CykloDusak

Kamarádi, už jsme se dlouho neviděli a to je třeba rychle napravit. Od našeho příjezdu z dovolený se děly věci o kterých chceme mluvit a třeba i slavit – hlavně o znovuzrození Jiřky kola a pak taky o plánech na nejbližší týdny.

Sejdeme se tedy na dvoře u Beránků v  neděli 10.6.2018 ve 12 hod. Pojedeme přes Plesnou do Brambachu, odtud na Kapellenberg podívat se z rozhledny, když se nám to minule nepovedlo a odtud přeskočíme dírou v lese na Výhledy. Tady bude občerstvovací zastávka.

Pak se přesuneme na chalupu do Skalný kde bude připraveno pití a cukrová vata z poutě. Taky budu rozdávat objednané knihy a ponožky od Ríši Štěpánka. Za knihu dáte 300.- Kč a ponožky stojí 100 Kč. To se týká jen Jíti, Japošky, Líby, Míly a bráchy. Vezměte si sebou OP a nějaký euráče na vstupný.

Mějte se dobře. Zdraví Pepa D.

P.s. Omlouvám se za změnu času odjezdu. Osobně jsem zjistil na rozhledně, že je tam otevřeno pouze do 15 hod.Takto to v pohodě stihneme. Kontaktujte ostatní. Díky.

Kamarádi, je středa odpoledne, pouhý jeden  den po naší dovolené, venku leje a já mám začít psát o výletu plném slunce. Takový už je život. Budu to psát pomalu, poněvadž vím, že už neumíte rychle číst.

Naše cesta byla příjemná, slazená tradičními, výbornými rohlíčky s mákem.  K polednímu jsme zastavili na přeplněném parkovišti  Turistické chaty  u vesnice Tisá. To podle ní nesou jméno pískovcové skály, které chceme vidět. Nejdříve zajdeme na polévku, nebo něco podobného a přitom zažijeme kontakt se servírkou, která už pětadvacet let poletuje mezi stoly , je příjemná, rychlá a na nic si nestěžuje. Teď už pojďme na prohlídkový okruh. Babča v kase narychlo vymyslí nějaké vstupné a poradí nám kudy jít. Z vrcholů skal byl hezký výhled do kraje, včetně Českého středohoří a také na střechy a komíny Tisé, která stojí odvážně blízko skal. Po devadesáti schodech scházíme na Skalní náměstí kde je zase boudička s 85ti letou babičkou. Ta se spokojí jen s pozdravem a pouští nás na malý okruh. To co jsme před chvílí sešli si zase vylezeme a to až na věž, která jako jediná, má zábradlí. Po čase jsme zase dole a zážitek z procházky se úplně změní, protože se na skály budeme dívat zdola. Jsou majestátně krásné, někdy stojí šikmo a když už to nešlo, tak spadly a dole se válejí jako obrovské kvádry. Po 62 schodech se dostáváme nahoru ,máme nachozeno přes 5 km, posléze sedáme do aut a máme před sebou poslední část cesty do Chřibské.

U Menclů …

Za chvíli jsme u nich na dvoře. Do hlavy se vkrádá úleva a pohoda. Přichází paní Menclová, culíkatá černovláska v typické zástěře a s upřímným úsměvem v očích i na tváři. Musím jí obejmout a mám přitom pocit, že všechny sympatie světa se sešly v této drobné postavičce. Bože, kolik ona už rozdala úsměvů, kolik lidí potěšila a kolik rychlých, vtipných odpovědí našla při těch mnoha setkáních.  Její muž Luděk, mistr nad všechny mistry kuchaře taky na chvíli opustí svojí kuchyni a přijde se na nás podívat.  K večeři nám připravil řízek s kaší a fazolovou polévku. Dlouhé venkovní posezení přerušil až svit Měsíce, který zastoupil unavené Slunce. Místní kosák nám zpívá přímo nad hlavou, úžasný.

Mezi kopci téměř po rovině …

Ano tak by se velmi stručně dala popsat středeční etapa. Mě to ale nedalo a naordinoval jsem tedy kopce dva. Ten první do Rynartic je krátký a výživný a ten druhý pak byl delší a výživnější. V Jetřichovicích jsem ještě operativně přidal zájezd k Dolskému mlýnu. Nikdy jsme tam neviděli tak málo vody jako letos. Když jsme se vraceli tak se nabídla nábližka na Všemily. Povedla se ! Já jsem několik lidí vzal oklikou  a za chvíli jsme se všichni sjeli v lese blízko farmy. Když nám pan majitel penzionu, sekající trávu odmítl uvařit kafe tak se mi to hrubě nelíbilo a pro klid v duši jsme vyhledali skalní kapli Sv. Ignáce vytesanou do pískovce někdy v roce 1836. Zasvěcena tomuto svatému byla proto, že na jeho svátek skončila v obci epidemie neštovic a úplavice. Pán co bydlí vedle neměl tolik hrníčků aby nám uvařil kafe, ale dobrou radu dal :“ Když pojedete kousek dál tak se dostanete ke skalnímu převisu Kůlna“. A  tak se taky stalo. Převis je to obrovský : 33m dlouhý a 19m hluboký. Kryje 400 m2 podlahy. Od 16 stol. tady stál vestavěný dům a do nedávných dnů tady byl velký nepořádek. Dnes je uklizeno a člověk jen zírá co příroda dovede. Další naše putování vede po modré a to znamená další premiéru . Nejdříve se zastavíme u sympatického hřbitova s pěkným výhledem do kraje. Pak se cesta ponořila do lesa, nabírala na obtížnosti až do posledních strmých dvě stě metrů. To byl ten delší a výživnější. Postupně si sjedeme na náměstí v České Kamenici. Tam je Ičko kde mi určitě poradí jak mám hledat hospodu o jejíž kvalitách jsem četl.  Pán povídá :“To co hledáte je určitě Starý klub a ten je támle naproti asi 300 m.“ Spokojeně jsem partu nasměroval přes náměstí, ale ouvej značka „Jednosměrná ulice“. Jenže když má hlad 19 lidí tak všechny zábrany musí stranou. Potkali jsme jednu paní v autě s vytřeštěnýma očima a několik místních chodců, kterým to bylo jedno. Jenže mi potřebujeme ještě jednu radu „Pane , prosím , kde je Starý klub ?“ ptám se slušně . On :“No jedete jednosměrkou, ale je to za rohem“ Konečně sedíme pod slunečníky v těsné blízkosti barokního skvostu města- kaple Panny Marie. Náš zájem byl o polévky, pivo a kávu. Thálie tady zaznamenala svůj druhý pokus-omyl, což rozeberu později. Se znalostí cesty na náměstí , tak těžko nabyté, se vracím do Ička pro tur. známky. Ani jsem nečekal jak snadno se nám podaří městečko opustit ve směru na Mlýny, Kytlice  a ještě dál. Máme nerušenou projížďku dlouhým údolím do kterého se vejde trať, silnice , řeka, louky, krásné stromy a když se někde udělá místo, tak i domky, ba vesnice. Nejdříve jsem naoko přehlédl dvě odbočky na Chřibskou až jsme zastavili u rybníka. Tady je to konečně vlevo. Trochu kopec, pak ještě jeden malý, co se nepočítá, kolem nádraží Jedlová a jsme v lese a ve sjezdu. Ten je přerušený asfaltkou a viaduktem odkud to všichni pálí až na dvůr k Menclům. Máme to za 57 km.

Rumburk a polévky naší Thálie …

Je středa, den výjimečných událostí, které když se děly, tak nám zase tak zvláštní nepřipadaly. Tak jak to bylo. Hned po ránu startovat do kopce nebývalo vůbec příjemný. Dnes to pro nás není až tak důležitý.  Za chvíli jsme u viaduktu a mizíme v lese ve směru na Horní Podluží.  Už začíná stoupání, u cesty je kozí farma, ale kozy nejsou doma. Škoda chtěli jsme vidět kozy v tom původním slova smyslu, tedy zvířata, ale nepovedlo se. Na kopci stojí větrný mlýn Světlík. Chybí mu stále tři lopaty z pěti a vše nasvědčuje tomu, že to majitel nevzdává. Po Křinické cestě zajíždíme do lesa  kde snadno najdeme pramen řeky Křinice. Ano, je to ta, která rozděluje oblast na české a saské Švýcarsko. Čeká na nás cesta křížem krážem lesem, třikrát přejet asfaltku a jsme na okraji Rumburku.  Nedaleko bouří a je cítit voda. Chtělo by to honem hospodu. Dávno vím, že místní nemohou vědět o jejich hospodách všechno a přesto se ptám mladé paní :“Poraďte nám nějakou dobrou hospodu, prosím !“ Ona :“No tady za rohem v parku“  Díky, jedeme tam. Zavřeno ! Hned jedu shánět jinou a totéž dělá Růža. On byl rychlejší, zato já měl lepší místo, ale kdo dřív přijde … Thálie si dává polévku. Je to její třetí na dovolené a do třetice to dopadlo stejně. Na Tur.chatě si dala vývar s masem, ale maso tam nebylo. V Č. Kamenici si dala cibulačku s parmazánem, ale ten tam nebyl . No a dnes to byla zelňačka s klobásou, ale nebyl tam ani kousek. Ona si to nenechá líbit a všude bojuje s personálem za polévkovou spravedlnost. Má za to můj obdiv. Poledne minulo právě, je čas na prohlídku Lorety s černou Madonou. Víte proč černou ? Není to záhada, je to jen reakce dřeva na dým ze svíček a kadidel.  Před 300 lety byl tento objekt postaven, tehdy na okraji města a po celou dobu, až po soudruha, byl v péči kapucínů. Dnes je v centru města  a přesto je tu klid a čas na krátkou prohlídku. Přivítala nás paní  se plachýma očima a velice rychle odhadla co nás bude nejvíce zajímat a jak dlouho se chceme zdržet. Ambit je restaurován, Posvátné schody také a já na tomto místě odkazuji na internet kde všechno je popsané a doplněné mnoha fotografiemi. Přece jen zmínku si neodpustím. V Jindřichově Hradci a v Rumburku (možná i jinde) se 1. srpna slaví Porciunkule, tedy odpustková slavnost. Ve skutečnosti se tak jmenuje kaple ve které zemřel r. 1226 Sv. František a je blízko města Assisi v Itálii.  My dva bráchové, jako děti, jsme chodili do Hradce na pouť, které se říkalo Porcinkule a já až dnes, tady, odhalil proč.  Při odjezdu z města jsem si na poslední chvíli vzpomněl na Šmílovského ulici, kde je vlastně skanzen podstávkových domů. Stojí tady od konce 18. stol.a postavili si je tkalci a pláteníci, typičtí řemeslníci té doby a tohoto kraje. Na kopci Dymník nad městem stojí stejnojmenná rozhledna. Dost lidí tam nebylo, měli chuť se podívat do kraje, tak tam jeli. Dymník se na kole vyjet dá až pár metrů pod vrchol, ale pak je umění sesednout z kola. Kolo zastaví na prudkém svahu, jedna noha jde na zem, ale všechno neudrží. Je slabší než gravitace. Míla se tedy kácí po svahu dolů a s ním taky kolo. Nakonec docela dobrý až na žebra a strašidelný zážitek pro ostatní. Obinadlo a dobře cílené dotyky našich felčarek uvedly vše do původního stavu a Míla zase jezdil přes kaluže. Teď bych rád odvedl partu na protější kopec – Vlčí horu. Při vjezdu do lesa mi tam někdo postavil obrovský kufr a cesta za ním se pořád točila vpravo až konečně skončil el. ohradník tak nás polní cesta  svedla po spádnici do Starých Křečan. Byla to fakt křeč a ještě jí násobila nucená objížďka přes Brtníky k hospodě Vlčárna. Málem bylo zavřeno, kvůli karu, ale šikovný vrchní a stejně takový Laďa mistrnou spoluprací to zvládli na výbornou, takže všichni dostali napít. Na cestu domů se nám nabídla polní cesta na Skřivánčí pole a pak nádhernou lipovou alejí až do středu Krásné Lípy. Cyklostezka 211 se o nás stará už delší dobu, teď nás vyveze do lesa na křiž. Nad Vápenkou a dál do Rybniště. Tady jsem to střihnul před kostelem (když správně je za kostelem) na cestu, která vede k hřišti. Hned se mi vybavil nějaký starý průšvih s touto cestou. Myšlení jde pomalu, najednou jsme u hřiště, na polní cestě jsou známky péče o její zlepšení a to mě opravňuje k dalšímu pokračování. Děj se vyvíjel rychle jak rychle končila cesta a začínal les. Pořád dobrý, proč se neprojet mezi stromy, že ? Jenže stromy končí a začíná vysoká tráva, nízké smrčky a spousty klestí pod nohama. Všechno násobí hluboké koleje lesáckých traktorů. Hledám směr, lámu větve, kolo pročesává zacuchanou trávu. Divoký prasata Lužických hor nám musí jen děkovat jakou cestu jsme jim prošlápli. Jsme konečně na silnici asi 3 km od Menclů a čeká nás sjezd a po něm výtečná večeře. Omluva není nutná, všichni jsou sami se sebou spokojený.

Výlet na singltrek …

Udělali jsme si hezký výlet do areálu singltreků, který se nachází na svazích nejvyšší hory Jizerek – Smrku, již od roku 2009. Na trať jsme se vydali z Nového Města pod Smrkem a loni na podzim to bylo z lázní Libverda od Obřího sudu. To je důkaz, že tratě jsou mezi sebou propleteny a výkonní borci tady nalítají i 50 km za den. Stačili jste si všimnout, že na Klínovci otevřeli něco podobného ? Mají tady 10km sjezd pro nás po kterém by mohla následovat návštěva ,třeba cukrárny. Přiznávám, že mě ten nápad neopustí.

Nám bude dnes stačit mnohem méně ke spokojenosti. Brzy po nalezení parkoviště jsme už na spojovačce, která nás přivede na začátek modrého okruhu, tedy toho nejsnadnějšího. Asi tak po 5 km houpavé jízdy jak co do výšky, tak i do strany se vpravo odpojuje červený, středně těžký (obtížnost se dá regulovat  především rychlostí jízdy)  okruh. Troufá si na něj většina party, zatímco já vedu rozumnou menšinu do areálu k příjemnému posezení spojeného s konzumací a napjatého čekání na naše borce. Poruchu mého kola diagnostikovali místní odborníci jako prasklou zadní osu. Však jsem si cestou pořádně zavrzal ! Naši se vrátili nadšený a natěšený na někdy příště. Dali 20 km.

Aby cesta zpět nebyla tak fádní a protože byl čas, tak jsem partu zavedl do Kryštofova údolí.  Je tam obec stejného jména a neobyčejných atrakcí. Tou hlavní asi bude železniční viadukt z nádherných kamenných pilířů a oblouků. Druhou atrakcí je orloj v bývalé trafostanici. Za pár minut po našem příjezdu se začal předvádět. Potom jsme zašli do Prvorepublikové kavárny na výbornou kávu. Závěr našeho krátkého pobytu jsme věnovali kostelu Sv. Kryštofa na kopci. Je úžasný. V bývalé místní škole je muzeum orlojů, tak to příště.

Děčínský Sněžník …

Toho rána jsme si museli popojet auty do Benešova nad Ploučnicí. Na náměstí nás vítají průčelí dvou zámků a radnice, které si dnes jen vyfotíme a někdy jindy prohlédneme, prý to stojí za to. Z tohoto krásného parkoviště se vydáváme z prudkého kopce dolů, protože tam logicky musí být cyklostezka kolem řeky.  Za nějaký kilometr klidné jízdy lesem přišel úsek po silnici s kamiony. Byl krátký a my jsme vesměs dobří, proto jaképak strachy. Stezka pořád někam uhýbá, to jak využívá dříve používaných pěšin a uliček. Určitě jste na jednom místě vytušili, že jedeme hlubokým údolím, kde  Ploučnice byla pod námi ve vyzděném korytu. Jmenuje se to tady Soutěsky.  Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Děčíně. Naše číslo CS 15 nás dovedlo až ke starému kamennému mostu kde jsme se připojili na Labskou cyklostezku č. 2. Ta vede až do Hamburku. Přes poslední most ve městě se musíme dostat na druhou stranu. Potud mi to bylo jasný, ale jak se dostat na ten most už méně. Pomohl policajt. Už jsme na levém břehu Labe a ještě kousek a odbočíme doleva přes koleje. Ujímá se nás CS 23 Krušnohorská magistrála. Další tři kiláky to máme hodně, ale hodně nahoru. Když už to rozhodující stoupání máme skoro za sebou tak se vlevo objeví hospoda. Bezvadný místo na polední kávu. Parta je natažená, část už sedí a další ještě přijíždí. V tom, co to vidím? Míla se nám válí po asfaltu. Zase ho zradila levá noha. Jen jsem zaslechl něco jako :“Mílo vstávej, pojede autobus !“A on opravdu za chvíli přijel, ale zdola takže by to snadno zastavil. Vzápětí se ale mihl dolů kamion s dřevem. Po polední zastávce si dáme ještě kilometr kopce a pak už jen stoupání k altánu na křižovatce. Na samotný vrchol vede silnička, jednu chvíli úplně příkrá. Pak je tu Drážďanská vyhlídka na temeni stolové hory. Úžasné místo. Žádné zábradlí tady není, stejně by rušilo. Nejkrásnější pro mě byly sluncem nasvícené koruny lesa hluboko pod námi. Musíme se vynadívat, vyfotit , vždyť je to nádherný zážitek. O kousek dál stojí od r. 1864 kamenná rozhledna. Laďa už připravil vstupný a klíče a jde se na to ! Nahoře jsou do všech svět. stran orientační cedulky aby jeden hned věděl, že se opravdu dívá třeba na Milešovku. Když už jsme několikrát obešli všechny výhledy tak nezbylo než se vydat dolů, na kola a sjet k hospodě. Servírka nás zvládla rychle a já ani nevím jestli byla Thálie spokojená. Ještě jedno kouknutí do mapy a je to jasný :“Za kilák je v prudké zatáčce odbočka doleva na CS 3017″. Ještě se otočím a vidím za sebou řadu cyklistů tak nestavím a ještě kus jedu. Pak mi to nedalo a zastavil jsem. Je to jasný:“Měl jsem zastavit ! A stejně jasný je, že lidi musí jezdit na dohled ! Tak jsem to vyhodnotil večer, ale teď sehrály důležitou roli mobily. Laďa ujel se třema holkama z kopce dolů do Jílového a za ním i Jirka s Lídou. Všichni pak museli po frekventované silnici do Děčína. My jsme jeli nádherným lesem a jen dolů. Ve chvíli kdy jsme přijeli na křižovatku s hlavní, přijel Jirka s Lídou a Laďa měl trochu náskok. Ten jsem mu vzal zkratkou přes čtvrť Podmokly. Jsme u Labe, kousek vlevo a je tu Ferrata, skála, na které jsou připravené horolezecké cesty různé obtížnosti tzn. i pro amatéry. Tak snad příště. Za chvíli kolem nás profrčí „skupinka Laďa“ a zastaví až tak sto metrů za námi.  Že by euforie a nebo snaha koupit Lídě brzdový destičky, to nevím. Obchod tam skutečně byl. Po náplavce jsme si zjednodušili přístup k našemu mostu a dál už to byla rutina na stejné cyklostezce zpět do Benešova.  Bylo to 47 km.

V srdci Českého Švýcarska …

Dnes pojedeme do centra Národního parku. Na začátku musí být průjezd Chřibskou, ale ne celý. U firmy Aman odbočuji vpravo – nikdy se tak nestalo. Polňačka z makadanu stoupá nahoru kde stojí Boží muka. Pak se to trochu uklidní, aby se dalo přejet louku a už zase nahoru. I ten těžký úsek jednou končí, my se právě potkáváme s asfaltkou v Nové Doubici . Toto místo bude nadlouho nejvyšším bodem naší etapy. Pojedeme dolů do Doubice okolo Staré hospody, kterou dnes pozdravíme jen očima. Ještě nějaký čas lehce dolů a jsme u Ička Saula a pak Na Tokání. Tady se projedeme kolem srubů, aby si všichni mohli osvěžit svoje minulé vzpomínky na tohle krásné místo. To, že se tady sjednávala Mnichovská zrada je historie našeho národa. Další náš směr je CS  3029. Mezi skalami a lesem se pak potkáme s Českou silnicí po které se v dávných dobách čile obchodovalo se Saskem a Lužicí. Dnes je to jedna z turistických magistrál . Takže vlevo a skoro po rovině se dostaneme k altánu . Je tady východisko na skalní hrad Šaunštejn. Po nějakých 500m stojíme pod skálou, kde býval hrad a my musíme nahoru. Schody umělé střídané těmi přírodními, úzké průtahy mezi skalami až se člověk diví jak se tam dostane otylý chlap nebo paní s miminem na břiše. Když už jsme nahoře a procházíme se po roštech sem a tam tak najednou přiběhnou dvě, asi tak pětiletý, holčiny pro které je zábradlí spíše hračka. Rodiče bůhví kde. „Pojďme dolů, dáme si svačinu a v hospodě kafe a pivo !“ nabádám partu. Hospoda se jmenovala „U nás“ a byla výborná. Ve výjezdu k Malé Pravčické bráně Laďa zjistil, že nechal bundu u stolu. Vrátil se s ní ve chvíli kdy už jsme měli bránu prohlédnutou a schovávali jsme se pod buky před deštěm. To jsou příjemné chvíle kdy je celá parta venku, pohromadě, lehce unavená, nikdo nekřičí, každý má čas na svoje slovo. Následuje krátký prudký sjezd do Hlubokého dolu. Smrky posílají svoje větve až k našim hlavám, vidět je hlavně dopředu kde les nabízí nádhernou kulisu naší jízdě. Jsme v Zadních Jetřichovicích a vzpomínáme na minulé koupání. Kvůli připomenutí tehdejší chvíle jdou Jíťa a Thálie do vody až po kolena ! Pak se vyhoupneme na německé straně k lesní hospodě, krátce pokoukáme krajinu, slíbíme si, že tu rozhlednu Weissberg naproti určitě zdoláme příště a sjedeme do Zadní Doubice kde nám začíná Kyjovské údolí. V Křinici teče jen málo vody, ale jinak je krása tohoto místa neměnná. U Tur. mostu jsme potkali mladý pár s dvěma dětmi. Z mladýho pána se vyklubal jeden z nejbližších kamarádů Milči – Chéma. V hlavní roli tady ale byl jeho čtyřletý syn. Poodjel rodičúm na svém kolečku za zatáčku a ztratil je z dohledu. Propadl tam panice, ale správně se vrátil ve chvíli kdy jsme se bavili. Celý ubrečený se postavil před mámu a řekl :“Mami proč si mi to neřekla ?“ Z toho jak to řekl jsem úplně zkoprněl – naštvaně, odhodlaně, chlapsky. Máma na to :“ No co jsem Ti neřekla ? Tak jsi odjel kousek a zase se vrátil. “ Jenže on se nedal :“Mami , to mi musíš říct !“ Tak se to opakovalo ještě asi dvakrát, sprdnul mámu, pak se trochu uklidnil, obrátil se a jel zase tím směrem kde už byl. Možná i tato rodina přijede na konci srpna s Milčou na chalupu a budou  ve dvaceti lidech, našimi hosty.  Před Kyjovem padla otázka ?“ Nemohli bychom dneska přijet dřív a mít před večeří čas na sprchu ?“ Volím tedy nejkratší variantu „příjezdu shora“ t.j. od viaduktu. Někteří z nás si tady vytvořili rychlostní rekordy. Najeli jsme dobrých 56 km.

Šluknov a Nordcap ….

Je neděle . Auta nás dovezou do Brtníků, ušetří nám tedy 40 km a my zvládneme dosti velkou část šluknovského výběžku.  Cesta nám začíná zhurta do kopce. Když už jsme skoro nahoře tak mám telefon . Laďa :“ Kudy jste jeli ?“  Já na to :“ Proč se ptáš vzdyť jsi byl s námi .“ On :“ No jo jenže já se zakecal s dělníky co stavějí most o havárii jeřábu a vy jste fuč !“ Já radím :“ Za poslední chalupou vlevo a pořád nahoru, čekáme na Tebe.“ Za chvíli přijel s jasným závěrem :“ Tragedie to žádná nebyla, způsobili to novináři !“ Za chvíli jsme po mizerné cestě přijeli k arboretu, jenže je zavřeno. Nevadí sjedeme si do města a rovnou k zámku. Děvčata v tamním Ičku trvají na tom, že prohlídka bude v 11 hod. Máme tedy půlhodinu na prohlédnutí Křížové cesty. Našli jsme ji docela rychle a uznale konstatuji, že je krásně opravená. Rozhodně to stálo za to. V celou hodinu už vcházíme do zámku na prohlídku s výkladem od mladé slečny.  Zámek v r. 1986 zcela vyhořel. Podařilo se ho zvednout z popela a soudobí řemeslníci dokázali, že i oni umí dělat krásné parkety, nábytek nebo stropy.  Opravdová krása. Je poledne a to je ta vhodná chvíle na kávičku. Podařilo se to na místě. Venku zatím zapršelo. Pojedeme do lesa a delší dobu tam zůstaneme. Narážíme na modrou po které tudy jezdí mílaři směrem k Nordcapu.  Bezvadná silnička lemuje státní hranici a končí v obci Severní. Tady vpravo ještě 3 km a jsme u pěšiny, která nás dovede na nejsevernější bod České republiky zvaný Nordcap. Někdo zůstává u kol, jiní se vydávají pěšky na 1.5 km tůru. Já s Jíťou a Laďou si dáváme postupný cíl : dojet kam až to půjde. Šlo to asi tak 800m a pak už jel jen Laďa. Tedy jel, on nejel, dřel kolo přes kořeny z jedné strany potůčku na druhou. Vzdal to až 300m před cílem. Kdyby si včas vzpomněl na jednorukýho Ríšu tak „vzdát mohl až zítra“ jak on nám všem do života radí.  Jsme tam ! Děvčata dokonce tvrdí, že našli toho balvana na kterým se minule fotila. No uvidíme. Teď si užíváme posezení a focení na jedinečném místě.  Když už jsme zase u kol , začíná svačina a po ní odjezd do obce Lobendava kde jsme v hospodě U Hraničáře už byli. Stará paní za pípou je tu pořád. Venku popíjí mladý muž a je ochotný poradit a jak se hned vzápětí ukázalo, tak i pomoci. My jsme právě přijeli do Vilémova a zastavili jsme za pumpou. On přijel taky, ujal se nás a zavedl k Zázračné studánce. Odtud už je vidět i viadukt stavěný na začátku minulého století a tehdy byl druhý nejdelší v Čechách. Hledali jsme místo pro focení a tak víme, že na dvou mohutných pilířích leží znýtovaná  masa železných profilů. Krásná práce. Naše další cesta povede po tur. modré. Byl z toho ohromný zážitek při ježdění po loukách. Jsme zase na silnici a já čekám, že brzy bude vpravo u silnice kaple Nejsvětější trojice. A taky byla.  Má novou střechu, takže je zachráněná před zkázou. Zbývá kousek na kopec a pak už jen dolů k autům. Bylo to 59 km.

Pochodující cyklisté …

Je to náš poslední den pobytu, tak by etapa měla být snažší. To byla úvodní myšlenka, ale skutečnost jí několikrát překonala. Projeli jsme si celou Chřibskou, odbočili na Doubici, pak na Tokání a odtud začali sjíždět na Jetřichovice. Jedu poslední a najednou přede mnou v zatáčce stojí parta. „To jsou naši !“ byla moje první myšlenka. Omyl, byla to parta mladých děvčat v růžových tričkách co měly na zádech kosočtverec. „Ahoj holky !“ vypadlo ze mě úplně samo, „Co tu děláte v tom kopci ?“ „No my jedeme do Kyjova“ povídá jedna z nich a mě je jasný, že to tady vůbec neznají. „Máte hezký trička !“ dorážím na ně. A teď to přišlo. Ta nejblíže ke mně se otočí zády , ukáže mi obrázek, obrátí se a povídá „Ano to je to, co si myslíte“. Jenže já si tu chvíli fakt nic nemyslel. Ona to poznala a povídá „No to je přece naše pipina ! My jsme totiž všechny Pipiny !“  Snad to je opravdu jméno party, ale opravdu originální. „Tak ahoj holky a opatrujte se !“ Další zastavení je u altánu, který označuje nástupní místo k hradu Falkenštejn. Nikdy jsme tam nebyli ! Nejdříve spousty štukového písku, různé dřevěné výztuhy na pěšině, ostatně jako jinde. Když už jsme pod skalou tak jenom zíráme.Do průrvy skal je zabudováno nové pozinkované schodiště, chycené ke kameni rozpěrnými šrouby, tedy bez vrtání. Nahoře jsou plošiny ze stejného materiálu. Mohou být proti tomu námitky, ale proč ? Nahoru se bezpečně dostane víc lidí, víc dětí a všichni mají bezvadné zážitky. Tady si dovolím připomenout motto těchto stránek :“Základem šťastného života je nepřetržitý proud drobných radostí .“ A vylézt na hrad je jednou z nich. Je čas na pivo a polévku. Když jsme takhle poseděli „U Dřeváka“, všechno snědli a vypili, tak jsem vycítil v partě náladu k výstupu na Mariinu vyhlídku. To byl totiž už dříve domluvený cíl dnešní etapy.  Tak jdeme ! Horké slunce spaluje písek i nás. Jde to pomalu, ale pořád. Pít, jít, fotit a občas se ohlédnout, tak se dá stručně popsat řehole dnešního výstupu. Jsme nahoře ! Výhled na Jetřichovice a louky vedle je krásný. Musím konstatovat, že náš pobyt na vrcholu je vždy kratší než horolezců na Mount Everestu Sestup mi přijde těžší než výstup a tak jsem rád zase u kol zaparkovaných u plotu bývalé dětské léčebny. Bylo toho dost a proto cestu nebudeme natahovat . Rovnou nahoru k trpaslíkům. Jsou po restaurování, takže stojí za to je vidět. Z Rynartic ten prudký kopec dolů je poslední vážná zkouška našich cykloschopností. Dopadlo to dobře, jako celá dovolená. Dnes to bylo 25 km a dva výšlapy nahoru.

Konec dobrý, všechno dobré …

Tak praví stará moudrost. Původně se mi chtělo psát o místech kde jsme nebyli a nebo zase nebyli, je jich hodně a rozhodně bude ta další dovolená jimi plná. Mám za sebou silný, závěrečný zážitek. Na Městské policii Fr.Lázně se našlo Jiřky kolo, které jsem já vyložil z auta při návratu z dovolený a nechal stát za prodejnou v domnění, že Jiřka vzápětí přijede a vezme si ho. Nevzala. A další vysvětlení tohoto příběhu nechávám na etapu v neděli 10.6.. Je úžasný, máte se na co těšit. Váš Pepa D.

www.lvistopa.cz 

Na tomto webu se můžete dovědět o akci Milči Silnýho, našeho kamaráda ze Slaného. Firma Škoda auto ho angažovala na projetí trasy ve tvaru našeho státního symbolu , t.j. dvouocasého lva. Milča ujede asi tak 2000 km a nejblíže k nám bude v okolí Rokycan. Startoval 26.5. v Praze a v cíli chce být za 12 dní, zase v Praze. Cestou se k němu budou přidávat cyklisté všech věkových a jiných kategorií a ujedou s ním nějakou vzdálenost. Škodovce jde o masovost.  Pošlete mu pozdravnou sms na číslo : 728 504 446