Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Zpráva z třinácté etapy r. 2018
2.7.2018 | 
Autor Kamarádi, naše dnešní etapa byla opravdu významná. Jeli jsme na start závodu „1000 mil“. Většina auty, ale Jiřka s Jirkou to vzali rovnou ze dvora na kolech a počkali na nás až ve Verneřově. Parta nechala auta u horního nádraží v Aši a rychlým přesunem jsme dorazili za naší dvojicí. Pak jsme vyletěli na kopec k Horním Pasekám a začali sjíždět po krásné lesácké cestě do Doubravy. Výhledy z cesty byly přímo „šumavské“. Až takto mi připomínaly naše oblíbené hory.
V hospodě …
V Doubravě je hospoda s dobrou pověstí. „Zajdeme tam na polívku“ řekl někdo a nikdo nebyl proti, však už bylo poledne. Rychlost obsluhy a kvalita té polívky mi nestojí za slova. Seděli jsme všichni u jednoho stolu, řeč se točila kolem dovolených co máme před sebou a tak jsem mohl informovat o nelidským doktorovi, který poveze na Rozvadov čtyři lidi , nejspíše Zuzku, Miladu , Zdenu a sebe, včetně kol. My ostatní pojedeme na Džbán do Prahy. Laďa se ujímá slova, protože má čerstvé zkušenosti s cestou do Prahy a jak to mívá ve zvyku tak nečekaně „tne do živého“ když oznámí, že někdy příští týden se doví od doktorů jak je to s jeho rakovinou. „Stop ! Nemel blbosti, nejsou výsledky, počkej s tím !“, tak nějak by se dali vyjádřit reakce z party. „Nikomu z nás to není lhostejný , chceme Tvoje uzdravení a budeš poslouchat doktory !“ pokračovala debata dál. Dostali jsme se až k možnému stornu dovolený, který je spojený s vysokými storno poplatky – 100% ceny v době kratší než 7 dní. Zase se ukázalo jakou sílu má parta když je třeba pomoci. Bude-li to nutné, tak Jíťa vezme Barču a taky pojede Naďa, která mi to ještě večer potvrdila. Debatu končím slovy pro Laďu :“Když se budeš muset léčit a pak Ti doktoři řeknou, že jsi fit, tak sedneme na kola a pojedeme cestu díkůvzdání do Santiaga, budeš-li chtít !“ Čas rány léčí. Něco uděláme a na něco musíme počkat.
Hranice u Aše, start 1000 mil…
Venku je chladno a my musíme sebou hodit abychom byli včas na startu, raději ještě před startem. Máme před sebou několikakilometrový kopec. Naďa by ho dala, to je jasný, ale rychlejší bude když dostane od Jirky pomoc do zad . Stalo se, nám chybí sjet do Hranic a najít sportovní halu , depo všech závodníků a štábu závodu. Velice snadno tady najdeme Honzu Kopku a jeho Ivču. Srdečně se zdravíme , fotíme se , hledáme jednorukýho kamaráda Ríšu, bavíme se s pěšákama a blíží se druhá hodina kdy začne pod startovním obloukem na náměstí poslední setkání všech před startem.Atmosféra je tu nádherná, každý jsme toho plný. Slunce a teplo jsou třešničkou na dortu zážitků a krásných setkání. Letos startuje 168 lidí a považte jen 86 z nich poprvé. Je tady jeden pěšák, Petr Ozogán z Liberce ročník 1959, legenda závodu, který startoval ve všech osmi ročnících, ale k jeho lítosti do Skalný ještě nedošel. Tak příště ! Podepisování plachty – velká atrakce pro diváky – končí, focení taky, dron s kamerou bzučí na plné obrátky, ozývá se výstřel a dlouhý peloton se dává do pohybu. Jen pěšáci jdou na úplně opačnou stranu, protože pro ně trasa pro cyklisty neplatí, oni mají svojí a na dlouhé cestě jen záchytné body, které musí navštívit. Ten nejbližší je Podhradí, další pak Klínovec, Cínovec, Děčínský Sněžník atd.
Tour de France na Pastvinách …
Že je to přehnaný titulek ? Ale vůbec ne ! My jsme se snažili za všech sil pozdravit závodníky už na druhém kopci jejich závodu. Bylo u toho spousta srandy a zážitků. Jeden za všechny : jede balík lidí , my řveme, plácáme si s nima do dlaní a v tom jeden kluk (č.29 Jarda Šašek z Plzně) rychle zastaví obejme se s Jíťou, pak s Kikou , Jiřkou a pusu dostane i od Barči. „To byl ale chlap !“ pomyslím si a rychle fotím. „To způsobily ty naše atraktivní, hezky vyplněný dresy, že jo ?“ Když většina kluků a dost děvčat projela, tak se za nimi vydal taky Jirka s Jiřkou a Naďou. Napětí se zase zvedá, když se blíží Ríša. Ani tady mi nezapomíná děkovat za všechno, ale vždyť ono je to obráceně! Já mu děkuji, za jeho život bez ruky, za jeho knížku „Vzdát můžeš zítra“, za to, že startuje a všem okolo dodává svým příběhem sílu a odhodlání k závodu i životu. Je to velký borec.
Na Výhledech …
To už jsme stačili projet les, zase po krásné cestě a z Aše přejet auty do oblíbené hospody na Výhledech. Potkáváme se tu s Petrem a Manym a taky u stolu s rodiči Lukáše Kopeckýho atd. Je tu moc hezky. Vracíme se k dnešním zážitkům , ke svým pocitům o kterých se dá mluvit jako o „dobíjení baterek“ nebo o „plné hlavě a dobré náladě“. Protože kolem hospody vede trať „mílí“ tak po chvíli sezení se tu objeví Lukáš s Milanem na tandemu , mají tady poslední setkání s rodinami. Když už odjíždíme na kávu k Jítě, tak přijíždí naše trio. Za chvíli se za nimi přiřítí Ríša, ale u toho už nejsme, protože sedíme na zahradě u Jíti , zažíváme dnešní den a všechno si ukládáme do hlavy.
Peggy …
Dnes po ránu odstartoval v Basileji podobný závod s přejezdem Německa a na něm startuje Peggy Markéta Marvanová se svým klukem Adamem Záviškou. Tady je odkaz kde můžete sledovat průběh závodu : https://www.followmychallenge.com/live/btg18/. Jedou výborně.
Etapa 15.7.2018 …
povede do Horních Lažan a to proto, že jsme všichni zváni k Vlastě na chatu kde Laďa nedávno rekonstruoval koupelnu. Takže se jedná vlastně o kolaudaci. Vlasta vzkazuje, že se nemáte ostýchat a raději opravdu přijet. Pozvánka na tuto etapu bude včas vyvěšena.
Kdo byl : Laďa, Míla, Jíťa, Barča, Kika, Hanka, Naďa,Jirka, Jiřka a já. Bylo to 40 km, ale pro trojici nevím. Však to někdo z nich napíše. Příští víkend udělá etapu Jirka, já na Vás budu moc myslet. Zdravím. Pepa D.
Publikováno v 
Tagy: 
Zpráva z dvanácté etapy r. 2018
Kamarádi, určitě znáte ten ranní stav kdy tělo už je vzhůru, ale oči ne. To se to vzpomíná na výlet , na různý srandičky kolem. Hned se do toho pustím, ale hezky po pořádku. Ještě si musím venku poslechnout skřivánky jak společně zpívají .
Cílem je Medard …
Na dvoře se ptáme jeden přes druhého na Jiřku, na Thálii, na Marjánku a nikdo neví. O Cestě do Slovinska dalších tří holek víme. I když se to nehodí jet právě dnes, tak my ostatní chceme vědět jestli žijete a když jo, tak jak ? To je jeden ze základních principů party, nic víc. Obloha je zatažená, vítr fouká od západu, tedy nám do zad. Jeden si to ani neuvědomí, ale jet obráceným směrem by bylo těžší a chladnější. Za chvíli je tady krátká zastávka u bramborárny a ta další je až nad Milhostovem u bývalého vetešnictví. Vedla to tady Steffi, která se zase vrátila do Němec, vzala něco zánovního na sebe a dělá pošťačku. Pánové tady zatím odvážejí jeden vlek za druhým plných nasbíraných krámů v naději „Co kdyby se to někomu hodilo !“ Jirka tu nestaví, má asi svůj plán. Jasně, místo aby to ulomil na Kaceřov tak jede na Dolní Částkov, jak se později ukáže. My si zase užíváme hezkou, novou silnici a stavíme až na začátku Kaceřova kde je tabule o stavbě a na ní jméno naší Jíti. Můžeme na ní být pyšní. Vezmem to na Lítov, vyletíme na kopec a jsme u nového vjezdu do Lítovské výsypky, podle místních Kypy.
Mladické dovádění začíná …
Jirka nikde ! Mobil Maruš ho najde. My si krátíme čas nesnadným obcházením závory a někteří z nás jejím objížděním. Našel jsem stopu přes nízký val, který měl strmou stěnu k závoře, takže spadnout z něho by se fakt nevyplatilo. Ale proč myslet hned na to nejhorší, že? Přejedu na druhou stranu a vyzývám k témuž Mílu. Dal to se zastavením na kopečku, prý kvůli hezké vyhlídce. Pak ještě Iva ! Už je nahoře, tam se lekne mladé břízky, brzdí a skoro dole raději padá než by ublížila tomu plevelnému stromku. Dokumentace se zdařila, můžeme dál. Kde se vzal, tu se vzal Jirka. Jede nám naproti od Lítova, přesně tak jsem to čekal. V Kypě se nabízejí různé cesty do všech stran. Nezabloudili jsme a dokonce jsme se svezli kousek po osmičkovém asfaltu. To je tvar In-line stezky pro bruslaře. Cesty do stran zůstávají vzadu a nám zůstává jen ta jedna, která nás podstrčí pod silnicí do dolu Medard.
Medardova kápě, čtyřicet dní kape !
Mířím na místo odkud jsme si prohlíželi jezero a svahy nad ním. Dva roky jsem tu nebyl a mezitím stromy vyrostly tak vysoko, že zůstal jen úzký pruh cesty jako vyhlídka. Jedeme dál prostřední cestou ve svahu a na hladinu nevidíme. Zastavujeme až v části kde byl před lety vysazen Netvařec křovitý. Tento keř se používá k ozelenění ploch s chudou půdou. Patří mezi „Bobovité“ rostliny t.j. jeho kořeny žijí v symbioze s bakteriemi schopnými vázat vzdušný dusík a obohacovat tak půdu o tuto nezbytnou živinu. Kvete dříve na jaře. Květenství je hrozen s až 80ti kvítky z nichž jsou pak dvousemenné lusky. Šíří se do okolí právě semeny. Trochu biovědy neškodí a my můžeme dál. A už je to tady – Netvařec vstupuje do cesty, tu zužuje takže za dva, tři roky, bude neprůjezdná. Zasáhnout musí člověk jinak tu bude džungle bez lidí. Jsme na místě, které je uhelným baronům milé, protože dává poslední zbytek uhlí v nevelké hloubce. Za malé náklady tady plynou šlušné zisky. Nám by se chtělo úvozem z jámy ven, ale do cesty nám zařízli novou trať. Tak pojedeme kolem ní a snad nás to někde pustí ven. Pustilo, ale blbě. Nejdříve si projektant asi myslel, že na jednom místě udělá podjezd pro cyklisty , ten postavili, ale přišel jiný projekt a ten do cesty položil ocelovou trubku s obrovským průměrem. Tedy překážka pořádná, ale ne pro nás. Jsme za trubkou, pak za neobdělaným pláckem a na nové silnici mířící ke statku Bernard.
Statek Bernard …
Ze silnice jsou dílčí výhledy do rozlehlé jámy dolu Jiří. Už v roce 1880 se tady těžilo a důl dostal jméno po svém šéfovi Bernardu Seebohmovi. Když pak v roce 1907 postavili statek tak dostal taky jeho jméno. To se hodilo i v dnešních časech a díky důvtipu místních zastupitelů se tady točí pivo stejného jména Bernard. Po rozsáhlé rekonstrukci je statek využíván již dvanáctým rokem. Obsluha velmi mladá a tak se sluší všímat si jen očí. Měla je krásně tmavé a hluboké, víc nevím. Možná Míla, který neseděl zády. Zábava plyne jako vždy, dost se nasmějeme. Dokonce došlo i na Horňácko, které díky dovolené v Bílých Karpatech známe. Vědci z brněnské univerzity udělali průzkum genotypu obyvatel této oblasti a zjistili posun k horšímu. Málo ženichů, málo nevěst, kříží se to pořád mezi sebou a chudáci děti. Hrozí jim magoriát. To už jsem nevydržel a půjčil jsem si Lídu. „Tobě se to směje ! Přijedeš z Ukrajiny s úplně jinýma genama a místo abys osídlila tato odlehlá místa a osvěžila tam krev, tak skončíš ve Frantovejch kde místní šviháci se starají o zdraví populace už dávno !“ Nezlobila se a to je dobře. Jedinou kaňkou na kráse byla ztráta Jíti náušnice.
Cestička k domovu …
známě se vine. Hezčí je, krásnější než všecky jiné. To jsem si právě půjčil první sloku krásné básničky K.V.Raise. Snad abych navodil, že naše rozdováděné odpoledne pokračuje i na cestě domů i když to začíná oblékáním pláštěnek. Zeleným tunelem jsme na okraji Sokolova a musíme ty pláštěnky sundat. Teď ještě projet po cyklostezce kolem města a už se ozývají hlasy na nutkání. Však kombinace káva pivo si o to přímo říká. Jsme na mostě přes Ohři v místech odkud je napájeno jezero Medard. Jirku napadá, že nikam nepůjdeme a že čůráním propojíme hladinu Ohře s mostem. Povedlo se to a my můžeme nahlásit urologovi, že náš proud dosahuje úctyhodné délky cca 20m. Dobrá zpráva ne ? Je snadné přemluvit partu, že pojedeme na Hlavno a Chlumek a ne za provozu kolem elektrárny. Před námi pršelo, což znamená, že na nás teď prší zdola. Za nedlouho jsme v Kynšperku kde se „Kikažlábkem“ máme dostat na silnici . Jedu první a slyším nějaký řev za mnou. „Holky si připravují další čůrání“, myslím si, ale nebylo to tak. To jeden borec sebou švihnul a dokázal tak, že jezdit tímto žlábkem je fakt o hubu. Srdečně zdravíme Kiku a jedeme velkým tempem k Nebanicím. Teprve když Ivča začala ztrácet puget těžce natrhaných stébel ovsa, tak jsme zastavili. Další zastávka na křižovatce do Chebu. Odjíždí Zuzka a Jíťa. Já musím pro auto a tak se nemůžu přidat. Zuzka mi večer hlásí, že má 77.6 km a to Jíťa musí mít ještě o pět kiláků víc. Za jedno odpoledne s hospodou ! Jste borci.
Už tady připomínám, že příští neděle 1.7.2018 je prestižní akce pro naší partu a to je start závodu 1000 mil v Hranicích u Aše. Pojedeme etapu s návštěvou startu. Těším se. Co Vy ?
Zpráva z jedenácté etapy r. 2018
Přátelé, tak mě napadlo, že bych zprávu pojal jen velmi stručně, protože jste tam všichni byli,hodně viděli, dorty ochutnali, ale… Nedalo mi to a veden závazkem ke svým věrným čtenářům už zase píšu.
Agronomická přednáška, tzv. polní kázání …
Zaparkovali jsme na polní cestě, přímo u pole brambor mého dodavatele. Vybaven novou nepromokavou mapou jsem připravil etapu po cestách o kterých jsem dříve ani nevěděl. Za vesnicí přechází rychle asfalt do trávy, dosud neposekané, takže do pasu vysoké, ale nám je to jedno, naopak. Ten termín do pasu není jen tak nějaký. Patří do „agronomické“ stupnice výšky obilí : po kotník, po koleno, pod pytlík, do pasu, po pupík a po bradavky. Na příští etapě si to můžeme vyzkoušet. Zcela jistě nebudeme potřebovat bradavky, protože krajina oplývá jarním ječmenem a ten je nízký. Může ovšem dojít na pytlík ! „Tak si holky nějaký vezměte sebou !“ radím předem.
Cik cak krajinou …
„Tak už jedem !“ ozývá se z pelotonu. Silnice s námi sjede z kopce kde já, v domění, že ta vlevo je ta naše jsem odbočil. Nebyla naše, ale byla pěkná a končila v pšenici. Pod námi je louka a v ní stopa od kola. To bylo dobrý znamení. Někdo tudy projel, tak proč ne my ? Jedu ! Za chvilku se nám ukazuje mostek přes stoku, za ním je ještě trochu louky a pak les. Jedeme stopu až do rohu louky kde nám uhýbá vlevo, ale my chceme vpravo. Stačilo pár set metrů a je tu krásná polňačka, která mizí v lese v našem směru. Báječné svezení. Bereme to vpravo schováni za mohutnými krajními smrky lesa a pak dlouhou cestou lemovanou z jedné strany lesem a z druhé posekanou loukou. Bylinná vůně trávy a lučních květů plní naše plíce a všem je dobře. Teď zase to bude cik (tedy vpravo) za chvíli už cak (vlevo) a stojíme na křižovatce. Tady to musí být cik, stojí v mapě. V tom přijíždí dva kluci německý. Jeden projevil nebývalý zájem o brambory na vypnutých dresech našich kamarádek, zastavil a nabídl, že nás všechny vyfotí. Povedlo se to. Projedeme vesnici Neudes a zamíříme k lesu. Na kopečku tady stojí lavička a je ráda, že si u ní uděláme oběd. Z nebe padají první kapky deště. Bude nejlépe zajet do lesa, tam tolik neprší. Dál jedeme cak. Mělo to být asi kilometr, jenže já jsem mapu neposlechl a odbočil cak do krátkého sjezdu. Hned k okraji lesa je přilepený rybník. „Holky počkejte, kouknu jestli nás to pustí na hráz “ volám a jedu se podívat mezi stromy. Nepustí ! Musíme zpátky a ještě popojet. Kufr jsem zahodil do vody a pozorně sledoval vzdálenost. Konečně je tady ta správná odbočka cak kolem pole v lese. Sjíždí dolů až k železnému mostku přes Ohři. Takový širší potok co napájí soustavu rybníků kolem. Po hrázi je vyšlapaná pěšina , docela jetelná . Z obou stran rákosí, keře, prostě velký dobrodrůžo hlavně pro Růžu, kterému je dnešní etapa věnovaná za to, že se vrátil ze Slovenska a neemigroval. Hned za hrází navazuje les a v něm pěkná pěšina k téměř neznatelné křižovatce. Neváhám a partu vedu cik rovnou na louku k rybníku kde se ozývá to známé:“Tady už jsme jeli, ne ?“ Ano, ale obráceně. Po projetí lesem, na dohled větrníků, začíná pršet.
Nejlepší schovka před deštěm je hospoda …
Rozhodování to nebylo vůbec těžké. Prostě poslední úsek v lesích a polích cik cak je zapomenut. Valíme to přes dvě vesnice rovnou do Grossschlopenu. Trochu prší, vane silný vítr proti, to asi proto abychom si ty dorty víc zasloužili. Cestou ještě stačím zavolat paní Petzold, že jsme nablízku , že je nás dvanáct a že chceme nechat Gewitter. Všechno se povedlo a my sedíme v salonku a sami. To je moc dobře, protože na programu je objednávání našich přání a to je vždy hokej. Paní má snahu si zaznamenávat jednotlivé položky. Do toho mluví několik holek najednou, dokonce se ozývají česká slova a to je snad nejhorší. Paní šéfová nechápe slovo lungo, které u nás slouží k rychlé domluvě o velikosti pressa. Pro ní existuje jednoduché a dvojité presso. Proč chceme horkou vodu do konvičky neví. Ještě si musí poznamenat studenou mísu pro Laďu , všelijaká piva, taky víno a s výdechem opouští místnost. Obsluha nejdříve přináší to nejlepší – dorty. Kafe má zpoždění a pak, třeba mě, přinesou velký hrnek kapané kávy místo pressa lungo. Má to svojí logiku : „Chceš presso a k tomu vodu ? My Ti to uděláme rovnou a budeš mít velký i silný kafe !“ Laďovi nesou hned dva talíře. Krize vrcholí. Nechci aby ten druhý nesli zpátky a tak si ho dávám. Těšil jsem se na dva dorty a teď se tady cpu chlebem s paštikou a děkuji děvčatům v okolí, že mi s tím pomůžou. To už se nikdy nesmí opakovat. Musíme k tomu přispět všichni, např. tím, že „mluviti stříbro a mlčeti zlato“ .
Ruiny hradu Eprechtstein …
Už máme zaplaceno a jsme u kol na dvoře. Ty spousty kalorií mě tlačí v žaludku, chtělo by je tady nechat. K tomu se hodí výjezd k hradu na kopci. Jenže když přijedeme na cyklostezku, tak nás sundá z kol ta spousta lesních jahod u cesty. Paseme se a mě napadá otázka : jak to, že tady vůbec jsou, když tudy projde a projede spousta turistů ? Asi jim to ohýbání nestojí za to, možná je to kontaminovaný okolním provozem a pak v Káflandu to mají na pultu. „Tak už dost, ještě by Vás mohlo napadnout navlékat si jahody na stéblo, jak jsme to dělali v dětství“ pomyslím si a velím k další cestě. Vede, jak jinak, do kopce a hezky přímo po spádnici k zřícenině hradu Eprechtstein. A jsme tu ! Ne u hradu, ale u obřího nakladače, který tu stojí aby zatarasil cestu do kamenolomu. Nám v tom ale nezabránil. Pomalu se vkrádáme stále dál a dál, protože zvědavost je tak velká, jako ty obrovské šutry okolo. Vylomit z kamenné stěny ohromný kvádr je nadlidský výkon, proto ta výkonná technika. „Tak ještě nějaký ten kámen do batohu na památku a jdeme dál“ domlouvám našim sběratelkám . Za chvíli jízdy jsme těsně pod vrcholem. Buď ještě popojedeme na výšvih a nebo tady kola necháme a dojdeme to. To první bylo správně. Zastavili jsme až u paty skály na které stojí zbytky hradu z 12. století. Po kamenných schodech už to není daleko a výhled stojí za to. Jsou vidět Smrčiny s vrcholy Kornberg na jedné straně a Ochsenkopf a Schneeberg na opačné straně pohoří. Město Kirchenlamitz je přímo pod námi. Je zajímavé, že se nikdo nemůže rozpomenout, že tady už byl. Já vím, že byl.
Laďa , meloun a jeho klíče do pí …
Je chladno, fouká vítr do zad, pojedeme zpátky. Už pod kopcem se musíme zastavit, protože od roku 2009 je tady kamenný labyrint z neuvěřitelně velkých kvádrů. Zvláště ten první, snad největší ze všech, nám ukazuje krásu kamene na svojí vyleštěné části. Dál pojedeme hřebenovku po příjemných, polních cestách, zastavíme u památníku padlých ve válkách, natrháme chrpy a zastavíme na kraji lesa v místě s pěkným výhledem. Maruš L. tady všechny šokuje, když v dálce uvidí stát naše auta. Byly tak 2.5 km vzdušnou čarou ! Laďa se začíná svěřovat se starostí, která ho provází celý výlet. Nemá klíče od auta u kterých je malá portmonka s dvaceti tisíci korun. To kdyby chtěl koupit svačinu. Zbytek cesty napětí roste, jsme u aut, Líba bere za dveře a je otevřeno. Ozve se Laďův huronský řev a je vyhráno. Vše je na svém místě. Taky meloun, který Laďa přivezl ze Slovenska pro tuto chvíli. Teď ho krájí na kola a rozdává všem. Sedíme na mezi, slunce už zase svítí, meloun je sladký, slupky házíme do pole a všem je neskutečně hezky. Do toho rozpoložení přichází Jíťa s pozváním na kafíčko k nim na zahradu. Škoda, že to neslyšeli všichni.
Kdo byl : Lahučáci, brácha, Laďa, Jíťa, Iva, Zuzka, Jiřka, Lída, Líba, Milada a já. Máme 37 km.
Zpráva z desáté etapy r. 2018
Kamarádi, to moje tvrzení v pozvánce, že tu rozhlednu v pohodě dáme, když vyjedeme v poledne, se minulo s pravdou. Já se z toho musím rychle vymluvit a svést to na pláštěnky. No však mi dáte za pravdu, tedy snad.
Konečně zmokneme …
Ještě na dvoře došlo k malému zpoždění na odjezdu. Jedna, taková milá, holka nám chyběla. Už nám padají první kapky na hlavu a v tom ona přijíždí. Radost zalila naše řady a už pryč ze dvora, nebo si to ještě někdo rozmyslí. Ale nerozmyslel ! Parta je silnější motiv než suchá hlava. U teplárny už je třeba pláštěnky obléct. Jenže a my si tady přiznejme, nebyli jsme úplně připraveni. Pršipláště leží někde u dna batohů a kufrů a to pak není žádná sranda je najít. Taky se do nich rychle nacpat nebylo jen tak. Vydrželi jsme v nich do Žirovic a proces svlékání už byl o něco rychlejší. Před Plesnou a za Plesnou se to ještě jednou zopakovalo a to bylo na celé odpoledne všechno. Pršet už nechtělo.
Máte sebou občanku ?
„Ano máme šéfe, vždyť si to napsal“ zněla odpověď některých. „Ale já jí nemám !“ přiznávám se já. Nedbám, že se smějí, však to kvůli tomu říkám, já přemýšlím. O dávných dobách na které si snadněji vzpomeneme než na včerejší zprávy. To jsme sem jezdili pro cukr, záclony, kozačky a podobné věci a nikdo si neuměl představit, že by neměl pas nebo občanku. Vytrhlo mě hlášení Hanky „Hele už jsou dvě hodiny !“ V té chvíli je mi jasný, že rozhledna bude až příště. My se musíme nejdříve vymotat z městečka, nasadit se na modrou a…
V lese je vždy hezky …
to ví každý z nás, ale že si tady trochu mákneme, to vím zatím jen já. Jen co jsme se chytili modré, tak se jí zase pouštíme, protože nás láká šipka vpravo k Duell Denkmall. Po lesní cestě vroubené smrčkama z obou stran, sem tam nějaký kořen a taky kámen, si to naše motory vrní do kopce a zhasnou až u pomníčku s letopočtem 1705. Z cedule je jasné, že jde o legendu tohoto kraje podle které se tady v souboji pobili dva šlechtici co spolu celou noc hráli karty a chlastali. Nás ještě čeká krátký úsek kde využijeme bohaté zkušenosti za singltreku. . Zaječí stezka musí ještě obejít padlý strom, pak vyjede na chvíli z lesa aby se zase do lesa mohla vrátit. Hraniční patníky nám lemují cestu. Vzduch je vlahý a zem taky. Hezky se dýchá a je úplně jedno, že naše kůže připomíná izolepu. Pohled na krajinu smrkových lesů je krásný a to ještě až bude příště svítit slunce ! Něco řeknou fotky. Nahoře se kontaktujeme s asfaltkou, která tu ale není pro nás. My si dáme ještě pár set metrů po polňačce a zažijeme tady velkou radost. Hned u cesty v trávě stojí dva kováři . Je tu velký srocení lidu a foťáky zaznamenávají všelijaké události a tvary. Pojedeme na kraj lesa odkud je vidět na nádherné mraky v dáli. Všechny ujišťuji, že od hospody jsme jen kilák a že sjezd bude velmi náročný. Nikdo nespadl, holky jsou to šikovný.
Ze dvou plánovaných zastávek budou tři …
Jsme na Výhledech a prim tu hraje černý Bernard od černovlasé servírky. Vstřícnost obsluhy, dobrá kuchyně a příjemné posezení pod slunečníky nás sem zase vrátí. Když už je i palačinka dojedená ,tak se vydáváme kolem Študlarů do lesa, směr golf. Muselo tady hodně napršet, to je vidět na cestě a taky tu pěkně foukalo, protože přes cestu nám ležel velký smrk. To už jsme u golfu a na mě to zase přišlo. Mám to tak každou etapu. Někde vidím pěkný záběr, nevidím, neslyším, nedávám povely k zastavení a pak se divím, kde všichni jsou ?Dnes to bylo zase tak. Snadno jsem zjistil, že cestou z kopce je parta rychle fuč a protože už předtím jsem měl vymyšlenou cestu na Otov, tak tam jedu. Stop spousty, ale ty naše jsou většinou ještě slyšet. Nic, zavolám Jirkovi a sejdeme se na asfaltu k Vojtanovu. Byl jsem tam dřív! Pálíme to k chalupě a z nebe se snášejí jednotlivé kapky. Snad to stihneme. No nic z toho nebylo, to bylo jen povzbuzení k rychlejšímu přesunu. Podle přání party posedíme pod pergolou, popijeme pivo, z připravených pohárků pak pelyňkový přípitek. Pobavilo pozorovat postavičky pobíhající po posekaném palouku. Poklábosíme, potrháme pár pytlíků polorozkvetlých poupat pro přípravu posilujícího pití a pak připraveni pro přesun ,pojedeme pryč. Máme totiž namířeno na Beránkův dvůr. Mimochodem Laďa volal ze Slovenska právě ve chvíli největší zábavy a byl šťastný, že nás slyší. Však už příští neděli pojede s námi ! Maruš L. rychle přinesla nějakou buchtu a lahev průhledného pití. Tím je dílo dokonáno, vesele se loučíme a my tři chebáci si ještě musíme šlápnout a dostat se domů. My to máme za 62 km.
P.s. info o dalších dovolených …
- Do Novohradských hor nás jede 23. Cena je 550 Kč/osobu/den se snídaní. Večeře budou výběrem ze dvou jídel za cca 120.- Kč
- Dolomity. V den odjezdu musíme jet k autobusu do Prahy, který pak jede dál na Rozvadov. Doprava do Rozvadova by pro nás byla mnohem dražší, než do Prahy . Auta budou zaparkovaná v areálu koupaliště Džbán. Žádal jsem majitele cestovky Ivana o odklad odjezdu o hodinu. Zatím mám odpověď, že se zeptá řidiče.
Zpráva z deváté etapy r. 2018
Kamarádi, než se pustím do popisování příprav na dovolenou v Chřibské tak si dovolím pár vět o dnešní etapě. Krásné počasí. Přemýšlím k čemu je dobré dlouhodobé krásné počasí a vychází mi z toho : nádherné výlety na kole, pradlena s velkým prádlem a pak už nic. Jinak je všechno špatně.
Jetel nachový (inkarnát) …
Ze dvora jsme odjeli zase jednosměrkou dolů jak nám tradice velí. Dál parkem až na Natálku přes Jindřichov na cyklostezku Ohře, naší chloubu. Vedle Nebanic je u stezky malé pole kvetoucího jetele nachového . Nejen, že je krásný na pohled, ale veskrze užitečný. Vyjmenuji několik pozitiv abych si přihřál svojí agronomickou polívčičku : velice kvalitní krmivo, vliv na úrodnost písčitých půd, obohacení půdy o dusík, výborná předplodina atd. Používejte ho na zahrádce jako meziplodinu a budete překvapeni jak se Vám zlepší struktura půdy.
Cestou necestou …
Trochu jsme se zdrželi a proto se někteří netrpělivci postarali o rychlý přesun do Kynšperka bez zastavení. Na dvoře u Zajíce jsme jen udělali smyčku (bylo narváno a vůbec jsou drahý) a vrátili se na terasu hospody v Nebanicích. Slunce nad hlavou, před sebou dobrou desítku no prostě pohoda. Se slovy :“Mám pro Vás dvě zprávy – jedna je špatná a druhá dobrá. Špatná proto, že Kika už je v Třebeni a ta dobrá, že už připravuje chlebíčky“ jsem zvedl partu k další jízdě netradičním směrem. Už dlouho jsme totiž nejeli na Lesinu – Povodí a do Dvorku po polní cestě. Je sucho takže to šlo dobře a jen s malým zpožděním jsme byli na Ředitelství. Čekáme, že každou chvíli přijede Thálie, která má dnes narozeniny. Je jí něco přes něco, proto si zaslouží nějaké přání .
Milá Thálie, přejeme Ti hodně slunce, hodně vody, hodně přátel, hodně smíchu a to ještě nesmíme zapomenout na zdraví, na kilometry a velký kufr. Měj se jen dobře.
Informace k dovolené …
Stůl plný dvojích výborných chlebíčků doplnila Hanka rovněž výbornou sekanou a posléze když dorazila Thálie, tak byly i buchty s mákem. K tomu kafíčko a hodně povídání. Jako tradičně jsem se těžko prosazoval se svými informacemi k dovolené v Chřibské a Dolomitech. Proto nyní jejich krátká rekapitulace. Dolomity 2018 : odjezd 17.7. a návrat 22.7.2018. Přepravit 15 lidí a 14 kol si žádá velký autobus s vlekem. Jednal jsme s ČSAD Cheb a Autodopravou Liška , oba nemůžou v těchto termínech jet a stály by nás 960.- resp. 660 Kč na osobu. Pojedeme tedy auty v úterý ve 4.30 hod ráno a auta zůstanou v areálu koupaliště Džbán . Náklad bude 250 – 300 Kč/os. Chřibská : odjezd v pondělí 21.5 v 8 hod od pošty ve FL a návrat v úterý 29.5. Posádky aut : 1.Bramboráři + 8 kol (Thálie, Kika, Maruš E., Lýdie, Jiřka, Vláďa, Iva a moje) 2. Berani + 1 kolo, 3.Japoši I.+II. 4 lidi + 4 kola, 4.Lahučáci s Hankou a Lýdií + 3 kola vl. + Hanka, 5. Jitka s Mílou, Líbou a Jiřkou + 3 kola vl., Míla a Líba 6. Iva s Thálií, Maruš E., a Vláďou. Ostatní informace budou v itineráři cesty, který dostanete na odjezdu.
Zpráva z osmé etapy r. 2018
Kamarádi, znáte ten moment kdy se přání stává otcem myšlenky ? Já dost dobře. Stalo se mi to naposledy tuto neděli, kdy jsem se nemohl dočkat startu a tak jsem měl plnou hlavu času 12.30 hod. Do pozvánky jsem ovšem napsal „13 hod“, načež na dvůr jsem přijel ve 12 hod ! Zmatek v hlavě, ale slunce v duši.
Jednosměrka …
Mnohokrát už jsme odjížděli ze dvora jednosměrkou dolů, t.j. v protisměru. Stejně jako dnes. Situace se tentokrát proměnila v dramatickou zápletku. My si to sebevědomě hasíme dolů když v tom se od chodníku odlepí malé auto a jede s námi. Milada, znalá dopravních značek, rychle slezla z kola a jala se řádně poučit zmateného turistu. Musela zaklepat i na okénko! V tom se v zatáčce objevilo auto další, které chtělo jet svým správným směrem. Čas situaci vyřešil. Já si myslím, že my jako občané světoznámých lázní bychom měli být k hostům vstřícnější a spíše jim pomáhat. Je dost místních městkáčů, kteří se neurvale sápou na každého zbloudilého turistu nebo pacienta, který přivezl do města peníze a chce je tady nechat.
Změna trasy …
Cyklisti ze Znojma s námi nejedou a tak připravená trasa padá a já začínám improvizovat. Komorní Dvůr , Stein a zastávka. Po nedávném požáru hotelu žádné stopy, naopak je vidět čilý stavební ruch, který během krátké chvíle vše zahladí. U vyhlídky Egerwarte další zastavení. Výhled na hladinu Skalky je ozdobený žlutými květy štědřence. Potom projedeme další upravenou částí Poohří a moc se nám líbí. Na přehradě už asi hodinu čeká brácha. Chtěl jsem mu zaplatit pivo, ale on kvůli nachlazení nemohl, takže mě to nakonec nic nestálo. Pěšina od sídliště na Myslivnu je stále krásnější, protože statným dubům a lípám se tu daří dobře. Samotná Myslivna je už po leta jen hromada sutě. Asi se tu přehnala privatizace a nestačila se zastavit. Schováni ve stínu lesa, pořád do kopce až k prvním domkům nového sídliště. Nádherný výhled do kraje nás zastavuje. Ještě jeden úsek nahoru a budeme odbočovat vlevo, přes čáru do Bavor. Les končí a my stojíme na státní hranici s výhledem do údolí kde je vesnička Pechtnersreuth. Pokocháme, pofotíme a už pojedeme. Dole jsme hned a tak zase nahoru. Kdo se ve výjezdu stačil otočit, tak musel zaplesat nad malými políčky a střídáním barev v přírodě. Samozřejmě, že řepková žlutá hrála prim. Další vesnici profrčíme a jsme u Kappl. Barokní kaple byla nedávno restaurovaná a je opravdu krásná.
Něco si dáme …
Trpělivá, mladá servírka s tabletem v ruce se odvážila udělat objednávku, kterou pečlivě zapisovala do chytré placičky. Povětšinou padají jednotlivá německá slova, do toho hodně češtiny a to musí ona přesně zaznamenat. Nepodařilo se to úplně. Při donášení na stůl už neměla tolik koláčů, ale zato donesla o jedno presso navíc. Kasírovala nás jiná, řekl bych „kulička na krátkých nohách“. Špatně se s námi neměla.
Zelená střecha – Grünes Dach …
Tak je značená jedna z mnoha cyklostezek. Vede většinou po hřebenech kopců, proto ten název. Tabulky rok za rokem více blednou. Těším se na chvíli kdy nastoupí pověstná německá pečlivost a tabulky vymění. Po několika stoupáních je tady mírný, dlouhý sjezd ve sledu asfalt – lesní -asfalt. Tak zase lesní, ale trochu nahoru. Jsme nad Arzbergem, který není ani vidět, protože jsme v lese. Jsme na nejvzdálenějším místě od FL a poněkud přímější cestou se začínáme vracet. Jak jinak, než lesem. Stojí tady tři úplně nové větrníky, které sbírají vítr nad korunami stromů. My chceme doleva a dlouhým sjezdem až k trati a přejezdu kde se nám před lety stala úsměvná historka se zvedáním závor. Vzpomene si na ní někdo ? Dnes jsou závory nahoře a my brzy dole u potoka. Je to Reslava, co tady meandruje po lukách a vlévá se do Ohře na Ratsamských loukách, samém to okraji vodní nádrže Skalka. Držíme se cyklostezky až na křižovatku mezi poli. Místo vpravo na Pomezí to dáme vlevo abychom mohli vidět tvrz na Pomezný. Má novou střechu, základ dalších kroků k záchraně této památky. Pokračování na Břízu je stará zdevastovaná cesta. Někdo rozhodl, že už to tak nebude a nechal vyplnit lokáče drobným, drceným kamínkem, který pod našimi koly „hraje“ na všechny strany. Cyklista to nebyl.
Rychle do Stínadel …
Jsme tady a není tu nikdo. Jen Kapříci. Právě odcházejí, takže s námi neposedí. Zábava je báječná. Jiskru dodává Thálie a je pořád o čem mluvit. Poprvé v historii si dávám pizzu s názvem Stínadla a lidi, ona není dobrá. Samá cibule. To není důležitý, to lze příště jinak objednat. Důležitější je ale moje urgence na všechny přítomné i nepřítomné účastníky výpravy do Dolomit aby tento následující týden zaplatili doplatek ve výši 7390.- Kč na můj účet a nebo jinak. Kdo tak neučiní bude se muset dostavit do lampárny na hlavním nádraží v Třebeni. Naměřil jsem 62 km. Byly : Lahučáci, Laďa, Thálie, Lída, Jitka, Milada, Martina L., brácha, Ivča a já.
Hledá se Nováček …
Nedávno bylo na Hradě rušno. Vašnosta svolal všechny rádce, ba i vojsko povolal. Rozkaz byl jasný : „Vydejte se do všech krajů a hledejte Nováčka! “ Moudřejší z nich zapochybovali s poukazem, že takových Nováčků je spousta, ale befel je befel. Daleko od Prahy ve velkém městě, nízkém domě byl maličký šuplík a v něm se našel životopis Nováčka. Vůbec nevadilo, že to byl bratranec hledanýho, protože rádcové správně usoudili, že to starej Vašnosta sežere. Taky jo.Ten byl z objevu tak šťastný, že s tím vylezl na barandovský kopec a rozhlásil to do světa Co by neudělal pro svýho ďáďu ! Na Evropu padl smrad, veselo bylo jen na Rudý hvězdě.
Zpráva ze sedmé etapy r. 2018.
Kamarádi moji. Hned na úvod jedno příjemné uvědomění si, že tak hezká místa jako byla dnešní etapa, nebo jí podobná jsou jen necelou hodinu jízdy od Chebu. Já myslím, že si můžeme dovolit zajet do Krušných hor a jejich podhůří častěji. Tak to taky bude!
Čeká nás rozkvetlé údolí Ohře …
V Damicích na předem vyjednaném místě před jedním novým domem nás uvítal obrovský hafan svým štěkáním. Za ním vylezl jeho neoblečený pán a spokojil se s ujištěním, že naše parkování zde je předjednáno s jeho paní. Odjeli jsme dolů z kopce směrem k Ohři. Ještě se nestačíme ani rozkoukat když to kolem nás postupně pálí asi deset motorek, rychlostí co nejvyšší. Ve Vojkovicích přejedeme Ohři na pravý břeh a v Jakubově opouštíme asfaltku a dáváme se vést polní cestou. To místo kde se toto stalo bylo opravdu zajímavé. Stáli jsme totiž na křižovatce kde se sbíhalo pět asfaltek a jedna polňačka. No a ta byla pro nás . Výhledy na protější stranu údolí jsou stále častější. Údolí zalévá slunce, všude něco kvete , čerstvá zelená barva lahodí oku. Samotná stezka je místy vyspravená, jinde zase skoro nejetelná. Když už to opravdu nejde, nastupuje cesta „ruská“. To znamená několik stop v louce vedle sebe , na svahu a ještě k tomu z kopce. Je sucho takže tento obtížný úsek máme za sebou. Je tu první vesnice a hned za prvním stavením několik volně ustájených koz na cestě. Naše přítomnost jim očividně nevadí, lhostejně přihlížejí našemu focení.
Na vyhlídce.
V Okounově jsme přejeli na druhý břeh, chvíli jsme si užili řeku a pak prudký prďák a jsme na místě, které nevynechá žádný turista i kdyby se hodně bál. Je to malá plošinka na skále odkud je řeka jak na dlani.Focení určitě rozdělí jakoukoliv skupinu na dvě poloviny. Na tu co se nebojí a pak ty ostatní. Sám raději volím bezpečnější místa jako třeba zalehnutí do louky plné pampelišek a to jsou potom fotky! Zbývá nám projet se podél řeky a jsme v rest. Peřeje v Klášterci nad Ohří. Výborně tady vaří, štíhle obsluhují, nad hlavou zpívají ptáci, prostě je tady hezky.
Vzhůru na Měděnec …
„Nasedat a rovnou do kopce.“ velím si jen tak pro sebe a přitom vím, že budu chtít fotit v místním lázeňském parku. Povedlo se to. Už na kraji města se silnice prudce zvedne, my rychle nabíráme výšku a netrvá to dlouho a máme Klášterec jako na dlani. Jsme asi ještě výš než je kopec Šumná se zříceninou Šumburku. Na ten ani do budoucna cestu neplánuji, protože odtud není vidět, ale za městem se zvedá jiný kopec s hradem Egerberk a ten v plánu mám. Dnes už pro nás není šlapání do kopce tak namáhavý, ale přece jen člověka osvěží nenadálá, milá setkání. Třeba s krávou. Na pastvině je malá skála na kterou si hravá telata vylezly, odtud nás pozorovaly a myslím, že se nám i smály. Pak konečně přišly serpentiny, neklamné znamení, že kopce bude konec. V poslední zatáčce jsou skály „Sfingy“. Vylézt se na ně dá, ale výhled to nezlepší. Ještě pár šlápnutí a je tu hospoda.
Kousek po hřebeni a pak už jen dolů …
Na samotném hřebeni jsme jen pár kiláků. Je tu chladno, vítr fouká. Jedině motorky ruší klid hor. Asi po šesti kilometrech jsme na křižovatce Pod Vysokou sečí. Začíná nám tady velká, tedy spíše dlouhá, premiéra dne. Zákaz vjezdu neplatí pro nás, silnička je úplně nová, nádherná. Asi po kilometru musíme prudce doprava, jinak bychom skončili v obci Vykmanov. Jedeme po vrstevnici což vyhovuje i Thálii, která jako první ohlásila konec baterky. Naše silnička bez provozu s nádherným povrchem končí a nahrazuje jí ta s provozem a záplatami. Sjezd v horách nikdy není lehký a tenhle je zvlášť těžký. Kolo poskakuje, oči s ním a brzdy se červenají námahou. Za chvíli bude Krásný les a k němu poslední výšvih dnešní etapy. Jirka se rozpomněl na minulé časy kdy jsme holky bez motoru tlačívali do kopce a ujal se Thálie. Oba to zvládli na výbornou až se z toho musela Jíťa ochladit v obecní kašně. Je tu poslední úsek z kopce, který končí u našich kol. Dopadlo to skvěle. Jsme unavení, ale plný zážitků a čerstvého vzduchu. Víc o tom budou vyprávět fotky z nichž jsem si některé půjčil Od Thálie a Ivči.
Uvidíme se za týden i za 14 dní …
za týden bude etapa a za 14 dní bude třináctého, tak nezapomeňte. Bude etapa se schůzí k dovolené ve Chřibské. Ale především to bude poslední den kdy musíte zaplatit doplatek za dovolenou v Dolomitech. Uvítal bych, kdyby Vaše peníze přistály na mém účtu č. 43 -965460257 /0100. Nezapomenout dát do zprávy pro příjemce Vaše jméno. Peníze mohou být špinavý, ale vždy se nějak jmenují !!!
Na etapě byli : Lahučáci, Ivča, Thálie, Jitka,Hanka, Maruš E., Milada, Zuzka a já. Bylo toho 59 km.
Zpráva ze šesté etapy r. 2018
Ahoj kamarádi, to byla včera paráda, co ? Ze dvora jsme ve dvanácti lidech (Maruš L., Líba, Milada, Zuzka, Laďa, Míla, Iva, brácha, Jitka, Hanka, Many a já) odjeli na čas, protože ten hlídá Ivča a ta nemá žádný sicflajš. Hned co jsme projeli Žirovice tak nás přivítala alej rozkvetlých stromů, tady hrušní. To chtělo fotku. Pod hradem Starý Rybník další. Do toho svítí slunce, je nádherně. Projíždět Skalnou podhradím je opravdu příjemný zážitek a tak mě napadlo, že uděláme kolečko mezi domy, což se setkalo s pochopením, ba chválou. Na potoce pod koupalištěm se objevují první kolonie sasanek a taky blatouchů. Je to krásný a hodný zaznamenání.
Po sasko-české hranici …
Dál jedeme cikcak až nás krátký výšvih vyplivne na louku. Náš směr je jasný, pořád nahoru a na konci louky bude les. Pohled zpátky je tu vždy hezký, tady rádi besedujeme. Tentokrát to odnesla Gábina Koukalová a její knížka. Co namítnout proti argumentu :“Prosím Tě, světový pohár se nedá vyhrát na vatový tampony s vodou ! “ pravila zkušená Milada. „Ale třeba se necpala jen vatou !“ chce se mi podotknout. Chybí hlubší znalost problému , musíme od tematu pryč, zpět do přírody. Jedna věc je ale jistá : Je tu další prominent, který rozděluje tuto společnost. Je to divná doba a já doufám, že se z toho do pěti let vyhrabem. Další zastavení je u křížku, který jediný přežil likvidaci vesnice Velký Rybník ,kde bývalo čtrnáct stavení . Nějaký čas pak jedeme lesem abychom se mohli zastavit na jeho okraji, u pole, odkud je vidět Kapellenberg a pod ním Schönberg, který spolu s Vojtanovem byl nejzápadnější hraniční přechod na východ. Tahle hláška patří Laďovi, který na celnici v hospodě pingloval a do telefonu se takto hlásil. Papalášům se to ale nelíbilo, protože slovo „západ“ patřilo mezi nenáviděná slova. Lesní cesta kolem hraničních patníků byla jednou z nejkrásnějších této etapy. Jeden z těchto patníků stojí na velkém kameni a tváří se nějak povýšeně. Chtělo by to oživit ho. Děvčata přiskočila a podařilo se.
Šnecký rybník …
Už tolikrát jsme k němu přijeli a jen kdysi dávno jsme ho správně pojmenovali. Proto je teď v nadpisu. Kdo si vzpomene kolik je to let co tudy přijela sanitka pro Maruš K. ? My už jsme dlouho v lese a ještě nějaký čas budeme než vyjedeme v Plesný. Ta vesnice nás pustí z kopce dolů a jsme venku ve směru na Vackov. Nedá mi zapomenout, že po tolika kilometrech lesem za ptačího zpívání, přišel tento průjezd vesnice za řevu čtyřkolky. Kdo tenhle krám vymyslel ? Na kopci spadl Manymu řetěz. Laďa přispěchal se soupravou nářadí na které chyběl snad jen svěrák. Tam našel ten správný imbus , povolil, nasadil řetěz, utáhl a bylo hotovo. Many, slušně vychovaný, děkoval, ale Laďa na něj v legraci použil hlášku :“Od tý doby co jsou na světě peníze, tak se neděkuje „. A víte proč se to celé stalo. Bylo to už za vrcholem stoupání když v tom kolo uvidělo něco jako oranžový obláček na obloze rozdělený schovanou šňůrkou. Kdo nechápe o čem je řeč tak upřesním „Do vrat právě vcházela obrovská prdel v tangách. Bylo to tak hrozný, že i ten řetěz se z toho zamotal. To jsou zážitky . Teď ještě dvakrát nahoru, pak v Lubech prudce dolů a jsme v Kozabaru. Mají tady všechno dobrý, jen ta „naše“ servírka měla asi volno.
Cesta zpátky …
Konec hodování a vzhůru do kopce. Když už je přechod do NDR na dohled, tak vlevo a další 4 km spíše více než méně, z kopce. Jsme na místě bývalé osady Výspa. Dnes louky, kam až oko dohlédne. Přece jen tady jedna památka zůstala. Obnovený památník místních, kteří padli za první světové války. Historie se nedá zbourat. Je tu poslední stoupání co stojí za řeč, jsme na Flussbergu a odtud dlouho dolů až do Lomničky. Samozřejmě, že jsme taky zastavili. Toho využila Maruš, sestavila z nás partu, vyfotila a prý to večer pošle Jirkovi. „Ať z tý etapy kluk taky něco má, když už nemůže být s námi!“ Pak jsme po louce přijeli k potoku Plesná. Lávka spravená, průtok tak střední, takže všichni využívají lávku, kromě Míly. Když už jsme všichni na druhé straně tak mi dochází, že z toho přejezdu vody nemáme fotku. Mílovi se ale ještě jednou nechtělo. „Když jsi to chlapče vymyslel, tak musíš sám“ řekl jsem si v duchu a šel na to. V tom mě osvítil duch svatý a já položil do trávy foťák, který jinak mám pořád na krku. Fotografka připravena, tak jedem ! Říkám si :“Nebudu točit pedály, jen kývat a vyjedu z toho suchý:“ Jenže jsem podcenil proud, kolo už zastavovalo, já zabral, to se smýklo po slizkým betonu , mě to zastavilo a nezbylo než se poroučet k zemi. Těsně za vodou ! Bylo veselo.
Průjezd lesem …
To vám bývala tak pěkná cesta a dnes je z toho oraniště v lese. Jen těžko se hledá stopa. Myslím na mílaře, kteří tudy pojedou pár desítek kilometrů za startem, plně naložení, plní sil. No, musí si s tím poradit. Jinudy pro ně cesta nepovede. Jsme na přejezdu, všichni Ok. Závěrečný průjezd lesem je v dobrým stavu, ale jen po louku. Tam jsou ty pověstné, hluboké koleje za suché škváry. Poslední jedou Milada se Zuzkou. Když jsme všichni u asfaltu tak se otočím a co nevidím ? Laďa tam zvedá na nohy Zuzku. Vrátím se tam a brzy je mi jasno. Levá klika Milady narazila do země a to se pak nedá nic jinýho dělat, než se kácet k zemi. Zuzka jela za ní blízko, ucpaný průjezd nezvládla a šla taky. Výsledek : jedno odřený koleno a špína cesty všude. Tady nebylo veselo !
Skoro sázka …
Jsme už všichni na asfaltu a kudy dál ? Jsou dva názory – přes V.Luh (Jíťa) a nebo přes Křižovatku (já). Ona měla na lobování čas, zatímco já jsem vyšetřoval příčiny pádu kamarádek. Oba jsme trvali na svém a oba vyrazili opačným směrem. Kam jela parta ? No s Jitkou ! Když jsme se sjeli u přejezdu tak jsme oba natočili úplně stejnou vzdálenost 2.3 km. Fakt zajímavý . U chalupy byla ještě krátká zastávka pro ohlášení směru na FL.: „Přes pole na Žirovice.“ Odpoledne plné čerstvé, jarní zeleně, ptačího zpěvu a dámského štěbetání je u konce. Franťáci mají 51 km a rekord má Zuzka -75.1km. Bude-li k tomu počasí, tak bych za týden chtěl jet na údolí Ohře za Ostrov. Mějte se hezky. Pepa D.
Zpráva z páté etapy r. 2018
Novinky na startu …
Kamarádi, tu sobotu jsme si vybrali správně, protože bylo o něco hezčí počasí než dnes v neděli. Na startu byla jedna novinka a jedno zdržení. Petr přijel na novém Leader Fox s motorem Bafang a 17 Ah baterií. 29 palcová kola s mohutným desénem byla jak dělaná na dnešní etapu. Ještě než vyjedeme, počkáme akademickou čtvrthodinku na koho ? Ano na Vlastičku . Ty omluvné důvody jejího zdržení jsem už zapomněl, tak se omlouvám.
Mezi rybníky …
Náš třináctičlenný peloton (Lahu, Míla, Maruš E.,Iva, Petr, Many, Vlasta, Jitka, Hanka,Milada, brácha a já) se ubíral známou stezkou na Ameriku a pak po její hrázi, kde v poslední době ubyla nejméně polovina stromů. V duchu vzpomínám na Jakuba Krčína, který si hráze bez stromů ani nedovedl představit. Inu žijeme v době kácení a zase kácení. I ta vláda se nám kácí, nebo spíše jen ohýbá ? Než pořídím dva snímky, parta je fuč a když nestojí ani na křižovatce na Lužný tak si uvědomuji, že je tady něco špatně. Před dovolenou si musíme připomenout pár základů pro zdárný průběh etap. Jsme na hrázi velkého rybníka v lesích, který nese jméno Plochý. Hladina je klidná a dosahuje až k okraji hráze. Je tu moc hezky . Pod hrází se rybník jmenuje Rorový. To když slyší Many tak se pustí do přemítání a vychází mu z toho, že v překladu by mohlo znamenat „trubkový a nebo taky pinďíkový“. To už záleží na fantasii jednotlivce.
Signálka …
Prakticky nikdy neprojíždíme při etapách vesnici Hůrka. Až dnes . Vybral jsem tu cestu proto, že bylo třeba jí jednou projet a taky proto, že u ní stojí bílý domek a ten je bílý už od totáče. Jediný v širokém okolí. Snad to byla kdysi pozorovatelna. Cesta padá pořád dolů až se klesání zastaví na signálce. Od této chvíle už budeme jezdit jen nahoru a dolů. Kdysi tady řádily vojenský gazíci a véesky, dnes převážně cyklisté a sem tam nějaký lesák nebo prominent co nemusí respektovat zákaz vjezdu. Nám cyklistům je líto, že minulý režim nepoložil na úseky kolem Dubiny nový koberec, tak jak je to na dalších úsecích směrem k Aši. Zvláště v jednom úseku se dalo pustit kolo do prudkého sjezdu a za odměnu si vyjet protisvah bez šlapání. Jinak tam vládla těžká práce. Vlastě došla baterka, takže ona i Petr mohou vyprávět. Když se naše cesta prudce láme doleva tak se vydáváme natruc vpravo na louku a ta nás dovede až ke Gruntu.
Posezení v hospůdce …
Velký, čtvercový stůl a celý přístavek hospody jsou jen pro nás. Rád se ve zprávách vyjadřuji k obsluze v hospodách. Tentokrát, zvláště rád, chci konstatovat, že ten mladý kluk byl opravdu velice příjemný a snaživý borec. Při podobných sezeních se taky někdy zdrbne ten, kdo tam není. Dnes to byl Laďa. A proč on ? Vysvětlím později. Já jsem se tady znovu pokusil roztočit kola myšlenek, které by vedly k nalezení posledního účastníka našeho zájezdu do Dolomit. Zatím bez úspěchu. Náladu mi poněkud zvedla Jitka když mě veřejně vybídla, za podpory dalších, abych dovolenou v příštím roce udělal znovu na Šumavě. Rovnou se přiznávám, že to udělám rád. Velice zdrženlivý ale budu při organizování dovolené v cizině s cestovkou Ivana. Při placení se pan vrchní postaral o hladký průběh a to u stolu a ne v řadě kdesi u pokladny jak to dnes povětšinou bývá.
Jedeme do finále …
Cesta z hospody byla dosti rychlá, slunečná a s větrem v zádech. Podařily se fotky pod hradem Seeberg, kde se nikdy nefotíme. Dnešek byl výjimkou. U penzionu pana zubaře se oddělila chebská část a my ostatní jsme chtěli zajet na dvůr k Beranovi a nechat si vysvětlit jak to dopadlo s obědem. K našemu zklamání doma nebyl, takže kauza se odkládá na neděli. Nasadili jsme na něj investigativní novinařinu a odhalili ten správný důvod jeho neúčasti na etapě. On vařil, to je fakt. Vařil szegedin a bramborový knedlík podle Maruš L., to je taky fakt. Ale to měl ráno do půl desátý hotový! Přesto nejel, protože chtěl taky servírovat a to až po 14 hod. kdy se vrátí kluk z práce a pak už jen poslouchat slova chvály na svůj bezvadný guláš a k tomu odpovídat na všetečné otázky Daši a kluka. Chtěl si svůj vítězný pohár vypít až do dna. Co tomu říkáte ? Je to pitomý a nebo úžasný? Spouštím tedy Kinoautomat, který přinese rozuzlení. Do Dolomit je nás již 15 a tak je počet naplněn! Doplatek ceny tohoto zájezdu budu vybírat na etapě 12. nebo 13.5.2018.
Cesta do Bečova …
Ve čtvrtek 19.4.2018 v 9 hod. jede výprava na návštěvu zámku a hradu Bečov v tomto složení : Beránci, Bramboráři, Janďáci +Jitka+Vlasta, Iva+Hanka+Maruš L.aE. Páté auto budou Japoši. Oběd si dáme v restauraci před hradem. Ve 14 hod. budeme už sedět u Jitky Hlavsový v Lokti na další přátelské návštěvě. Domů se vrátíme krátce po 16 hodině.
Pozdrav
Srdečně zdravím Hanku do Příbrami, Jirku do Liberce a Káju do Chebu, věrné čtenáře našich stránek.
Zpráva z třetí etapy r. 2018
Kamarádi, prognóza uvedená v pozvánce vyšla, etapa se vydařila po všech stránkách. Čas, který mohl ráno někoho naštvat se k večeru odměnil hodinou navíc. Bylo to právě tolik, kolik jsme potřebovali na cestu domů. Jak to tedy všechno bylo ?
Na dvoře …
Mě nechybělo málo a přijel jsem pozdě, ale nepřijel. Byl nás plný dvůr a zase bylo něco nového. Kolo Hanky ! Ona jistě doplní značku a výrobce, já si pamatuji, že kolo má dámsky prohnutý rám a to je dobře. Moje kolo mělo taky prohnutý rám, protože nebylo moje, ale Kiky. Zatímco ona si chodí pro nový oči, tak já , nemaje svoje, jezdím na jejím. Do opravy jsem ho poslal už před 14 dny a budu doufat, že se mi do Velikonoc vrátí.
Na cestě …
To už jsme ze dvora pryč když se vlevo ukazuje nová fasáda ZUŠ. Myslím si, že je krásná. Co si asi myslí františkolázenští ? Této otázce já říkám referendum a jen takové podobné mají pro místní život smysl. Tak co, vyjádříte se k otázce „Jak se Vám líbí fasáda ZUŠ ?“ ? Mimochodem porazili tam, v těsné blízkosti školy stojící, vysoký stříbrný smrk a já z toho neměl pupínky, který mám vždy když vidím padat stromy, které nikomu nepřekáží. To už jsme v Žirovicích a kdo nemá oči jen pro řízení kola, může vidět na obloze úžasnou šachovnici čar po letadlech a dokonce i hvězdu vytvořenou třemi linkami protnuté v jednom bodu. Jsme u Bramborárny v Třebeni. Jen co stihnu vyfotit celou partu z okna kanceláře, tak můžeme pokračovat dál. V příkopech cest to spíše šustí než roste. Jaro má zpoždění. Na polích nejsou vidět škody od holomrazů v nedávných dnech, úroda bude jistě dobrá a k tomu jedna super zpráva : „Přilétli skřivani!“ Na kopečku před Kaceřovem měla Jíťa bezva nápad : vyměnit si sedla našich kol. Ona má pánský a já dámský. Záměr se nezdařil, protože ten můj trubka byl tenčí než ta její trubka. Neúspěchem jsme se nenechali odradit a vyměnili jsme si rovnou celý kola. Už mnoho kilometrů chápu, že rozdíl mezi pánskou a dámskou zadelí je opravdu zásadní a velký. Podrobnosti sdělím při soukromé konzultaci. Silnice na Kynšperk je loni udělaná, svezení po ní je nádherný. V lese nad Kaceřovem zavádím partu na krátký, lehoučký singltrek, což je pěšina v lese, jen trochu upravená. Erzeta se líbila a to je dobře. Co kdyby v Chřibský přišel někdo s nápadem zajet si do Lázní Libverda a projet si některý z profi singltreků ? Prolítli jsme Kynšperk a najednou kde se vzali, tu se vzali Kapříci. Plavali s námi až do Třebeně. Most přes Ohři u Mostova je dokonale zavřený a cesta vede přes Odravu. Žádný problém. Za vsí se rozdělujeme na ty co chtějí U Koní pivo a na ty co ho nechtějí a dají přednost pohoštění v Bramborárně. Ta prvně jmenovaná parta za námi do Třebeně přijela a Ředitelství praskalo ve švech. Po čase se ukázali Janďáci a bylo fajn vidět jak Láďa zase skáče přes kaluže. Jíťa dovezla tlačenku, Kika upekla bábovku, já jsem dodal nápoje a Ivča cibuli s chlebem. Společné dílo se podařilo, musíme si to holky pochválit !
Dovolené r. 2018 …
První datum hodný zaznamenání je 19. duben, čtvrtek, kdy by měl být celodenní výlet na hrad a zámek Bečov nad. Teplou. Termín ještě není potvrzený kastelánem, proto ta nejistota v první větě.
Od 21.5. (po) do 29.5.2018 (út) pojedeme do Českého Švýcarska a bydlet budeme u Menclů, samozřejmě. Pojede nás celkem dvacet. Před vlastní cestou zase vyrobím itinerář kde budou všechny důležité informace jako kdo s kým spí a tak. Pokud budete chtít znát ceny ubytování, tak na webu penzionu www.pension-mencl.cz to všechno je. Bývá dobrým zvykem ještě tak týden před odjezdem udělat krátkou schůzi na doladění dopravy kol a lidí.
S cestovkou Ivana Čížka pojedeme v červenci do Dolomit. Zájezd je od 17.7. (út) do 22.7.(ne) a je na něj přihlášeno závazně 15 lidí, ale nyní po schůzi jich mám jen 14 !!! Je nadějné, že situaci zachrání Lydie, ale o tom se teprve jedná. Proto prosím, dívejte se kolem sebe a promýšlejte kdo by mohl jet. Zájezd stojí 9390.- Kč. Máte zaplacenou zálohu 2000.- Kč a doplatek 7400.- Kč budu vybírat a posílat v první polovině května.
V termínu 4.8. – 11.8.2018 budou Novohradské hory s ubytováním v obci Žumberk penzion Marie. Zaplacenou máte zálohu 500.- Kč . Ostatní info na webu www.zumberk.com. Ceny tam najdete o něco vyšší než jsou domluvený. Myslím, že se proto nebudete zlobit. Taky zde platí, že budeme situaci upřesňovat.
Účast a další plány …
Sešlo se to takto : Many, Petr, Vlasta, Laďa, Lahu, Míla, brácha, Iva, Jitka,Kika, Hanka, Jiřka, Lýdie, Kapři, Zuzka,Thálie a já. Chebáci najeli 55 km. Příští, velikonoční , neděli opět pojedeme etapu. Pozvánka bude ve čtvrtek. Zdraví Vás a zvlášť srdečně zdravím Hanku z Příbrami . Děkuji za hezká slova a povzbuzení do dalšího psaní. Váš Pepa D.
Okénko do politiky …
Onehdá hlásili v televizi, že zmizel strýček Ming, nejlepší šikmooký kámoš našeho Vašnosty. Na Hradě se hlavy vařily, div, že nespustili prapor na půl žerdi a konečně vymysleli :“ Urychleně musíme na cyklostylu vyrobit několik tisíc letáků , které naši rádcové vylepí v Číně na kandelábry“ . Text : „Ztratil se nám strýček. Má šikmý oči a slyší na jméno Ming.“ Odměna : 1000.- Kč a tác buchet od paní Vašnostový. Za peníze poddaných vyrazili tři rádcové do Číny. Když se po třech dnech vrátili, spěchali do Loun aby mohli Vašnostovi udělat radost . „Našli, našli“ znělo už parkem a všemi komnatami. „A kde se právě nachází můj přítel ?“ tázal se honem Vašnosta. „V base , pane náš !“ přišla odpověď. „A jestli Slavia nevyhraje ligu, tak ho ani nepustí “ přidali rádcové ještě. To už bylo na Vašnostu příliš a raději se vydal vedle, jednat s jiným kámošem – Demi Premierem.
Zatímco Hrad přestal cestovat po krajích a vyžírat tamní rozpočty, tak Demi Premier na to jde jinak. On tam ty prachy vozí! „Chcete novou nemocnici, nebo kousek silnice, chybí Vám tady kanál ?“ ptá se po krajích. Jejich přání si píše na lístečky a ty hází do svého velkého kufru. Ten pak na vládě vysypou na zem a každý ministr bude mít dvě šance na vytažení správného lístečku. Bude to taková hra pro pacholky. Kdo tomuhle může věřit ? No přece minimálně každý třetí „moudrý volič“ ! Jde o to aby to byl každý druhý volič a ještě kousek k tomu, aby se pak Demi nemusel s nikým bavit a v klidu řídit firmu „Český stát“. A k tomu mu nedopomáhej Bůh.