázeňákům je to úplně jasný. Škoda, že naše Slatinka nebyla takto využita, ale buďme soudný, vždyť ten počet mlýnků by se u nás do potoka ani nevešel ! Nezbytnou součástí našeho celodenního výletu do Jáchymova bude určitě návštěva lázeňského ička, kde je velice šikovný, dobře informovaný mladý muž, který nás provede maketou dolu a tam nám promítne krátký film. Tento film a jeho proslov jsou ty nejlepší informace, které o Jáchymově můžete získat. Trochu jinou kapitolou byla moje cesta po cyklostezce 2005 na Klínovec. Moc hezký to bylo a to ještě nemluvím o cestě zpět po tzv. „rodinném“ singltreku . Je toho ještě mnohem víc a stále platí že :“lépe jednou vidět než desetkrát slyšet.“ Jáchymov vstal z popela a my to chceme vidět ! Já už se těším. Ahoj příště.
Přátelé fotky v galerii se mi nepodařilo popsat a proto přikládám alespoň toto info : v rámu č.1 je prezentace penzionu Radium Palace, / v rámu č.2 je 2x foto penzionu Běhounek, několik záběrů z Městského muzea , brána do zámeckého parku v Ostrově a první foto Jáchymova shora / v rámu č.3 protestantský kostel Sv.Jáchyma a Sv. Anny, radnice, arkýř muzea / v rámu č.4 Popovská vyhlídka a obří stromy / v rámu 5 jsou tři fota ze sklepu domu č.1516 s žílou stříbrné rudy, výhled z Klobouku a důl Svornost / v rámu č. 6 moje maličkost po zdolání výjezdu na Klínovec
Etapa 3. – Plesná
Ahoj lidi. Dnešních pár slov o naší třetí etapě bude hlavně o muzeu v Plesný.
Etapa se jela v neděli 30.4. a na startu se sešlo dvanáct parťáků. Už to je pro mě velký úspěch. Tolik lidí růžový sad dlouho nezažil, soudím. Vyjíždíme známým směrem na sever, na Žirovice a když už jsme na asfaltu tak zezadu přiletí bílý auto, vedle nás zatroubí a u mýho lokte nebylo víc než padesát centimetrů. Zapamatuji si z jeho spz čísla 21 a 31. Víc bohužel ne, nebyla dobrá kapacita paměti. Sjedeme kopec v Žirovicích , dole hodím pohled doleva a co nevidím : za plotem stojí bílý auto ! Nedalo mi a zajel jsem tam, čísla nelhala. Oslovením „mladý pane“ jsem začal velmi slušně. „Proč jste jel tak blízko od nás a houkal až vedle nás ?“ ptal jsem se. Jenže on nic nechtěl slyšet “ Vy jezdíte vedle sebe ! Jste roztažený po silnici ! Já taky jezdím na kole, ale ne takhle a tak to učím svoje děti !“ vypadlo z něho. Já jsem přidal ještě jedno kolo diskuse : „Vy o ježdění na kole v partě zjevně nic nevíte a z toho co jste předvedl na silnici je mi jasný, že cyklisty rád nemáte a jste zlý řidič.“ Až v té chvíli jsem si všiml hezké mladé paní a dětí o kterých mluvil a to mě umravnilo. Na jazyku už bylo připraveno „Jste debil a cyklista na hovno …atd.“ Místo toho jsem nasedl a pronesl „Vyhýbejte se nám, jezdíme tu často !“ Vydýchával jsem to až k hradu v Rybníku.
Zastavení na hrázi u rybníka jsme využili pro dofouknutí kol Zdenky a to kompresorem z výbavy Thálie. Bravo. Další zastavení bylo na mostu u naší chalupy a pak už směr les nad Skalnou a Plesná. Cesta byla suchá, místy mokrá a výjimečně i blátivá. Plynule vyjedeme kopec za lesem , pak sjedeme dolů a jsme na místě. Před bývalou textilkou. Ten přídomek „bývalou“ dnešní budově sedí, protože z obrovské budovy plné oken zůstalo jen přízemí a na obou rozích budovy dvě věže do výšky čtyř pater. Parkování je ve dvoře, velice rozsáhlém, vybetonovaném, výškově v úrovni prvního patra pohledem z ulice. Co člověka musí zaujmout je ohromně vysoký komín. Dá se o něm mluvit v superlativech, jako krásný, lesklý, nepoškozený atd. Tvůrci venkovní expozice muzea nemysleli na parkování většího počtu kol a výsledkem je nedůstojné projíždění mezi plastovými panely s fotkou a popisem osudu lidí, kteří v tomto kraji prožívali hroznou dobu před i po konci 2. světové války. Vnitřní expozice si zaslouží ještě jednu návštěvu a to hlavně kvůli trpělivému shlédnutí všech videí, které jsou na různých místech promítány. Panelů na stěnách není mnoho, chtělo by je celý přečíst. I tak jsme pochopili smysl tohoto muzea, který v jakékoliv podobě máme předávat našim mladším generacím. Ruská válka na Ukrajině se v mnohém podobá té minulé.
Cena vstupného pro naší generaci byla tak nečekaně malá, že jsme museli se zbytkem peněz zajet do Chaloupky mladýho Kircha ve Skalný. Po silnici to byl rychlý přesun. Za celé odpoledne nebyla zastávka na pití, resp. byla, ale nebylo co pít. Až tady a hned Bernard dvanáctka. Byl neskutečně dobrý, stejně jako obří řízky, které tuto hospůdku proslavili nejen u nás. K tomu rodina Kirchů vládne dokonale egerlandštinou a tak nabalovala generace starších sousedů . Do Drahova jedeme ještě všichni pohromadě, ale do Chebu už jen čtyři i s Jíťou. Zase to bylo docela rychlý a asi proto, že dříve se koně domů rádi vraceli. Že bychom to měli po nich ? Celkem 51 km.
Ještě zvažuji přidat jeden odstavec, který bych pracovně nazval „pohled do přírody“ a nebo taky podle toho kam nejčastěji míří náš zrak během jízdy -„pohled na krajnici“ . Tady bych upozorňoval na právě kvetoucí kytičky nebo stromy , ale taky na vývoj porostů našich polí a pod. Opravdu mi nejde o univerzitu třetího věku ani zdaleka. Ostatně Vy máte tu konečnou variantu jak s takovým textem naložit ve svých rukách. Číst a nebo nečíst. Tak například letos se mi zdá, že je více než jindy Hluchavky nachový. Ta bílá se očima lépe hledá, ale zatím je jí málo. Předjarní období bylo plné Orseje jarního, žlutě kvetoucí kytičky, na vlhčích místech. Podběl byl opakovaně decimován mrazíky a tudíž je ho málo. Zato Smetánka lékařská, ta naše pampeliška je v plné kondici. V přírodě to tak je a bude, že jeden rok má pré tento druh a jindy zase jiný ! V těchto dnech se naše oči raději zvedají od pangejtu vzhůru, protože kvetou stromy – švestky, třešně a brzy se přidají jabloně. Hrušky jsou taky krásný ! Na zemi se těším na Jestřábník oranžový a nebo žlutý. Bude ho dost, soudě podle narostlých přízemních růžic listů. Největším štěstím pro tento odstavec by byla Vaše chuť doplnit sem svoje pozorování a taky upozornění pro ostatní. Na to už máme Cyklopartu. Vůbec bych byl rád, kdybyste děvčata dál na Cyklopartě ukazovaly svoje fotky z etap a komentáře. Já se budu věnovat té archivní podobě naší činnosti – t.j. webu Cyklodusak.cz
Byli : Vlasta, Petr, Jarda, brácha, Ivča, Jitka, Thálie, Karel, Zdenka, Emaruš, Michal a já. Těším se za dvacet dní. Zdraví Pepa D.
Interní chvíle.
Interní chvíle.
O tom proč jsem se dostal na Internu v Chebu ví každý, ale o tom co jsem tam prožíval ví jen málokdo. Proto tento fejeton.