CykloDusak

Ahoj kamarádi, co na úvod jiného než konstatování, že kdyby nebylo šťastných cest, nebylo by smutných návratů. Nejlépe k tomu přispělo naše město „zaslíbené“ – Kadaň, kde při odjezdu pršelo , foukal vítr , byla hrozná zima a naše auta stála tři sta metrů daleko. To ale nic nemění na tom, že naše cestování šťastné bylo a všem se líbilo.

Tentokrát, nezvykle v pondělí 6.3.2022 se ráno vydáváme na cestu do chomutovského KFC a pak do Litoměřic. To už bylo poledne a oběd v rest. Dobrá Bašta na hradbách města byla opravdová bašta. Potom na nás čekalo milé dívčí stvoření – Iveta, v místním Infocentru. Vzala nás do věže  Kalich, přímo nad našimi hlavami a ještě k tomu ukázala výstavu o původní práci mistrů tesařů a současných opravách krovů ve městě. V této věci máme bohaté znalosti z prohlídky chebských krovů, které patří mezi ty nejvzácnější v Evropě. Nesmím zapomenout na soutěž v počítání schodů ve které s číslem 153 vyhrál můj brácha za což dostal od Ička červenou, ale prázdnou lahev, tak mi jí dal.. Z věže byl překrásný , kruhový pohled na město, zvláště na tu historickou část, kde musím připomenout kostel Sv. Štěpána a Biskupský palác, jako ty největší dominanty výhledu.  Chtěl bych se sem ještě jednou vrátit, vyběhnout si schody na štěpánskou  věž a pak vzít kola a zajet na vrch Radobýl , tak úzce spojený s básníkem K.H.Máchou a Varhošť odkud je jedinečný pohled na České Středohoří .

Je kolem páté a my přijíždíme k Menclům.  Srdečné přivítání nebralo konce, však nás taky bylo jednadvacet. Vykládáme kola a v tu si Emaruš  přichází pro svůj bágl a já prožívám první průšvih této dovolené – zapomněl jsem ho v Třebeni. Ukázalo se, že na každý malér existuje řešení. Laďa přijede až zítra a bágl přiveze ! Vyřešeno a klid se může vrátit do našich hlav.  Je tu první večeře : selská polévka a špíz nebývalé velikosti s hranolkami nám neznámého tvaru a výborné chuti. Bylo to vynikající a bylo toho dost. Dále se o jídlech rozepisovat nebudu , jen konstatuji, že jsme byli všichni nadšeni.

V úterý je pošmourno, ale to nevadí, pojedeme na kolech seznamovací kolečko středem Českého Švýcarska abychom viděli rozsah škod, který tady ten malý brouček – Lýkožrout smrkový – způsobil. Jsou opravdu velké, až děsivé.  V některých místech parku stojí smrky už bez kůry a při bližším pohledu jsou vidět chodbičky larev brouka, které vyžraly lýkovou část kmenů kudy proudí voda a živiny do větví a když neproudí tak strom uschne. Svůj podíl na tom všem mají suché roky, které právě prožíváme. Je 9.30 hod. a vyrážíme na okruh  rovnou do kopce na Rybniště.  Když jsme na křižovatce Nad vápenkou tak nabíráme směr na Doubici, ale zase lesem , tak abychom přijeli rovnou k chalupě mistra Káji Gotta.  Vyfotit se tady je skoro povinnost provázená vzpomínkou na jeho písně, které nás provázejí celý život. Dovedu si představit jak za dvě stě let vyjde encyklopedie významných Čechů kde třeba u jména Husák bude poznámka „bezvýznamný politik v éře Karla Gotta“. To už pomalu míříme k Tokání a nepřestáváme fotit okolí. Rekonstrukce vyhořelé restaurace Na Tokání se zatím nekoná, má jí nahradit malý kiosek. Známým sjezdem se dostáváme pod hrad Falkenburg  a po dohodě s pěšáky až do hospody Dřevák. Nejlepší počasí dnešního dne prožíváme v hospodě. Když už konečně sedáme na kola spouští se stále silnější déšť. Na pokojích jsou dobré podmínky pro sušení, takže se vlastně nic moc nestalo. Jen vzpomínku na nedávnou Kadaň to osvěžilo. Bylo to prvních 32 km.

Ve středu je zase už krásně . Máme před sebou delší cestu na Kytlice.  Už leta mě zajímala spojka ze silnice ke křižovatce „U dubu“ v lese, proto si jí dneska konečně dáme. Ukázalo se, že je to prďák nad síly našich nohou i kol. Nakonec jsme ho dali, ale příště pojedeme raději opačně – dolů. Už tak brzy po startu cítím jak se moje třísla ozývají  neslušnými nadávkami. Zajedeme na nádraží Jedlová kde je bezvadně vedená hospůdka a tak několik desítek minut zde strávených je spíše k užitku. Jenže nám tu upadla Blanka a pak s bolestivou rukou tady hodiny čekala na Jirku, který jí odvážnou jízdou přes kořeny vysvobodil. Sláva mu ! Můžeme pokračovat přes hráze dvou rybníků kde jsme před časem sledovali tisíce malinkých žabiček, které právě dokončily svůj vývoj a po čtyřech se mohly vydat na svojí první cestu. Fakt jsme nevěděli kam dřív šlápnout abychom jim neublížili. Krátkým sjezdem jsme u Hraničního rybníku a pak taky u hlavní silnice. To vůbec nevadí, protože náš směr je opět vpravo do bývalých lesů, dnes pasek, kde si najdeme klidné místo na slunci a posvačíme. Čeká na nás delší kopec ! Nahoře jsem poslední a mám jasno, že třísla se mnou přestaly komunikovat. Vypouštím z trasy tzv. „Kočárovou cestu“ a sjezdem míříme k místní hospodě. Tady už musím přiznat svoje k.o. Laďa jede napřed a vrátí se s autem pro mě. Parta se ještě staví u chalupy Petry Černocký kde zazpívali její písničku v domnění, že jí tak vylákají ven. Povedlo se to jen částečně, protože vylezl její partner, pochválil naše vystoupení a slíbil, že Petře vyřídí naše pozdravy a slib, že za rok se zase zastavíme. 36 km.

Ve čtvrtek se ujímá velení Jarda. Jede se auty do Žitavy a po malých nákupech a prohlídce náměstí pokračují dál ke hradu Grabštejn. Stojí tady od 13. stol.. V 16 stol. byl renesančně přestavěn a také byla postavena kaple Sv. Barbory s bohatou, krásnou výzdobou. Ta z ní udělala renesanční klenot Čech.  Rod Clamm Gallasů  vlastnil hrad až do roku 1945 kdy byl na základě Benešových dekretů znárodněn. Ujala se ho armáda, jako mnohde jinde . Po „velkolepé“ péči vojáků se hrad přeměnil v ruiny. Od roku 1990 kdy se ho ujímá Státní památkový ústav, se dvacet let opravovalo úplně všechno .  Grabštejn je zachráněn pro další generace a to je dobrá zpráva. Dalším cílem naší výpravy bylo Jablonné v Podještědí. Je tam sice bazilika minor kde byla svatořečena Zdislava z Lemberka, ale kvůli opravám je zavřená. Ještě k tomu aktu svatořečení – bylo to ještě v socialismu, zasloužil se o to papež Jan Pavel II. a stalo se tak první vlaštovkou poznání, že i křesťanská ideologie má vedle té vedoucí svoje malinké místo. Výprava se přesunula z části do hospody a z části do obchůdku s hadříky. Ten měl velký úspěch !

V pátek jsme měli dva cíle : další baziliku minor ve Filipově a návštěvu u Martiny Michelový. Po zkušenostech s bazilikou v Jablonném mě napadlo ověřit si zda ta ve Filipově nad Rumburkem je otevřená. A světe div se, nebyla. Trasu jsme na poslední chvíli upravili a jelo se. První zastávka je Krásná Lípa. Na náměstí je nejen hezká kavárna, ale taky pivovar Falkenštejn se svojí hospůdkou. To pivo je opravdu moc dobrý a příště se budeme shánět jen po něm, třeba v Dolní Chřibské v hospodě Na Stodolci kde mají jejich polotmavýho Lišáka. Je výborný.  Dávám odjezd a pak se začaly dít věci, které dodnes dobře nechápu. Já autem s posádkou jedu přímo do Rumburku a parta taky, ale po cyklostezce přes Skřivánčí pole, kolem vrchu Dymník a po dvou kilometrovým průjezdu městem mizí u pumpy „Zámeček“ na tur. zelenou . My jsme pouze zastavili na náměstí  a asi čtvrt hodiny  okukovali morový sloup a stánky kolem něho. Pak jsme odjeli ke zmíněné pumpě  a už jen čekali. Pořád nic ! Zavolal jsem tedy zadákovi Laďovi. Ten by měl vědět co se stalo a kde jsou. No věděl jen, že jsou na blbý cestě a určitě bloudí. Jenže ta cesta byla správná a oni se vesele posunovali po zelené směrem k vyhlídce do kraje, zatím co my čekali dál u pumpy. Z vyhlídky konečně zavolali , že jsou na místě a my jsme se rychle přesunuli za nimi. Pokochali jsme se, pofotili a sjeli do Starých Křečan hledat dům Martiny a Petra. Tam jsme setrvali na kávě, buchtě, chleba s mletými škvarky a po hodině klábosení se vydali na cestu domů.  Bylo to asi 48 km.

V sobotu je naším cílem nová, moderní firma Nobilis Tilia (Krásná Lípa lat.) v obci Vlčí Hora. Je to výrobce české přírodní kosmetiky a pod. Ve stanovený čas na nás čekala mladá paní, která měla za úkol s naší partou projít bylinnou zahradu a seznámit nás s účinky léčivých bylin. Do jisté míry se jí to dařilo a jistě by jí pomohlo kdyby všechny byliny měly u sebe srozumitelné jmenovky. Mě zaujala  především biologická čistírna odpadních vod. Tuhý odpad je separován do zvláštní nádrže  a tekutý odtéká do velkého bazénu v němž roste Chrastice rákosovitá. Na jejích kořenech žijí v symbióze miliardy bakterií, které rozkládají organické odpady na jednoduché látky, kterými se rostlina živí. Do potoka odtud odtéká voda s kvalitou pitné a vrací se tak do přírody tou nejkratší možnou cestou.  Následoval nákup výrobků v nádherné prodejně a později taky káva s něčím v neméně vkusné kavárně a okolí.  Oběd byl zařízen v hospodě Vlčárna, téměř naproti domu kde se Karel narodil a žil do šestnácti let.  Potom jsme si vylepšili etapu sjezdem kolem Brtnického potoka do Kyjovského údolí. Tam na mě parta počkala když jsem jí jel naproti na kole. Po návratu do Kyjova bylo krátké napití a přejezd do dolnochřibské hospody u potoka kde měli Bernarda a jedno pivo z Falkenštejnského pivovaru. Sledováním přírody mezi Kyjovem a Dolní Chřibskou jsme se zabývali několikrát. Dříve silnička v lese a dnes v otevřené krajině plné pařezů. Když chce člověk vidět něco pozitivního tak to najde. Třeba nové výhledy na skály, které byly dříve skryty, např. skála chřibského hrádku blízko Info Saula, nebo krásně zelené malé stromky s velkou chutí do života. I proto je tam stále krásně.

Neděle byla pro delší, ale krásnou etapu jako stvořená. Bylo docela teplo. Vybral jsem tu nejkratší možnou cestu k cíli, kterým byl Kuhstall. Je to nad řekou Křinicí na saské straně Českosaského Švýcarska. Trasa vedla Chřibskou k Ičku Saula, na Tokání a dále sjezdem až k hraničnímu přechodu Zadní Jetřichovice. Letos se tam děvčata nekoupaly, voda byla kalná a studená. ? Dále po toku řeky až k šipce  doleva „Kuhstall“. Nikdy jsme tu nebyli .Tady na ně čekal kilometrový krpál na plošinu  se skalním obloukem, což byl kdysi onen kravín. Vesničani tady schovávali dobytek před vojsky, která táhla údolím do války a nebo z války. Ve srovnání s Pravčickou bránou není ani tak vyšší jako širší a to hned několikrát. Horní plošina je přístupná po schodech zasazených do průrvy mezi skalami. Nahoře rostly stromy, bylo zábradlí a hezké výhledy do okolí. Když se těch pohledů kamarádi nasytili, tak šli dolů po jiných schodech, protože tam byl jednosměrný provoz.  Zatímco k naší Pravčické bráně směřuje nepřetržitý proud turistů tak tady jich tolik není a to byla neděle !  Další atrakce na saské straně parku objevíme za rok. Cesta zpátky byla jednoduchá. Vedla totiž po stejných stezkách. Vůdce etapy Jarda ani jednou nezaváhal a díky mu za to ! Já jsem měl zase jednou štěstí. Vydal jsem se jim naproti a potkali jsme se u Ička na křižovatce Saula a to přesně ve chvíli kdy jsme tam přijeli. Navedl jsem potom partu do hospody Na Stodolci kde jsme také nikdy nebyli. Točí tam vedle Plzně také Falkenštejnskýho Lišáka – polotmavé, výborné pivo. Laďa měl takovou radost z povedené etapy až z toho připravil oheň ze dříví, které sám dovezl. Je to borec. My, pěšáci, jsme stihli také jedno nedobyté místo – Křížový vrch nad Rynarticemi. Výhled je odtud kruhový, až vás šokne jak blízko je Mariina vyhlídka a skalní masiv hradu Falkenštejn.  Od Petra jsme se dověděli, že jeho žena Martina je s několika lidmi na hřbitově ve Všemilech. Když jsme tam přicházeli po cestě tak nás Martina pozorně sledovala a rozjasnila se až nás poznala. S revitalizací začali už v roce 2006 a do dneška se jim povedlo přeměnit zarostlé místo zpět na hřbitov, který opět bude plnit svojí roli a Martina o tom ví své. Můžete se jí na to zeptat !

Kamarádi tato a každá další dovolená je a bude náš společný úspěch. Co tím myslím ? To, že přibývá lidí, kteří za to uměj vzít a něčím přispějí ke zdaru výletu. Jarda vedl čtyři etapy místo mě a dělal to bezvadně.  Díky Jardo. Pavel vzal sebou kytaru a hrál a hrál a my trochu zpívali a vzpomínali přitom na doby kdy jsme všechny texty znali. Laďa dokáže dělat všechno – garážmistra, táborníka, dopravce , zadáka a taky sanitáře. Jana zásobuje Menclovi sušenými houbami a Luděk z toho vytvoří chuťový zážitek. Thálie a Emaruš umí upéct chleba jako nikdo jiný. Kika je paní mistrová v pečení čehokoliv sladkého a další děvčata jí následují. Ivča peče úplně něco jiného – bůček a skvěle. Jituš o našich dvou autech nepíšu – staly se samozřejmostí.

Za týden si o tom všem můžeme popovídat na etapě. Pozvánka bude včas.  Zdraví Vás Pepa D.