Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Zpráva z etapy č.13/16 – klášterecká
22.8.2016 | 
Autor Přátelé, v pozvánce na tuto etapu jsem uvedl, že to bude pěkný a teď přidávám, že taky docela náročný. Je druhá polovina sezony, dost jsme toho najezdili, tak proč si nedovolit zařadit něco nového, objevného. To se tedy stalo !
Ráno na nádraží jsme byli všichni včas v počtu osmi. Mohlo nás být devět, ale Jiřce se po … pes a tak musela zůstat doma. České dráhy je pojem. Na jedné straně narazíte na moderní, on.line, způsob nákupu jízdenek a místenek a na druhé straně na nádražích chybí jedno prkno po kterém by se vodily kola nahoru i dolů. Samotné svezení vlakem byl zážitek velice příjemný a určitě opakovatelný. Za 1.5 hod. jsme v Kadani – Prunéřově. Cyklostezka nás nejdříve dovede na panelákový okraj města a pak ulicemi k městské bráně a na náměstí. Slunce rozsvítilo opravené fasády a zvláště radnice se svojí bílou věží a blízkým morovým sloupem jsou vděčným modelem pro každou novou fotku. Celé náměstí lze pozorovat od cukrárny „Staré časy“, což jsme taky udělali. Následovala prohlídka radniční věže s průvodcem. Jsou důkazy, že věž postavili už na konci 14. stol. a od začátku 16. stol má ochoz, cihelnou štíhlou helmici na hranách zdobenou hliněnými kraby. Před 14 dny byla dokončena oprava věže a my jsme měli to štěstí jí navštívit mezi prvními. Pojďme do Katovy uličky. Je dlouhá 51 m a na nejužším místě má 66.1 cm. Je tedy tou nejužší uličkou v celé ČR a má na to certifikát od agentury Dobrý den z Pelhřimova. Při troše šikovnosti by se dala projet na kole a lépe se tak vyhnout psím zbytkům. Ignorantství páníčků nezná mezí. Ulička končí na hradbách, krásně opravených, kde z jedné kapličky na nás shlíží socha ženy se třemi ňadry. Tomu se říká rarita. Od řeky je na město moc krásný pohled. Na příště nám zůstala návštěva františkánského kláštera, jako nejcennější památky, kterou Kadaň má. Jedeme dál po CS Ohře s číslem 6.
Řeku lemuje nepřetržitá chatová osada. My se ale musíme více věnovat výběru vhodné stopy, protože povrch cesty je hodně mizerný. Místní nám mohou jen závidět náš úsek této dlouhé cyklostezky, která končí až v Litoměřicích. Jsme v Klášterci a zajíždíme rovnou na oběd do restaurace Peřeje. Posezení probíhalo vesele a chutně. Zavolal jsem majiteli místních sadů, který nám povolil prohlídku jeho panství. Viděli jsme jak starší výsadby z roku 2009, tak i ty úplně nové, švestkové a třešňové. Jablečné plantáže jsou již nějaký čas zasíťované (ochrana proti kroupám) a nás to svedlo k projížďce tunelem, který tvoří vždy dvě strany jabloní a strop je síť. Vítr tady má úplně jiný zvuk a stromy obalené plody jsou krásnou fasádou. Jablka a hrušky z těchto sadů budete mít celou zimu k dispozici u nás v bramborárně. Také v tomto městečku nám zůstalo něco na potom. Je to především zámek šlechtického rodu Thunů. Nedávno jsme se s tímto jménem setkali i v Rakousku. Na zámku někdy uvidíme rozsáhlou expozici porcelánu z různých období. Taky okolní anglický park je krásný, plný vzácných dřevin.
Nejdelší úsek našeho výletu máme před sebou. Stezka pomalu a pořád stoupá až nás zastaví „Na vyhlídce“. Představte si skálu bez zábradlí kam si sedají ti nejodvážnější turisti a nechávají se fotit. I my máme z tohoto místa fotky Ivči a Michala. Pak se stezka vrátila na chvíli k řece aby se vzápětí, v obci Okounov zvedla hodně vysoko a dál si s námi pohrávala nahoru, dolů . V Kyselce se schylovalo k přeháňce, ale tak slabé, že doba oblékání pláštěnek byla delší než vlastní déšť. Ve Stráži nad Ohří jsme zase dole na řece, ale jen na chvilku. Cesta se zvedne, asfalt končí a dál jen hrubá polňačka s kameny a několika výšvihy. Když to bylo s cestou úplně špatný, tak byla vedle po louce vyjetá ruská cesta, nová stopa. Louka se prudce zvedá, stopa je hodně šikmá, kameny v Jitčině batohu to táhne dolů a Jíťu vezmou sebou. První a poslední pád se obešel bez následků. Vedl ale k poznání, že ty naše sběratelky šutrů jsou schopny na sebe naložit neuvěřitelný náklad, který ohýbá klíční kosti. Ty Jíťo, odkud byly kameny co jsou v základech Vašeho baráku ? „Kopkova cesta“ končí, sjíždíme do Jakubova okolo bývalé , výborné hospody. Ve Velichově je třeba odbočit na Ostrov a to se na druhý pokus podařilo. Několikakilometrový kopec je náhle přerušen značkou „Slepá ulice“. No toto ! Sjedu raději kousek dolů a ptám se paní „projedeme to ?“ Ona „Jakpak by ne, tam jezdí i auta !“ Tak proč ta značka ? Nahoře se sjedeme s Michalem a po krátkém sjezdu jsme v Ostrově na nádraží. Do odjezdu vlaku je to 40 min. ale nám se pryč nechce. Ostatně kde jinde na malém nádraží uvidíte otevřenou hospodu ? Snad přežije nastupující éru registrační kasy a těch pár místních chlapů a občasných cestujících se bude mít kde zastavit na jedno. Nakládáním kol zdržíme vlak o pět minut. Celou cestu se potom displej omlouvá za zpoždění zaviněné „vyšší frekvencí cestujících“.
Byl to moc hezký, náročný výlet. Byl : Laďa, Ivča, brácha, Jitka, Kika, Maruš E., Michal a já. Franťáci mají 62 km a spoustu zážitků. Mějte se hezky . Zdraví Pepa D.
Publikováno v 
Tagy: 
Zpráva z Zell am See .
Přátelé, nabízím Vám krátkou zprávu z cesty do Rakouska , autobusem s cestovkou Ivana Čížka ve dnech 2.8. – 7.8.2016. Od nás jelo šest žen + 1.
Hned po příjezdu do hotelu jsme se vydali na okružní cestu kolem jezera. Cyklostezka brzy skončila a bylo třeba jet po silnici. Vedoucí zájezdu sice deklaroval, že se jedná o silnici bez provozu, ale skutečnost byla úplně opačná. Po projetí asi tří km musím konstatovat, že pan šéf chtěl asi říci, že šofeři jsou tu klidní, žádní troubové a proto na cyklisty vůbec netroubí. Jsme opět na stezce a tady začínají zážitky. Nejdříve si smočíme nohy na pláži a pak pomalu vjíždíme do lázeňského města Zell am See, které proslavil už císař Franz Josef se svojí Sisy. Ta prý tady běhala po kopcích pěšky, když ostatní honorace se vozila v kočárech. Náš první dojem je ale úplně jiný. Ulice i předzahrádky jsou plné obyvatel z muslinské části světa. Z otočeného šátku zvaného burka na nás hledí jen černé oči starších žen, kdežto ty mladé ukazují obličej s nánosy krémů a brutálně zvýrazněného obočí. Mladí muži chodí evropsky. Je jich hodně až moc. Napoprvé nás napadá, že se jedná o emigranty, ale chyba lávky. Jsou to ti bohatí, kteří do města přinášejí zisky hoteliérům, obchodníkům, restauracím, které dříve měli z evropské klientely. Ta ale už tolik nejezdí, protože se tu nechce potkávat s touto klientelou a točíme se v kruhu. Místo abychom se dívali po hezkých domech, výlohách obchodů, tak stále náš zrak upoutávají ty uhrančivé černé oči, které měla Viktorka. Lovím v paměti vědomosti o tom, že tyto ženy se nefotí a když tak se souhlasem pána a potajmu se snažím udělat tu a tam fotku. Hned jsem byl přistižen , zlým pohledem odměněn a přestalo mě to bavit. Naše zkušenosti se soužitím s těmito lidmi jsou nijaké a proto nám to přijde až příliš exotický, nenormální. Jedeme do hotelu, máme večeři. Tedy spíše první kolo hovězího plátku s uho a velmi mizernými bramborami. Zítra a pak ještě se to bude opakovat a když dojde na vepřový tak to bude ještě horší. Za málo peněz málo muziky, říkaly naše babičky a já bych v tom hledal příčinu mizerné kuchyně. A vůbec : oni ti rakušáci ani žádnou kuchyni nemají ! A je to !
Je druhý den a autobus nás odveze padesát kilometrů ke Krimelským vodopádům odkud pojedeme sedmdesáti kilometrovou etapu zpět. V číslech je rozpor a tak vysvětlím pro ty co s námi nebyli – cyklostezka se kolébá z jedné strany údolí na druhou a spojuje městečka a kavárny při cestě. Vodopády jsou to úchvatný, impozantní. Voda padá ve třech stupních 380 m hluboko. Diváci tohoto divadla mají k dispozici přírodní balkony ze kterých lze pozorovat, poslouchat i vodu fotit. Výstup po stezce Wasserfallweg je hodně náročný a to máte před sebou zmíněné kilometry. Už myslím na kafíčko na statku blízko vesnice Sulzau. Je po poledni, slunce pálí a my jsme tady. Po celý zbytek této dovolené jsem neměl lepší dort než tento : jogurtový s malinama ! Pod slunečníky se hezky sedí, ale čekají nás další zážitky tak honem za nimi. Ivča hlásí, že bude mít každou chvíli najeto 1000 km. Napětí roste, brzdíme, stavíme, frťana dáme a taky hodně fotíme, vždyť je to událost. Pozoruji okolní louky, pečlivě sklizené a na svazích protkané proužky keřů a stromů, které se svým stínem dávají zelené krajině jiný odstín. Je to prostě nádherný. V polovině cesty zajedeme k našemu autobusu natankovat vodu a pouštíme se do druhé poloviny etapy. Údolí se postupně rozšiřuje a nám se ztrácí ten bezprostřední kontakt s oběma stráněmi. Okrajem Kaprunu jen proletíme a jsme u hotelu v městečku Bruck. Na mostu přes řeku Salzach je nultý km „Grossglockner Hochalpenstrasse“ na kterou se těším. Máme před sebou druhé kolo večeře. Večer si ještě vzpomínám na selku, která chodí za lisem a hráběma sbírá to nepatrné množství sena co na louce za strojem zbylo. Pak přijde domů uvařit večeři, zaopatřit děti a na ty ještě nenarozený už jí nezbývá chuť ani síla. To u nás žádný selky nemáme , zbytků sena si nehledíme, taky proč když balíky stojí celou zimu venku a ještě na to dostaneme dotace.
Je tu další krásný den . Autobus nás proveze Kaprunem a vysadí na parkovišti kde se nás ujmou místní pendelbusy a tunelem nás dovezou na velmi zajímavé místo. Je to dolní stanice největší výtahové plošiny v Evropě. Odhaduji, že se na ní vejde tak dvě stovky lidí, kteří s vyděšeným pohledem pozorují okolí a hlavně dvě lana, která táhnou otevřenou plošinu strmým svahem nahoru. Za pár minut jsme vyjeli o 431 m výše a znovu nasedáme do autobusu. Ten projede osmi tunely a kolem dolní přehrady Wasserfalboden nás vyveze o dalších 400 m výše k přehradě Mooserboden. Obě přehrady zadržují 160 milionů m3 vody a ročně vyrobí na 400 mil. kWh proudu. Za tři čtvrtě hodiny jsme ve výšce 2040 m a začíná naše toulání po přehradě. Společné focení nebere konce. Horní přehradu tvoří dvě obloukovité hráze, uprostřed vetknuté do špalku skály . Ta se jmenuje Höhenburg a má vyhlídku ve výšce 2108 m. Jdeme tam a to je teprve paráda. Obě vodní plochy jsou jak na dlani. Horské svahy padají do vody a při hladině ukazují, že nádrže nejsou zcela naplněny. Fotky jistě vystihnou toto místo lépe než slovní superlativy, kterých bych se teď musel dopustit. Stálo to za návštěvu a my pojedeme dolů. Sedáme na kola a pěkným prďákem spadneme ke Kaprunským lanovkám. Stojí tady památník obětem požáru lanovky z 11.11.2000. Mezi 155 lidmi bylo i několik Čechů. Dráha po které vagon lanovky jezdil je beze stopy odstraněná a také horní oblouk vjezdu do skály je pozorovatelný jen bystrým okem. My se dál pouštíme kopcem dolů vedeni cyklostezkou, která nás dovede nad soutěsku Sigmund Thun. Pohled na ní z mostu nám musí stačit ke zjištění, že se jedná o dřevěný chodník chycený k jedné, či druhé straně skalní průrvy pod nímž padá voda. Mnohem větší soutěskou jsme měli projít další den, ale kvůli nepřízni počasí se to nepovedlo – viz. dále. Jsme v Kaprunu a lehce nacházíme místo na kafíčko. U Turka to bylo. Tam si poprvé necháme vysvětlit proč šálku kávy říkají „verlängerte“. „No protože tomu tak v Rakousku říkají“ pravil Turek a nechápavě odešel. Nezbylo než si to vysvětlit po svým – „prodloužené“ bude proto, že včera ho uvařili a dnes ho pijeme. Hlasitým smíchem jsme se odměnili za tento nápad. Když už jsme odjížděli tak jsem si všiml, že městem kráčí pár koní s bryčkou a za ním dlouhá šňůra aut přes celé město. Troubení jsem neslyšel.
Třetí den pobytu bývá krize. Tak posuďte sami. Už od noci leje, snídaně je stále stejná – žádný vzor pro Menclovi – je zima, ale co naplat program zájezdu je neúprosný a tak jedeme do St. Johanu. Cestou nám Ivan vypráví jak je okolo spousta svahů, vleků, sjezdovek ,propojených pod jeden skipas, po kterých můžete jezdit nejen z kopce, do kopce, ale i za kopec. Do toho je hlášeno akutní čůrání. Jdu tedy za Ivanem, probírám s ním vážnou situaci, chci otevřít záchod a na to šofer : „No to ne !“ „Zastav teda u pumpy !“ chci po něm. On : „Tady žádná nebude“ . Já : „Tady je, stop !“ Autobus staví a hned je vidět , že požadavek to nebyl jediný. Proč to píšu ? Protože mě to zlobí ! Čtyřicetpět lidí jsou rukojmí jednoho řidiče, který se přece nebude starat o WC, když tu jedou Češi. To jsou chvíle kdy mi přijde, že ta naše revoluce byla úplně zbytečná. Pořád vládnou nad lidmi ti co vládnout nemají. Tak už dost a nebo z toho bude projev hajzlbáby, tedy dědka. Stavíme na parkovišti, stále leje a kam myslíte, že míří většina z autobusu ? K místnímu WC. Městečko procházíme rychle se zájmem o kafe. Je tu Illy značka a jsem tam. Mladičká servírka nejdříve vyslechne pár německých slov českého turisty, nevydrží to a praví : „můžete po česky“ a je vyhráno. Na náměstí jsou stánky s dobrým zbožím, domy jsou hezky malovaný a to bude tak všechno co si o této přestávce pamatuji. Jedeme zpět a Ivan, aby lidi zabavil, tak tvrdošíjně popisuje stezku po které bychom jeli kdyby nepršelo. Čím dále v autobusu sedíte, tím mají tyto informace menší smysl. Jemu se to povídá když vidí přes čelní sklo ! I tu procházku soutěskou jsme vzdali, protože aby byla voda shora i zdola to by bylo opravdu moc. Postupně přestává pršet a je operativně nabídnutý výlet do Zell am See. Prý na dvě hoďky. Naše děvčata se vracejí s novým zážitkem. Když tři zasednou v pizerii a objednají si jednu pizzu, jednu polévku a jedno kafe tak jim číšník sdělí, že jsou v restauraci kde musí každý jíst. To holky nadzvedlo, nic si nedaly a ještě mu pohrozily ukazováčkem. To gesto s prostředníčkem prý neznaly. Škoda ! K večeři je tvrdá vepřová kotleta a ty brambory co byly vařený před týdnem a bylo je třeba opéct. Talíř dozdobila grilovaná zelenina, která prošla požárem grilu. No nebyla tohle všechno jedna krize ?
Je tu sobota, pro nás „Den D“. Konečně se pojede na „Grossglockner Hochalpenstrasse“ jak zní její oficielní jméno. Do dnešní podoby se stavěla od dávných dob císaře pána. Jak už jsem zmiňoval silnice začíná na mostu v Brucku odkud je to 14 km k mýtu ve Ferleitenu ve výšce 1145 m. Tady jsme vyložili kola a devět lidí z autobusu bylo připraveno vydat se dál na kole. Mladší ročníky zůstaly sedět. Za dva euráče jsem koupil lístky na měření času, holky se ještě na poslední chvíli seznámili s mladíky co jeli taky ,ale na „silničkách“ o celých 10 kg lehčích než naše kola a mohli jsme se rozjet. Do údolí bylo vidět ještě nějakou dobu a pak se všechno zalilo mlhou, projížděli jsme mračna. Nepršelo z nich a nebo jen málo a to bylo velmi pozitivní. Stavěli jsme dost často, povzbuzovali jsme se a hledali záběry, které nás vrátí na cestu kdykoliv si doma vzpomeneme. Viditelnost stále klesá až se ustálí na nějakých sto metrech. To je pro vnímání okolí málo, zvláště pro ty z nás, kteří jsou tu poprvé. Někde v polovině kopce potkáváme autobus našich. Bylo to v místech kde jsme ho před sedmi lety potkali taky a tehdy pršelo. To jel Kája, Janďák, brácha a já. Jejich výkon s informací o věku zmínil Ivan cestou do mikrofonu jako naprosto výjimečný a že žádná jiná parta s tímto věkovým průměrem tam od té doby nejela. Každý , jen tak pro sebe, pozorujeme graf na displeji. Vydrží, nevydrží baterka? V místech „Čarodějnické kuchyně“ , jak se to tam jmenuje, začíná graf ubývat a k tomu se z našeho mini pelotonu začíná ozývat „musím dát čtyřku, už nemůžu“. Nejde to k sobě, ale vůle ke zdolání kopce zůstává. Kolem leží sníh co tu včera napadal a dnes nemůže roztát protože je mu zima. Autobusák prozradil, že naměřil 7 st a vítr k tomu z toho udělal pocitovou teplotu na nule. „Holky tady to ještě není, to je odbočka k Alpimuzeu“ volám do větru. „Teď ještě chvíli budou louky a jsme tam“, ještě tak kilák“ . Sám se zdržuji focením a děvčata už jsou na křižovatce kde je na ceduli doleva „Bike point“. Přijedu k nim a musím konstatovat :“ to je nějaká reklama pro hospodu , my musíme ještě výš, protože tam je časomíra“. Jely, holky jedny šikovný. „Bože jak já jsem na ně pyšný !“ Vymyslel jsem takový blázinec, oni do toho šly a teď jsou tady, ve výšce 2 428 m, po 12.5 kilometrech. Chce se mi je objímat, ale na to není čas ani nálada. Je hrozná zima, musíme do tepla hospody. Na sloupu visí píchačka na lístky co vezeme sebou. První lístek vkládáme a ono nic. Druhý to rovnou sežere a nevrátí. Bušíme do toho, ale výsledek je stále stejný. Z pěti lístků to vrátilo jen dva. Jedeme do hospody ! Vedou k ní schody a je jasné, že naše kola musí zůstat dole. Ani je nezamykáme a jdeme si sednout. Vedle sedí dva mlaďoši od nás . Je nám veselo a uvnitř jsme nesmírně šťastný. Myslím, že to tak můžu i za holky napsat. Už nám není zima, vůbec nechvátáme, jíme teplou polévku a tu najednou za okny je na sněhu vidět slunce. Vyběhneme ven, fotíme se jako o závod, protože ta chvíle byla dost krátká. Ještě si koupíme pamětní samolepky na rám kola , navlečeme na sebe všechno co máme a pojedeme dolů. Prsty musí mačkat brzdy a strašně u toho mrznou. Když už zase vyjedeme z mraků, tak i stavíme. Nějak se nám z toho kopce nechce. Při jedné zastávce přijíždí klučina, neměl ani 30 kg, mazácky odpoví na naše povzbuzování a jede rychlostí chůze dál. Poslední úsek sjezdu k mýtu si užívám, pouštím obě brzdy a kolo se ve chvilce řítí 70 km rychlostí. Ještě, že máme kvalitní brzdy ! Dole si necháme vytisknout počítačem dva diplomy a o třech dalších jdeme jednat do kanceláře. Prim tady hraje Ivča. Razantně klukovi vysvětlí, že ten krám nahoře nám ty lístky sežral, on nic nenamítá, zavolá kolegu, ten si od nás nechá napsat jen jména a časy na kus papíru, před námi to naklepe do počítače a diplomy jsou na světě ! Skvělé a jaký to pokrok, vždyť my jsme před sedmi lety tam strkali promočený lístky a taky to nefungovalo, jenže dole chtěli 5 E za dodatečné poslání. Cesta dolů pokračuje mírným sjezdem do městečka Fusch. Pod zasklenou pergolou si dáváme kafíčko a plni euforie se náramně bavíme. To bylo nejlepší kafe celé dovolené. Stezka nás dovede až k hotelu. Večer, když jdeme na jídlo tak před hotelem stojí mladý chlap z naší výpravy, čeká na naše děvčata aby jim mohl blahopřát k dnešnímu výkonu. To ostatně udělal i Ivan v jídelně. Však si to taky zasloužily! Dnes je tzv. „Svátek kuchyně“ kdy všichni jdou až ke kuchařům a jídla si berou přímo z pekáčů. To byla ta nejlepší večeře.
Je neděle, čas návratu domů. Bylo by ale škoda spěchat když se projíždí Solnohradskem s mnoha krásnými jezery. Autobus nás vysadí u Offensee a Ivan rychle nachází místo pro společnou fotku výpravy. U jezera je klid, chládek a studená voda i když Jiřka, která jí po kolena zkusila, říkala něco jiného. Místo u vody jsme bohatě využili k dalšímu focení a už se vydáváme do údolí. V městečku Ebensee je právě poledne, hospoda plná a my musíme dál kolem velkého jezera Traunsee až do Traunkirchenu kde na malém náměstí je ta pravá chvíle na oběd. Poslední úsek k autobusu je cyklostezka vedle silnice z jedné strany a jezera z té druhé. O půlnoci jsme v Praze a ve tři jdeme spát jako po velkém tahu.
Dávám tímto na vědomí, že na Korsiku jedeme v termínu 26.5. – 4.6.2017.
Zpráva z etapy č. 12/16 -buřtová
Přátelé, v celém českém království pršelo, jen u nás ne. Původně jsem postavil etapu tak, abychom se odkudkoliv dostali domů včas až zmokneme. Nakonec to nebylo nutný a tak jsem operativně trasu prodloužil. Nejdříve jsme se zastavili na silnici na Břízu kde Jíťa přesně vyznačila 1 km. To byla pomůcka pro cejchování našich tachometrů, protože diskuse o tom kolik kdo má ujeto během etap se nedařily. Snad to pomohlo a už víme jak jsme na tom.
Sjeli jsme na Břízu a já měl velkou chuť jet dál na Pomeznou a dál na Ratsam. Jenže ! Když jsem nahlas zvážil, že ráno ještě pršelo a před tím taky hodně, že v noci na úterek nás sedm jede do Rakouska, že tam musíme mít kola čistý tak mi z toho vyšlo, že po jedeme na Pomezí přímo. Když už tam jsme a obloha je stále hezčí, tak jsem operativně rozhodl o prodloužení naší cesty a to do Schirdingu. Tam je ovšem sedmikilometrový kopec, proto jsem Vlastu ujistil, že jí tam vytlačím, když mám takový nápad. Povedlo se to ! Zuzka, Líba a Petr jeli bez motoru a nádherně . Za kopcem naše cesta uhnula vlevo a hned na okraji lesa je místo, kde je dobré zastavit . Pod dřevěným přístřeškem tady stojí kamenný sloup k němuž se váže tento příběh co nám vyprávěl Walter.
Byl začátek osmnáctého století když obchodník Johan Adler putoval do Chebu. Zastavil se v hospodě v nedalekém Münchenreuthu. Spřátelil se s děvčetem, které tam pracovalo a samozřejmě, že neušel pozornosti pobudů, kteří tam taky byli. Jeho plný měšec byl jistě velkým lákadlem pro tyto lapky. V nastalé noci dobré děvče varovalo pana Adlera a co víc, postavilo mu pod okno žebřík. Jemu nezbývalo nic jiného než zmizet. Jenže ho prozradili psi a nastal běh o život. Adler běží a přemýšlí o svém konci, modlí se k Bohu a slibuje, že když pro něho všechno dopadne dobře tak tady postaví děkovný sloup. Za ním se ženou psi a teď přichází ten zázrak. Psům přeběhne přes cestu zajíc, oni se vydají za ním, zloději ztratí stopu a pána nenajdou. Proto tady stojí tento sloup. Ještě se úplně neví jestli tento pan Adler byl nějak příbuzný s Adlerem, který zakládal Františkovy Lázně. Každopádně se dá tvrdit, že jednání tohoto pána s císařem Leopoldem o založení lázní se vleklo, císařpán zemřel a je ho nástupcem se stal František. Proto se naše lázně jmenují tak hezky. Představte si, že by se jmenovaly Leopoldov nebo tak nějak. Ještě jedna maličkost, ale k popukání se tady udála. V příkopu bylo dost malin a tak se někteří chtěli napást. Když nastala chvíle odjezdu tak Hanka zjistila, že je skoro celá posetá malými kuličkami. Přítulníček tomu děvčata říkají. Jíťa reagovala rychle :“ hele dyť ty si celá zasemeněná, koukej se tady odsemenit ať mi to netaháš na zahradu“ No to byl řev !
My teď sjedeme do Pechtnersreuthu, vystoupáme na přechod a už se na nás dívá věž vysílače na Sv. Anně . V éře kdy režim neměl rád svatý, tak se tento kopec jmenoval Zelená hora. U cesty je spousta třešní – ptáčnic, ale dobrých. Slávek se snaží všechny nakrmit, sám tady se cpe , jenže ouha. Je alergický na třešně a začíná se dusit. Nabízím mu rychlý přesun do nedalekých Hájů kde bydlím a mám něco na alergii. Zvládli jsme to . I když to o sobě ví, přesto chuť byla silnější. „Lepší odstonat, než odpustit “
Už jsme všichni u Jitky pod pergolou a tady je třeba si uvědomit, že zázraky se dějí i dnes, protože přihlášeni na tuto sešlost byli dva a sešlo se nás devatenáct. Kika to musela tušit, když upekla rovnou dva plechy borůvkovýho koláče výtečné chuti. Já ještě stihnu říci to nejzákladnější k naší cestě do Zell am See a už se zábava rozbíhá na plný pecky. Jiřka sytým hlasem někoho kárá a odděluje slabiky takže to zní asi takto „Ne pí čo ve če“ . Tak si můžete sami hledat to správné slovní spojení. Nebo když se blížila chvíle kdy se rozdávali výtečný odravský buřty s láskou ugrilovaný samotnou hostitelkou tak se někdo ptá „Berane kde máš talířek ?“ On vykřikne „Já nechci, já mám s Beranicí !“ jenže ona se nedá : „Ne vem si svůj nebo mi zase všechno sežereš“. Bylo i jinak veselo, třeba když Vlasta vyprávěla jak na nějaké minulé etapě chtěla usednout k odpočinku do stínu a tam přehlédla kravský lejno a sedla do něho. Jezdila pak zadkem po trávě dokud se toho hlavního množství nezbavila. I na jiné události jsme vzpomněli. Třeba, že marodí Láďa porcelán, protože spadl z kola. Všichni Tě moc zdravíme a dej o sobě vědět !
Příští něděli etapa společná nebude, ale za dní už ano. Tak do té doby jen to dobrý Vám přeje Pepa D.
Zpráva z etapy č. 11/16 – cibulková
Přátelé moji, to byl zase mazec ! Už několikrát za sebou jsme pořádně zmokli. Tentokrát se to Karasovi z televize povedlo. Předpověděl pro náš kraj bouřky s přívaly vody a ono se mu to splnilo. K tomu ještě vysvětlil co je to dusno z pohledu počasí, když my všichni známe spíše dusno z pohledu rodinného soužití. Takže se jedná o tlak vodní páry v min. výši 18.8 hektopascalu což nastane při teplotě 28 st.C. a vlhkosti vzduchu 50 %. Jsou to ty minimální hodnoty pro vyvolání tohoto jevu, který opravdu, ale opravdu nemáme rádi. Jak to všechno bylo ?
Odjeli jsme auty do Lubů kde byl start této etapy. Nabrali jsme směr Sokolov , kolem bývalého významného areálu živočišné výroby Opatov . Na pastvinách se tu místo krav prohánějí daňci, řádně oploceni do obory. Stádo dospělých kusů drží pohromadě a po očku nás pozoruje v bezpečné vzdálenosti. Na kopci nás odbočka vpravo zavede na místo s hezkým výhledem do kraje, dál pak na kopec Strážiště a Ptačinec aby po několika kilometrech zastavila na křižovatce cest u velké hájovny, kde už jsme nedávno byli. Teď už jen sjet dolů do údolí Libockého potoka a zastavit na místě kde kdysi stávala Skelná Huť. Dál nás povede CS 2183, pěknou lesní cestou, pořád trochu do kopce, který ani nevnímáme ,protože všude kolem, na dosah, je spousta lišek. Jíťa jako pilná hospodyňka, tu a zase tam pro lišku do lesa skočí a sbírá a sbírá až je toho plná igelitka a kdyby les nekončil tak by sbírala dál. Ona jistě ví co je dobrýho. Nesmím zapomenout na místo, kterému jsem dal přízvisko „divadlo“. Vpravo od cesty vykáceli lesáci několik vysokých smrků a otevřeli tak pohled na stráň porostlou menšími až malými smrčky a modříny. Mezi nimi pár velkých buků. Tato nová výsadba je pak z obou stran ohraničena vzrostlými stromy. Vzniklo tak „hlediště“ a my stojíme na lesním „jevišti“. Nám všem se to tak jevilo. Krásné místo. Stojí za to se tam vracet a pozorovat, jak nám malí diváci rostou.
Jsme na Studenci. Přímo před námi je „Přírodní památka“, malý rybníček jehož hladinu z velké části pokrývá Ďáblík bahenní, silně to ohrožená, vzácná rostlina. Kvete bíle, květem podobným na Kalu. Tady to uhneme doprava a zamíříme k rozhledně Cibulka. Po dvou km nás šipka odvádí do lesa, cesta trochu stoupá a když už vycítíme, že jsme na kopci, tak vlevo od nás je skupina obrovských buků vysázených do kruhu. Mezi nimi, skrytá pod větvemi, stojí „Černá kaplička“. Ve tvaru jeskyně ji tady postavili dva muži v letech 1915 – 17 z vysokopecní strusky, proto dostala jméno černá. Laďa hned vyzkoušel kazatelnu, viz. foto, a baterkou se snažil osvítit naše duše. Ještě stojí za zmínku, že proti oltáři je několik řad dřevěných lavic vyrobených z kmenů, které krásně doplňují toto hezké místo. K rozhledně musíme ještě kousek dál. Není tedy na úplně na Šibeničním vrchu, ale 11 výškových metrů pod ním proto, aby bylo vidět dolů do Oloví. Další chytrý nápad na cestě. Věž je ocelová, vysoká 29 m se 129 schody. Výhled nám vylepšuje poslední slunce dnešního dne, protože od té chvíle jsme ho už neviděli. Na severovýchod od nás je Nejdek, vidíme tam bouřku a až večer ve zprávách se dovídáme, že tam spadlo 70 mm, t.j. 70 litrů vody na každý m2. Nás to v této chvíli ještě nechává v klidu, ale mě to nutí etapu trochu napřímit a dostat se do Kraslic ještě před deštěm a pak se uvidí. Sjeli a sešli jsme proto po kamenné cestě 850 m dlouhé a o 130 metrů níže kde je asfaltka do Oloví. Tam u pumpy si dáme kafe z automatu a frčíme dál. Nedělní provoz na silnici je pro nás příznivý a my jsme brzy u hospody Severka v Kraslicích. Jídlo je dobré, pan Mencl by jim dal tak 2- a to hlavně za mojí hotovku. Přiznávám, že dát si hotovku ve tři odpoledne není úplně dobře, protože má dost času vyschnout.
Začíná poslední úsek naší cesty a „zatím dobrý“. Laďa ještě uloží lišky do krabice, udělá jim větrání a už můžeme jet. Padají první kapky. Celý šesti km kopec na Počátky to jde, déšť zvlažuje prach u cesty a když už jsme nahoře tak spustí plnou silou. Přesto posílám partu na plánovanou trasu přes Vysoký Kámen na Horní Luby do Kozabaru. Vždyť ztratit jen kvůli dešti tak krásný zážitek z cesty po které jezdí 1000 mil, to mi přijde nemožný. My jedeme v rámci průzkumu některé příští etapy přímo na Luby. Leje jako z konve, voda teče do očí, stěrače brýle nemají, brzdy řvou, je trochu zima. Jsme v Lubech u Kozabaru a ono „Geschlossen“. Do toho přijede Beranička se synem, že prý nás hledají ! Úvaha to byla správná, že budeme v hospodě. Jen musíme vyřešit v jaké, když tahle nás zklamala.To už se z lesa vynořují kamarádi a jejich první reakce jsou: „No Pepo !“, nebo „tam byly louže až po kolena !“ a nebo Laďa „tak leje, že mi z toho nejdou brzdy, musel jsem jít pěšky „. Dolů do Lubů je ještě na ulici jedna hospoda. Jedeme tam ! Hostinský na můj dotaz jestli můžeme dál když jsme tak mokří jen suše prohodil „no jasně, mě stačí když máte peníze“. Hospoda má otevřený dveře, uvnitř je přítmí , jen lehce nakouřeno a v tom sedí několik místních. Zabíráme stůl u okna v domnění, že tam budeme všichni a rychle objednáváme grog. Klábosíme o etapě a Laďa vystihuje náročnost závěru etapy asi nejlépe když prohlásí :“tak tohle sem ani na vojně nezažil, do toho by nás lampasáci nevyhnali „. Bude mít pravdu ! Kvanta vody, která nám spadly na hlavu se musí někam vejít a nejlépe do louže. Jen tak pro sebe vzpomínám na studentská leta kdy bylo podobných hospod opravdu hodně, zakouřených, hlučných, ale měly „atmosféru“. Chodili jsme tam rádi a nebylo to pod naší úroveň.
Už máme dopito a jedeme k autům nakládat . U Lahučáků na dvoře je puštěná voda, která lehce smývá nezaschlou špínu dnešní etapy. Těšíte se na příště ? Ujeli jsme 54 km. Kdo byl : Lahu, Laďa, Kika, Iva, brácha, Jiřka, Jitka, Maruš E a já. Když dopisuju tuto zprávu tak nad Lubama zase bouří.
Mějte se hezky a příští neděli nashledanou. Pozvánka bude už ve středu večer na stránkách.
Zpráva z etapy č. 10/16 – deštivá
Přátelé, etapa se jela podle plánu. Dvakrát jsme pořádně zmokli. Najeli jsme 44 km. Kdo byl : Iva, Lahučáci, Kika, Jitka, Laďa, brácha, Jiřka, Milada, Líba +2, Slávek, Japoši a já. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č. 9/16 – kořenová 2
Milí kamarádi, ta naše etapa byl opravdu zdařilý podnik. Bylo horko, pravda, ale proti tomu jsme bojovali častou návštěvou hospůdek a tak myslím, že žízní nikdo moc netrpěl. Hlad se u některých projevil až v samotném závěru odpoledne kdy už jsme byli U komína . Mají tady výborný studený uzený, takže je příště na co navázat. Stačí si to jen pamatovat a v tom bude ta potíž. Budeme-li mít ovšem sebou Láďu M. tak bude po starosti, on je totiž hlava, pan wachmajstr.
Odjezd z Beránkova dvora je nespravedlivý vůči Chebákům, nicméně tradiční. My to máme o dvacet kiláků delší a co hlavně, okruh etapy končí zase tam , „oni“ si jdou klidně na frťana a „my“ to máme ještě kus domů a potom – je nás málo ! Na startu jsme mohli po čase vidět Vlastu s Petrem. Jeli s námi na Starý Rybník, přes louku na Vojtanov a na další louce před lesem u Hazlova se odpojili. Je to škoda, ale věřím, že se řešení i pro ně najde. Úsek lesem na Výhledy je stále hezčí, na golfu suší seno a louže jsou vyschlý a dají se zkratkou projet. Na Výhledech obsluhují šikovná děvčata, nealko mají chlazený, kafíčko dobrý a to nejlepší přivezla Jíťa – výtečnou třešňovou bublaninu.
Pokračujeme do kopce po nové lesácké cestě a když už jsme úplně nahoře tak je nutný jet vpravo po některé z cest, které se nabízejí. Hned ta první se ukázala jako dobrá, trochu kořenová, trochu z kopce a hodně do kopce aby se jako úzká pěšinka vynořila z lesa na německý louce. Z borůvek okolo bylo modro. Projedeme Bärendorf a už se nabízí další pokračování podobné stezky, které nás zavádí k poli na kterém něco kvete hezky modře. Byla to lupina. Focení nebere konce, připadám si jako paparazzi výpravy. V lese se napojíme na chodníček čerstvě udělaný , pak na asfalt a jsme na okraji Bad Brambachu. Lázeňskou část městečka projíždíme pomaleji a někteří z nás poprvé. Je na místě si připomenout, že když v roce 1957 vytryskl ve Fr. Lázních vrt minerálky tak to vedlo k oslabení pramenů také tady v Brambachu i když je za kopcem. Na bývalé tepně města u kašny jsme krátce zastavili pro osvěžení a vzpomenutí na dávné časy nákupů v drogerii, obuvi, potravinách a na potupné cesty zpět přes celnici bratrských Němců co taky budovali socialismus. Přejezd hranice do Plesný a najití hospody byla hračka. Na tomto místě se loučím s Láďou M. který prohlásil, že zprávy čte tak do poloviny a pak omdlí a usne. Tak zas někdy, porcelánku !
V hospodě ve Šnekách je pro nás situace příznivá. První díl místnosti je obsazen místními, kteří tady zapíjejí mastný nedělní oběd a dalšími pivy se připravují na večeři co jim stará uvařila. Diskuse mezi nimi se vede formou jednoslovných výkřiků a když dvou…, tak to druhý je určitě sprostý. V druhé části je televize a dost místa pro nás. Blíží se dojezd etapy Tour de France do Andory. Je to hodně do kopce a k tomu průtrž mračen, prostě nádhera. Hlavně, že vyhrál ten co jel celý kopec sám na špici. Hostinská, zvyklá čepovat po troškách bere objednávky na jedno až dvě piva a když ty donese tak bere další. No nebýt té televize tak snad šel za výčep Laďa B. Venku se rychle odebíráme do blízkého lesa, protože naše děvčata věří víc lesu než vesnickýmu prkýnku . U rybníka na křižovatce padá rozhodnutí o pokračování na Skalnou do hospody U komína. Lesáci tady právě těží, hromady klád jsou úžasný a dokonce vybízejí k horolezeckým výkonům Jirky a Ladi. Jste borci smolou zalepený ! Ještě nám chybí poslední paráda před hospodou – projet po posekaný louce a trefit se na koupaliště. Povedlo se ! Pod komínem je venku dost místa, vrchní toho moc nenamluví, ale je šikovný a hlavně rychlý. Laďa se ke konci sezení přiznává, že dnes je jeho klukovi 39 a dává rundu. Mezi přáními vyniklo asi toto : „tak na Ládi malýho aby byl velký“. Pro toho kdo tam nebyl sdělím, že tomu všemu předcházela urologická přednáška našeho milého kamaráda co nechce být jmenován a zasazeno právě do tohoto kontextu, bylo přání vtipný.
Jsme zase u Beránků, valná část přijímá pozvání od Ivči na frťánka a malá část jede do Chebu. Bylo to 62 km pro Chebáky. Příští neděli jedeme sjezd z Klínovce do Lokte – premiéra. Mějte se hezky. Váš Pepa D.
Dovolená „Chřibská 2016“
Přátelé, ve dnech 24.6. – 1.7. 2016 jsme v deseti lidech vyrazili na další letošní dovolenou a to rovnou k Menclům na Horní Chřibskou. Kdo by tam nejel rád, když je tam tak hezky. Hostitelé jsou pořád stejní, milí a cesty pokaždé jiné, hezké. To je pro dovolené na stejném místě to rozhodující.
Jak jsme se měli na cestě ? Nejdříve setkání s Milčou, tedy Milanem Silným, ve Slaným. Dostal poslední pytel brambor z loňské sklizně a za to slíbil, že zapřáhne pár volů a přijede za námi do penzionu popovídat o závodu „Loudání“, který spolu založil a mnohokrát jel. Pak jsme se posunuli k Řípu, bájné to hoře českého národa. Její tvar známe už od dětství, výšku 456 m.n.m. snad taky, že je nahoře kamenná rotunda devět století stará to se ví, ale, že shora není nikam vidět to jsme poznali až na místě. Proč nemůžeme vidět do daleka jako Praotec Čech ? Proč se musíme prodírat křovím na vyhlídky „Pražskou“ nebo „Roudnickou“ ? Holt musíme počkat až se narodí starosta, který nebude ani zelený, ani rudý, ani oranžový nebo modrý, ale rozumný ! Do Roudnice na náměstí je to kousek a na terase Zámecké restaurace je volno. Nebudu psát o jídle ani panu vrchním, ale o slečně lékárnici, jejích krásných, velkých očích a hlavně dlouhých , černých vlasech, sahajících až tam kde začínají nohy. Okno její lékárny bylo rozkvetlé a dívalo se přímo na naší terasu. Ano dědečku, hezkých žen je stále víc a víc. Za krátkou zmínku ještě stojí obrovský lichtenštejnský zámek a budova záložny na náměstí. Poslední úsek cesty do cíle byl náročný na navigaci, protože se jelo po silnicích druhé a dalších tříd. Zvládli jsme i to a jsme u Menclů. Po přátelském uvítání následuje první večeře : selská polévka a kuřecí špíz se sušenými švestkami ve slanině, brambor. Úžasný!
První etapu nezačínáme tradičním, dlouhým průjezdem Chřibské, ale opačně do kopce k nádraží. Laďa s Jiřkou si tady „užijí“ první kopec dovolený, zatímco Honza první radost z výjezdu na elektrokole. Zajíždíme do Rybniště, chvíli po novém asfaltu a pak lesem stále po CS 211. Janu zlobí motor. Následují delší sjezdy, které jsme ještě nikdy nejeli a jsme v Kyjově. Odtud Dlouhým dolem, také poprvé, se vyškrábeme na okraj vesnice Vlčí hora. Poslední kopec už musí Honza tlačit aby mohla Jana vyjet na jeho kole. Ten den měl taky svátek a ve vsi na louce se konaly Svatojánské slavnosti bylin. Jistě to bylo pod patronací úplně nové firmy, která zde vyrábí bylinnou kosmetiku. Za vstupné jsme vešli do areálu posekané louky kde stálo spousta stánků do polokruhu a věřte, nevěřte, žádný Vietnamec. Všechno Češi se sklem, keramikou, oblečením, kosmetikou atd. atd. Buřty a pivo v převaze opravdu nebyly. Bylo vedro. Honza s Janou se vydávají na cestu zpět a docela jim to vyšlo. My ostatní teď pojedeme směrem na Rumburk k rozhledně Dymník. Stezka lesem nás docela náhodou vyplivne na louku plnou zajímavostí a událostí. Stručně jen připomenu, že jsme viděli svatbu konanou na zvláštním místě – mezi vztyčenými, 4 – 5 m vysokými kameny, které z dálky připomínají anglické Stonhenge. Je jich dvacetdva , posazeny jsou do tvaru hvězdy, obvodových je dvanáct a představují 12. znamení zvěrokruhu. Jde prý o kamenný strom života. Je velice zajímavé, že tyto kameny ležely v Jiřetíně pod Jedlovou celých sto let a nalezeny byly až při kopání kanalizace Další zajímavostí bylo navazující hřiště nového sportu – fotbalgolfu. Areál má 18 jamek o průměru 55 – 65 cm. Hraje se fotbalovým míčem a považte, je to první certifikované hřiště fotbalgolfu v ČR. Hned vedle v lese se zvedá čedičový vrchol na němž stojí rozhledna Dymník , dříve Rauchberg. Postavena byla v roce 1896 místním radním z Rumburka. Dá se k ní vyjet na kole, což jsme taky udělali. V lese byla označena trať závodu bikerů „Peklo severu“, který se tu jel druhý den. Posezení u hospody bylo příjemné , ale mraky nad hlavou zase tolik ne. Jedeme lesy cik cak, po těchto cestách poprvé a právě včas zastavíme v Krásné Lípě na náměstí v podloubí cukrárny. Je po dešti, ale jen na krátkou dobu. Další silnou přeháňku přečkáme pod střechou nádraží a když už prší docela málo tak vyrazíme, však máme pláštěnky. Pák kiláků od baráku nás dostihla bouřka, párkrát to řízlo docela blízko, déšť přidal na síle, ale to nevadilo. U Menclů mají v kotelně sušárnu. Bylo to 45 km.
V neděli pojedeme auty na Mezní Louku. Našim hlavním cílem jsou soutěsky na říčce Kamenice. Zdaleka ne všichni jsme tam byli a když, tak jako školní výlet před lety. Pěšky je to na Meznou 2.5 km, pak prudce dolů k řece až na Mezní můstek. Tady jsou dvě možnosti – buď vpravo do Edmundovy soutěsky a nebo vlevo do Divoké soutěsky. Jdeme vpravo. Místo nese jméno pana knížete Edmunda Clary Aldringena, který značným nákladem tato místa zpřístupnil pro veřejnost. Dál už chodník nevede, nasedáme do plechové kocábky, kterou bidlem odpichuje mladý pán a pronáší k nám připravený komentář ke všemu co na cestě můžeme vidět. Ani na ptáčky a vážky nezapomene. Má to vtipně připravený např. na dotaz „Jak je zde hluboko ?“ odpovídá „voda je zde hluboká až na dno“ čímž pobaví a zaujme. Ještě jednu hlášku si pamatuju. Když lodička projíždí kolem provazového žebříku tak jeho přítomnost vysvětluje jako únikovou cestu pro lodivoda při náhlé povodni , ale hlavně jako cestu kterou se každý večer nahoru vynáší voda používaná do umělého vodopádu. Jistě ještě spoustu podobných informací si pamatují děti ze školních výletů dlouho. My se srdečně loučíme a pěšky pokračujeme krásným údolím až do Hřenska. Starým autobusem , který spojuje Königstein s Mezní Loukou se necháme za tři pětky vyvézt nahoru. Neleníme, sedáme na kola a jedeme zpět na Meznou kde u penzinu Na vyhlídce máme pěkné posezení. Odtud přímo na Hřensko vede cyklostezka lesem. Město si prohlédneme a už si to štrádujeme 6 km do kopce zpět na Meznou. Jiřka s Laďou byli zase hodně dobří. Máme 7 km pěšky (uf), 6 km autobusem a 14 km na kole. Na večeři už přijel Milča, pojedl, poseděl a povyprávěl o závodu „Loudání českou krajinou“, který před lety s kámošema založil a už devětkrát jel. Od „1000 mil“ se liší délkou 600 – 800 km (1600 km), startovným 1000 Kč (7000 Kč), navigací t.j. závodník dostává mapy až hodinu před startem a od pořadatelů si půjčí krabičku, která vysílá jeho polohu ( u 1000 mil zná závodník trasu předem, má jí nahranou ve vlastní gps, která ho na cestě vede a současně zaznamenává skutečně projetou trasu, což je v cíli kontrolováno. ) Oba závody patří mezi nejnáročnější na světě .
V pondělí ráno musíme do Rumburku kde je nejbližší cykloservis. Poo se nás skupinka (Jitka, Iva, Jiřka a já) vydává na Jedlovou horu do výšky 774 m. V lese trefujeme odbočku vlevo a za stálého stoupání se po čase potkáváme se silničkou na vrchol. Dokonce tu mají asfalt, ale proč ? No protože další úseky jsou tak prudké, že by se na nich písek neudržel a po štěrku by to nešlo. Máme co dělat to vyjet i na čtvrtý stupeň pomoci, ale vyjeli jsme !. Jiřka jede poprvé na elektrokole půjčeném od Kiky a je z toho celá vedle sebe. Nahoře je kamenná rozhledna takže hurá na ní. V restauraci si chceme dát polívku, nebo něco. Komunikace s chlapem, který nevypadá ani jako vrchní což potom kuchař a přitom je obojí, je mizerná, taková odsazená. Jako by se mu ani nechtělo. Pak ale přichází mladý pán se sympatickým kloučkem v náručí , dává se s námi do řeči čímž zlepšuje obraz hospody v našich očích. Při sjezdu dolů vzniklo pár hezkých fotek. O několik set metrů níže jsme u nádraží Jedlová a za chvíli na odbočce vpravo podél potoka Chřibská Kamenice, který vtéká do přehradní nádrže pitné vody. Cesta je sice značkou zakázaná, ale ani zmínka o tom, že je neprůjezdná ! To jsme asi po 1.5 km zjistili, když jsme stáli u zamčených vrat v plotu a ještě nám nám hrozila tabulka se symbolem kamery. Tak nic, vrátíme se. Jsme opět u rybníka s novou hrází po které jede cyklostezka 3013, všude okolo nás poskakují stovky malých žabiček. Jíťa tady, ve snaze nějakou nepřejet, prudce zabrzdí, já to do ní lehce napálím, z kola odejdu a zlomím si o její sedlovku blatník. No a co ? Krev neteče a ta dotyčná žába jedna si jistě skáče kolem rybníka ještě dneska. Výjezdem se dostaneme do kontaktu s tratí, dáváme se doprava a nahoru a obloukem objíždíme Srní horu. Po asi kiláčku jsme na velké křižovatce lesních cest a mě se líbí odbočit vpravo, protože na mapě vidím, že jde hezky po vrstevnici a dokonce projíždí linií bunkrů postavených zde před válkou. Ta zase objíždíme z části Velkou Tisovou horu kde po necelých 3 km začne sjezd na Horní Chřibskou. To všechno bylo po cestách , které jsme nikdy nejeli. Jiřka je z kola nadšená a začíná připouštět myšlenku na motor. Dnes máme výživných 25 km.
V úterý se jela „královská etapa“. Konečně si projedeme Chřibskou v celé její délce a pak vpravo na křižovatku U sloupu kde začíná cesta na Tokání. Krátce si to tady prohlédneme a už padáme dolů z kopce po 3029 až na Zadní Jetřichovice. Tady je ten potok kde došlo k loňskému koupání. Jen krátce se svezeme podle Křinice abychom se hned po první odbočce vyhoupli na kopec. Příště pojedeme po druhé odbočce. Když to máme pod střechu hospody u Hinterhermsdorfu asi 2 km tak začíná liják.S pláštěnkou to zvládáme a u hospody už zase sedíme venku na slunci. Následuje průjezd vesnicí s tím dlouhým jménem a když už jsme na kopci tak se nám naskýtá krásný, dramatický pohled na další přeháňku, která se žene přímo na nás. Jenže my jsme byli rychlejší a ujeli jsme z jejího směru. U třetí vesnice odbočíme doprava a míříme do Čech. Odbočka na rozhlednu Tanečnice je nepřehlédnutelná a tak s chutí nahoru. Trvalo to dobrý 2 km než jsme tam vyjeli. Znovu leje, ale my už jsme v hospodě kde nás obsluhují dvě děvčata co mají váhu jejich babiček. Ani neví kolik je tam schodů, ani kam až je vidět, mají to všechno jinak. Ráno je tam doveze šéf, oni uvaří bramboračku a rozpálí friťák a k tomu prodávají vstupný na věž. Ta je vysoká 26 m, kamenná, z roku 1905 a je tam opravdu hezký výhled do kraje. Jsme v půlce cesty už dole pod kopcem a nasazujeme se na Zlodějskou cestu. Po chvíli se pro nás mění v ďábelskou, protože je čerstvě posypaná hrubým kamením a celá, tak 3 km. V zájmu zachování plánované trasy musíme lesem dolů , blbou, kamenitou cestou. Vyjedeme z lesa a jsme znovu u Sasíků pod kopcem Weissberg s krásnou rozhlednou. Příště na ní musíme ! I když nejsme na vrcholu, přesto jsou odtud nádherné výhledy na obzor i do údolí Saského Švýcarska. Dlouhým sjezdem jsme opět u řeky Křinice, ale v Zadní Doubici. Projedeme se Kyjovským údolím v celé jeho délce s nějakou schopností vnímat jeho krásu. Před výjezdem je zajímavé místo. V korytu řeky jsou od pradávna napadaný obří kamenné bloky co tvoří tunel pro vodu a výzvu pro fotografy. Poprvé jsem se dostal na druhý břeh a mohl toto dílo přírody vyfotit. Známá hospoda na kraji Kyjova má zavřeno, ta další taky , proto nezbývá než zajet do Doubice do Staré hospody. Nezklamala. Když Laďa vybízí k tomu abychom domů přijeli zase z kopce tak nemůžu být proti. Musíme ale hezky nahoru do Rybniště abychom mohli poté dolů, to dá rozum. A dal. Bylo to 62 km a náročných.
Ve středu dop. si prohlédneme zámek Lemberk a odpoledne si vyjedeme na Ještěd. Takový byl plán. Když k tomu přidáme ještě odvoz dvou kol na aktuální opravu do Rumburka a jejich dovoz ,což zařídil Laďa, bylo toho ažaž. Na zámku jsme zvolili samostatnou prohlídku expozice představující různé stavební a interiérové slohy. Bylo to udělaný šikovně. Návštěvníci procházejí po chodbě a prosklenými stěnami a dveřmi si prohlíží jednotlivé místnosti zařízené nábytkem a doplňky podle jednotlivých stylů. Na stěně pak visí podrobná charakteristika jednotlivých období. Je třeba zajímavé se dovědět, že kubistický nábytek byl českou specialitou. Jinde se nevyskytoval. Ještě věž tady mají a moc hezkou. To stojí zato na ní vylézt. Pak už zbývající, krátký čas čekání na Beránky strávíme v motorestu u silnice. V Liberci tentokrát musíme až pod lanovku, protože pěšáci pojedou nahoru. Jen zastavíme tak začne pršet. Počkáme a dočkáme se. Všichni jedeme s motorem. Nahoře nezbytné focení, kafíčko a dolů. Na večeři jsme to zvládli právě včas. Zapíšeme 14 km.
Čtvrtek je den poslední. Myslel jsem si, že pojedeme po cestách známých a významných, protože protínají Národní park od severu k jihu. Nakonec se podařilo ještě přidat úsek úplně nový. Jakže jsme jeli ? Tradičně do kopce na Rybniště a po 211 na křiž. Nad vápenkou. Minule jsme odtud jeli doleva, dnes opačně sjezdem do Krásné Lípy. Tu projedeme zase nahoru až na křiž. Skřivánčí pole. Potud to byly nové úseky. Tady vlevo a zanedlouho jsme ve Vlčí hoře. Škoda, že se nedá vyjet na kopec kde je rozhledna a mají tam jednu z mála turistických známek, kterou z této oblasti nemám. Však ono na ní dojde. Teď sjedeme Dlouhým Dolem do Kyjova tam se poprvé nasadíme na CS 3076 a po ní nejdříve na Tokání a pak do Jetřichovic. Ano po té už jsme jeli, ale rpoč ne, když je tu tak hezky. Blízko od obce je hrad Falkenštejn – ještě jsme tam nebyli ! Z hospody Švýcarský dvůr pak napíšeme Hance pozdravnou sms a sbíráme se do kopce k trpaslíkům. Už tam mají nové schody a vůbec celá oprava je dokončená. Jenže v partě bouchly saze, vůbec se tu nezastavili a mě ujeli. Vůbec nevadí, budu se kochat sám. Po 43 km jsme zpět a rovnou na večeři.
V pátek na cestě k domovu jsme nejdříve zastavili v Mostě na prohlídku kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ujal se nás mladý muž a na začátek nám promítnul krátký film o stěhování kostela v roce 1975. Při příchodu do kostela jsme byli všichni ohromeni jeho krásou, výškou, klenbou, výmalbou, příběhy ze Starého a Nového zákona na poprsnici empory, oltářem atd. Kostel začali stavět po požáru města v roce 1515 a trvalo velmi dlouho než byl dokončen. Naši předci nevěděli a postavili město i s kostelem na uhlí. Nikomu to nevadilo až do sedmdesátých let minulého století. Potřebujeme uhlí pro rozvoj socialistického hospodářství, řekla si vláda a rozhodla o zbourání města a přestěhování kostela. Kdo se zasloužil o zachování kostela zatím nevím, ale budu po tom pátrat. Samotný přesun 10.5 tisíce tun těžkého kolosu je jistě technická rarita a zaslouží si obdiv. V roce 1988 byl kostel znovu otevřen. Ještě nám chyběl oběd. Zajeli jsme tedy do Klášterce nad Ohří do jeho lázeňské části kde je restaurace Peřeje. Povedlo se to.
Že to byla krásná dovolená není pochyb. Měla ještě jeden velký význam. Jiřka i Laďa si tady vyzkoušeli kola s motorem a dnes kdy píšu tuto zprávu tak už je mají taky. Je pátek, musíme domů. Tak se patří připomenout : Kdyby nebylo šťastných cest, nebylo by smutných návratů. Tímto obrazem chci říci, že každá hezká chvíle má svůj konec a to proto aby vzápětí mohla přijít jiná. Mějte se jen dobře.
Zpráva z etapy č. 8/16 – dortová
Přátelé, když jsem v sobotu dostal z Německa slíbenou předpověď počasí na neděli tak v ní stálo : zataženo a od 17 hod. přeháňky ! To nám stačí i když slunce, hlavně kvůli fotkám, je vždy dobrý. Parkovali jsme nově u dálnice u městečka Thiersheim. Bezvadný místo i pro příště. První kilometry do vesničky Stemmasgrün máme a dochází na první kontakt se značením cyklostezek v Německu. Cedulky dosti smytý, nečitelný, šipky neukazují přesně na směr cesty. Zlatý voči milí Bavoráci, přijeďte se podívat k nám jak se má značit cyklostezka. Trochu vinou cedulek, ale hlavně mojí si bereme na další cestu kufr. Ani ne těžký, trochu mokrý, ale nakonec pěkný. Jsme v Rügersgrünu na té správné cestě, vezmeme to lehce doprava do Holzmühlu a za ním na kopečku na křižovatce máme malou svačinu. Po WUN 5 se přesuneme až do Röslau na jehož okraji je třeba najít 15 ku. Je to další polňačka, za mezí začíná kvést svazenka a už teď je vidět jaký je to ráj pro včely. Na vjezdu do lesa nás cedulka upozorňuje na vodopády na Ohři. Jasně že tam sjedeme a jsme doslova okouzleni tím místem. Je tam vlaho, všechno je zelené i ty kameny a k tomu takové příjemné světlo. Na potoce budoucí řeky Ohře snadno najdeme místo malých peřejí a vodopádu, kterým se napojuje malý potůček. Moc fajn zastávka. Lesem nahoru kde je možné sbírat hřiby kováře rovnou z kola a dál mezi poli a loukami do vesnice Dürnberg. Až budete potřebovat bezvadný podlahový prkna tak právě sem zajedeme do firmy HolzOpel. Ještě jedno kouknutí do mapy a už druhá vesnice bude Grossschloppen a tam Bauerncafé. Jsme tam !
Tady si dovolím krátkou odbočku do historie tohoto kraje. V roce 1756 vydal císař Fridrich Velký slavný „bramborový patent“, kterým sedlákům v této a několika okolních obcích, nařídil pěstovat brambory. Byl to jistě vzdělaný muž a věděl tedy, že brambory budou dalším zdrojem potravy jeho poddaných, tolik zkoušených častými hladomory.
Paní Petzold o nás ví, usazuje nás do salonku , který naplníme zpola a Jiřky hlas zcela. Je půl druhé, dá se říci čas oběda. Proto první dotazy od Waltra míří právě tímto směrem – dalo by se shrnout asi takto : „A copak máte kromě dortů ?“ Waltr přitom dokáže paní naučit slovo tlačenka a pak ještě šunka a sýr a už to všechno jde na stůl jako první chod. Všichni jsme spokojeni a na řadě je dortová objednávka. Je to jednoduchý – předem jsem objednal pro všechny známý Gewitter. Jmenuje se sice bouřka, ale žádná z toho není, spíše slastiplná pohoda. Jsme tu poměrně dlouho a přeháňka určitě přijde včas. Je čas vypadnout.
Venku je to všelijaký. Vpravo docela fajn se sluncem, vlevo šedo od deště o kterým ještě nevíme jestli přichází a nebo odchází. Za námi pak husto, černo, hanba pohledět. Zkusíme tomu ujet ! Velím a dáváme se do rychlého přesunu směr Raumetengrün. Tady chytáme závěr přeháňky, takže vodu spíše zdola než shora. V lese končí asfalt a začíná bláto. Za pár stovek metrů jsme zaflákaný jako minulý týden u přehrady. Markleuthen proletíme a zase po WUN 5 na Holzmühl a po šestce na Rügersgrün jako dopoledne, ale teď obráceně. Za vesnicí začíná kopec a tak je čas se otočit a odhadovat jestli nás ten mrak dojede a nebo ne. Nedojel ! Byl to dramatický pohled dozadu a jsou z toho hezký fotky. Na parkovišti, už v klidu nakládáme a brzy odjedeme. Krásný den pomalu končí .
Kdo byl : Iva, Kika, Jiřka, brácha, Walter, Jitka, Líba a já. Ujeli jsme 43 km. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č. 7/16 – bouřková
Přátelé, je pondělí ráno, hlava jako škopek a já usedám abych napsal zprávu ze včerejší etapy a podělil se s Vámi o nevšední zážitky. Této etapě předcházely nebývalé přípravy – průzkumná výprava , konzultace s panem hrázným z Horky až po získání jeho laskavého svolení s průjezdem cyklistů po okraji „Ochranného pásma zdroje pitné vody I. stupně“. Je čas vyrazit.
Rychlému přesunu po ose Třebeň – Milhostov – Bor – Kopanina se nebudeme věnovat, všichni to známe. Tam padl nápad na jedno malý. Nakonec z toho bylo půlhodinový posezení na dvoře, na slunci, tedy příjemný. Jen co opustíme tuto pohostinnou polohu a pokračujeme na Nový Kostel tak je vidět zatažený západ Chebské pánve. A ještě více když už stoupáme na Čižebnou. Myslím si, že každému bylo jasné, že to pěkně schytáme. Stoupání k hájovně na hřebeni nabízí několik zastavení s výhledem – viz. foto. Jsme nahoře a pořád svítí slunce. Sjezd do Libockého dolu je zážitkový, ale dá se. Tady musíme kousek po silnici na Krajkovou, míjíme rozcestník cyklotrasy směr Oloví (to bude jednou taky hezká etapa) a nepřehlédneme odbočku vpravo abychom se dostali na pravý břeh přehrady. Silnička pomalu a pořád stoupala pak se naklonila víc a nakonec z ní byla střecha, nebo jak my říkáme prďák. Láďa a Jirka tady dostali podruhé zabrat a to v té chvíli ještě netušíme, že to nebylo naposled a že zabrat dostaneme všichni. Jsme nahoře, podle pokynů tady má být skládka dřeva, ono tady skutečně pár klád leží, ale nejsou to ty správný. Kluci už jsou tady a v té chvíli to začalo. Blesky švihají okolo, podle síly hromu je jasné, že to není daleko, ale přímo tady a k tomu se otevřela mračna. Liják je to vydatný. Lesem přijíždí světla auta, zastavím ho a mladá dáma, přes málo stažené okno ze kterého stejně cítím teplo a sucho, trvá na tom, že musíme zpátky, protože tudy žádná cesta na hráz navede. A jsme tam kde téměř vždy, když se na cestu zeptáte místních. A to se ještě kačenka stačila pochlubit, že tam vzadu má rybník. No něco. Nevadí, vyrážím na průzkum a po dvou stech metrech mám jasno. Pan hrázný přece říkal, že to tam bude prudce doleva ! A bylo. Bouřka mezitím lehce poodešla a za sebou nechala liják, který postupně slábnul. Takhle si představuji průjezd deštným pralesem. Nahoře voda, dole voda, všude čerstvá zeleň , cesta ze dvou kolejí s trávou uprostřed. Z mého odhadu „mělo by to být po vrstevnici“ se postupně stává slogan pro zábavu všech. Cesta jen minimálně nabízí rovinu. To ostatně potvrzuje voda, která buď teče s námi, pak zase proti nám , prostě pořád někam. Na dvou místech se lesákům zachtělo vykácet les na strmém svahu až skoro k vodě a nám umožnit ten překrásný výhled na vodu, protisvah a i na louky nad ním. Nádhera. Jsme na hrázi , ono neprší a do toho Láďa opakuje svůj návrh -„já bych jel rovnou domů“! Proti není nikdo , ale za deset minut když spěcháme na Milhostov a do toho nám svítí slunce rovnou do hlavy nám už není zima, ani mokro nevnímáme a za jízdy padají návrhy jako : „chtělo by to jedno a nebo frťana , spíš grog !“ , nebo „já bych si dal tláču“. Jedeme ke koním ! Z Hartoušova je vidět jak od Kynšperka se na nás valí tmavá stěna deště, je to tak padesát na pasesát jestli to stihneme. Nakonec nestihli, ale zase je lepší sedět v hospodě než na zastávce autobusu.
Hostinský rychle zatápí v kamnech , servírka přináší první rundu, kterou jako vedoucí zájezdu chci zahřát moje účastníky. Jedno překvapení tady bylo – v hospůdce sedí Vlastina s Péťou, prý nám jeli naproti! Další rundy na sebe nenechají dlouho čekat a k tomu výborná sekačka z Odravy, nebo syrečkový salát. Láďa mi půjčil dvě stovky a teď nemá na sekanou. Nemá co jíst a tak vypráví. Třeba o tom jak si vydělával peníze likvidací bolševníku a poučoval vedle bydlící cikány jak je to nebezpečná rostlina. Odpovědi cikána pak předvedl naprosto věrně s originálním přízvukem. Řvali jsme smíchy. Vyprávěl toho hodně, ale když se Vám do hlavy tlačí promile tak není místo pro paměť. „Venku pořád leje“ hlásí Petr. „No to nejedeme ! “ ozve se někdo a Vlastnina poroučí další rundu. To už naše hlasy nabraly na síle a dokonce jsme si něco i zabékali. Je po dešti a my jedeme směr FL a zase cestou zpíváme . Láďa nám předvádí bajkerský kousek když projíždí potok brodem. Byla to jedna velká nádhera. “ Tak za týden zase někam“ volám na ostatní. Ozve se „Jo, ale příště bude rovina !“. To byla Maruš a nechtě všem připomněla jak to bylo dnes náročný. Nebo snad ne ?
Ještě kdo byl : Lahučáci, Kika, brácha, Láďa M. a já. Máme asi tak 55 km. Zdraví Vás Pepa D.
P.s. Je tomu již týden a víc co přes Skalnou projížděli loudalové. Kdo neví o koho jde, tak jde o cyklistu, který jede závod Loudání českou krajinou. Ve skupince tří posledních přijel a na chalupě chvíli pobýval Honza Vlasák. S ním taky jedna dívčina jménem Jitka a jeden borec z Ostravy. V těch dnech taky dost pršelo, jenže Honza nad tím vítězí, protože jezdí v sandálech a jak říká „do nich voda nateče, ale i vyteče, kdežto do bot jen nateče.“ Pochlubil se podkolenkama ve kterých je teplo i když jsou mokrý. Když jsem se ptal jestli je chce vyprat tak pravil :“ no jasňačka, pošlapu je ve sprše “ a tak i udělal. Pak si je natáhl a odjeli. Honza dokonce v dresu bramborárny ve kterém pojede i mezi mílaři. Všechny moc pozdravuje a už se těší na 1000 mil, které startují 3.7. odpol. v Hranicích. Věřím, že tam budeme v hojném počtu.
Dovolená – „Šumava 2016“
Báječná dovolená z pěti etap, tří pěších výšlapů, dvou defektů a jednoho pádu skončila . Přináším krátké svědectví o tom jaké to bylo.
Odjezd byl bez problémů a přesný. Ještě jsem stačil rozdat itineráře cesty s důležitými údaji, kterých si většina všimla a vzala je vážně. Nikoliv ale všichni, jak se později ukázalo. U Jesenice se připojili Japoši a směřujeme do H.Týna na nezbytné kafe. Náměstí je prázdné, cukrárna právě otevírá, zákusků je plná vitrina. Neodolám a už si nesu ten co hezky vypadá, ale jak vzápětí zjistím, tak nechutná, neboť je z chemické šlehačky vyztužené sádrou. Kdo mě konečně naučí rozpoznat přes pult špatný dort od dobrého ? Další naše cesta vede přes Domažlice do motorestu Country u Klatov. Dobře jsme pojedli, motorky si prohlédli a čeká nás hrad Velhartice. Stojí tady nad říčkou Ostružnou už od konce 13. století. Že v sobě skrýval královské korunovační klenoty jsme většinou nevěděli, ale že patřil Buškovi z Velhartic je díky Janu Nerudovi a jeho Romanci o Karlu IV. všem jasné. Jen si dovolím připomenout, že Buškové byli dva, otec a syn stejného jména, oba sloužili na dvorech králů Jana a Karla a těšili se jejich veliké přízni. Provedl nás mladý muž, měl hezky připravenou řeč se zakomponovaným výkladem šachové hry, jakýmsi nahlédnutím do středověkého života podle Tomáše ze Štítného. Blízkost chalupy Jana Wericha jen potvrzuje krásu okolní krajiny, protože tento velikán věděl co je hezké a správné. Dál pojedeme po šumavské magistrále, silnici málo používaný, ale moc hezký až do Prášil. V cukrárně Slunečnice si rádi vystojíme frontu (mluvím za pány) neboť za pultem nás obsluhuje krásný, mladý, velký výstřih. Že není pořád jen svátek jsme si prožili na parkovišti při couvání k odjezdu. Volfík řádně spočítal kola na Jitky nosiči a jejich pláště mu zanechaly černou, dlouhou stopu na boku auta na celou dovolenou. Poškozený byl držák světla u nosiče. Ještě jednu zastávku má naše cesta tam. V Srní ve Slunečné cukrárně paní Milfaitové si někteří koupili její marmelády, kterými dobývá svět, vyhrála několik soutěží. Její výrobky vynikají netradiční chutí a i když se jedná třeba o jahodovou, tak je jiná než ta u nás v Čechách vařená. To všechno a také cena z ní dělá delikates pro slavnostní chvíle. Přeji jí jen samé úspěchy v podnikání. Poslední úsek naší cesty zakončíme drzým projetím tříkilometrového úseku se zákazem vjezdu a jsme u penzionu České Chalupy.
Je neděle ráno a my se vydáváme na nejdelší etapu naší dovolené. K radosti všech vede naše cesta z kopce a pěkně zhurta. Až u Studenýho potoku, kde najede na novou cyklostezku se srovná a po lukách nás zavede na Svinná Lada a za kousek cesty taky na Borová Lada. Tady vpravo a první kopec se nám staví do cesty. Jen klid, těch ještě bude. Pro uklidnění může posloužit pohled na vedlejší kopec Homole a nebo na nádherný javor klen, který je proti slunci úplně zlatý. Jsme nahoře a zase vpravo na stezku zvanou „Vlasatá“ a po ní to bylo hezký svezení. Člověk může mít pocit, že je to jen nahoru, ale tak je s celou naší dovolenou, protože většinu času nám zabere jízda do kopce neboť dole jsme šubydup. Jsme na Kvildě. Po krátké návštěvě Ička si to mastíme na Modravu a rovnou do Arniky. Polévka stačí. Údolím Roklanského potoka na Javoří Pilu je to jedna velká krása. Kdo byl pozorný tak už z dálky viděl kopec jako střechu . “ To je spojka k Tříjezerní slati“ uklidňuji partu, „my jedeme vlevo !“. Stejně tam vyjedeme, ale trochu pozvolněji po Hakešické cestě a protože to je přes kopec tak sjezdem končíme u Vchynicko – tetovského plavebního kanálu. Ten byl vybudován v posledním roce 18.st. a sloužil k plavení dřeva z lesů od Modravy. Dnes je většina vody odvedena potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem odkud padá rovněž potrubím k turbínám elektrárny na Čeňkově Pile.My si teď cestu kolem kanálu hezky vychutnáme, sjedeme po ní na Sedlo, pak ke zmíněné nádrži a skončíme v Srní. Kde jinde než ve stínu Klostermanova smrku v hospůdce Pod smrkem a nebo menšina v kavárně u paní Milfajtové. Dnes sama obsluhuje a ráda se s námi i se svým partnerem vyfotí. Znovu se mi chce přemýšlet o jejím příběhu kdy mladá ženská z Novohradských hor udělá díru do světa tak jednoduchou věcí jako je marmeláda. Jenže dávno zaběhané recepty je třeba zapomenout, sehnat suroviny a dělat to jinak. Třeba si s ní o tom popovídáme při naší příští cestě na Šumavu za dva roky. Na Antýgl nepojedeme po silnici, ale přes Staré Srní zpět k plavebnímu kanálu. Je to příjemnější a jsme tam. Na Horskou Kvildu dál kolem Hamerského potoka, po modré. Když už jsme skoro nahoře, kde je na potoce brod, tak si dáváme delší pauzu se spoustou srandy a focení. Na Kvildě nestavíme, máme zpoždění a pelášíme kolem Jezerní slati (stavím se tady sám pro pár fotek) až na Pláně. Klidným sjezdem jsme u penzionu a máme to za 72 km. Dobrá práce.
Pondělí. Máme opět krásné ráno, počasí přímo výstavní. Jako včera jedeme až na zmíněnou křižovatku kde začíná Vlasatá cesta. Pak klidně dál na Knížecí Pláně. Lesy se najednou otevřou, před Vámi se v mírném svahu objeví louky zdobené proužky kamenných hrázek a jednotlivých stromů. Sem tam nějaký listnáč ukazuje kde stálo stavení . Všechno je pryč! Na tisíc skromných lidí muselo po válce ustoupit vojákům, vyslancům hysterické ideologie. Genius loci tohoto místa je velmi silné. Musíme se sem vrátit, vždyť ani na prosperitu hospody, jediného stavení, jsme všichni nepřispěli. Stoupání na Bučinu je v mapě označeno dvěma !! Prostě prďák. Není to dlouhý a k tomu je nahoře hospoda, tedy spíše hotel, Alpská vyhlídka kde na terase je moc hezky. Dali si tu práci a přenesli sem kus „Železné opony“, jako připomínku té doby. Dál ještě do kopce, jmenuje se Stráž, až se cesta zlomí dolů k prameni Vltavy. Všude okolo jen změť padlých, suchých stromů, všechno je šedé, do toho svítí slunce a na pozadí tmavých mračen to tady působí nepřátelsky. Studánka Vltavy se krčí pod dřevěným chodníkem kde se staví turisti na focení a doma si musejí připomínat, že tam za jejich zády je ten pramen, který není vidět. Naše nejdelší řeka by si zasloužila lepší úroveň své kolébky. Okolo Černé hory jedem hodně do kopce a pak delší úsek z kopce až na Ptačí nádrž. Tady se odděluje Milada a začíná její anabáze s čárkami. My musíme doleva abychom se dostali na Březník. Mě to místo oživuje můj dávný sen a to dostat se na Luzný, nedaleký kopec na bavorské straně. Odtud to nejde, budili bychom tetřevy, musíme do Bavor, ale jindy. Ještě jedna zajímavost se váže k tomuto místu a to jak vzniká řeka Otava .Stéká se tu Luzenský potok s Březnickým a dál teče jako Modravský. Ten se v Modravě spojí s Roklanským a vznikne Vydra . Ta na Čeňkově Pile bere vodu z Křemelné a je tu Otava. Jednoduché že ? Pojedeme kolem Modravské potoka až na stejnojmenný most, tady vpravo do kopce hnáni starostí o Milady čárky vyfuníme na Černohorskou nádrž. Na Filipovu Huť je to blízko a hospoda tady má otevřeno. Mezitím přišla Milady sms , přeposlaná mojí dcerou, která má doma můj telefon a já na dovolený mám jiný s číslem, který je v itineráři uvedeno. To je ale pro naší milou kamarádku slabý odvar , protože jak ona s oblibou říká „všechno nějak dopadne !“ To se dá přeložit jako „on to někdo jiný vyřeší“. Tak čtu co píše : v první sms „Jsem na Pláních a furt jedna čárka “ a ve druhé sms „Už jsem doma a najednou mám dvě čárky „. No řev to byl ohromný, to si každý umí představit. Odepisuji jí z telefonu, který mám pro dovolenou, že je to vážný, ale ať si z toho nic nedělá. Ona udiveně „A kdo mi to píše ?“ Sranda pokračuje. Večer celou věc vysvětlí asi takto. „Já o žádným novým čísle nevím neboť ten papír v autě zasedla Líba. “ Přejezd na Horskou Kvildu je příjemný, odbočka na Zlatou Studnu vede kolem obří chalupy Kreuzigera a my mizíme v lese. Na křižovatce v lese nám zmizel i Hraboš. Za chvíli jsme ho zase našli a po stoupavé červené, která v závěru prudce padne jsme na Pláních a hurá domů. Vzhledem ke složité konfiguraci terénu byl můj propočet etapy velmi špatný – máme totiž najeto 55 km a ne čtyřicet !
Den tím ovšem nekončil, protože pozvání přijal a přijel pan Emil Kintzl. Dnes dvaaosmdesátiletý pán je ve výborné kondici, však je také cyklista a ještě více lyžař. Býval totiž učitelem tělocviku. Vyprávěl nám o životě a práci lidí na Šumavě od dávných dob. Od roku 1939 žije na Šumavě, takže hodně z toho co patří do historie kraje sám prožil. Svoje vyprávění prokládá hezkými hláškami jako : „…když na té vsi nebyli dva pekaři, tak tam byli tři …“ Zvláště těžká byla pro Šumavu leta poválečná. Většina obyvatel musela do odsunu, vesnice zanikaly takže na české straně hranice vzniklo území nikoho. Šumavský učitel, jak mu někdy říkají, do strany vstoupit nechtěl, raději se stal topičem. V té době bylo hodně takových kotelen. Naše mlčící většina chodila do práce, chatařila a chalupařila a do NDR jezdila pro dětské botičky. Schovat takový nákup před celníkem byl jeden z mála druhů odvahy, kterou jsme tehdy prokazovali. Sedět vedle člověka, který žil jinak je vzrušující a vede k zamyšlení. Díky pane Kintzl.
V úterý ráno prší, pojedeme na výlet auty. Kam jinam, než do Kašperských Hor. Mají tam krásně rekonstruované náměstí, oprava radnice se chýlí ke konci a Muzeum Šumavy rádo přivítá každého. Jdeme tam. Konečně můžeme vidět na vlastní oči umrlčí prkna o kterých nám včera vyprávěl pan Kintzl. Také expozice skla ze šumavských skláren je nám blízká díky včerejšímu vyprávění. Bylo tam hodně k vidění. Na cestě zpátky se chceme stavit v Churáňově kde je prý výborná cukrárna. Byla tam, ale zavřená jako spousta jiných provozů čekajících na letní sezonu. Jedeme na pension kde nám paní Kuncová ráda kafe uvařila.
Ve středu ráno neprší a my konečně pojedeme doprava na Pláně. Odtud se snadno dostaneme nad Churáňovskou sjezdovku a pořád dál až na kraj lesa kde se navážeme na CS 1142 a začne nám ta pravá cyklistická šmakuláda. Cesta je vlhká, kameny také a vzduch ještě víc. Je to opravdové dobrodružství v neznámém lese po neznámé cestě. Po nějakém čase se ocitáme na louce a oči okamžitě padnou na nedalekou chalupu. Jedeme blíž, obrovské ovce vstávají z cesty, kozy mečí a z okna chalupy se ozve “ Vyměním mlíko za slivovici !“ Vyjde poměrně mladý chlap s velkou lahví od okurek plnou kozího mléka. Jsou mezi námi odvážlivci – napili se. Jestli to mělo nějaké pokračování jsem se od nich nedověděl. Vzniká spousta fotek. S kozama je spousta zábavy a ani není čas kontrolovat kam šlápnout. Všude je to stejný, samý hovna! Jsme nakonec rádi, že další cesta vede vlhkou loukou a hodně se toho umyje. A znovu v lese a pořád jen dolů na brzdy. Až posledních pár desítek metrů se kolo vedlo. Vynoříme se z lesa a jsme na asfaltu na kraji samoty Studenec. Jenže naše cesta vede vlevo, dál lesem a světe div se, po značené cyklostezce 1201. Po dlouhé době je tady hezký výhled do kraje, ale cesta padá pořád dolů až se náhle v zatáčce mění na asfalt. Snad z radosti to pouštíme dolů, prudce vlevo, ještě že nic nejede a hned krpál nahoru. No to se dalo čekat ! Ztrácet výšku nejde do nekonečna. Jitka chtěla pomoci Jiřce. Ta se jí chytla za rameno, to povolilo, kola si lízly a holky se válí po silnici. Bylo to v malé rychlosti a tak to odneslo „jen“ jednou už zraněné koleno Jíti. Já využívám krátkého zdržení party a vyjedu si na kopec Liščí hora odkud jsou Kašperky jako na dlani. Jsme na náměstí a neomylně zamíříme do kavárny. Další cesta je snadná – po asfaltu do Řetenic kde je penzion Zlatý potok a výborně tam vaří. Však taky dostali známku od Polreicha. Vejdu dovnitř a ozve se zřetelné „Dobrý den “ a přitom tam nikdo není. Pak se to vysvětlilo, že v kleci jsou tam Loskutáci posvátní, kteří bezvadně mluví. Oběd je to výtečný což ve všech vyvolává pocit pohody a dobré nálady. Jen u naší Miládky ještě něco navíc. Do ticha se ozve její otázka „Nejedete někdo v pondělí do Aše, nebo tam někam ? Mám tam u bývalého starosty sazenice! “ No řekněte – v půlce dovolený, na Šumavě, po obědě a ona má takovýhle myšlenky manažerka. V jedné hezké písničce se zpívá : „pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít …“ To sedí, ne ? Když už jsme zase na cestě tak pohled vpravo do údolí nás uchvacuje svojí krásou přírody. Až jsem ze samého kochání zapomněl odbočit v Nicově na cyklostezku. Nad městečkem Stachy při jedné zastávce došla řeč na kafe. Říkám : „zavolám do té kavárny na Churáňově kde jsem ráno dostal navštívenku a slib, že když zavolám předem, tak rádi kafe uvaří“. Vzala to paní a povídá “ no jo, ale chlapi odjeli takže bohužel …“ Petr to ještě potvrzuje : „jasně, ještě není sezona, takže se tady otevírá jen na víkend.“ Pro mě jasný závěr, že je třeba jet domů. Do toho Petr ještě navrhuje jet na Zadov. Parta se začíná trhat a ještě to umocňuje zastávka u plotu jedné z chalup kde seče trávu pán , kterého Petr poznává jako pana Frühaufa, bývalého trenéra Katky Neumanový. Oni vzadu besedují a my vepředu čekáme u pensionu Dobrá chata a nemůžeme se dočkat. „My“ jedeme na Nový dvůr a „oni“ vystoupají na Zadov , najdou tam hospůdku a domů přijedou hodinu po nás s klíčema od pokojů v kapse. Od té chvíle vedeme s Petrem debatu o tom, která cesta byla lepší . Co Vy ?
Je čtvrtek . Poprvé vyrážím s batohem na zádech. Mám v nich boty na pěší výšlap. Nejdříve ale musíme na Pláně a do Kvildy. Dál na Bučinu to je kopec, na začátku docela prudký a proto sem zasazuji hlášku , která vznikla za jízdy : „Ivča – to pěkně bzučíme viď ? a Maruš na to – jo, hlavně, že nefuníme …“ Znovu zajdeme na terasu hotelu Alpská vyhlídka a pak se zastavíme u tabule šumavského spolku, která stručně popisuje zánik lesů v pruhu kolem hranic od Zadní Zvonkové až po Železnou Rudu a jmenuje viníky vzniklé kalamity. Jmenovaní viníci tady ceduli nemají takže čteme jen názor jedné strany sporu. Přál bych si poznat někoho kdo se opravdu vyzná a vysvětlil by nám to. Na bavorské straně jsme hned a vidíme, že utrpení lesa tady pokračuje, ale podrost listnáčů a modřínů se má k světu. Za pár kiláků jsme na kraji městečka Finsterau kde je parkoviště. Naše další cesta padá z kopce pořádně hluboko, pak zase nahoru a dolů a jsme na křižovatce lesních cest s boudou u potoka. Dřevěná cedulka ukazuje doprava „Luzen 2 St.“ Myslím, že naši nejlepší to stihli za hodinu. Mě se potvrzuje, že v horách se lépe chodí nahoru než dolů. Jsme v dlouhém sedle kde státní hranice tvoří pravý úhel a jsou zde historické hraniční kameny . Na naší straně šedý les, zlomených, suchých stromů a na bavorské vrchol kopce vytvořený z kamenů přírodou, nebo snad Ďáblem ? Jde se tady jako po schodech , které nemají zábradlí a ty schody si člověk musí hledat sám. Nahoře stojí kříž, je tady kruhový výhled do daleka a taky na náš Březník . Svítí slunce, fouká vítr. Nám to nedá a sejdeme pod vrchol na druhou stranu, na radu Michala, kde je chata s občerstvením. Ono takový apfelschorlle je výborný, když je. Stalo se tady něco opravdu zajímavého. Stojíme frontu k výčepu, která se točí kolem schodů plných odloženého nádobí, prázdných půllitrů, táců atd. Prostě místa je tu málo. Tu proti nám vychází mladá dáma s tácem plným sklenic a slušně vychovaný Michal se jí chce uhnout, škobrtne o schody, nemá se čeho chytit a nezadržitelně padne zády na to nádobí. V nastalém zmatku rychle vstane, nic mu není, nic nerozbil, ani se neušpinil. Buď nad ním někdo držel ochranou ruku a nebo jeho váha nedosahuje na úroveň, která už rozbíjí sklenice na ležato. Po nějakém čase příjemného pobytu nezbývá než se vydat dolů. Jde to blbě, ale jde to. Cesta je plná fotopohledů a to hezky odvádí pozornost od problémů s našlapováním. Už jsme zase u kol a první oblouk lesem ještě ujde, ale ten druhý před námi je pěkný prďák. Jiřka to dává na jeden zátah. Já tlačím Líbu a u toho si stačíme povídat o smyslu takové pomoci. Líba cítí pomoc tak z třiceti procent, ale rozhodí jí to dech, musí se přizpůsobit mně ve frekvenci šlapání. Já řídím jednou rukou , jedu v horší stopě, zápěstí atd. bolí od přenášené síly, baterie nadává, motůrek řve. Takže suma sumárům to není výhodné ani pro jednu stranu a dělat to napříště nebudem. Jste pro ? Na silnici nás předjíždí bavorský cyklobus, na točně s ním prohodím pár slov, takže vím, že nás příště vyveze až pod vrchol za pět éček. Takže dobrý. My teď směřujeme na Bučinu a rychlým sjezdem na Knížecí Pláně. Na hospodu už nezbývá čas, omlouváme se jí v duchu a mastíme na Borová Lada , Studený potok a posledním kopcem dne k našemu pensionu. Máme 50 km, včetně 7 km pěšího pochodu.
V pátek se jela „Boubínská etapa“. Tradičně z kopce dolů na Studený potok , na druhou stranu údolí a vlevo až na křiž. s červenou jménem Paseka. Je odtud přehledný pohled na louky od Plání přes Nové Hutě až na S. potok, prý to ráj běžkařů. Tady vpravo a po louce až do lesa kde nás čeká úzká asfaltečka. Je tu klid. Za čas začneme padat do údolí kde je obec Lipka. Vpravo nahoru až na křižovatku kde musím uznat, že tu mapu musím vytáhnout. Ano byla to ta úplně vlevo a nejvíc do kopce, nezpevněná. Nakonec se ukázalo, že cesta je to nádherná, udělaná v bavorským stylu t.j. navrch uzavřená jemnou drtí. Po ní většinou sjíždíme do Kubovy Hutě. V oblíbené restauraci Pod Boubínem si dáme kávu s podmínkou, že až se vrátíme z Boubína tak tady bude oběd. Kubohuťská cesta obkrouží kopec zleva aby nás dovedla ke Křížkům. Odtud se dalo ještě pár set metrů popojet k vrcholu, ale dál pěšky. Po solidní pěšině je to tak 2 km. Zbývají poslední jako schody a jsme pod dřevěnou rozhlednou. Nahoře je solidní dohlednost zvláště směrem na Vimperk. Nezbytné fotky a začínáme sestup a v tom kde se vzali, tu se vzali cyklisti. On a ona. Kola na rameni s cílem přejet Boubín z jedné strany na druhou a to prý dvakrát do roka. Sympatický blázni z Prahy. Sjedeme zpátky po stejné cestě s malým kufrem, který jsem si koupil na poslední chvíli a jsme zase v hospůdce na zaslouženým obědě. Domů je to zase po červené, nad Kubovkou hezky přetnout sjezdovky. V jednom stoupání píchnul brácha, ale výměna byla blesková. Parta nás čeká na vzdálené křižovatce a my ve čtyřech si užíváme pohled na jelena co nám zkřížil cestu. Byl to kolos. Jsme na důležitém místě, křižovatce cest Pod Světlou horou. Ta vlevo a pak vpravo nás zavede k prameni Volyňky. Altánek u cesty nás informuje o evropských penězích vynaložených na tomto místě a pokračující cyklostezce Volyňka č. 1053. Za chvíli jsme na asfaltu z Kvildy na Vimperk, tady vlevo nahoru a pak už zase po houpačce dolů na Nový svět. Tady vpravo na Šindlov a ranní cestou na Nové Hutě. Dnes to máme za 50 km, ale moc pěkných.
Po večeři se všichni sejdeme v klubovně kde po krátkém povídání se ujímá režie zkušená Milada . V ruce drží čokolády a děkuje Petrovi, že si vzpomněl na Nové Hutě, děkuje Líbě, že si vzpomněla na snadné cviky pro ranní rozcvičku, děkuje mě, že jsem nezapomněl připravit etapy a pak zapomněla, odběhla (prý si přečíst scénář na pokoj), po chvíli je zpátky a se slovy hanba povídat děkuje Jirkovi za opravu nezapomenutelných defektů. Ještě mám tu čokoládu schovanou ! Ano nezapomínejme na zážitky z našich dovolených i když jsou denně válcovány novými zážitky odjinud, s někým jiným a někdy jindy.
V sobotu nejdříve zajedeme na parkoviště pod hrad Kašperk. Ten nám totiž ve středu vypadl z programu. Většina jde na hrad a brácha, Petr a já jdeme na tolik utiskovaný Pustý hrádek. Z této malé zříceniny je totiž Kašperk jako na dlani na pozadí šumavského podhůří. Příště tam zajedeme všichni. Was ist das příště ? No přece za dva roky! Za pár minut začíná pršet, dovolená končí. Děkuji za trpělivost při čtení zprávy. Pepa D.