CykloDusak

Ahoj kamarádi . „Míle skončily, ať žijí ty příští !“ Tak by se dala celá událost, která nás provázela více než měsíc, uzavřít. Ale to by tu zprávu musel psát někdo jiný a ne já. V samotném závěru se dělo hodně věcí hodných zaznamenání. Míle totiž není Tour de France kde pouze vítěz etapy nebo závodu se dočká nějakého mediálního zájmu, ale ti ostatní jako by nebyli. Tady se stejného přijetí dočká i ten co přijede nebo přijde poslední. A právě za poslední dvojicí na trati vedla naše etapa.

Mirka Heisová a Jindra Prchlík, obecně tedy Prchlíci a to by šlo ještě vylepšit na „Uprchlíky“ (z civilního života) je dvojice, která k závodu patří už řadu let. Jednou taky přijeli na tandemu a jak letos vidno Mirka si na roli „druhého“ zvykla a celou trasu šla o krok až dva za Jindrou. Je to prostě vodič ten Jindra! Tolik krátké představení dvojice za kterou jsme se vydali jí naproti. Když už jsme byli na Ypsilonce a ještě za slunce jsme se vyfotili u památníku amerických vojáků padlých v Německu a u nás na konci 2. světové války. Byli jsme chvíli na území Spojených států a nikomu to nepřišlo divný.  Potom jsme netrpělivě popojeli po staré silnici až dolů k vodě a tam mi to nedalo a zavolal jsem Libora s dotazem „Kde jsou teď ?“ Jindra odpověděl, že tak 2 – 3 km od nás. Tak jsme přijali rozhodnutí, že jim pojedeme naproti, tam se s nimi pozdravíme, otočíme to a pojedeme do bramborárny kde je spousta pití a těsta na bramboráky. Když už jsme v Třešňovce a žízeň je veliká tak se přece nic nestane když si tady dáme jedno a oni zatím přijdou.

U vchodu do předzahrádky hospůdky seděl chlápek, který reagoval až na opakovaný pozdrav. Už od pohledu vypadal hodně naserkaně.  Stoupli jsme si k okénku kam se po chvíli dostavil tenhle „podnikatel“.  Nebylo to dobrý ! Při snaze vybrat si nealko pivo místo toho aby vyjmenoval druhy, které má, pravil : „Tak si to rozmyslete né ?“ Ostatní se dočkali podobného přístupu a pak se divte, že v celé hospodě seděl jediný člověk u piva. Ten musí mít ale pověst. Já jsem si raději stoupnul aby nám za plotem neproklouzli mílaři. Dopito a nezbývá než ještě kousek popojet. V tom mě napadá zavolat Mirku a zeptat se kde jsou . Ona na to :“No právě se balíme a jdeme dál !“ Cestou ani jeden vandrák, natož dva.  Jsme u kiosku na koupališti a já se ptám slečny : Vy jste tady měla před chvílí dva vandráky, že jo ? Ona :“Jo měla, ale před deseti minutami odešli směrem na Dřenici  !“ Jenže odtud my jsme přijeli a nikdo. Svítalo mi ! Navigace je zahnala z cesty do louky a pak po okraji pšenice je dovedla na asfalt od Ypsilonu.  Holky jedoucí vpředu mi volají :“Už je máme !“ Spěchám za nimi abych se s nimi mohl obejmout a pořídit dvě fotky za chůze. Pak souhlasili, že se s nimi ještě zastavíme u amerického pomníku. Oni o něm dokonce věděli – tak dobře se připravovali na cestu.  Fotky jsou hotový, nelze je dál zdržovat, Do cíle to mají ještě 13 km.  Mezi námi nastalo dohadování kdo do Třebeně jo a kdo ne až jsem zůstal s Honzou a Jitkou ve trojici, která jela přímo. Asi po hodině ještě přijeli autem tři děvčata – Thálie, EMaruš a Zdenka.  To už byla mnohem lepší situace pro přivítání dvojice z níž ONA se stane královnou královské trasy.

Venku je zima, usilovně prší a stmívá se. Čas čekání si krátíme tu bramborákem, jindy zase hltem vína a nebo dokonce frťanem neznámé koncentrace. Dověděl jsem se jí až potom co mi žaludek „nafackoval“ a hrozil, že si udělá díru. Valaši (Libor s Bárou) nakonec přiznali 51 procent !!!Nějaká intuice mě vyhnala do kanceláře zatopit. To se ukázalo jako bezvadný jak pro sušárnu , tak i pro ložnici obou. „Už jdou !“ křičím dolů a otevírám okno abych se pokusil o fotku. To je ta kde jdou u kukuřice a Mirka má krok ztrátu.  Je tu cíl ! Oni se objímají, zvedají batohy nad hlavu a ještě odpovídají na otázky šéfa závodu. V tom si Jíťa vzpomene , drbne do mě a se slovem „Kytka !“ utíká do haly pro slunečnice, které jsem pořídil na políčku u FL.  To dodalo celému přivítání novou šťávu, však fotky o tom povídají.  Konečně jsme všichni pod střechou. Prokřehlá Mirka už sedí zabalená do deky a spokojeně pojídá první bramborák. Když se dostalo taky na Jindru tak ten zvýšeným hlasem pravil „To je ale vynikající bramborák !“ Mirek, který měl tuto delikatesu pod svojí péčí uslyšel toto ocenění mnohokrát a už dnes vím, že za rok to bude zase práce pro něho. Mirka nám musí ještě ukázat nohy kde už slezly dva nehty a další se na to chystají. Věru není to hezký pohled, ale Mirka naše otázky o bolesti a pod. jen odtuší „To bude zase dobrý !“

Končíme ! Na oba čeká teplá sprcha a vytopená kancelář jako ložnice na zemi. Taky malí kluci Báry a Libora – Honzík a Kubík mají svůj čas. Budou z nich taky cestovatelé ?  Jak půjdou léta tak budou stále více chápat co se kolem nich vlastně děje a pak možná … Přál bych jim to.  Loučím se s mými věrnými čtenáři a za dva týdny vyrazíme do Krušných hor. Za týden na to jedeme ho hor Jizerských  kde nás čeká velmi originální program.  Mějte se. Váš Pepa D.