Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

zpráva z desáté etapy r. 2018

Mezinárodní Festival Alpinismu – Praha 26.11.2016

Přátelé, nelekejte se, nemám v plánu Vás, místo kola, vláčet po horách. To jen náhoda tomu přála abych se dověděl, že o minulém víkendu se konal v Praze už třináctý ročník Mezinárodního Festivalu Alpinismu, této světově významné akce. Rozhodnutí padlo okamžitě. Jedeme tam ! Naší celoživotní zálibou je totiž sledování horolezeckého sportu, četba mnoha knih k tomu vydaných a teď když Vám někdo nabídne přednášku R. Messnera, nebo Radka Jaroše tak je to hned jasný.

Den začal panelovou diskusí R.Messnera, P. Habelera a W. Nairze o  prvním výstupu na Mt. Everest bez použití kyslíku. První dva jmenovaní toho 8.5.1978 skutečně dosáhli. Byl to obrovský průlom do nové éry  velehorských expedic. Zmenšil se počet nosičů, protože váha  přepravovaného materiálu se výrazně snížila. Náklady na výpravy šly dolů. Když k tomu přidáme tzv. „alpský styl lezení“, tedy bez budování výškových táborů a mnoha lidí na svahu, tak se jednalo skutečně o revoluční změnu. I když „Ti dva“ jsou nesmazatelně zapsaní jako jedničky, tak je tady ten třetí „Wolfy“ Nairz, který byl šéfem expedice a dovolil jim tento kousek vykonat. Od všech odborníků té doby slyšel jen zamítavý názor, tvrzení o jisté smrti, hazardu a pod.  Nic nestačilo, že už v roce 1975 oba vylezli na G1 – 8068 m, právě alpským stylem. Everest byl ještě o 800 m výš ! Wolfy dobře znal jejich trenovanost, zkušenosti a nezměrnou vůli obou. Stejně tam zůstalo velké riziko, ostatně jako vždy v těchto výškách, že se muži nevrátí a on bude před celým horolezeckým světem marně vysvětlovat proč do toho šli. Patří mu za to obdiv i v dnešní době. Bez takových lidí by nebylo pokroku.

Radek Jaroš, náš současný nejlepší horolezec měl úžasné vystoupení. Nejenže vměstnal do jedné hodiny informace o zdolání Mt. Everestu, Mt. Denali na Aljašce a Elbrusu, ale ještě je notně prokládal hláškami, které to všechno zlehčovaly a nám posluchačům to bylo velice příjemný. Více času věnoval Denali. To proto, že po slezení všech čtrnácti osmitisícovek (je prvním Čechem a patnáctým na světě, kterým se to podařilo) u něho nastoupil další sen – „Koruna Světa“, což znamená zlezení  nejvyšších hor na všech sedmi kontinentech světa a Denali je tou nejvyšší v Severní Americe a je na Aljašce, kterou Američani koupili od Rusů v roce 1867. Poznamenám, že hora se dříve jmenovala Mt. Mc. Kinley a je vysoká 6190 m. Pokořena byla poprvé v roce 1913 . Nedá mi abych neuvedl ještě jednu zajímavost o této hoře. Je to takové pohrávání si čísel s její výškou. Úpatí Denali je ve výšce 600 m, kdežto Everest ho má až v 5200 m. Denali se tedy vypíná do výšky celých 5500 m jako obrovský balvan, kdežto Everest „jen“ 3650 m.  Po dlouhém čekání na počasí, je do blízkosti hory dopravilo letadlo. Radek pravil „počasí tady rozhoduje o všem a já jsem šťastný, že se na chvíli umoudřilo a já jsem mohl pořídit nějaké záběry, jinak bych neměl co ukázat“. Obrovsky silný vítr, přívaly sněhu, rychlé střídání teplot i tlaku vzduchu a k tomu ještě očité svědectví sesuvu laviny, která jednoho horolezce zabila. To všechno bylo třeba překonat. Jemu se to podařilo. Do sálu pak pronesl prosbu k těm, kteří se do těchto míst někdy vypraví aby mu přinesli jeho cepín se kterým vylezl všechno v Himálaji a tady ho musel nechat, protože se pro komplikace při výstupu už nemohl vrátit do míst kde včera cepín a jiné věci zanechal v dobré víře, že zítra je vezme na další cestu. Radek tam vylezl s Petrem Maškem. Jeho dalším letošním kouskem je výstup na Elbrus – nejvyšší horu Evropy – 5642 m.  Výprava  začala opravdu netradičně. Na kole dojel ve třech až do černomořského přístavu, pak lodí do Gruzie a tam zase na kole. Doprovázel je mikrobus, který vezl horolezeckou výstroj. Tři hory má tedy zdolané a čekají ještě čtyři, z toho dvě v příštím roce.

Reinhold Messner byl tím „zlatým hřebem “ večera. Spíše menší chlapík, 72 let, hubený , vlasy jako hříva lva, vousy, výrazné oči a sytý hlas. To by mohla být jeho stručná charakteristika. V roce 1980 se stal prvním člověkem, který stanul na všech osmitisícovkách Himálaje.  Už v pěti letech byl na svojí první třítisícovce a taky když je dotazován na to jak se připravit k horolezectví tak konstatuje : „musíte se v horách narodit a s nimi žít !“. Sám svůj život rozděluje do několika etap. Začal lezením v Alpách a Dolomitech. Pak bylo období Himálajského dobrodružství, prosazení alpského způsobu lezení a odložení kyslíku.  Hned na to následovala Koruna Světa, tedy sedm nejvyšších hor sedmi kontinentů. Nastalo období dálkových pochodů a to jak přes největší pouště světa, tak taky přes oba póly. Zvláště ten přes severní pól byl velice dramatický a vyšel až na druhý pokus. Následně se začal věnovat objasnění záhady sněžného muže – Yetiho. Při opakovaných výpravách do Himálaje a Karákoramu a při kontaktu s místními obyvateli došel k závěru, že se jedná o pověru přenášenou po staletí z matky na děti. Místní jazyky dokonce vůbec neznají slovo Yeti a jedná se o novinářskou kachnu. Ve skutečnosti jde o sněžného medvěda. Messner velice pomáhá Šerpům a jiným národům v oblasti . Jde o  to, aby ze stále většího počtu turistů byl užitek pro domorodce. Docela nedávno skončenou etapou jeho života je vybudování šesti muzeí hor. Nejsou to expozice o něm samotném, pouze nesou jeho jméno. Jsou o historii horolezectví, krásách hor, životě a kultuře  horských národů. O jednom z nich dobře víme – je v Suldenu  a další bychom mohli vidět příští rok – zámek Juval.  Další viditelnou aktivitou je chov jaků, pěstování vína a jiných plodin , zvláště okolo Juvalu.  Ke všem etapám života přistupoval s velkým nasazením, velikou odolností a tvrdohlavostí. Snad tady na něho sedí hláška : „Můžete se ohlédnout zpět, ale to podstatné máte před sebou „.  Je to malý, velký muž.

Na závěr zaznamenám, že jsme se potkali s „pravou rukou“ Messnera – Robertem Eberhoefer, manželem Hanky a majitelem penzionu kde jsme letos byli. Je příjemné znát tyto lidi.  Tak snad za rok nás bude  v Praze víc.  Zdraví Vás Pepa. D.

Pozvánka na výlet.

Přátelé, není Vám líto, že jsme se dlouho neviděli ? Mě ano ! Proto přicházím s tímto nápadem a doufám, že některé z Vás zaujme.

Ve čtvrtek 17.11.2016 je státní svátek a všichni můžeme mít volno, když budeme chtít. Vezměme tedy auta a pojeďme na výlet. Program výletu by mohl vypadat asi takto : v 9 hod. odjezd z Fr. Lázní do Klášterce nad Ohří. Tam navštívit sklad ovoce a vidět jeho novou třídící linku v provozu. Poté zajít na oběd do restaurace Peřeje, kterou dobře známe. Po obědě pak navštívit zámek s jeho expozicí porcelánu, která není ledajaká, ale úžasná. Následuje přejezd do Ostrova na jeho staré náměstí do exkluzivní cukrárny.  Pokud v následujících dnech zjistím, že nám musí vypadnout některý bod programu tak ho nahradím jiným.

Stačí, když mi do úterý  15.11. sdělíte svojí přihlášku a já s Vámi  připravím dopravu. Mějte se dobře . Zdraví Vás Pepa D.

Zpráva z etapy č.15/16 – smrčinská

Přátelé, nedělní ráno 11.9.2016 bylo docela všední. Chci říci, že se podobalo těm předchozím. Bylo třináct nad nulou, nad námi azuro a při zemi mlha. Neklamné znamení, že bude zase vedro. Po desáté jsme vyrazili ve dvou autech směr Aš a dál na Marktleuthen k nádraží.  Půl hodiny před polednem už sedíme na kolech a pojedeme  obloukem do obce Spielberg. Ještě že jsem to vzal trochu jinak než obvykle. U cesty se nám ukázal památník, který připomíná zvelebení obcí a jejich pozemkové úpravy v roce 2009. Kamenný stůl chvíli sloužil jako masážní lůžko, ale jen chvilku, vždyť byl moc tvrdý. Vesnice je ztichlá svým nedělním obědem . Nikde ani živáčka a tak si neměl kdo všimnout, že parta cyklistů to vzala rovnou za humna jednoho statku a zmizela ve směru na Steinselb. „Chci Vám ukázat statek kde se vyrábí sýry , tlačenky atd.“ povídám za jízdy a zavádím nás až na malý plácek před obydlím. Nikde nikdo. Zatímco si čteme plakáty na vratech stodoly tak přijíždí pán na kole a ptá se “ Co hledáte, potřebujete něco ?“  Vyklubal se z něho sám pan domácí a řekl nám co jsme potřebovali vědět : otevřeno je každý pátek  od 9.00 do 17.00 hod.  Já, ze své zkušenosti dodávám, že to stojí za ochutnání.

Další kus naší cesty má právě premiéru. Mapu jsem zapomněl, ale to vadit nebude vždyť jsem se do ní díval včera . Jedeme do městečka Schönwald. Už ho projíždíme, kruháč máme za sebou, konečně se objevují malé značky cyklotrasy a šipka ukazuje nahoru. Ještě si vzpomínám, že tam někde to musí být doleva, do lesa . Tu odbočku prostě přehlédnu a valím to pořád nahoru do pořádnýho kopce a až za posledním barákem se cesta láme žádoucím směrem. Radost trvá jen tak dvě stě metrů, končíme u plotu vodárny a kolem žádná stezka nevede.  „Muselo to být tam dole na křižovatce kde je ta nová fontána“ pravím a po krátkém zakousnutí se vydáváme na sjezd dolů. Neomylně odbočíme doprava a pěknou ulicí se ubíráme z města ven. V tom se zezadu ozve: „Já jsme tu značku viděla, volala jsem na Tebe, ale Ty nic“. To byla Milada. Já na to : „No jasně, že nic. Tvůj hlas je tak ke stolu plného mlčenlivých hostů a ne na kolo s dvacetimetrovým odstupem.“ Zatímco se tomu smějeme tak mě napadlo ještě jednou si ověřit správnost našeho směru. U jednoho domu právě staví auto a slečna souhlasí, že jedeme správně k hospůdce v lesích .  To místo se jmenuje Göhringsreuth. Docela pitomý jméno pro nás. Les se najednou otevřel do malé loučky, objevily se modrobílé slunečníky, toť neklamné znamení, že jsme na správném místě, tedy v hospodě. Pan majitel se rychle ujímá našich foťáků , dělá obrázky a k tomu pronáší něco jako “ Děláme to pro naše hosty rádi !“. My si zase rádi sedáme, protože máme žízeň a hlad. Servírka něco vykládá o denní nabídce jakési haksny a já mám čas vidět, že jí chybí hodně kil do normální váhy a přebývá jí hřebík s kulatou hlavičkou zapíchnutý do nosu. Málem ze mně vyletělo, že je to „Eklhaft“ , ale po bleskovém zvážení jsem pravil, že je to hnusný. Nakonec je z toho řízek s hranolkama a kvasnicový pivo. Je třeba se také podívat dovnitř. Posezení je tam velice hezký. My musíme dál. V lese se za chvíli ozývá křik, stavíme, protože Jíťa má na tachometru 1500 km. Najednou je tady úhledná lahvička slivovice, k tomu velké focení, no prostě oslava. Vyjíždíme z lesa a otevírá se nám krajina, lehce zvlněná, moc hezká.

Vjíždíme do vesnice Pilgramsreuth. Pro nás je to velice zajímavé místo, protože v roce 1647 z rozhodnutí císaře pána se právě zde začaly pěstovat brambory. V záznamech je uveden sedlák Hans Rogler, který  jistě pomohl rychlému rozšíření této plodiny. V té době to bylo velice významné , protože mnoha lidem hrozil hladomor. Na návsi jsme nejdříve našli několik tabulí  s informacemi o tomto kraji, ale to nemohlo být všechno. Na dohled byl kostel sice zabalený do lešení, ale bylo jasný, že je nádherný, gotický.  Před ním je sousoší sedláka s motykou a jeho klečící ženy s ošatkou kde má čtyry brambory. Postavy jsou malé, protože tehdy nerostli takoví čahouni jako dnes. Ještě si musíme prohlédnout místní hřbitůvek s nízkou zdí. Naši předci to měli už dávno hezky vymyšlený, že pozůstalí musí vidět do kraje, na svoje pole, vesnici což jim dodávalo sílu a optimismus. Kostel byl zavřený, podíváme se tam jindy. Náš další cíl je Martinlamitz. Po šotolinové cestě lesem jsme tam poměrně brzy. Milada opakuje dotaz :“A kolik to máme teď na kafe ?“ Odhaduji, že deset a uháníme dál kolem místního, obleženého koupaliště, chvíli po asfaltu pak zase lesem až do Hallersteinu. Tady začíná přejezd hřebene Smrčin zpět na „naší“ stranu. Právě nás minula naše generace dvou pánů co slézají z kola a půjdou pěšky. Brzy je předjíždíme  pak spadneme z kopce a jsme v Kirchenlamitz. Milada se ptá, no však víte na co . Zajímá to všechny  a já sám si živě představuji tu nádhernou chuť dortu „Käsesahne“. Pořádně natěšený jsme brzy na kopečku nad vesnicí odkud je na poli vidět spousta zaparkovaných aut. To proto, že dnes je tady bramborová slavnost. Několik pivovarských slunečníků zdobí louku, lidé sedí a pijí. Hned vedle jezdí čert a vyorává brambory pro ty co to mají dnes zadarmo. Nás ale táhne kafe na statku.

Místa jsou uvnitř. Nám to nevadí ,však jsme celý den venku.Hlavně, že mají dorty ! Dokonce jsem si dal, jako druhý chod, bramborový dort a nebyl vůbec špatný. S mladým panem Petzoldem se chvilku bavíme o letošních bramborách, o čekání na nižší teploty a taky o začátku sklizně, která bude patřit k těm lepším. Milada vehementně nechce kopec ! Jako Kaziteta mi bere  chuť na netradiční směr návratu k autům  t.j. nejdříve na kopec a pak po hřebeni s výhledem na obě strany. Jak jinak tedy než přímo na Raumetengrün ke Gerdovi na dvůr. Hospodář ale není doma. Naše cesta vede kolem kompostárny a tak využiju příležitosti abych stručně popsal její fungování. Gerd postavil zpevněnou plochu a koupil obří nakladač. Lidi si musí na úřadu koupit za 15 E povolenku pro dovoz trávy a jiných zbytků ze zahrad, včetně větví a v jakémkoliv množství ho sem vozit. Nesmí sem vozit zbytky z kuchyně. Firmy a obce také, ovšem s dodacím listem, který zde vhodí do schránky. Gerd tento materiál vrství do výšky a když je hromada po celé délce kompostárny tak pozve stroj, který materiál rozdrtí , naštěpkuje a nasype na vedlejší pruh. Poté se zde sejde úředník z obce a firma, která materiál drtila . Hromadu změří a vypočítají m3. Gerd za tyto kubíky dostane od obce zaplaceno a stejné množství taky zaplatí firmě. Po 4 – 6 týdnech přijede jiný stroj který celou hromadu proseje a oddělí větší kusy, které se vrátí na začátek cyklu. Po dalších 4 týdnech Gerd hromadu přehází  a za ještě nějakou dobu zrání má kompost pro svoje pole. Náš způsob likvidace bioodpadu je rovněž vyhovující, ale je limitován kapacitou jedné popelnice týdně. Tolik pro dnešek.    Kdo dnes byl : Iva, Jiřka, Jitka, brácha, Milada a já. Okruh měl 48 km. Za 14 dní pojedeme za Japošema.

Zpráva z etapy č. 4/16 – mariánská

Přátelé, výlet máme za sebou , na duši je dobře a na těle to zanechalo stopy, ale ty taky brzy pominou. Říkám Vám , chce to Sudokrém. Ne pánové, to není na sudy !

Před polednem se nás sešlo třináct  a hned došlo na  slavení  narozenin Kiky. To Milada se svojí pamětí jako slon Bimbo všechno prozradila a začalo velké objímání.  Měla to holka hezký, ale to je nebylo všechno. Vyrážíme na Třebeň , kde je ochutnávka jablek  a pak dál na Milhostov a Hlubokou. Tady na těch rovinách se do nás vítr opírá opravdu silně a my se už začínáme těšit na cestu zpátky kdy logicky musí být v zádech. Nepředbíhejme, ještě je třeba vyjet na Dolní Částkov.  On se sice jmenuje Dolní, ale stejně je na kopci . Útěchou může být , že ten Horní je ještě výš . Jsme tedy na kopci a celou Lítovskou výsypku, „Kypu“ jak říkají místní, máme jako na dlani. Pro představu o jak velké území se jedná uvádím, že výměra je 720 ha a je zde uloženo 230 mil. m3 vyvážky. Teď ještě kousek za Lítov, až k Habartovu  na parkoviště kde začíná tzv. „Osmička“ – stezka pro bruslaře a cyklisty, která obkrouží dva rybníky a získává tak podobu číslice 8. Rychle jsme s ní hotovi a šup na písek a šotolinu rovnou z kopce dolů. Tam je závora. Jak ukazují fotky, tak je podmíněně průjezdná. Tou podmínkou je pomalá jízda. Holky to zkusily z obou stran … , tak příště. Přes dva krátké výšvihy jsme na úrovni Lítovského zámečku za humny. Brácha s Jirkou  odtud volí strmější  pokračování cesty, které jsem v pátek při hledání cesty přes Kypu taky projel a moc se mi pro náš peleton nezdála. Volím tedy  cestu po které jezdila důlní vlečka zvolna do kopce až na kraj Chlumu Svaté Maří. Jsme v hospůdce.

Paní hostinská se věnuje slepování letáků a on , pohodář, by nejraději nosil pivo po jednom, ale po krátkém boji to vzdává a přináší i tři najednou! Jenže nám šlo o panáky.  Jak jinak si připít na zdraví Mařenky ?  „Vaječňáky mám tak tři a Fernet tady nikdo nechce, leda tak citrus !“ hlásí hostinský. „To si snad dělá pr …“, myslí si většina, ale brzy se ukazuje, že je to druh svérázného laškování s hosty.“ Lidi pijte, musíme do kostela“  pravím a Kika k tomu dodává „Jasně, Jiřka loni slíbila, že nám zase zazpívá až tady budeme“! A bylo to opravdu připravený, ale mělo to být pro ní překvapení. To bylo i tak, protože Jiřka  napsala vlastní text  a zazpívala ho na známou melodii světového hitu Hallejua. Toto jsou její slova :“ Ty naše milá Mařenko, Ty máš tak dobré srdénko, Ty úsměvem nás všechny hladíš, A s láskou umíš naslouchat a s dětmi něžně promlouvat, to dar je přece velký, tak velký „. I okolo stojící Němci si rádi refrém zazpívali s námi.  Bylo to krásný a následovalo další kolo objímání  s přáním. Nechci tady zapomenout na Jíťu. Ta rychle vyhodnotila, že bude lépe když se Jířa otočí směrem do chrámu, skokem byla u ní, lehce jí naznačila o co jde a bylo to opravdu mnohem lépe slyšet i rozumět.

Cesta dál na Sokolov vede zase přes Kypu. Trochu do kopce až máme pěkný pohled na kostel v celé jeho délce. Jen se přehoupneme přes vrchol tak se objeví pohled na Habartov. Město paneláků se sedlovými střechami zaujme tím, že jsou vidět především ty střechy. Ve slunci se pak dojem násobí. Třemi skoky po patrech výsypky sjíždíme dolů, lehce mineme město a jsme na hraně dolu Medard. Letos pojedeme vpravo a taky co nejblíže u vody. Sjezd to byl náramný, snad to fota vystihují. U vody je opravdový vichr a přímo proti nám. Hodilo by se nějaký triko navíc. V dálce je vidět na vodě jezdec na prkně, kterého tahá padák. Když jsme až u jeho kámošů na břehu tak se dovídáme, že sport se jmenuje Kite (drak) tedy Kajt a tudíž to ježdění po vodě je kajtování. Cesta nás odvádí od jezera, na most přes řeku a železnici. Tu zahlídla Milada a jak myslíte, že to skončilo ? Ani na oběd s námi nešla a už ve čtvrt na šest se hlásí z Chebu. Jídlo v rest. Henrietta  je vždy dobrý. Někdy po půl šestý sedáme na kola a hezky po větru, kolem elektrárny to mastíme domů. Byl to opravdu zrychlený přesun. Smekám hlavně  před děvčaty. Kolem sedmé míjíme hospodu v Nebanicích s hlavou otočenou doleva na pastviny. Co kdyby nás to chtělo vcucnout ?

Viděli jsme nové cesty v umělé krajině, zažili hrozný protivítr, slyšeli jsme krásná slova pro Kiku a najezdili jsme fůru kilometrů. Chebáci mají 82 km. Kdo byl : Lahučáci, Laďa B., brácha, Iva, Kika, Jiřka, Láďa M., Maruš E., Milada, Líba, Jitka a já. Za 14 dní bude etapa se schůzí k dovolené Šumava 2016. Majte sa dobre a dopchajte sa chlebom. Kdo tohle říká ? No, kdo to Ví ? Zdraví Vás Pepa D.

 

Pozvánka na jarní schůzi

Vážení přátelé,  je to už více jak čtvrt roku co jsme se naposled viděli pohromadě. Po mírné zimě tady bude jaro a my musíme být připraveni. Svolávám proto schůzi na neděli 20.3.2016 , 14 hod. na chalupu ve Skalný.

Dostanete  aktuální informace o první letošní dovolené  – „Šumava 2016″.  Zálohy vybírat nebudu, protože paní majitelka penzionu souhlasila s tím, že to není třeba.                                                               Hodně se budeme bavit o nastupující generaci elektrokol v naší partě.  Ke zprávě o cenových a jiných relacích také připravím výstavku hotových kol.

Tak přijďte , já se těším.  Zdraví Vás  Pepa D.

Povídání o závodu „1000 mil“.

Přátelé, když se teď v zimě nemůžeme bavit na kolech, pojďme se bavit o kolech a to ne ledajakých ! Na úvod jen lehce připomenu, že se v létě minulého roku  jel závod „1000 mil“ s cílem na chalupě ve Skalný.  V našem blízkém okolí jsou jen dva kluci, kteří dojeli do cíle. Oba jen na jednom kole – na tandemu. Před nimi to nikdo nedokázal !

Lukáš Kopecký a Milan Panzer  nám přijdou vyprávět, promítnout filmy a fotky ze závodu a taky ukázat kolo na kterém závod jeli. Bude to všechno v neděli 7.2.2016 od 17 hod v restauraci Hortenzie ve Frant. Lázních.

Já věřím, že když se nás sešlo na chalupě dvacetsedm, tak minimálně v tomto počtu to zopakujeme. Kapacita restaurace je mnohem větší a proto každý z nás napne síly a přivede někoho z přátel nebo rodiny. Kluci si naší pozornost zaslouží. Do pátku 5.2. potřebuji Vaší přihlášku, nebo jakýkoliv projev zájmu. To aby naše posezení proběhlo dobře. Já se moc těším a co Vy ?  Zdraví Vás Pepa D.

Ps. Hned na to v pátek 12.2. od 20 hod. má v Lokti  vystoupení Jitka Hlavsová o svojí Svatojakubské cestě do Santiago de Compostella a my budeme při tom. Musíme si včas rezervovat místa, proto mi do neděle 31.1. dejte Vaší přihlášku.

Zpráva z „Mikulášské schůze“ 6.12.2015.

Přátelé, den naší schůze byl jak malovaný i když ne v zimních barvách, ale spíše připomínal časné jaro. Krátce před druhou se začaly k chalupě valit davy kamarádů obtěžkaných taškami jídla a pití. Ještě mám před očima ten váhou tašky ohnutý proutek těla Jiřky, nebo naložený tác, který v přednosu nesla Japoška.   Množství to bylo tak veliké, že mě to připomínalo zásobování pionýrského tábora, blahé paměti. Co která z Vás přinesla skutečně většinou nevím, proto taky nemůžu adresně chválit, což mě ale mrzí a příště budu chtít zařadit do programu schůze zveřejnění všech donesených lahůdek. Teď opět volám po větší skromnosti našeho stolu.  Přece něco chci vyzdvihnout. Vlasta už podruhé přinesla každému originální dárek. Tentokrát to byl dřevěný knoflík pro štěstí. Vlastina má za sebou druhou operaci ruky po které jí bude stále lépe, udrží řídítka a bude od časného jara zase jezdit s námi. To je dobře !

Skromný program schůze (dva body) mohl začít.  Patřičně zesíleným hlasem jsem začal představovat čtyři děvčata, která jsou na schůzi poprvé. První z nich byla Zdenka Bačová, zvaná Bačovka, majitelka vinotéky ve FL a solidního kola na kterým, podle jejích slov, dojede dvakrát za rok do Nebanic na pivo a zpět. Sama se řadí do tzv. „Béčka“ naší party. Přišla taky Maruš Elsnerová, kuchařka z FL. Jezdí ráda a dobře snad i proto, že sebou nevozí ani deko navíc. Jitka Markusová (Jíťa) taky musí ještě dlouho chodit do práce a proto s velkou chutí jezdí všechny víkendové etapy. S kolem se dokáže poprat i když jí na cestě z hospody dojde baterka a vůbec nefňuká. O Jiřce Glaserový jsem už leccos napsal. Jezdí s námi asi půl roku ráda, dobře, všude a hezky rovně. Její kamarádi o ní už dávno mluvili jako o bavičce, zpěvačce a tanečnici. To je přímo kvalifikace pro nějakou Lúčnici a nebo, že by už tam dojížděla? Heleďte to je docela možný, odkud jinud by se naučila jakýsi slovácký dialekt, který používá jakmile zjistí, že je dobře. To se musí ještě prozkoumat ! Je to fakt PoPa ! Potom jsem se jal opakovat termíny dovolených v příštím roce a sbírat jména zájemců o tu, kterou z nich. Ze čtyř nabídek jsou tři již naplno obsazeny – Šumava, Zell am See a Stelvio a místa zbývají jen do Chřibské. Písemné přihlášky na Zell am See očekává Ivan Čížek do konce ledna 2016 a zaplacení částky 8990.- Kč také tak. Lehce připomínám, že jste se také přihlásili na zájezd na Korsiku, který se s Ivanem pojede na zlomu května a června 2017. Cena bude 14490.- Kč.

Konzumace je v plným proudu, kamna sálají a do toho se lehce vkrádá harmonika Manyho, zatím jen vánočními koledami. Zábava nabírá jasný směr. Někde z kouta ještě vyletí hláška o včerejší Star dance, pořadu, který se jaksi vymknul tvůrcům z rukou, protože ho začalo ovládat české švejkovství. Delší debata nemá šanci, Many hraje a to nenechá žádnou hlasivku klidnou. Taky by se dalo debatovat o jednom Milouši, kterého pracující lid zvolil do Evropy za poslance a on, jako významný český komunista po patřičně dlouhém rozkoukání se jednoho dne rozhodl vstoupit do méně významné švýcarské banky a vybrat tam bezvýznamnou částku euráčů. Oni ho vůbec nepochopili a rovnou ho zavřeli . O kabátu z ostudy se písničky nezpívají. Náš věk a z toho plynoucí znalosti ruštiny nám ale dovolí zapět takové šlágry jako Kalinka, Kaťuša a tak dále. Já o tom napíšu na Hrad , požádám pana kancléře o exkurzi do nepřístupných prostor a jsem přesvědčen, že to vyjde. Včetně občerstvení! Na jaře tam jedeme ! Takhle nějak by se asi střídaly probírané kauzy nedávných dnů, nebýt Manyho a jeho harmoniky. Díky Many.

Pro letošní rok jsem měl tajný přání. Kromě dovolených odjet 23 etap. Podařilo se to i když číslování těch popsaných výletů tomu neodpovídá. Na jaře jsme totiž jeli dvě „šestý“ etapy  a minulou středu jsem svolal etapu do Tršnice. Co myslíte, jak to dopadlo ? No jeli jsme tři – Jitka, Petr a já. Na cyklostezce do Nebanic byla ten den velká voda. Petr statečně projel první zatopený úsek, pak se ale musel otočit a vrátit se, protože dál k Vokovu už byla velká hloubka – viz foto. I tak si hodně nabral do bot, takže jsme v Nebanicích dlouho sušili – ponožky, sebe ne.  Když jsme u té účasti na etapách, tak Kika si dala tu práci a vypočítala, že průměrná účast je 11 lidí.  Tady chci ocenit  Milady nápad. Na schůzi svým pozorovacím talentem vystihla vzácnou chvíli kdy bylo ticho, povstala  a několika slovy ocenila tu neviditelnou , soustavnou práci Kiky pro partu. Za Vašeho dlouhého potlesku jí dala ještě hyacint ve fázi poupěte a protože to bylo v dárkové taštičce skoro schovaný tak málem došlo k maléru. Já jsem letmým pohledem zjistil, že se asi jedná o nějaký ozdobný špunt parfému a málem jsem ho ukroutil, ale neukroutil, takový barbar zase nejsem.

Na schůzi se nás sešlo 27 ! To je absolutní rekord počtu lidí na chalupě. Sejdeme se tam znovu v neděli 7.2.2016. Jste pro ? Ještě na vědomost dávám, že na Štědrý den dopoledne od 9 hod. bude porcování vánočních kaprů u Beránků na dvoře. Vstupné je dobrovolné, malé, nejlépe žádné. Já už Vás znám !  Mějme se jen dobře !  Zdraví Vás Pepa D.

 

Zpráva z etapy č. 9/15

Přátelé, tato etapa by se dala popsat samými superlativy – nejžhavější, dlouhá, kopcovitá, žíznivá , ale taky jako úspěšná, vypovídající o našich schopnostech jezdit dobře na kole i za extrémních podmínek.

Ráno přijela Zdena z ML přesně na čas, všechno klaplo. Autobus musí projíždět mnoho zastávek aby sebral všechny cyklisty a pěšáky kterým se zachtělo na Klínovec. Jsme plný a na Klínovec se dostáváme s malým zpožděním o půl dvanáctý. Proč nemáme odjezd z Chebu o hodinu dřív ? Ta by se nám na trase moc hodila.

Po několika dnech veder už neplatí, že nahoře bude chladněji a taky nebylo.  32  stupňů tam bylo. Jdeme do hospůdky „Rudolf“, kousek pod vrchol, kde nás čekají, protože jsem tam předem volal. Mají výbornou zelňačku. Už jsme tady hodinu, je třeba vyrazit. Mám to spočítáno na 52 km a to je nějaký kus cesty! Začínáme tedy sjezdem s dvěma zastaveními na focení a kochání a šubydup jsme na Loučný pod sjezdovkama. Já to furt říkám „ty kopce dolů jsou hezký, ale nemůže to být program na celý den“. Při rychlosti kolem padesátky je to fajn a o to je pak horší když se nám do cesty postaví kopeček. To hned přijde jako velká překážka. Hned dvě stoupání, brzy za sebou, jsme vyšlápli a zase další kilometry sjezdu máme před sebou. Před Krásným Lesem zase kopec. Jindy bychom si ho sotva všimli, ale tady teče asfalt a člověk má pocit, že je přilepený k silnici a nechce to jet. Ve vsi je zavřená hospoda. Pan majitel na to z vysoka, vždyť je neděle, okolo jezdí cyklisti, ale to nic, on otevře až večer pro svoje štamgasty. Ve Vojkovicích už málem sedíme v hospodě, když mě napadne zeptat se kolik je hodin. „Čtvrt na tři“ zní odpověď. Tak to ne, jedeme dál, už jsme seděli ! Nikdo neremcá a tak je to snadný. Čeká nás silnice přes Kyselku do K.Varů. Je to sice kolem řeky, ale není to rovina ! Po boji jsme v Kyselce v městečku, které vstává z mrtvých. Jak je možné aby tady tekla ze země světoznámá minerálka, kterou stačí jen stočit do lahví a pak jen inkasovat penízky, které pan majitel nechce ani z části vrátit do místa svého bohatnutí ? Kde byli všichni památkáři a úředníci, že tohle neviděli ? Další rozčilování nechám na fotkách. Jsou tady první známky nového života, tak jim držme palce.

Valíme to na Vary, začíná lehce pršet, ochladí se  , silnice je mokrá, jede se hezky. Viď Zdendo  ? Panečku to byla jízda. Zatím neznám průjezd městem po cyklostezce, ale už pro příště budu informovanější. Teď potřebujeme k Dolnímu nádraží odkud pojede Zdenda domů a to znamená hezky rovně po ulicích s provozem. Na jedné červené se Zdenda loučí a my jedeme časovku do Doubí kde je možný se napojit na nový úsek cyklostezky Ohře. Péťa ten úsek zná, což je důležitý, protože pan stavitel, ze samý slávy z otevření tohoto úseku, na cedule zapomněl. Je to moc pěkně udělaný, po rovině, s překrásným mostem odkud je půvabný pohled na lodě s mladými posádkami.  Ono to dlouhé „Ahóóóój“ , které si cyklisti s vodáky vyměňují  dokresluje krásu naší stezky. Máme jí rádi, no řekněte !?

Na cestě do Lokte je nově upravená studánka „Hořčička“ kde teče studená minerálka s hořčíkem. Nakonec si taky do lahve naberu a tu mě napadne polít si s ní hlavu, když je tak příjemně studená. Jenže, ona rozpustila přischlou sůl na čele a neuměla nic lepšího než mi natéct do očí. No já vyváděl. Závěr : je to voda na pití a ne mytí. Jsme na náměstí a spěcháme do Café Galerie paní Jitky. Máme na to pouhých patnáct minut. Někomu stačí zmrzlina, jinému pivo, ale Milada si v klidu dá i kafe. Paní necháme pozdravovat po pánovi a synovi, ještě si stačíme všimnout jak hezky rozšířili kavárnu do vedlejšího domu  a mažeme na stanici autobusu, který má už za pět minut odjet. Odjel až za dvacet, měl malé zpoždění. Musíme se sem vrátit , asi určitě přejezdem K.Vary – Cheb, Fr. Lázně.

Nakonec jsme najeli 63 km a franťáci  přes sedmdesát.  Měl jsem z toho pocit jako z dobře vykonané práce. Naše děvčata  si zaslouží rovnou Řád práce. A co Vy  na to ? Kdo byl ? Milada, Ivča, Japoška, Líba, Zdenda, Petr, Láďa D. ,Walter, který s námi možná, občas vyjede , já a nechci zapomenout na tři kluky z FL, kteří jeli s námi.  Těším se na další etapu. Myslím, že bude za 14 dní, ale výjimka může nastat už dříve. Zdraví Vás Pepa D.

Mezi fotky jsem vložil pár záběrů z mojí cesty na Klínovec, kterou jsem podnikl před týdnem kdy byla mnohem hezčí viditelnost do kraje. Tak proto. Výjezd z Boče na Klínovec má 20 km, trvalo to 2 hod. 20 min. čisté jízdy s celkovým převýšením 1010 m. Největší prďák je prvních šest km do Srní, pak už to jde.

 

Camino – cesta

Přátelé, milí čtenáři těchto stránek.

Někdy se stává, že události  a zážitky vzniknou najednou, jaksi bez přípravy. Tak tomu bylo i tentokrát.  V pondělí 16.3. po ránu mi zavolal Laďa B. zprávu z plzeňského radia, že dnes má v Sokolově vystoupení chlapík co šel pěšky do Santiaga. Netrvalo mi to ani dlouho a výprava do Sokolova byla připravena.  S Líbou, Kikou, Ivou, a Miladou . Všichni o pouti něco víme a proto bylo tak snadné se dát dohromady a vyrazit.

V šest jsme tam a obsazujeme poslední židle . Paní knihovnicí je krátce uveden mladý muž, Patrik Kotrba, který si naše sympatie bude teprve získávat. Je vysoký, hubený, dlouhovlasý, vousatý v kostkované košili a pohodlných kalhotách. Jako bychom ho právě zastavili na daleké pouti. Svoje povídání zahajuje konstatováním, že na pouti se chodí a proto on bude chodit taky a hned si to namíří na druhý konec místnosti.  Bude lépe si ho nevšímat, jen poslouchat. Nejdříve promítne pár obrázků z konce cesty, mysu Finisterra, aby vzápětí mohl moudře konstatovat, že cíl cesty není neměnný, ale začátek  zůstává jen jeden . Proto vybral bydliště svojí maminky – Kloužovice u Tábora. Byla to jeho třetí pouť do Santiaga a tak i tato musela jít po nové cestě. Zamířil přímo na jih do Pasova, kolem Innu do Innsbrucku, průsmykem Brenner přes Alpy a někde u Janova se potkal s mořem. To měl za sebou první tisícovku kilometrů a byl tak v třetině svojí cesty. Bylo třeba vydělat peníze na další putování a proto na dva měsíce zastavil, vzal kytaru a zpíval. Také ten večer nám zazpíval a nám bylo jasné, že je to taky umělec.

Už po chvíli jeho povídání mě přestává rušit jeho zjev, ale stále více mě zajímá co říká a jak to říká.  Jen výjimečně použije jméno místa kam doputoval. Strastí a nepohody co ten člověk na cestě zažije je tolik, že by vůbec nebylo divné kdyby teď o nich vypovídal a třeba si i postěžoval. Ale on ne. Ani slovo. Naopak, dokáže předvést a popsat zážitky, které byly hodně silné a z jeho paměti nikdy nevymizí. O spojení s přírodou mluví nejraději a na fotkách to dokládá. Je to živel. Na konec nám zarecitoval  vlastní báseň . Bylo to originální, neopakovatelné. Nebyla to jen slova, ale ten způsob přednesu, emoce, pohyby rukou… To nelze popsat, to se musí vidět.

Nepřestanu vyhledávat lidi jemu podobný. Je to příjemný, inspirativní, poučný.  Jako opakované setkání s Jitkou Hlavsovou z Lokte, která tam byla taky.

Tak Buen Camino – Šťastnou cestu životem Vám přeje  Pepa D.

P.s. Přátelé, v minulých dnech odjel na dlouhou, neznámou cestu Vilda. Náš parťák z minulého roku, chlap se silným hlasem, sportovec. Zaslouží si naší vzpomínku.

 

 

Schůze leden 2015

Přátelé, víte, že už to bude šest týdnů od naší minulé schůze ? Co s tím uděláme ? No nejlepší bude když připravíme sešlost, kde se budeme cítit dobře.

Zvu Vás na pátek 23.1.2015 do Skalné  kde na Vás bude čekat od 17 hod. vytopená chalupa , já a pomocníci. Bývá zvykem, že dopředu slibuji nějaký program, ale já tentokrát žádný nemám. Ledaže bychom mluvili o minulých vánocích, nebo o počasí, nebo o Charlie Chaplinovi a nebo dokonce o posledních osvícených nápadech páně prezidenta ? Ne, asi nic takového, ale nevylučuje se to. Co chci vážně sdělit, je, že nebudu zdržovat dalšími informacemi o našich dovolených, to až na únorové schůzi. Místo toho připravíme docela malé překvapení pro všechny.

Jedinou Vaší starostí je dostat se do Skalný  tak šikovně, že řidičů bude minimálně. Tak se ukažte jak to zvládnete. Těším se.                                                              Nafurtváš. Pepa D.