Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Zpráva z etapy č. 17/13 – příhraniční
24.7.2017 | 
Autor Kamarádi, v našem koutu světa prostě neprší. Ještě hodinu před startem se zdálo, že tomu tak bude, ale během poledne a poo se udělalo hezky a nám tedy etapa vyšla. Na startu jsem musel ohlásit změnu proti pozvánce a to z důvodu, že závod 1000 mil stále probíhá, Honza Kopka je na chalupě sám a my se za ním musíme podívat.
Neznámá cesta před námi .
V jedenácti lidech se vydáváme na Ameriku, dál na Lužnou a pak příjemnou lesní spojkou na silnici na Břízu. U Pomezný se konečně jednou zastavíme abychom mohli vidět do rozsáhlé pískovny, kde je od revoluce klid a břízy svými korunami přikrývají nedávné dílo člověka. Ještě bereme na vědomí, že tvrz se stále opravuje. Zeleným tunelem, na samém břehu slepých ramen řeky se vezeme na signálku. Na jednom místě je strom přes cestu a nad hlavami nám leží dvě vyvrácené borovice zakleslé do korun stromů na břehu. Hezká podívaná, která stála za malé zdržení. Je před námi úsek, který jsme ještě nejeli. Pěšina mezi stromy, keři a taky po louce nás vede stále vedle řeky na malou křižovatku. Z kopce sem přichází stezka od Dubiny. Odtud doleva je to jen skok na most u Hammermühle . Pár šlápnutí a jsme na hezkém kopečku pod Hohenbergem u pole zrajícího žita. To mi nedá abych něco neřekl o dávném i dnešním smyslu jeho pěstování. Svatá Markéta co hodila srp do žita tady má už desetidenní zpoždění, ale už brzy se dočká. Sjíždíme do vesnice a dole znovu přejíždíme Ohři. Míříme do Massemühle kde začne další premiéra našeho putování.
Lesní cestou v blízkosti státní hranice na sever …
Zvedáme se o dost vrstevnic výš abychom u posledního statku vesnice krátce spočinuli, posvačili, do mapy koukli a pak se vydali do lesů. Šotolinová cesta ještě stoupá , zase padá a najednou před námi rozcestník. Je jasné, že jsme v místě zvaném „Libská brána“, na přechodu do Čech. Na samotné hranici stojí dřevěná kaplička, hraniční patníky z roku 1848 a kousek opodál je oplocená bylinková zahrádka. Pořídíme pár fotek, potěšíme se hezkým místem a musíme dál. Směr naší cesty nám pomáhá hledat malý bílý čtvereček s červeným O. V lese nefouká i když koruny borovic se naklánějí. Jedu první, dívám se na cestu a najednou něco leží před námi. Byl to had ! Jasně rozeznávám jeho kresbu a křičím dozadu :“Pozor had!“ Všichni se dokázali vyhnout, nikdo ho nepřejel. My jsme tu jen na návštěvě a on je tady doma, takže je dobře, že to tak dopadlo. Já to zvíře opravdu nemusím, ale bylo dost jiných, kteří se k němu vrátili a ještě ho fotili. Odjel, ještě než přijela Ivča. Ta by mu určitě chtěla nastavit nohu, jen aby zůstal na cestě a mohla ho taky fotit. Pro mě je lepším zážitkem spousta malin u cesty. Stezka se několikrát zavlní, najednou les končí a otevírá se scéna jako by někdo zvedl oponu. Před námi jsou políčka zlátnoucího obilí a hned přes cestu nádherné brambory. Taková enkláva polí mezi lesy. Chvíli to bude trvat než se pokocháme. Já to využiju pro studium mapy. Je mi jasné, že doleva by to bylo po asfaltu a správným směrem, ale doprava je značená turistická červená, která obkrouží pole a dovede nás k protějšímu lesu. Dáme se tudy. Přijíždíme k poslední chalupě u lesa. Pes i paní nás srdečně vítají. Chvilku popovídáme o bramborách a musím dál, protože parta už sjíždí kolem pole. Vedle je kousek strniště a mě láká to zkusit. Je to bezvadný a tak křičím: „Vyfoť mě !“ Zatímco se fotíme v obilí, tak zbytek party mizí po cestě do lesa, kolem hraničního sloupku, rovnou do Čech a to navzdory šipce s „O“. Křičím abych je zastavil, ale oni už stejně stojí. Cesta tam stejně končila. Musíme tedy zpátky a hezky do polí k protějšímu lesu.
Pád !
Jedeme hezky seřazeni do dvou žlábků, místy žlabů a tady se to stalo. Ivča zavadila šlapkou o stěnu žlabu, kolo ztrácí směr , udělá dva obloučky a hraběnka se válí na zemi. Ivča mi promine, ale první dojem nebyl špatný. To až při vstávání se dostavila bolest žeber. Statečně nasedá na kolo a odváží si zkušenost, že v kolejích cesty se jezdí jinak, nešlape se dokola, ale jen krátce jednou šlapkou. Ještě pro neznalé musím uvést, že přezdívku „Hraběnka“ dostala od Ladi za to, že neustále něco na zahrádce dělá a hrabe se tedy v zemi. On je vůbec mistr těchto hlášek. Přidám ještě jednu. Onehdá s námi byla Jitka K., ale protože v partě už jednu Jíťu máme tak pro ní vymyslel „Thálie“, protože pracuje v divadle. Jak jednoduchý, že ? Stačí aby to jednoho napadlo.
Hledání skutečného přechodu do Čech …
Polní cesta skončila na asfaltu po kterém teď pojedeme asi kilometr a musíme doprava k hraničním patníkům. Jsme právě na kopečku, já se ohlížím po nějaké cestě doprava a proti nám přijíždí policejní auto. Stavím ho abych se na tu odbočku zeptal. Za volantem je usměvavá, sympatická holka, ale o hraničních kamenech nic neví . Vedle ní je zase kluk a ten taky nic. „Kdyby jste raději spolu jezdili více do lesa“, pomyslím si, poděkujeme a sjedeme na okraj vesnice Langenau, kde nás cedule uhýbá doprava a do slušnýho kopce mezi nové domy. Za vesnicí se na chvíli srovná a zase padá dolů, přechází na šotolinu a ještě skok a jsme u těch hledaných hraničních patníků. Oddechl jsem si. Odtud už to dobře známe a netrvá to dlouho a jsme na Výhledech. Sympatická servírka černovláska nás už zná a je rychlá.
V hospodě a na cestě do Skalný …
Nelidskýho doktora sebou nemáme, ale našel se jeden „samozvaný“ doktor, který Ivču (přes triko) neodborným hmatem „vyšetřil“ , ona vykřikla bolestí a on konstatoval „Je to dobrý, je to jen naražený !“ Jako sranda to bylo dobrý, ale zítra si to musí holka vyšetřit sama a rozhodnout o případné návštěvě normálního doktora. Po jídle sděluji další směr postupu. Sjedeme na golf a pak po dávno nejeté stezce na Vojtanov. Snad se trefím, je jich tam na výběr několik. Povedlo se. Po několika sjezdech, když ten poslední k potůčku byl docela drsný, protože hlína byla mokrá, se dostáváme ven z lesa, mezi pole řepky a konečně na bývalou vojtanovskou celnici. I tady břízy a keře zakrývají zkázu. Ještě několik let a ani Laďa nepozná kde stávala boudička Beraničky. Po staré silnici projedeme na německou celnici a po její zadní straně ven z areálu. Je vidět, že asfalt bývalých parkovišť kamionů nezahálí – kluci si tady udělali závodiště motokár. Máme před sebou hezký úsek kolem pramene Kyselky až do Skalné. Přejezd spousty kořenů je nutno brát jako mnemotechnickou pomůcku pro zapamatování místa naší další dovolené – Kořenov v Jizerských horách.
Schůze bude na chalupě …
Už v hospodě jsme probírali další možný vylepšení jmen našich několika Mařenek v partě. Maruš E. se sama přiznala, že doma jí říkali Marjánko, takže je jasný, že to bude i nadále mezi námi. Marjánka je kuchařka a snad proto jí nedělalo problém ujmout se vaření kávy, Jíťa s vnučkou Bárou naporcovaly dovezený ovocný koláč a Petr donesl pivo. Schůze mohla začít. Z přítomných bylo jen šest účastníků zájezdu do Jizerek. Čtyři chybí a zítra se rozhodne jestli pojede taky Míla . Odjíždíme v neděli 30.7. a vrátíme se v sobotu 5.8.2017. To byla hlavní zpráva schůze. Pak už jen kdo s kým v autě a kdo poveze kola. Hotovo, skončeno, pochopeno. Na dotazy máte celý týden. Těšte se, bude to zcela nevšední výlet do Jizerek. Už jsme na odjezdu a tu se vrací Honza Kopka z projížďky na kole. Má to kluk těžký . Už tři neděle neseděl kvůli závodu na kole. Pořídíme si ještě jednu společnou fotku ! Všichni souhlasí. Pak už nám zbývá přejezd do FL a krásný den je za námi. Více takových !
Míle pomalu končí …
Během posledních čtrnácti dnů tady Honza vítal mílaře v cíli. Všelijak je fotil pod obloukem a nekompromisně nutil aby se vraceli a znovu najížděli pro lepší záběr. Většinou mu to prošlo. Vrcholem této manipulace bylo když dva borci s ním jeli zpátky k hradu a tam předváděli jízdu po schodech a přes potok až si jeden z nich přivodil pád a pak to skončilo. Na chalupě bylo mnoho různých povah a typů lidí a nad ně vykukovali ty zvláštní případy. Jako např. jednoruký Ríša, který už krátce po doběhnutí se zamýšlel nad obsahem života a pod. Odkazuji na web www.1000miles.cz kde je s ním krátké video. Taky přijel smíšený tandem Mirka a Jindra. Vesele se povídalo až někdo pravil :“Prosím Tě Mirko vždyť jsi se jen vezla ani brzdy jsi neměla !“ Na to Jindra :“No to je dobře. Ta mít brzdy tak jsme ještě na Slovensku !“ Podobných hlášek byla spousta. Tak zase za dva roky mílaři.
Mějte se dobře. Váš Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/12 – mílařské
Kamarádi, na startu nastalo malé zdržení z důvodu údržby kol, vítáním Mirka na koloběžce a taky čekáním na Thálii, která mi den před tím slibovala účast. Na její sms kde píše, že všechny pozdravuje a že jede k vodě, jsem přišel až později a všem jsem jí přečetl. Hanka to vyjádřila lakonicky : „Pustila nás k vodě.“ Zůstalo nás dvanáct.
1000 mil na chalupě …
Teď už pojedeme do Žirovic a po hezké spojce do Skalný. Obloha je plná beránků, chce to fotku. Taky se tu potkáváme s prvním blátem, které se nedá objet. Přijíždíme na chalupu pozdravit Honzu Kopku a jeho Ivču a taky udělat společnou fotku. V tu chvíli už cílem projelo na 40 závodníků. Vítězem se stal Jirka Kašpar, který vytvořil nový rekord závodu. Stlačil čas pod 8 dní, to znamená, že denně jezdil v terénu 200 km. V sobotu přijela vítězka kategorie žen Míša R. V cíli jí čekal 2.5 letý syn Frantík a manžel, taky mílař. Ještě si beru čísla na pět mílařů, kteří by se mohli pohybovat blízko Kraslic. Chtěl jsem jim odněkud zavolat a po dohodě s nimi na ně počkat a jet pak společně až na chalupu. Jejich trekry ale nefungují dobře, takže o nich není aktuální přehled, jedině z sms, které každý podvečer posílají do cíle závodu.
Přes NDR do Lubů …
Brzy se noříme do lesa nad Skalnou kde je nově zpevněná cesta. My to vítáme, ale Honza Kopka je z toho celý vedle sebe. Říká : „To zbytečně zlehčuje závěr závodu, škoda toho !“Tento úsek k rybníku pojedeme dnes i zpátky takže jedem podle hlášky : „Nestavíme, máme zpoždění“. Je zajímavé pozorovat Mirka jak ovládá svojí elektrokoloběžku. Na rovině se odráží a do kopce se nechá vyvézt. V Plesný není ani chuť na pivo, ale je čas na kouknutí do zahrádky, kde kvetou nádherné lilie několika barev. Když už projíždíme kolem slepičárny tak Mirek hlásí defekt. Výměna duší trvala chvilku a my si můžeme vyšlápnout stoupání do Bad Brambachu. Kdysi taky vládl čilý obchod s dětskými botičkami, záclonami, cukrem, nebo taky silvestrovskými raketami, benzinem a pod. Dnes je tady klid. Náš další směr je doprava nahoru a to asi tak dva kiláky. Pak jsme v Rohrbachu a musíme trefit odbočku doleva. Z asfaltu na písek a kamení se odbočuje blbě, ale musíme ! U Landwüstu je na kopci vyhlídkový pavilon, jak tomu sami Němci říkají. Takový je to nevzhledný, cípatý, samý výklenek, pokrývač se z toho prý dočista zbláznil. Je tu ovšem krásný, kruhový výhled a to vždy láká k popisování míst, které jsou vidět. Další pokračování je po červené, tzn. po mezi krásného pole pšenice. V lese je už zase zpevněná cesta, brzy taky bývalá, opuštěná celnice a my máme před sebou tři km sjezdu k hospodě Kozabar.
O tom jak placení nemusí být nepříjemná chvíle …
Místa je tu dost, ale signál žádný. Hezká, velmi mladá slečna servírka, si při každé příležitosti stahuje vzadu svojí minisukni . Asi jí už dávno před námi někdo řekl, že je pěkná ze všech stran. Nabídka je dostačující, od všeho něco. Já jsem až pozdě vzal na vědomí, že tu mají moc krásný dorty a místo toho jsem si dal řízek. Když tu není Kika, tak ať je alespoň jeden. Laďa si dal veliký pohár jako oslavu ustupující bolesti zad. Pak došlo k placení. Pánové mě ujišťovali, že platili rádi a dlouho. Však se podívejte ! Já zkouším ještě Jitky telefon a dovolávám se na jednoho kluka, který ale není někde u Kraslic, ale ve Skalný na dvoře a chystá se na odjezd domů. Takže nahánění mílařů tím definitivně skončilo a pojede se v jejich stopách.
Cesta zpátky byla vrcholem dnešního odpoledne …
„Jsou už čtyři hodiny“, říkám si v duchu a hned rozhoduji o zkrácení. Budou to takové malé, cyklistické Postřižiny. Louky na Výspě vynechávám a spouštím se přímo do města , abychom vzápětí to vzali prudce doprava, do pěknýho kopce, směr Flussberg. Je odtud hezký výhled do kraje a taky dost dlouhá alej z různých smrků, od špiček zastříhávaná. Nevidí se to často. Bývala tady kdysi hospoda a to místo by si jí zasloužilo i dnes. Prudce sjíždíme do Vackova. Tady to Jíťa napálila dopředu, prý pro vodu : Spálila se, protože naše cesta je ta na Lomničku. Leta tu byla dezolátní spojka, dnes krásná asfaltečka. Jsme tam cobydup. Hned to musíme hodit doleva na takovou neznatelnou místní cestu, která vede ke hřbitovu a dál na pastvinu. Vítá nás tady stádo koz. Po trávě se spouštíme k potoku, kde je buď chatrný můstek a nebo brod. Ji rka se přidává a jedeme tedy brod. To zpozoruje Ivča a zažene nás ještě jednou zpátky, kvůli lepším fotkám. „Celej Kopka“, ten to s klukama hned po absolvování závodu udělá třeba třikrát. Lesem, po moc hezký cestě plné louží jsme brzy u přejezdu. Závory jsou trvale dole, ale objet se dají a to taky téměř celá parta udělá. Nastává tady „Kopkovský fígl“. Ten spočívá v tom, že ty si myslíš, že stezka pokračuje tam kde jí vidíš, ale ona jde jinam a vidět není. V tomto případě do borůvčí, takový skoro neviditelný Kikažlábek. Všichni se tedy vracejí na naší stranu a jdeme do toho. Za chvíli se zezadu ozývá „Teda Pepo, ty počkej, ty dostaneš !“ To byla Maruš ! Sama ale zvládá náročný průjezd bravurně a to mi dává šanci na přežití. Ostatní holky to taky projeli dobře. To není všechno ! Od nádraží Velký Luh, skokem přes silnici, kolem hromad bílých písků zajíždíme do lesa mezi chaty. Směr máme dobrý, jen ty chaty nám překáží. Jeden pán, co taky jezdí hodně na kole, nás posílá dál a ještě nám fandí. „Už brzy bude cesta“ volá za námi. U jedné chaty sedí u stolu chataři a popíjejí kafe a na pozdrav „Dobrý den“ ukazují do rohu živého plotu a dodávají k tomu :“Tam je můstek z trubek, tak bacha!“ Už jsme tam. Trubky jsou to ocelový a ne úplně u sebe. Milada :“Tady se propadnu !“ Já na to :“Ty určitě ne, když tak kolo !“. Ona se řechtá a k tomu „Jen počkej …!“. Byla to fakt sranda. Cestu jsme našli, kolem rybníku projeli a jsme u posledního úseku trasy mílařů. Lesem a loukou ke koupališti. Necháváme se vyplivnout z lesa na louku, asi abychom ještě jednou pohleděli do kraje. Sjíždíme a zase to nečekané : stopy mílařů jdou ještě kousek po louce, ale tam je navigace otáčí a posílá zpět do lesa. My navigaci nemáme a pálíme dál po louce i když už je jasný, že tudy žádný kluk neprojel. Za kouskem vysoké trávy tu správnou stezku nacházím a ta nás dovede až na chalupu. U skalenskýho hradu ještě ukazuji místa kde Honza vzal závodníky na potok aby mohl nafilmovat jak takové toky na trase přejížděli. Kluci v euforii mu to ukázali i třikrát až se jeden svalil do vody.
Závěrečné posezení.
Na stole pod pergolou se objevil sulc. To Hanka ho sem dopoledne osobně přivezla. Stejně tak dny předtím Jitka bábovky a Ivča buchty. Bylo i kafíčko a pivo Bernard od sponzora závodu. Tyhle chvíle mám zvlášť rád. To se energie vydaná do etapy zase vrací až to vrcholí zvoláním :“Tak za týden !“ a odezvou „No jasně, rádi !“
Pár čísel …
Bylo nás dvanáct : Lahučáci, Laďa a Vláďa, Míla, Honza, Ivča, Hanka, Jitka, Milada, host Mirek a já. Ujeli jsme 60 km !
Mějet se hezky. S pozdravem „Kolo nadevše“ Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/11 – úbočské
Kamarádi, neděle to byla hezká, plná událostí, které je třeba zaznamenat. Začnu tím, že zopakuji několik základních informací k nadcházející dovolené, protože jsou čtenáři (Laďa), kteří dočtou zprávu do poloviny a pak omdlí. Tak ať to mají hned na začátku.
1. Odjezd na dovolenou je v sobotu 24.6. a návrat v sobotu 1.7.2017. Čas odjezdu je v 8.00 hod. od pošty ve Fr. Lázních. 2. Laďa , vedle kol, naloží taky Vaše zavazadla, budete-li chtít. 3. Příjezd do Luhačovic musí být v 17 hod. !
Teď už se můžeme věnovat etapě . Úvodem se musím omluvit Vám, kteří jste vnímali etapu jako těžkou. Opravdu není mým záměrem výlety prodlužovat. Tentokrát šlo o to spojit cestu Slavkovským lesem s návštěvou chaty Míly, který takto mohl pohostit partu a bude to zde zapsáno. Myslím si, že máme na to abychom jezdili do padesáti kilometrů, upravených podle konfigurace terénu. Se zkrácením etap přichází jedna podmínka a tou je přibližování se ke startu etapy auty. Neobstojí argument, že pak se nedá zajít do hospody. Zajít se dá a pak, řidiči se budou (až na výjimky) střídat.
V Tršnici se nás sjelo třináct. Jakoby nestačilo, že jsem ráno před bramborárnou zjistil, že klíče mám v Chebu a že na cestě tam i zpět jsem potkal paní, které v duchu říkám čarodějnice, protože tak opravdu vypadá. No to je začátek ! Cesta začala svižně a brzy jsme na okraji Kynšperku kde velím doprava, směr Dobroše. Po krátkém výšvihu je tu kruháč. Kdybychom se bývali byli tady otočili čelem vzad a podívali se malou vesnici Dobroše tak by nás polil hřejivý pocit z krásně červených střech všech domů i stodol. Jaký to kontrast např. s Komorním Dvorem. Nestačil jsem na to upozornit neboť následoval sjezd a to už se nemluví. Tak někdy příště, nezapomeňte ! Jsme u zámku Kamenný Dvůr. Proč nezajet do nádvoří a neudělat fotku ? Tak se taky stalo. Na kopec nás vyvede tříproudá silnice po které jsme jezdili jako šofeři v minulé době. Jsme na Zlaté a začíná naše cesta do lesů tohoto krásného kraje. Už po této etapě lze souhlasit s tvrzením, že je to druhá Šumava a tak blízko, vlastně za rohem ! Musíme jí více poznat. Já se o to budu snažit přípravou dalších etap. Asfalt střídají kostky, silnice se vine nahoru aby zase mohla trochu spadnout dolů a tak až na místo kde informační cedule popisuje minulou existenci vesnice Studánka. Takových zaniklých obcí je tu v okolí celá řada a všechny je má na svědomí vojenský újezd, který tady odtud bránil počátky socialismu u nás. My tady odbočujeme doleva na lesáckou asfaltečku abychom si užili trochu vrstevnice a posléze spadli do údolí potoka Velká Libava, který tady protéká krásným rybníčkem Brčálníkem. Výjezd z údolí ke Kostelní Bříze je krátký a prudký a k tomu ještě nabízí nádherný výhled zpět na protější stěnu údolí. Prostě Šumava. Aby jste to viděli, tak musíte zastavit v tom nejnemožnějším místě. Jsme nahoře kde krásnou alejí klenů a jasanů vjíždíme do vesnice.
Hostinec U Bílého Koníka je tu prý po staletí, jak tvrdí text v jídelním lístku. Logicky, spolu s kostelem, farou a školou tvořili základ pro život ve vesnici. Paní hostinská, co cyklisty prý moc nemusí, se snažila a brzy bylo na stole vše co jsme si přáli. Dalším lesem jsme rychle v Kamenici a na vedle ní stejnojmenné vyhlídce. Je odtud elektrárna Tisová jak na dlani , Sokolov hned vedle a na druhé straně údolí Chlum, Habartov, Horní Částkov, větrníky atd. Moc hezký místo. Následující kilák je pěkný krpál. Baterky lapají po dechu a my taky. Když už jsme skoro nahoře tak vidím Hanku , která mi popíše situaci jedním slovem „nejede“! Její kolo zase zkolabovalo, baterka je prázdná a odborníci si lámou hlavu čím že je to způsobený. Slabá baterka, nebo hančina spolupráce s přehazovačkou ? Nejspíše obojí, ale teď nemudrujme, jsme v polovině cesty. Role se ujímá Laďa. Vyměňují si kola a on, odpočinutý ze Štúrova, dupe ze všech sil , Místo aby kolo přepravilo jeho tak je to naopak. V lesích projedeme několik rovných úseků cest až na křižovatku Hvězda. Výškově jsme na úrovni H.Lazů, ale ty jsou bohužel za údolím. Frčíme dolů po krásné silničce až ta se zlomí a přijde třetí krpál dnešního dne a ten nejdelší. Polovinu Laďa vytlačil a byl zase s námi. Měli bychom mu zatleskat, ale tu chvíli to nikoho nenapadne. Ještě dvakrát cikcak než se dostaneme k dlouhému sjezdu do Úbočí. Že je vlevo od nás nejvyšší vrchol Lesný 983 m teď nikoho nezajímá. Ještě kus bude trvat, než panelka přejde na asfalt, který se pak spustí prudce dolů. Stálo za to jet pomalu a kochat se pohledem na spousty smrků pod sebou. Jsme dole. Že bychom to někdy vyjeli a měli tak více času na tyto pohledy ?
Hostitel Míla nakoupil buřty, výborný chleba (asi žandovský), plechový pivo a kafe. Hanka upekla bábovku a s ní se pak vláčela, Maruš K. taky buchtu a tak jsme se měli. Přijeli taky Kapříci a po čase jsme viděli Janďáky a Slávu. Myslím, že jim bylo příjemný vidět partu se kterou toho tolik prožili. Když chvíle buřtů skončila , ujal jsem se rozdávání itineráře dovolený a že k tomu něco dodám. Jenže rozjařený Laďa prokládal moje informace výkřiky typu „to už si nám řikal“ a ještě horšími. K tomu začal rozlévat šampáňo Hubert dovezené ze Slovenska. To bylo mnohem lepší než jeho štěky. „Pax arva colat“, tedy „V míru orat pole“ Laďo. A abys věděl, tak je to stará římská hláška nabízející usmíření. Po dvou hodinách dobíjení baterek, jezení, pití a klábosení je čas odjet. Máme to domů 26 km. Podhorská silnice pomalu padá do Podstrání a ještě více do Milíkova takže tak 4 km není třeba šlápnout do pedálů. Na okraji Milíkova já volím směr Těšov, protože kopeček je jen mírný a Jirka odvádí druhou polovinu party nad ves a dál na Šitboř. V Úvalu se setkáváme, ani nevím kdo tam byl dřív, protože do toho mi volal Laďa, že je někde, že je tam s Manym a kudy mám jet ? Intuitivně ho posílám doprava a po chvíli dalším telefonem zase doleva abychom se mohli v březové aleji do Lipoltova sejít. Vyšlo to náramně a Many s chutí sobě vlastní líčí tu cestu jako nádherný zážitek. Ještě malý kopec na Odravu, který vyletěla i Hanka na svém dobitém oři a pak už jen rovina až domů. Ještě, že tak. Bylo to krásný a bylo toho opravdu dost.
Ujeli jsme 90 km. Kdo byl : Lahučáci, Many, Laďa, Iva, Hanka, Kika, Jitka, Zuzka, brácha, Japoši a já. Zkrácenou etapu do Ubočí a zpět jeli : Milada, Líba a Honza P.,Autem přijeli Kapříci, Janďáci a Sláva.
Přeji Vám úspěšné balení věcí na dovolenou, nezapomeňte klíčky od baterií, nějaké Euro pro Slovensko a náhradní duši do kola. Vezměte , prosím, na vědomí, že dovolenkovou buchtu peče tradičně Kika. Mějme se dobře. Pepa D.
Ps. Ještě se chci podělit o jeden silný zážitek z poslední doby. Jedu si jednou z Nebanic po cyklostezce rychlostí těsně pod 25km/hod., potkávám nějaké lidi a vzápětí mě předjíždí, hádejte kdo ? Kája Jaroš ! Nestačil jsem ani reagovat, jen jsem s radostí sledoval jak se mi Kája vzdaluje. To bylo na půli cesty k Vokovu a v Chocovicích měl náskok už asi 500 m. Jsi borec Kájo a já Ti to ze srdce přeju. Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/10 – dyleňské
Kamarádi, někdy se stane, že nemám slov k popisu etapy, protože se mi nechce používat superlativy i když dnešní čeština je má ráda. Byl to moc hezký výlet a my si ho teď připomeneme kus po kuse. Myslím, že je to důležité, protože nám život přináší spousty zážitků každý den a kdo si pak má vzpomenout kde to vlastně byl a co tam viděl. Zrovna včera. Hned po etapě večer šly naše děvčata do divadla na Bartošku. Zatím nevím jestli to byl „trhák“, ale ono vidět Barťáka na vlastní oči to může být taky zážitek. Pro některou !
Start etapy byl na dvoře u Škvorů. Jednak je to místo praktický pro všechny a dnes taky symbolický se vzpomínkou na Pepu a jeho Věru. Sjelo se nás nebývale šestnáct ! Však to byl dlouhý had, když jsme projížděli Háje a mířili ke Kočímu. Ve směru na Kozly se nám vpravo ukázala, v plné kráse, Loreta. Opravená svítí do dálky. Jsme na Mýtině a pouštíme se do šutrové cesty směr Kyselecký hamr. Když se zeleň úvozové cesty rozestoupí a je vidět do kraje, tak je to až do FL. Další pokračování je dolů až na křižovatku cest. Po krátkém postávání a koukání do mapy nezbývá než se vydat ještě dolů z kopce. To nikdy není dobrý , protože zkušenosti nám říkají, že o to víc to bude nahoru. Jak už jeden popularizátor cyklistiky pravil : „Každý kopec má svůj protikopec !“ První i druhý výšvih máme za sebou, je tu stín, ptáčci zpívají, je lépe nemluvit, prostě je klid před bouří. Na mapě je ten následující úsek tak 1.5 cm dlouhá úsečka, ale ve skutečnosti je to střecha do nebe. Nevím jestli si všichni stačili dát lehký převod, ale byl nutný. Voda tady dlouhá leta rozebírá péesácký asfalt a nechává volné kameny. Jeden takový Líba přejela. Ten odletěl, kolo ztratilo směr a ona rovnováhu. Zbytek už byl v režii zemské přitažlivosti. Líba se kácí doleva, její kolo strhává blízko jedoucího Mílu a je z toho hromada kol a těl. Takový nežádoucí cyklistický sendvič. Nic se, díky Bohu nestalo ! Jsme na další významné křižovatce cest – Liščí farma. Tady krátce vyhodnotíme situaci a chceme ještě tak tři kiláky dál na kříž U Alexy. Jsme tam a zase něco! Ozvalo se „Žuch“ a to spadla Jíťa když se jí pata sandálu zasekla za štangli kola. Tyhle pády jsou všechny stejný : zadek – záda -hlava a do toho kolo. Nemít přilbu tak by to hodně bolelo… Tady je místo na vyslovení mého názoru na věc : jezdit v sandálech může jen Honza Vlasák. Pro sportovní jízdu se vůbec nehodí. Nejsme žádný „Packy“co jezdí z pensionu na pláž ! S přilbou je to ještě horší. Představte si, že do tak málo přístupného kraje budeme volat sanitu ! Nemít přilbu je prostě hazard !
Teď už jsme na odvrácené straně Dyleně a pojedeme na Mohelno. Bývala tady rota o které vypráví text vojenské písničky „Na starý Mohelně, na státní hranici …“ Trochu méně se ví, že kousek od nás jsou zbytky uranového dolu. V padesátých letech tady dřelo spousty muklů pod heslem „Náš uran pro mír !“ Nám začíná dobrodružná část naší etapy. Stará, nepoužívaná cesta se pevně zařezává do lesa, pak už není pevná a ještě dál už jen louka a na ní stopa. Pořád prudce dolů. Kulisu tvoří obrovské soliterní smrky s větvemi až na zem. Krajina bez lidí. Ještě jeden skok dolů a jsme na státní hranici v těsné blízkosti studní patřících Chevaku.. Louka pod námi už je bavorská. Kde se vzali, tu se vzali cyklisti a prý že jedou na pstruha do Mähringu. Na silnici je to kousek. Tedy řeknu Vám -obráceně bych to jet nechtěl . Teď chvilku po asfaltu a zase honem do lesa kde je široká šotolina až ke kapličce „Altherrgotkapelle“. Je čisťonká, před oltáříkem jsou dvě malé lavičky, však se podívejte na fotky. Pouštíme se dlouhým sjezdem dolů. V lese se těžilo a tak je všude spousta voňavýho dřeva. Po výjezdu z lesa se nám otevírá pohled na Dyleň. To chce fotku ! V nejbližší vesnici se nám značky snaží zakázat jízdu ve směru na Neualbenreuth, protože tady staví druhý pruh silnice. Ale proč bychom nemohli jet po tom prvním ? U prvního domu městečka je cedule s oznámením, že po cca 1 km vpravo je rybárna kde udí pstruhy.
S nápadem přišel už dříve Jirka a z toho padlo rozhodnutí, že bude k obědu pstruh a po něm v Hardecku pivo a kafíčko. Polní cesta se obtáčí kolem kopce a pak padá dolů do lesa Je sice jetelná, ale stále více zarostlá . S Jirkou se vydáváme na průzkum se slibem, že dáme vědět. Po vjezdu do lesa zase reklamní šipka a tu už je jasný, že směr máme dobrý. Netrvá dlouho a jsme u malé hospůdky s udírnou. Jirka volá Maruš a stačí se dovědět, že Petr dělá defekt Zuzky. Po chvíli už jsme všichni. Paní Becker mluví pomalu, srozumitelně a my si pomalu objednáváme. Za chvíli je na stole uzený pstruh, ale studený. Trochu jsem to těšení přehnal, pomyslím si a dám si pivo. Kika má ryby ráda. Zábava se pomalu stáčí k placení. Loučíme se hlasitým Ahóój což zní mnohem příjemněji než to jejich Sérvuz. Po vyjetí z lesa v opačném směru než jsme přijeli, se ocitáme docela blízko rozhledně Grenzlandturm. Je odtud vidět hezky do Čech, ale my odoláme a necháme si jí na příště. Stejně jako nedaleký, ale blbě přístupný „Střed Evropy“. Chtě nechtě musíme dolů do městečka kde není vidět živáčka. Všichni asi odjeli do lesních hospod a nebo do Čech na sváteční oběd. Už jsme v Hardecku a ta mladá Češka má zase službu a může nás obsloužit. Kafíčko a palačinka to je to co potřebujeme.
Po pár kilometrech a dvou kopcích jsme u vesnice Mammersreuth. Zde vpravo směr státní hranice. Stezka do Hroznatova byla vybudovaná brzy po otevření hranic a zásluhu na tom má pan Hart, majitel cihelny u Schirdingu, stejně tak i na opravě Lorety. Dál chceme jet po cyklostezce a to znamená projet zeleným tunelem bývalé signálky. Je to nádhera. Čas kvapí , myslím na holky co jdou večer do divadla . Je tu rovina, chtělo by to tempo vždyť motůrky pracují do 25km/hod. Ale to my ne, protože vepředu se usadily dvě a povídají a povídají a jedou jak s hnojem. Dámy prominou. Ještě chceme zastavit u Volfíka, vždyť je to u cesty. Pepa přišel a byl rád, že nás vidí. Loučíme se s franťákama : Ahoj sporťáci a pozdravujte Bartošku !
Chebáci mají najeto 57 km a franťáci tak 80. Kdo všechno byl : Lahučáci, Hanka, Petr, Vlasta, Líba, Míla, Honza P., Kika, Iva, brácha, Maruš E., Milada, Zuzka, Jitka a já.
Na závěr si dovolím pár slov k situaci v české kotlině. Sobotku to stálo manželství. Se ženou se dohodli, že to budou mít jinak. Jak ? No třeba, že ona přejde ze Soboty na Nedělu a nebo se po jeho demisi odstěhují do teplých krajů a nenechají se otravovat řečmi privatizovaných horníků ostravaků. Vašnosta se nechal odletět do Vietnamu se starostí o vyřešení víz pro naše turisty. Snad je tam nezapomněl pochválit za to, že jejich krajani obsadili v Česku kdejakou Jednotu v obcích kde tiše sedí a občas pustí pračku. Před delším časem nostalgičtí voliči v Baťově kraji poslali do senátu jejich oblíbence Františka. Starého pána, jehož sláva se socialismu dotýká. Byly to tehdy doby. Pokladna ÚV nasypala spousty peněz do Slušovic, lidem veskrze šikovným , znalým spousty nových moderních věcí a technologií. Franta se jim za to odměnil neustálým přijímáním cizích delegací, kterým prezentoval úroveň našeho zemědělství pohledem na statek z návsi, nikoliv od humen. Dnes nám pan předseda, tedy senátor onemocněl a do Prahy přestal jezdit. Už deset měsíců ho nikdo neviděl. Je zajímavé, že jeho plat (120 tis.)si ho vždy najde. Už to stálo bratru milion, naše poplatníky. No přece byste nechtěli aby takový borec byl na nemocenský a nebo důchodu !!! Loučím se a příští neděli jedeme na významnou etapu.
Zpráva z etapy č. 17/9 – klínovecké
Kamarádi, pro ty co s námi nebyli, pro známé i neznámé čtenáře musím zaznamenat dnešní etapu, která se nám všem líbila a ze který jsme všichni malinko k.o. Za necelou hodinu jsme byli v Boči kde čekala čtveřice Japošů. První úsek je jasný – nahoru na Klínovec. Spravovaná silnička je v zeleným tunelu, je tu chládek a to potřebujeme. Už se nám oznamuje Srní a já si všímám jak Hanka maká co to dá ! Ptám se : „Hanko, ono to nejede ?“ Ne! odpovídá a stavíme. Kontrolky na baterce svítí tři z pěti tak proč, sakra, to netáhne ? Zatímco parta jede dál , já musím rychle rozhodnout, že pojedeme dolů k autu. Hanka je pro a ujímá se volantu. „Máš papíry ?“ Ona :“Jo, ale doma !“ Povídám „Neva, kde by se tu vzal policajt ?“ Tak jedeme zase nahoru za partou, která tam někde čeká. Už jsme je dohnali. Já si beru kolo a Hance zůstane volant a tak až do Klášterce. Na všech zastávkách byla s námi.
Za nějakých osm kilometrů jsme nahoře u věže a každému je dobře. To co jsme v mládí bez baterky nezvládli, jsme teď dali a vůbec nevadí, že nám trochu pomohla. Je azuro, 21 stupňů, jdeme na oběd. do chaty Sport, po panelce trochu dolů. Příjemný majitel trpělivě posbírá objednávku od klábosící party, pak jí zopakuje a to je dobře. Já bych byl bez nealka. Při placení upadne vrchnímu dvacetikoruna na rošt podlahy a propadne se. On na to :“Tam už jich je !“ Třeba se na ně jednou dostane.
Další naše jízda povede samozřejmě dolů, ale okolo vrchu doprava po cestě s nádhernými výhledy do kraje, hlavně tam kde jsou sjezdovky. Velká paráda to byla a je z toho hodně fotek. Dokonce na jednom místě byl poslední krušnohorský sníh. No a kdo znáte naší Ivču tak si umíte představit jak rychle byla o sto metrů níž a plácla sebou do té , ještě trochu bílé, měkoty. Za krátkou dobu jsme na křižovatce Pod Meluzínou. Navrhuji jít nahoru, měl by tam být kruhový výhled. Parta není proti a tak stoupáme a vzpomínáme na loňský Lusen na Šumavě. Tady je to kousíček. Nahoře jsou snad na všech světových stranách skály a každá z nich poskytuje výhled jen jedním směrem. Když je obejdete všechny tak máte kruhový výhled. Jiřka tady dokazuje, že se umí přitisknout i ke skále a jsou z toho fotky od kameramanky Ivči a asistenta Ládi. V klidu jedeme dál , po rovině na Měděnec. Hanka už tam čeká. Jednu chvíli kolem nás profrčí nepočítaně motorek. Bohužel, po krátké době, jednu z nich vidíme ležet na silnici .
Na okraji obce Měděnec je odbočka doleva na stejnojmenný vrch. Musím uznale konstatovat, že jsme ten krpálek vyjeli a ještě při tom objevili vchod do staré šachty. Nahoře stojí rotunda a je tu opravdu kruhový výhled. Nejkrásnější po slunci směrem na obec a v dálce kouřící elektrárnu Počerady. Dole ve vsi jsme cobydup a hned do hospody. Tedy spíše pod slunečníky. Paní domácí to za námi má z lokálu pěkně daleko, ale snaží se. Jen k EE musíme za ní do lokálu. Alespoň vidíme jak daleko tady má každé pivo ke svému pijákovi. Kdo by se na to neEE ! K vesnici hospoda patří a tak nezbývá než popřát paní hodně síly a trpělivosti.
Venku říkám :“Hanko, tady to vem vlevo a kopcem dolů!“ Ona si zkušeně ještě chvíli počká a dojíždí nás na tom nejsprávnějším místě, na křižovatce kde ona rovně a my doleva. Já viděl , že Honzu ten sjezd baví a vůbec ho nebude zajímat nějaká odbočka vlevo. Pustil jsem se za ním a protože asfalt byl nový, tak i rychlostí 63 km/hod. a dojel jsme ho pár set metrů před tím místem. Celou tu dobu jedeme po CS 35, která nás už přivádí do Klášterce n. Ohří. Na výjezdu z lesa je prudká zatáčka doprava jako závěr krátkého, ale prudkého výšvihu této silničky. V dálce nám město nastavuje svojí panelovou tvář a na jeho obhajobu musím hned přidat, že má mnoho hezčích scenerií. Např park se zámkem, nebo Lázně Evženie, nebo staré náměstí s radnicí. Je hezké ! Za chvíli už jsme na okraji lázeňského parku a Hanka nikde. Byla si pro malý kufr a pak zvládla i tento úsek. Jdeme do hospody Peřeje. Doznívá tady hluk dětského dne. Hezká, rusovlasá servírka nás rychle obslouží a tak si zaslouží nějaké spropitné na závěr.
Poslední úsek po CS 6 „Ohře“ jsem vypočítal na 12 km. Stezka odjíždí přímo z Lázní po levém břehu Ohře. Její povrch je mizerný . Kdyby se jednou podařilo položit tady asfalt, tak by z kontaktu s řekou byl nádherný cyklistický zážitek. Jako to máme u nás. Na Vyhlídce zastaví každý. Je to hezké, trochu nebezpečné místo s výhledem na řeku a do kraje. Pojedeme dál přes most do obce Okounov a ta je do pořádnýho kopce. Slibuji, že to je ten poslední, ale nakonec nebyl. Naše baterky jsou na poslední kontrolce, ale dojet nás nechají. V Kamenci stáčím partu na červenou, která padá dolů až na nádraží Boč a pak ještě malinko níž na dřevěnou lávku. Ještě poslední fotky a taky výrazná korekce směru cesty k autům a je konec našeho putování.
Máme ujeto 60 km. Kdo byl : Míla, Iva, Hanka, brácha, Jiřka, Japoši a jejich známí Jirka s Blankou . Tak zase brzy nashledanou. P.D.
V České kotlině je politický klid. Bábinka odešel a ještě si u toho zpíval. Mezi voliči spíš vydělal než prodělal. Proto je mi tak sympatický volební bod lidovců a tím je důraz na vzdělání. Vašnosta pustil Káju, protože ví, že na volebním poli mu to pomůže orat s Pražskou kavárnou. Z vězně je celá brita, některý ženský ho milují a někteří další taky, protože z tepla svých obýváků jim to připadalo nespravedlivý. Pak je skupina, kam patřím taky, která nemá jasno a vydává se cestou důvěry k novináři Pepíkovi Klímovi, který celá léta případ studuje a je toho názoru, že to Kája nebyl. Tak klukovi popřejme aby poznávání nového světa ho bavilo, zakázky aby se jen hrnuly a když se mu podaří zapudit chuť dát někomu do držky tak z něho může být třeba člen ochranky Hradu. Mějte se královsky. P.
Publikováno v zpráva z desáté etapy r. 2018, Zprávy | 
Tagy: zpráva z etapy č. 17/9 - klínovecké | 
1 komentář »
Zpráva z etapy č. 17/8 – dortové
Kamarádi, jistě budete souhlasit, že naší etapě nic nechybělo – počasí, nálada, dorty, cesty i necesty, prostě bylo všechno. Parkovali jsme u městečka Höchstädt. Teď musíme na kolech projet na druhou stranu a co nevidíme. Ve městě budou mít dnes slavnost a chlapi co stavěli „Pivní stan“ už jsou hotovi a popíjejí první pivo. Při hledání začátku cyklostezky jsem si pořídil takový střední „kufr“, protože mám starou mapu . Jedeme po staré trati až do Schwarzenhammeru kde nová stezka končí a začíná ta lesní. Jeden krásný pohled do kraje střídá druhý a tak to jde až do Heidelheimu. Po výjezdu z lesa bereme na vědomí, že tady stojí nové větrníky . Nabízí nám moderní, štíhlou krásu a svým počtem už přestávají být orientačním bodem v přírodě. Ten si ponechá rozhledna na Kornbergu, který je odtud hezky vidět. Přijíždíme k poli s kvetoucí řepkou a aniž já bych něco říkal, tak děvčata, zvyklá z minulých let, se už staví do porostu a nastává příjemná chvíle focení. Vesnici Grosswendern jen lehce lízneme po okraji a noříme se do lesů kopce Kornberg. Jednou jsme se tady spletli a skončili v mokrých lukách, tak to jedeme teď napravit. Podařilo se ! V městečku Kirchenlamitz to ulomíme doleva, nahoru a odpočineme. Pak už zbývá jen sjet kopec dolů a jsme na dvoře u Petzoldů kde pro sebe zabíráme salonek. Je to tak lepší, co kdyby se lady Gaga zachtělo jódlovat. Kdo neví, tak to jméno pochází z Laďova nářečí a znamená Jířa. Hodinu jsme tady seděli ! Plni dortů se vydáme na další cestu a hned vedle ve vsi zase kufr. Nevadí, však přes pastvinu to taky není špatný. Jsme na místě kde se snadno přehlédne starý, kamenný mostek přes potok. Silnice je už vedena po novém mostě a tak ten starý je vděčný za každou partu a fotku. Vzhůru do kopce za dalším dobrodružstvím po neznámých cestách. Hned nad lesem se jedna nabídla. Vedla doleva, na mapě nebyla a směřovala s dobrým azimutem do lesů. Všichni jsou pro. Jedeme! Byla to moc krásná cesta a vůbec nej… byla v samém závěru po vyjetí z lesa. V údolíčku na malých loučkách se seče seno, louku lemují břízy, vzduch plný vůně. Na okraji Röslau , na kopečku je vyhlídka do kraje kde obzorem jsou Smrčiny. Hezké posezení s dobrou náladou, které pomohla velká kamenná krychle dvakrát provrtaná tak na šířku Jiřky. Po několika kilometrech je tu vesnice Unterwoltersgrün. Hezký jméno ,že ? Už předem víme, že je tady Café. To my vždy najdeme snadno. Paní je ráda, že jsme přijeli a vykoupili poslední dorty „käsesahne“ a i jiný byly dobrý. Zdálo by se, že k autům to není daleko, ale bylo. Začalo největší dobrodrůžo dne. Asfaltka za chvíli končí, písková je taky dobrá, pak lesní a pak už žádná. Jsme uprostřed lesa kam hajný zaváží krmení do krmelce a pak se otáčí. Zpátky ? Ani náhodou! Někdo pěšky, někdo na kole sjíždíme po chrastí lesa svah až nás krajní stromy vypustí na cestičku. A tak po ní a zase podobně. Cesta dobrá, uklizená a pak najednou louka a cesta nikde. Jedu na průzkum a protože se nevracím tak ostatní za mnou. Po louce prořezávám v trávě stopu až na můstek přes potok a hle je tady asfalt. Dáme to doprava a pelášíme po známé cestě na Rügersgrün , vyskočíme na kopec a máme to k autům poslední kilák. Obloha se zatahuje, přichází večer a my jedeme domů. Ještě kdo byl : Lahučáci, Laďa, Iva, Jitka, Kika, Many, Zuzka, Milada, Jiřka a já. Ujeto 47 km.
Tady si dovolím krátkou informaci o mojí cestě do Anglie. V galerii je jen několik fotek z mnoha pořízených. S vnučkou jsme vyrazili do Londýna . Tam jsme sedli na kola a jezdili po ulicích. Orientaci jsme brali z cyklomapy, která barevně rozlišuje vhodnost ulic pro cyklisty. Např. tmavě modrá barva ulice znamená, že pojedete po oddělené cyklostezce. Bledě modrá vám říká, že budete součástí provozu na ulici. Takových bylo nejvíc. Vůbec tam nechtějí dovolit průjezd parky ! Ale zase za celý den na nás nikdo nezatroubil a vždy dal přednost. Džentlmeni se nezapřou. Druhý den jsme cestovali k bílým, křídovým útesům, které Anglie nastavuje jako vlídnou tvář připlouvajícím Evropanům. Dočetl jsem se, že tento geologický útvar může mít stáří až 100 mil. let. Vystoupali jsme cca 200 m nad moře a jeli jsme po pastvinách s mnoha vyhlídkami z nichž se tajil dech. Nikde žádné zábradlí, když tak malá cedulka. Tady opravdu platí, že je lépe jednou vidět než desetkrát slyšet. Poslední den byl zámek Chartwel. Patřil britskému premiérovi W.Churchilovi, člověku mimořádných kvalit a to jak v politice ,tak v umění. Jeho řečnické schopnosti byly mimořádné. Když se na začátku války, v roce 1940, ujímal vlády řekl otevřeně celému národu, že jim může slíbit krev, slzy a pot . Dokázal v lidech vzbudit odvahu a přesvědčení, že válka to bude vyhraná. Tak se taky stalo. Churchil byl oslavován jako vítěz, ale v dalších volbách v roce 1946 už zvolen nebyl. Voliči ho raději upozadili z obavy, že by už nevládl pro lidi, ale chopil by se diktátu, protože by ho ta obrovská popularita „zkazila“. O pět let později už zase ministerským předsedou byl. Na prohlídku zámku dostanete česky psaného průvodce s popisem místností a pod. Je to milý a moc to pomůže. Zajímavá je výstavka darů, které dostal od významných státníků té doby. Např. od Stalina dostal dvě oválné, křišťálové mísy ozdobené kovovými figurkami lovce a medvěda. V pracovně bylo mnoho knih, velký psací stůl a také otevřený strop. Ten tvoří střecha. Churchil při psaní neseděl, ale chodil po místnosti a diktoval texty písařům. Hodně kouřil doutníky a lehce se opíjel. Na závěr si dovolím přidat jeho jednu myšlenku : „Stárnout začínáme, jakmile rezignujeme na mládí.“
Je za námi další týden. Byl relativně klid a vše se připravovalo až našeho vašnostu vrátí čínský drak do země, kde ho čeká několik podpisů. Ani bych po něm delší dobu nic víc nechtěl. Je zcela vyčerpán. Na tom by nebylo nic divného, má věk, kdyby se znovu vehementně nesnažil být tím, který si může kamkoliv do světa zaletět, nejlépe v doprovodu kámošů a jiného hradního dvořanstva, potřást si pravicí, ba i obejmout se s jakýmkoliv diktátorem. Je mu jedno se kterým. Když nevyjde Dům bílý tak je tu ten Rudý. Jen proboha být viděn a citován i kdyby ho tam měli dovézt na kolečku. Když se nějaký bonmot hodně povede, jako ten co sdělil báťuškovi o likvidaci novinářů tak jsou z toho světová media opravdu zděšena, protože napovídá tomu kdo to skutečně dělá. Opravdu musí být tím prvním, lidem voleným ? Po dvojím vládnutí Klausíka, tady bude dvakrát podivín z Vysočiny jištěný Bábikem ? Jedna poškozená povaha střídá druhou. To tenhle národ nemá na lepšího prezidenta ? Tak před třiceti lety běžel mezi lidmi fór o zahájení zasedání ÚV :“ Povstaňte, přinášejí politbyro.“ Je z toho smutno.
Zpráva z etapy č. 17/7 – údolské
Kamarádi, až nastane náš důchodový věk a budeme si chtít zavzpomínat na minulost tak si připomeneme i některé chvíle bouřlivého politického života v české kotlině. Již minule jsem psal, že premiér chce vyhodit svého šéfa kasy. Vybral si k tomu variantu kdy demisí shodí celou vládu. Pak přemýšlel a přišlo mu to hodně konfliktní a složité a tak zavolal na hrad, že žádnou demisi nepřinese, že přijde jen konzultovat stav. Zeman si ale všechno připravil na demisi, tzn. postavil mikrofony, pozval novináře a celý den si pletl pojmy demise vlády s demisí premiéra. Tu by raději a tak si jí přivlastnil. Odpoledne přišel premiér, nepřinesl dopis a nestoupl si k mikrofonu. Tam ho vykázal pan vašnosta a to tykáním a zdviženou holí. Stejné gesto používá když na hradě hraje s Ovčáčkem šipky . Pak řekl pár pitomostí a místo aby si poslechl také druhou stranu, tak odešel . Neuvěřitelné a světově ojedinělé buranské divadlo. Jestlipak víte proč Zeman mluví tak pomalu – no aby jeho každé slovo stačili tesat rovnou do kamene !
Včera jsme oslavili kulaté narozeniny Kiky. Všeho bylo hodně, hlavně nás hostů, hodně bylo jídla a pití, hodně taky dárků a květin. U ní v obýváku je to prý jako po koncertu hvězdy – samá váza plná květů. Bylo taky hodně povídání , přípitků a také blahopřání. Přes veškerou snahu nás všech při vymýšlení proslovu nám vypálila rybník Lidka z Lipky Její :“ Maruško přeji Ti abys nikdy nebyla pacient“. Ano i takto stručně se dí vyjádřit velký obsah. Prostě byla sranda a mám vyřídit velké poděkování za všechno. Ještě jedna hádanka : „Jestlipak víte, proč většina pánů seděla celé odpoledne zády ke zdi ?“ Během odpoledne došlo ještě na jednu historku. Zavolal jsem Jitce H., která už na kole putuje po Svatojakubské cestě do Santiaga. Jitka to vzala a my jsme jí hurónsky pozdravili „Jitko Ahoóóój“. Byla ráda. Dnes v pondělí navštěvuje jeskyni Altamira kde jsou k vidění mnoho tisíců let staré malby. Až dojede do města Oviedo tak kolo odloží a dál bude putovat 320 km pěšky s batohem na zádech. Její návrat domů je naplánován na 6.6.2017. Dostávám na mail její fotky, které přiložím do galerie.
Na etapu se nás sešlo deset. Dobrý. Vydali jsme se proti větru na Seeberg a Polnou. Tady na kraji lesa je malý, zaplavený kamenolom. Dnes je to velice hezké místo hodné mnoha fotek. Vjíždíme do lesa. Vítr ustal, všude je slyšet ptačí zpěv, je to balsám na duši. Jsme na křižovatce se signálkou a povídáme. Je tu klid. Náš směr je přímo, do Kančího údolí. Z těchto dvou slov dostala naše etapa jméno. Myslíte, že by to šlo i jinak ? V jednom místě, to když chce silnička padat do údolí, je pěšinka vlevo po turistické červené. Taky jsem jí chtěl konečně zkusit, nakonec nás tudy jelo sedm. Prďák dolů, všude mech a vlhko až jsme u potůčku, který je třeba přejet. Podařilo se a jsou to hezký fotky. Za kus cesty se znovu potkáváme se signálkou a po ní se dostaneme na křižovatku s odbočkou do Bavor. Zajedeme se tam podívat na historické hraniční patníky z roku 1754 a považte, jsou tady už 263 let ! Vrátíme se tedy na naší křižovatku a pokračujeme až na Nebesa. Bývala tady hospoda a je pořád. Jdeme tam, zkusíme to. Nebylo to špatný, ale nemají presovač a připalují tousty tak sem zase dlouho nepůjdeme. Na Výhledy to není daleko . Zajdeme na kafe. Venku padá teplota, ale ještě to není tolik cítit, protože jsme pořád v lese. Golfem jenom profrčíme , Hazlovem taky a zastavíme až u známého čarověníku na borovici. V Zeleným háji se krátce pozdravíme s Bohunkou H. Náš směr je jasný – Poustka – Dvoreček – FL. Chebáci pak po státovce na Zlaťák a domů. Moc hezká etapa, 50km dlouhá. Kdo byl : Lahučáci, Laďa B., Milada, Líba, Zuzka, Jitka, Míla, Petr a já. Další etapu připravím za 14 dní. Mějme se dobře ! Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/5 – božíhodové
Kamarádi, pro ty z Vás, kteří jste s námi nebyli, se dá etapa stručně popsat takto : „Byl to mazec“. Teď stručně rozvedu co všechno se událo. Celé dopoledne vykukovalo slunce a já se těšil jak se budeme dívat z kopce na krásně osvětlené město. Na Komorním Dvoře nás bylo 11. Následoval rychlý přesun na Špitálský vrch, který se ukázal jako pomalý, protože jen co jsme tam přijeli tak se zatáhlo a začalo jemně pršet. To jsme přečkali pod střechou příležitostné hospody tzn., otevřeno je jen na objednání si akce jako jsou narozeniny a nebo, nedej Bože, svatba. Teď se spustíme trochu níže, do uličky odkud je bezvadný výhled na hrad a pak ještě dolů až ke stadionu. Přes přehradu se dostáváme na stranu města a postupně až k bývalé Myslivně, dnešní hromadě suti. Začínáme stoupání, které skončí až u Bismarckovy rozhledny. Proč až tam, když míříme na Kappl ? No protože dvě děvčata tam ještě nebyla a nám ostatním se nic nestane když se tam po čase podíváme taky. Odbočka až k místům kde stávala vesnice s kostelem Sv.Anny je nově vyasfaltovaná. Ještě mezi válkami to bylo významné poutní místo Chebska a častý cíl procházek chebských rodin. Pak už ne. Vojáci vesnici i s kostelem zbourali aby tak zabránili nepřátelům socialismu schovávat se zde před plánovaným přechodem státní hranice. Pod heslem pohraničníků „Neprojdou“ jich skutečně mnoho neprošlo a nebylo výjimkou, že za to zaplatili i životem. Hrozná doba. My se tu dnes můžeme projíždět kudy chceme, volně přecházet hranici a jsme rádi, že jsme se toho dožili.
Po krátkém pobytu u rozhledny došlo k jedné zajímavosti, která je velmi málo častá. Nahoru totiž vyběhli jen Hanka a Laďa, tedy nikdo z fotografů. To je neodpustitelná chyba a Vy si musíte fotky shora buď vymyslet a nebo představit. Já přemýšlím jak se za to potrestat, asi přestanu fotit. !? Kamenná rozhledna zde stojí od roku 1909 a nese jméno prvního německého kancléře Otto von Bismarcka, který byl v politice konce 19. století velice úspěšný a proto velmi populární. V německy mluvící části světa se v krátké době postavilo na dvě stě podobných staveb a pomníků velebících tohoto státníka.
Turistická zelená je docela dobře sjízdná až na jeden kratší, kořenový úsek. Laďa se kochal množstvím kořenů až se skoro zastavil a to byla chyba – kolo klouzlo po kořeni a on si ustlal do lesa ! Jinak hezké svezení nás dovedlo na Horní Hraničnou kde z dřívější PS roty je psí útulek. Někteří z nich po nás štěkají a ty ostatní už to ani nebaví. Jsou to psí bezdomovci . Po úzké asfaltce se vrátíme kousek k Chebu, odbočíme doprava, projedeme lesem a jsme v Bavorech. Sjezd do vesnice, která svátečně spí, střídá zase výjezd na protikopec a takto se ještě nejméně jednou na cestě zhoupneme a jsme u Kappl. Je to barokní kruhová stavba se třemi věžemi z druhé poloviny 17. století od stavitele Dientzenhofera. Čtvrtá věž je zvonice. Od místních Němců vím, že tento kostel, Loreta u Hrozňatova a Chlum Sv. Máří byly v dřívějších dobách nejvýznamnější poutní místa kraje a že tato tradice byla po letech obnovena. Jdeme se podívat dovnitř neboť jsme zvědaví na sváteční výzdobu. Byla skromná, prý v chebském Sv. Mikuláši je mnohem hezčí. Chybí nám Jiřka a její zpěv árie Halelujá. Venku dává Laďa znamení, že v hospodě je volno. Nebýt velké společnosti, která slaví křtiny mimina tak ostatních hostů není moc. Naše Hanka se právě vrátila z osvěžovny a pronesla :“ Was ist das chlastáme ? „Dostala silné, pšeničné pivo a udala směr další zábavě až nám málem unikla venkovní chumelenice. Od té doby přicházely přeháňky jedna za druhou, ale nikterak silné, takže to na kole docela šlo.
Kostelík nestojí úplně na kopci, tam teprve musíme dojet. Na asfaltce udávám další směr do lesa a ejhle makadan a určitě z našeho lomu v Libé. Koho by napadlo, že to tak bude ještě dva kilometry. Kámen je ve stopách aut docela ujetý , střed neutužený, sklon do příkopu a mokro . Hanka jede opatrně, ale stejně spadne a bolí jí z toho ani ne tak bok, jako palec ruky. Snad dá vědět jak se cítí. Konečně je tady rozcestí kde ta hrůza končí a dá se jet po hezkých, lesních cestách na jaké jsme z minulých let zvyklí. Tak po 8 km jsme z lesa venku , na té správné cestě k celnici. Tu profrčíme aniž bychom na občanky pomysleli. Taky je není komu ukázat. Na Pomezí se odpojuje brácha a my v deseti , zrychleným přesunem pádíme do Stínadel. Tam už je Daša s klukem a drží nám místa. Je tu hezky teplo a pizza je výborná. Se soumrakem se trojice vydává do Chebu, ostatní to mají za rohem. Bylo to náročný. Máme 55 km. Kdo byl : Lahučáci, Laďa, Iva, Kika, Jitka, Maruš E., Míla S., Vláďa, Hanka a já. Za týden asi nepojedeme- sledujte počasí. Pak už nám zbývá jen jeden víkend kdy bychom mohli zajet do Lokte za Jitkou Hlavsovou, která 4.5. odlétá do Bilbaa ,odkud pojede další pouť do Santiaga. Psal jsem si s ní a její odpověď je :“Ráda Vás uvidím“. Co tomu říkáte ? Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/4 – přes kořeny vedené …
Kamarádi, než se pustím do psaní zprávy tak prosím o malé strpení než si tady poznamenám něco z minulého týdne. Paměť si pak lze osvěžit právě čtením takovýchto „štěků“. Náš pan Vašnosta nikterak neochabuje při tvorbě šokujících zpráv. Tím udržuje národ v napětí a přiznejme, že taky v těšení jeho příznivců na tu další. Ta poslední z Čáslavi se mu skutečně povedla. Dá milost , resp. vážně o tom uvažuje, doživotně odsouzenému Kájínkovi. Tím si zajistil hlasy jeho fanklubu a jistě i mnoha mladých žen, které by chtěly mít doma hrdinu, který dokázal utéct ze strašného vězení. Na druhé straně, kdyby se podařilo obnovit proces třeba v Ostravě a ten by celou věc, bez závislosti na „Plzni“, znovu posoudil tak by to bylo dobré, pro spravedlnost především. Tak si počkejme.
Na dvoře u Beránků o Květné neděli bylo narváno, jak už dlouho ne. Přijely nové motory zn. Bafang – Péťa s Vlastou a Fischer – Hanka a Many. Unikla mi značka motůrku, který má Líba. Náš věk a neutuchající chuť jezdit stále na kole nás opravňuje ke koupi této výbavy. Elektrokol nezadržitelně přibývá, stejně jako těch, kteří si naše kola už nepletou s mopedem. Slunce nad hlavou, vzduch je klidný a dlouhá cesta před námi. Tak jedeme ! Abych nezapomněl – bylo třeba odstranit takovou milou závadu na jednom kole. Po zvolání jedné mladší cyklistky : „Mě to nejede !“ stačilo zmáčknout patřičný čudlík a bylo to v pořádku. Inu, zima byla dlouhá. Už je peloton v pohybu , projíždí Žirovice a po první terénní vložce dne staví u rybníku za Starorybnickým hradem. Odtud jsou první fotky. Za chvíli jsme u chalupy ve Skalný, dál pokračujeme těsně kolem potoku až pod skalenský hrad. Celé podhradí i náves s jezírkem jsou dílem nedávné doby s přispěním evropských peněz. Je to moc hezký. Teď Vás ještě zavedu na hráz koupaliště a odtud do okrajové části Skalné, které se říká Nový svět. Noříme se do lesa, cesta je to pěkná a už jsme tady. Na místě kde začíná úplně nový úsek lesní cesty až ke Šneckýmu rybníku. Často stavíme, klábosíme a já mám čas na focení. Tady jsem pořídil několik záběrů hladiny a na malé skalce u vody pak naše děvčata. Vy máte teď možnost posoudit, který záběr je hezčí a napsat to. V duchu vzpomenu na Maruš K., která nedaleko odtud v lese spadla do písku a musela tam ležet tak dlouho, dokud pro ní nepřijela sanita. Pro přespolní musím dodat, že jsme u toho byli a všelijak pomáhali. Okraj Plesné se pomalu a stále rozrůstá o nová, stále větší, rodinná sídla obehnaná vysokým plotem boháčů. Taková je doba. U hospody mě napadá, že jezdíme městem po stále stejné silnici a to je třeba změnit. Protáhneme se tedy mezi domky, lehce do kopečka až tam kde se cesta dotýká náspu trati. Zná to tady dobře jen Maruš L. a Jířa. Pro ostatní je to zajímavý průjezd okrajem městečka s mnoha výhledy do ulic a taky na bývalé obrovské haly místních textilek, které jsou z části opuštěné a nebo slouží jako drůbežárna firmy Česká vejce. Bývalým areálem tady prochází cesta na Bad Brambach a začíná se s její rekonstrukcí.
Chvíli stojíme, Laďa objíždí okolo a najednou to z něj vybuchne. „Všechny Vás zvu do cukrárny v Brambachu a na můj účet !“ A hned na to se ozývá „Proč jako ?“ nebo „Co se děje ?“ Odpovědi se nedočkali, protože už jedeme přes hranici k městu. Jedu sám a myslím na to co právě teď Laďa řekl. Určitě to od něho nebyl okamžitý nápad, to jen dosavadní hezká cesta a výborná nálada v partě otevřela jeho srdce dokořán a vyšlo z toho pozvání. On se už umí radovat z etapy, z kamarádů, už to není ten Laďa co má v hlavě jen a jen práci. Peníze jdou dozadu a dopředu se posouvá starost o zdraví a dobrou náladu. Patří to k našemu věku a každému bych přál takové procitnutí. Jsme na náměstí a vnímáme velikonočně ozdobenou kašnu. Paní právě nabírá vodu a tak se jí Laďa může zeptat jestli je tady ještě nějaká cukrárna. „Ano je, tam dole vlevo Eiscafe Grenzland se to jmenuje „. Náš samozvaný hostitel nás zavede dovnitř a zařizuje objednávku. Poseděli jsme, filtračku nebo presíčko vychutnali, zavzpomínali na doby kdy místní pumpa plnila naše nádrže po okraj, cukr byl tady levnější, taky řezník měl velký obrat, ale pojďte čeká nás stoupání. Původně jsem chtěl jinudy, ale když jsme tady na úpatí kopce tak je to vlastně nejblíž tudy. Od revoluce jsme tu nebyli. Netrvá dlouho a jsme na parkovišti, tedy křižovatce na Bärendorf. To je to místo kde jsme za totáče vyhazovali staré boty a v nových , koupených jsme přejížděli hranice. Nebo se tady některé ženy omotávaly záclonami, které nám němečtí přátelé zakazovali vyvážet. Zuzka je dnes jediná bez motoru, drží se statečně, jen občas jí Jirka dá ruku na záda a maká s ní. K rozhledně na vrcholu to máme blízko. Kam až to jde, jedeme na kolech a zbytek vyjdeme pěšky. Jsme tam a je zavřeno ! Uděláme vrcholové foto a jdeme zpět ke kolům s tím, že se podíváme do chebské roviny od vesnice. Je tam jen částečný výhled a proto velím k poslednímu úseku cesty před Výhledy. Pěšinka po louce je ušlapaná a v lese se ještě rozšiřuje a je hezká. Asi tak kilák je přes kořeny. Je to trochu nebezpečný, trochu těžký, ale dost zábavný. Proto dnešní etapa nese jméno podle tohoto úseku. Po dlouhém sjezdu jsme na terase hospody.
Mladé „běhátko“, což je v terminologii Ladi nevyučený číšník, pomalu zvládá naše objednávky. Můj objednaný ovar dorazil až za půl hodiny !Určitě mě chtěl v tomto postním čase ochránit před hříchem, ale když se spojí hlad a chuť tak to nezastaví ani tradice. Slunce stále vysoko, zvedat se nám nechce. Pak přišlo placení. Jsem jeden z prvních . Mladík přinese EET a nechá si diktovat od nás co kdo chce platit aniž by to odškrtával ze společného účtu. Snažím se dát mu mince, protože je nemá. Požadovanou částku překračuji o 3 Kč, neboť tak se mi to náhodou vysypalo do ruky. Po mém ujištění „To je dobrý“ následuje něco co jsem v životě nezažil. Běhátko upouští korunovou minci na stůl se slovy „Tyhle já nesbírám !“ Šok, nebo sranda ? Ještě má pár vteřin na to aby to změnil v legraci, ale ne , myslel to vážně. Je to kreten. Kde asi začínají jeho peníze ? Co mu dovolí provoz této hospody ? Pryč odtud. Musíme teď pořád dolů, lesem na golf, do Hazlova, pak zase kopcem nahoru a jsme v Táborský, dříve Vlastislavi. Jsou zde dvě věci hodné zaznamenání. Jednak na vratech stodoly visí originální plakát – viz foto a jednak si tady Laďa bere slovo a všechny nás baví vyprávěním o zabijačce v blízké chalupě. Kdysi v zimě čeká jako žádaný řezník v chalupě až chasníci přivezou prase. Přijeli, ale prase neměli. To jim cestou vyskočilo z vozíku a rylo se ve sněhu někde blízko Poustky. Vrcholem povídání bylo jeho názorné předvedení zděšení jednoho z mladíků, když na dvoře zjistili, že prase je fuč. On v tom zoufalství nadzvedával i prkýnka v kleci, jestli náhodou … No řvali jsme smíchy. Slunce se už dotýká špiček stromů, stíny se pokládají na východ a nás čeká ještě výjezd k hradu Seeberg a pak sjezd na okraj Fl. Hezký výlet má hezký konec.
Dnešní účast je opravdu hodna zaznamenání : Hanka, Many, Lahučáci, Vlasta, Petr, Laďa B., Kika, Vláďa, Jiřka, Ivča, Jitka, Zuzka, Líba, Míla Schlägel a já. Franťáci mají 42 km a chebáci víc, to se rozumí. O Velikonocích tak hezky nebude, ale nebude-li pršet tak v neděli jedeme ! Dobře si odpočiňte. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/3 – větrníková
Kamarádi, takový smutný týden je za námi. Věra Špinarová už nám nebude zpívat „Tenkrát na západě“, ale zůstanou nám nahrávky jejích písniček a ty jsou nesmrtelný. Angličani se zase spletli. Naposledy tomu bylo v osmatřicátým roce když v Mnichově podepsali dohodu o Sudetech o které byli přesvědčeni, že Vůdce se nažere a Evropa zůstane celá. Doplatili na to všichni, včetně anglánů. Nyní zase opouští Evropu, protože nedokázali včas objasnit voličům všechna “ pro a proti“ po jejich brexitu. Volič se hlavně řídí emocemi a když jim k tomu někdo slibuje zastavení přílivu migrantů , tak na to slyší. To u nás na Hradě si pouští porno a ještě o tom mluví do médií. Nejraději by ukázali na nějakého atraktivního viníka, ale jak v Rusku tak v Americe jsou kámoši a to je pak lepší to nechat vyšumět. Objevil se nový kandidát na prezidenta a hned se nad Hradčany blýskalo. To malý pasáček černých ovcí to vzal na sebe a vypustil první kanonádu pomluv na pana profesora. Přece to nebude dělat nejvyšší pan Vašnosta, když řekl, že to dělat nebude. A taky vzkazuje, že vlastně do voleb nebude dělat nic, s nikým se bavit nebude, odpovídat na otázky taky ne a skládat účty za poslední roky už vůbec ne. Jinými slovy – seju na Vás moji milí, Vy mě stejně zvolíte. Přespoloviční přízeň v těchto dnech mu dává za pravdu. Jeho časté návštěvy v krajích jsou vlastně takovou permanentní volební kampaní pod heslem : „Nikdo Vám nemůže dát tolik, co já Vám můžu slíbit „. Já doufám, že až půjde do tuhého, t.j. ve druhém kole voleb, tak lidi vezmou rozum do hrsti a nemůžou se přece splést.
Pojedeme ! Je hodně teplo, něco kolem 23 St. a poprvé beru krátké kalhoty. V dálce nad Horním Částkovem je vidět bílé větrníky, náš dnešní první cíl. Jakmile se zvedáme v Hluboké do kopce dojíždí nás cyklista na silničce a on to Jirka Dytrych. Celý kopec jsme prokecali a to nás ještě i Hanka předjela. Nahoře, na Částkovským vrchu 598m.n.m. u vysokého větrníku se pokocháme pohledem do kraje, určíme si několik míst na horizontu , uděláme řadu fotek a jedeme zpět. V Lítově se ukazuje, že všechno dobrý jen Ivča nám chybí. Laďa a brácha jí jen trochu nasměrují a máme jí tady, holku jednu odlehčenou. Teď zavedu partu na Lítovskou kipu, tedy výsypku a po stezce, kde před lety jezdili vlaky se skrývkou z dolu Medard, pořád lehce do kopce a jsme ve vesnici Chlum Svaté Máří (něm. Maria Kulm). Je na čase si dát jedno, však už cestou jsme se těšili. Hospůdka však má branku zavřenou a na paloučku sedí pan hostinský se ženou a smutným hlasem nám oznamují : „My to máme zavřený! „. Povídám „kasa co ?“ A oni „nojo“. Zasáhlo je „vyrovnávání podnikatelského prostředí“ jak to nazývá pan ministr. Jenže on přes velká čísla nevidí na zem. Byli ve vsi sami, za týden vytočili soudek piva a rozlili pár panáků, cyklisti a vůbec turisti byli spokojený, k tomu pár místních taky. Než by vydělali na kasu a internet, trvalo by to dlouho. Raději toho nechali a vesnice není „celá“. Krásný, barokní kostel s klášterem Křížovníků zůstává a dívá se na to shora. Sjedeme do Dasnic a odtud po cyklostezce až do Kynšperka. Za zmínku stojí, že po dlouhém úseku stezky je úplně nové, masivní zábradlí.
Blížíme se k pivovaru Kynšperský Zajíc a chtě, nechtě musíme minout policajty na kontrole. Však Vy tady dlouho nebudete, pomyslíme si a objednáváme pár piv a presíček, jako nezbytného doplňku k makové buchtě od Ivči. Byla malá, ale výborná. Pojedeme dál a vezmeme to druhými vraty, co kdyby policajti byli zvlášť pilný. Nebyli ! Směrem na Mostov kde loni zavřený most je „na černo“ zase otevřený a jezdí se tudy. Erár je v klidu, vždyť tam zákaz dali. V Nebanicích nás to zase vcůclo. Nevadí, venku je moc hezky, posedíme. Do toho přijede černovlasá cyklistka, kamarádka Maruš E. Jmenuje se Jitka Koláriková, je z Fr. Lázní a pojede s námi do Luhačovic. Další naše putování vedlo až k trati a tady se stala neobvyklá věc. Franťáci s námi jeli do Třebeně a dál po hlavní domů. Nebylo to správný, ale zase mohli vidět jak jsou, ze vzrostlých kaštanů, hromádky klestí. Ano stromořadí zaniklo. Nekňučím, ale jezdím tudy , denně, pomalu dvacet let a zvykl jsem si . Taky jsem je rád fotil s vycházejícím i zapadajícím sluncem. Na druhé straně silnice se v příkopu dělo něco smysluplného. Velmi speciální stroj tady pokládal vodovod do hloubky 130 cm do rýhy, kterou prořezávala šípová radlice. Na rovném poli udělají i 3 km za den, nepřevrací při tom půdu a jsou rychle pryč. O tom je pár fotek v této galerii.
Kdo byl : Lahučáci, Laďa B. a Vláďa D., Kika, Iva, Hanka, Maruš E. a já. Máme 48 km. Májte se hezky a dobře to snášejte. Pepa D.
Kamarádi, ráda Vás zvu na oslavu mých kulatých narozenin. Bude se konat v neděli 7.5.2017 od 14 hod. v pizzerii Banditos v Chebu. Prosím označte si tento den v kalendáři a přijďte. Uděláte mi radost . Vaše Kika.